Last Minute - Thos Henley

Byla by strašná škoda minout se s tímhle jménem. Thos Henley je mladej Angličan, co už pár let žije ve Francii. Na začátku všeho stál ovšem jeho nejlepší kámoš George Jephson a kapela Oh Othello, kterou si kucí založili, a se kterou brázdili Evropu, nasávali inspiraci a odírali kytary. Tak trochu Kings of Convenience, co maj děravý kolena a zaprášený flanelky. Kotvu vyhodili v Paříži a v roce 2010 tu Thos vydává EP vinyl Golden Europe, který mu George pomáhá nahrát. Thos je z rodu pravejch romantiků, zamlklejch básníků, který ovšem fňukat neuslyšíte a neuvidíte. Hraje balady potulnejch trubadůrů v prošoupanejch botách a vy to tomuhle dvacetiletýmu klukovi věříte bez mrknutí oka.

Jedinou jeho regulérní deskou je zatím A Collection of Early Recordings, která vyšla letos v dubnu. (k poslechu tady) . 10 jemnejch věcí, co na sobě maj jako by závoj zašlejch časů, u kterejch rádi zavřete oči a nebude si připadat blbě...

Tenhle šikovnej poeta bude hrát už v pátek 13. 5. v žižkovskym Final Clubu a servíruje vám ho na stříbrnym podnosu váš Goldmine.

Keeper Of My Breath

THOS HENLEY Keeper Of My Breath from Les Boutiques Sonores on Vimeo.

Last minute - Boduf Songs

16. března v Rubínu. Všechno, co člověk potřebuje vědět. Mat Sweet se vrací a s ním i zástup nočních můr, co patřej tak nějak všem. Poslední Matova deska je trochu jiná než všechny předchozí. Když u ní náhodou otevřete oči, uvidíte mezi temnejma mlhovinama pobíhat i tvora s ostrejma zubama a krví podlitym zrakem. Z křehký skořápky se v ní líhnou draci. Přijďte zjistit, jak to všechno bude znít živě. Přijďte se na Mata konečně podívat! 16. března v Rubínu. Všechno, co člověk potřebuje vědět.

Last minute - Maps & Atlases

Volání na poslední chvíli, pozvánka na cestu do jinýho světa, na cestu, ke který nepotřebujete ani mapy ani atlasy. Maps & Atlases z Chicaga, parta vousáčů, co jim to skřípe a břinká , co vydala už pár EP a loni první regulérní dlouhou desku, která se jmenuje Perch Patchwork, a co loví v různejch říčkách a rybníčcích. Chvilkama zní jako děcká hra, chvilkama voní po starech časech, každopádně kdo přijde dneska večer na Kopec, ten si tuhle partu hipíků může oznámkovat sám. Já dávám za 1.

Solid Ground

Maps & Atlases - 15.2. Klub 007 Strahov

edit : vousáči ve flanelkách ... trochu jako kdyby TV on the Radio začali koketovat s math rockem, tichej přídavek mezi divákama, takhle nějak to včera na Kopci vypadalo...

Bilance 2010

Tak, na co si eL i navzdory skorem neexistující paměti vzpomene letos:

Nej desky (bez pořadí)

Paramount Styles - Heaven's Alright

Scott McCloud a jeho přelet nad Evropou. Příběhy ze starýho kontinentu. Znáte ten z Amsterdamu? Nebo ten o holkách z Prahy ? Nikdo Vám je do ucha nepošeptá tak, jako Scott. To je jistý.

Troy von Balthazar - How to live on nothing

Chvilkama jsou z poslední desky tohohle lehce trhlýho barda slyšet jeho domovský Chokebore víc než kdy předtím, ale je to stále on, chlapík s kytarou, králičí maskou v kapse kabátu a smutnejma očima, na který balí holky.

Three Mile Pilot - The Inevitable Past is the Future Forgotten

Tak trochu další deska Black Heart Procession. Who cares... Krása, co je na první pohled o něco fortelnější, ale v podstate smíchaná ze stejnejch ingrediencí jen v různých poměrech.

Murder By Death - Good Morning, Magpie

Moji headlineři letošního rokum nejen, že jejich koncert byl skvost, skvost je i tahle deska. O poetice nasáklý whiskey už tady lecos padlo, já jen doufám v další setkání ... někdy ... někde...

Auxes-Ichkannnichtmehr

Dave Laney tentokrát s bandem. Dave naštvanej a hlučnej. Geniálně jednoduchý, Auxes zabíjej. Čistej řez, co nestačí ani zabolet.

Woven Hand - The Threshing Floor

Poslední zářez Davida E. Edwardse, potulnýho kazatele, co má ve všem pravdu. Modlitby za zbloudilý duše.

Houpací Koně - Hotel Palace

Je to jak dejchat pod hladinou. Jedna věta, co dokáže vyjádřit pocit z celý desky. Jirka I. a jeho ústecký koňský síly, co jim tak rozumim, i když už maj šedivý skráně. Trocha toho introvertního smutku, co sluší až od určitýho věku. Zamáčkněte slzu a nasedněte do vlaku směr Ústí ... a je slyšet déšť, jako by nic...

(deska ke stažení tady )

saade - You Are Coming Home

Deska, co jí má pod křídlem Kyeo, potažmo časopis Fullmoon. Hluková stěna s hitama jak blázen. Z hlavy jen tak vyhnat nejde. Bordel, co umí udělat 2 kluci s kytarou a bicíma. Čistá radost letošního roku.

Eels - End Times

Mark Everett aka E. a jeho let na křídlech černý můry. U týhle desky si pokaždý vzpomenu na Wernischův zimohrádek. Křehká krása a strach v jedný větě a Mark na nás při tom ještě stihne pomrkávat.

boduf songs - this alone above all else in spite of everything

Mat Sweet a jeho magickej svět, co se může každou chvíli rozpadnout v prach ještě dřív než někoho stačí uřknout. Mat Sweet na nás něco ví. (kdo propásl předloňský koncert na Dobešce, neváhejte a přijďte 16. března do Rubínu!!!)

Swans - My Father Will Guide Me Up A Rope To The sky

Swans jsou zpátky a Gira nezapomněl nic z toho, co kdysi uměl. Král je mrtev, ať žije král.

Nej koncerty (chronologicky)

Lou Barlow - 7. 2 - Dobeška (dojemný)

Chokebore - 26.2 - 007 (růžový králíci ten den zůstali doma)

Mount Eerie - 29.3 - 007 (solnej sloup, navíc koncert, co nám dal malý výročí)

Auxes - 24.3 - 007 (vyceněný zuby)

Gnu - Sporto - 22.4 - 007 (V betonu tepe moje měkký maso)

Crippled Black Phoenix - 11.5 - 007 (uhrančivě geniální)

Black Heart Proccesion - 14.5 - Dobeška (it´s a crime...)

Woven Hand - 19.5. Palác Akropolis (strážce totemu)

Murder By Death - 30.5 - Matrix (white noise, white light in the deep)

Firewater - 4.8. - 007 (three legged dog on the roam)

Tune-Yards - 9.8. - 007 (ukulele lady)

Gifts From Enola - 20.9. - 007 (thawed horizon)

Imaad Wasif - 22.9. - 007 (z jinýho světa)

Fredrik - 28.11. - Final Club (pod sněhem)

A ještě....

Nejlepší afterparty:

Botanica - 21.2 - Rubín

filmy roku

Iluzionista - emoce beze slov

Medvědí Ostrovy - okouzlení tichem

Sound of Noise - takhle zní město

Pouta - umakartový peklo a probuzení Radima Š.

Letem světem další výrazná plus roku:

Sherlock - 3. filmy pod taktovkou BBC aneb, jak by to zvládal Sherlock Holmes v 21. století, aniž by při tom ztratil to, čím ho obdařil před pár stoletími starej sir A.C. Doyle.

Fullmoon - Kucí a holky, co to dokázali a uplácali konečně hudební časopis.

Goldmine - Kamarádi, co se přestali bát vozit do ČR fajn muziku. Jsme v tom s váma.

Desítce potlesk ve stoje ... a co vy a vaše desítka ?

Pour Féliciter

... vítr do plachet v roce dvou jedniček ...

..... přeje eL .....

Angora Sleepwalking

Neděle,  bílá noc se třpytí a přede jak kočka. Tramvajový koleje se pomalu, ale vytrvale ztrácej pod sněhem, její stopy už nejsou vidět, ač přešlapuje na místě sotva patnáct minut. Cigareta hřeje a v hlavě to sotva slyšitelně cinká a vrní. Chce se jí usmívat se i na ty, co tu nejsou ... a v ulici se, krom zpomalenýho sněhu, nic nehejbe.

Představte si soundtrack k němýmu městu pod sněhem, představte si soundtrack k poslednímu dnu v tejdnu. 

Nešlo vybrat lepší místo a čas. Trojice ze Švédska, včetně pravýho skřítka s červenou čepičkou. Fredrik. Neznáte ? Škoda... Hudba, co se třpytí, bublá a přede. Melancholie hodná zasněžený krajiny, co je tak trochu z jinejch časů. Polární noc, ve tmě se ztrácí klub i pódium, za zády kapely je nefalšovaná polární záře ... a je tam celou dobu. Je hezká, ale trochu vás nutí přivírat oči a trochu z ní jde strach. A taková je i hudba těhle švédskejch šamanů, co maj na kontě teprve dvě desky (první Na Na Ni  a letošní Trilogi) a jedno EP (Origami). Folk si tu tyká s elektronikou, hlubokym lesem se line zvuk zvláštního rituálu, sen, kterej vás uhrane tak, že se z něj už nemusíte probudit. Sem tam se vynoří smyčec, co přetne struny a za ním lákaj Sirény opuštěný námořníky. Dětská hra, co nemá vítěze. To všechno byste slyšeli, kdyby jste přišli poslední listopadovou neděli do Finalu, kde byli Fredrik hlavním chodem na talíři s logem Goldmine...

Fredrik - Vinterbarn

Fredrik - 11 years

Yeah, Yeah, Alright

Tak než jsem stačila napsat o tom, jak solo koncerty Scotta a Paula byly super, tak mezitím tu stihli oba pánové hrát už podruhý. Holt soutěž v zaznamenávání aktuálního dění bych nevyhrála ... nenadělám nic. Scott McCloud byl napoprvé v létě v Jelení jen sám s kytarou a tlupa lidí se tlačila jak kolem něj uvnitř, tak zvenku aspoň kolem oken. Hrál "Holky z Prahy" a plno dalších z nový desky, co tenkrát ještě nebyla na světě a teď už je a je skvělá. Mezitím jsme se rozloučili s Jelení a Monsieur McCloud si to střihl tentokrát na Dobešce s Julii Kent, což je taková drsnější víla s violoncellem. Paul Wallfisch napoprvé nechal doma Botanicu a přijel jen tak sám, zahrál u klavíru pár songů Botanicy, pár svejch i cizích a pak zas odjel, aby se za pár neděl vrátil i s kapelou a Brianem (tím od Viglionů). Jen se ukázalo jako nanejvýš naivní předpokládat, že Paul a jeho ansámbl si odbřinká těch pár šantánovejch a spořádaně přenechá strahovský podium kucím ze saade, co jim Botanica měl ten večer jen předskakovat. Takže z patnáctiminutovky saade bylo pak trochu mrzení na všech frontách, ale to je holt život, mohly se stát horší věci....

Zbytek a léto holt ve znamení kluků z New Yorku, co se tak nějak všichni znaj a maj to mezi sebou všelijaký. Vedle Scotta a Paula, tu sem taky v ten samej čas přijel zahulákat se svym pojízdnym cirkusem Tod A a jeho Firewater, což byl jeden z nejlepších večírků léta, a vůbec nevadilo, že Sedma byla plná neznámejch lidí (pojali jsme podezření, že si Firewater vozí publikum sebou), a že tam bylo takový vedro, a že Firewater už prostě nehrajou to, co hrál Tod s Cop Shoot Cop (proč se tomu někdo diví ?).  

Z toho nepřebernýho množství podzimních střepů sypu ještě pár, třeba ten, kterak si Jirka Oly s Lukluklukem střihli svou promotérskou premiéru a 20. zíří (proudly) přivezli post-rockový vousáče z Gifts from Enola, což se ukázalo jako boží volba a ještě víc boží koncert a večer (s regulérní hluchotou, kamarádama a trochou toho alkoholu). Nejlepší věci se odteďka budou dít pod značkou Goldmine... lepší si zvyknout hned. 

Anorektickej skřítek Imaad Wasif je chlapík, co hrál s Lou Barlowem a takoví nemůžou bejt špatní, takže se postaral o zatím největší překvapení letošního hudebního roku. Večírek Pink Floyd s Jeffem Buckleym, co občas trhal už tak dost pošramocený uši, a plíce chtěli vyřvat, jak to je skvělý.

Tenhle podzim je fajn i proto, že to dali znovu dohromady Filip Nebřenský a spol. a oživili mrtvolně spící Vltavu. Bez Průši, zato s Binderem, hrát nezapomněli, ač si jinak v Akropoli Robert eN nevzpomínal ani na názvy svejch starejch desek.

Steve Albini přivezl zase po dlouhý době Shellac a přišlo na ně strašně málo lidí, z čehož byla Raketa smutná, ale jinak ti, co přišli, byli nadšení a spokojení. A mně se kacířsky a vlastně překvapivě ten večer skorem víc než božskej Steve a jeho lidi, líbili Bellini, co hráli před nima, ale to nikomu neřikejte.

Ale nejhlasitější večírek podzimu byl stejně ten s Auxes a Obits v hlavních rolích. A nejjemnější ten s Chrisem Brokawem a Goeffem Farinou, kde nás bylo asi třicet, sedělo se do kruhu a uprostřed místo táboráků plály dvě kytary a dva chlapíci s nima.... ježíš ten podzim je tak krásnej...

A na konec kucí z New Yorku - Scott, Paul a Tod 

Scottovy Holky z Prahy

Paul v obýváku

Todův klaun