Pour Féliciter

Kluci a holky, tak ať se v nuladesátym ve vašich světech práší za kočárem a pozor na černý díry !

Bilance 09

Podtrženo, sečteno, nula devět si eL bude pamatovat hlavně díky tomuhle: 

CD-LP-MC bez pořadí, jak to napadá (a kdo by se mazal s abecedou):

Unkilled Worker - Faithcollapse

Strašná síla tohohle démonickýho "one man show" nedovolila odtrhnout se od týhle placky po celej rok. Syrovost bez pozlátka, bez kompromisů. Vztek i smutek, ale bez všech těch srdíčkářskejch vzlyků. Dost naléhavá zpráva pro ty, co chtěj poslouchat. Todd Nesbitt, Unkilled Worker. Dost možná to nejlepší, co letos Silver Rocket vydali.

video 

stáhněte - Fear Not the River , The More Wrong

Sporto - More

Pro mě letošní nejlepší česky znějící počin. Bez debaty. Konečně se pánové vykašlali na angličtinu, co mě u nich vlastně nikdy nebavila. Texty tuhle placku posouvají až do krajin nekritického uctívání. Už dlouho eL přemejšlí o tom, jak se klukům povedlo jí takhle přesvědčit ... možná jen prostá spřízněnost generací. Výpovědi, kterejm rozumí. Sporto - letos nejčastěji živě slyšená kapela. Tohle je moje scéna.

video

stáhněte celý More

Celan - Halo

Chris Spencer a jeho sbírka legend. Tak strašně moc poctivá deska. Temnota hustá tak, že se o ní dá opřít. Intenzivní smutek a strach, před kterym nejde utéct. Svět vymyšlenej a nakreslenej do posledního detailu, kde pod postelí opravdu straší.

video

Astronautalis - Pomegranate

Andy Bothwell. Vlastně dost divná deska, kterou nelze nikam zařadit, která by se zařadit dobrovolně ani nenechala. Dovedu si představit, kdyby tuhle desku plno lidí nenávidělo (dovedu představit, ale hluboce nechápu). Andy balancuje na pomezí třpytivejch pop-songů, zahulenýho kabaretu a hip-hopovejch karikatur s lo-fi přístupem. Andyho si budete pamatovat. Ať už podle jeho historek, podle jeho sebevražednýho nasazení, podle jeho šátků-kapesníků, bez kterejch se živě neobejde, klukovskýho kukuče nebo prostě podle toho, že dělá chytrou hudbu.... sakra chytrej chlap.  

video a ještě jedno

Troy Von Balthazar - TVB 3EP

Troy je rytíř smutné postavy, co opustil Chokebore a vydal se svou cestou. Jiná planeta, mlžnej opar a žalky-dumky, co zněj krajinou, kde neni nic. Troy truchlí bez patosu, tak nějak staromódně, a to i přes to, že si ke vší tý posmutnělosti pomáhá řadou elektronickejch hraček, co zněj přesně jako časy, kdy jste byli zvyklí usínat za hypnotickejch zvuků pletacích jehlic vaší babičky. Zvláštní songy, co jsou čistý a pokorný. Zpěvy z výšek, šumy z jinejch dimenzí. Všechno tak nějak nenápadně, všechno proto, abyste se nemohli pohnout.

video

Morrissey - Years of Refusal

Rock´n Roll vzdorovitýho a vzteklýho pána, co se už dostal do let a tak přemejšlí, jestli  trochu nebilancovat. A dělá to s grácií aristokrata, přičemž do kamene vtesává svoje pravdy, u kterejch na nás tak trochu šibalsky pomrkává a s lehkostí staví monumenty, co to tu všechno přežijou a budou brát dech i těm, co přijdou po nás. Tenhle rok patřil Mozovi.

video

The Paper Chase - Someday This Could All Be Yours Vol.1

John Congleton a jeho dark passenger... John a jeho katastrofy. Paranoidní teatrální koláž, co z ní odkapává krev a přitom vlastně ani není depresivní. Hudební monument, co je opilej na plech. S lehkostí servírovaná smrt. Jak to umí jen drahoušek John. Someday This Could All Be Yours bude mít ještě druhej díl, takže alou trávit na druhej chod.

video a ještě jedno

Glorytellers - Atone

Glorytellers je kapela Geoffa Fariny z Karate, ale to neni tak úplně podstatný, podstatný je, že jsem je letos v září trestuhodně (za což se kaju dodnes) propásla v Praze a že v říjnu vydali jednu z desek roku. Atone je vlastně písničkářská deska plná krásnejch, místy trochu posmutnělejch, melodií, co jsou na první poslech až nenápadný, ale na ten druhý ... však to znáte... klenot, co se musí opatrovat.

video a ještě jedno

Polite Sleeper - Lake Effect

Folk mess, barevná, energická muzika, co se přelejvá od intimních folkovejch břehů až k těm lehce maniakálním, na který vlny vyplavily punkovej binec. Španělka, piáno a hluk. Polite Sleeper.

video

The Black Heart Procession - Six

Nejkrásnější na konec. Deska tak strašně smutná a křehká. Poslední marš. Sbírka rozervanejch srdcí. Melancholie až za hrob, arzenál nástrojů, co vytváří kompaktní obraz v šedejch barvách, co je i přes to nejkrásnější, z těch, co jste kdy viděli. Šestka je geniální.

video a ještě jedno

=========================

těsně pod lajnou glorifikace se letos ocitli třeba - Danger Mouse & Sparklehorse - Dark Night of The Soul, Ghinzu - Mirror Mirror, Mount Eerie -Wind´s Poem, The Thermals - Now We Can See, Bill Callaghan - Sometimes I Wish We Were An Eagle, Lou Barlow - Goodnight Unknown

a koncertní žebříček:

Girls Against Boys (Palác Akropolis)

Troy Von Balthazar a Paramount Styles (Dolní Bukovina)

Boduf Songs (Dobeška) 

Astronautalis (oba na Sedmě)

Celan (Matrix)

Paper Chase (007)

Morrissey (Berlin, Columbiahalle)

Crocodiles (007)

Final Fantasy a Bill Callaghan (Creepy Teepee)

Polite Sleeper (Rubín)

========================

a zase těsně - O´Death (007), Panther (007), HEALTH (poprvé 007), Auxes a Challenger (007), Pivot (007), The Holy Kiss (007)

A taky v neposlední řadě letos speciální díky těm, co se na to ještě nevykašlali a za tohle všechno můžou - Silver Rocket, a.m. 180 collective, Bohemian Like You, KYEO, Bleeding Ear atd ... kluci a holky, dík!

one last happiness

Před letošní uzávěrkou ještě jedno rychlý ohlédnutí přes rameno. Prosinec odstartoval Andy Bothwell aka Astronautalis a ačkoliv očividně měli se svym manažerskym trochu problém (únava, ponorka?), tak to byl už jeho v pořadí druhej "koncert roku". Jak jen to ten chlapec dělá ? Jak snadný bylo nechat se strhnout, nechat se pokropit potem. A bylo to zase velký, Andy se po každym songu v předklonu chvilku snažil chytit dech ... moc nechápu, jak je možný, že ten člověk po všech těch koncertech, co má za sebou, může ještě mluvit. Historky, fight songs a freestyle nakonec. Hrdina. Tečka.

andy, will you marry me ?

A letošní vánoční besídka byla se všim všudy a eL za ní stříbrnejm klukům děkuje ... pokolikátý už letos.  Paramount Styles & Scott McCloud, co celou dobu stál (hero), hrál nový písničky a zněl s klucíma tentokrát spíš jak Girls Against Boys, Troy Von Balthazar, co sice nezahrál Valentine, ale dal Days Of Nothing, zatancoval a byl k sežrání, amazonka Allroh, co vypadala jak paní od přepážky, ale když vzala do ruky kytaru, metamorfovala do divoženky, co dokáže vyrvat srdce, nejhezčí stromeček široko daleko, Santorrus, co eL letos (s "trochou" pomoci přímo od Troye) nadělil fakt super prezent (na obrázku), soutěž o nejlepší vanilkovej rohlíček (zmanipulovaná, jinak neni možný, že naše braly až druhý místo), fotbálek, kamarádi, Silver Rocket. Dík...

abych nezapomněla - hezký, tichý a klidný svátky všem !

PARAMOUNT STYLES live in Leuven-BELGIUM 29-1-09 part 1 from bernie van hecke on Vimeo.

But my heart is returned to sister winter

Podzim je trochu splašenej a žurnálům moc nepřeje. JiHlavská dokumentární zastávka  ve znamení rekonstrukce, což v praxi znamenalo, že letos padla další jistota, a sice po loňském (nebo to bylo už předloňské?) zmizení dvou stařečků, co ve starém kině Dukla před jeho obrácením ve sterilní pidi-multiplex, zpříjemňovali všem hluchá místa svým domácím štrůdlem a s láskou dělaným čajem, letos zmizely i pečené kaštany a brambory, aby je nahradily vulgární klobásy a hranolky... Škandál !! Proč mi tohle, Marku, děláš ? Tak jen dodatečně děkuju všem, co mi letos v Jihlavě i přes všechna protivenství dělali společnost, pomohli mi přenést se přes všechny ztráty a byli připraveni k okamžité resuscitaci mého organismu, napadeného něčím fakt ošklivým.

Akron/Family o týden později (5.11. Matrix) působili, jako by přiletěli kompletně z jiný planety. Trojka přechozenejch hipíků, co hypnoticky valila opusy a na nikoho se při tom neohlížela. Chvílemi táborák, chvílemi indiánskej obřad a peyotl v hlavní roli. Starší věci mám radši, ale tenhle extraterestrickej večírek za to stál, i když byl povětšinou složen z kousků z poslední Set 'Em Wild, Set ´Em Free. Po A/F hrál teda ještě Jay Reatard a před nimi Selfbrush, nicméně ti prominou. Vašek za to, že jsem ho prostála na baru a Jay za to, že jsem po dvaceti minutách jeho dravý punkový produkce prchla na autobus mířící na poslední metro (i tak jsem ale slyšela dobrejch deset věcí, což jinde vydá na slušnej koncert).

Malcolm Middleton, duše Arab Strap, hrál o den později v Aeru a koukat na tohohle zrzavýho Skota, jak drnká pro poloprázdný kino, bylo strašně divný. Jednoduchej, vzdušnej a křehkej kabátek hodil Malcolm přes celou hodinu a něco. Párkrát zazněli i staří, dobří Arab Strap a bylo to takový celý pěkný. Asi by panu M. slušel nějakej intimnější prostor, ale i tak díky panu K.V. ! Navíc eL už dlouho nezavírala Aero (thanks to Mr. Vic and Mr. Yipp).

Clues  jsou kapela odpadlíků z The Unicorns nebo Arcade Fire a nutno říct, že jako The Unicorns znějí (a koneckonců i vypadají) asi nejvíc. Indie, co rádo výraznej vokál, roztříštěný melodie a trochu těch divnejch zvuků.  Lidí tak akorát, Sedmička, fajn.

Pak trochu moravského vzduchu, vína a po ní repríza The Dodos (26.11), která mě tentokrát skoro vůbec nebavila ... nevím, jestli je to poslední deskou téhle teď už trojice, ke které si cestu nějak nemůžu najít nebo bůhvíčemu, ale oproti koncertu před rokem byl tenhle sterilní, na jedný vlně a odevšaď koukající snaha znít tak trochu jako Animal Collective byla časem už trochu únavná. Navíc třetí člen kapely, co s nimi přijel letos, ani jednou nepraštil do žádný popelnice, takže prostě opravdu trochu zklamání. Nebýt ještě posezení s panem Vicem, dneska už si ten večer ani nemám dle čeho pamatovat...

No a pak už jen eL viděla sólo vystoupení pana K., co jednou bude českej Smog (no dobře, to možná trochu přehnala), každopádně mu to dost přeje. Neviděla a neslyšela plno věcí včetně Editors, což ve výsledku vlastně zas až tak moc nemrzí. Vyhrála týmu letošní první (bohužel vzhledem naší "formě" asi i poslední) dva body. Smekla kloubouk před starym Clintem Eastwoodem ... jo, Dirty Harry nám zraje jak víno a jeho Výměna jsou rovnou 3 v jednom. Poplácala po rameni bláznivýho Tarantina (za Pancharty si to i přes výhrady zaslouží). Konečně získala pro vlastní potřebu jeden z  nejoblíbenějších, a to Medemovy Milence ze severního pólu. Dneska se vyšplhá na kopec, aby vyznala lásku Andymu, protože dámy a pánové, Astronautalis is back a pak už se jen bude těšit na vánoční Silver Rocket besídku, při které bude mandarinky a adventní kalendáře rozdávat rovnou Mr. Styles a Mr. Troy von Balthazar a pokud se do té doby eL zbaví své závislosti na Dexterovi (kdo by to byl do tohohle chlapíka řekl), tak možná ještě někdy něco napíše. Amen.

Harvie Krumpet

Na planetě Adama Elliota bych chtěla žít ....
za Harvie Krumpeta dostal Oscara, za Mary and Max by ho dostat při nejmenším měl.
Filmová odbočka na sobotní odpoledne.

"Some are born great, some achieve greatness, some have greatness thrust upon them
.....and then there are others"

We will make you one of us

Micachu, vlastním jménem Mica Levi, je mrňavá dvaadvacetiletá Britka, co vypadá jako 13ti letej (tak trochu spratkovitej) kluk, má na kontě jednu desku (Jewellery), co jí produkoval Matthew Herbert, orchestrální kousek pro Londýnskou filharmonii a nálepku jednoho z největších objevů na britském avantgardním písečku. Jewellery je celá uvařená z krátkejch údernejch písniček, který pulzujou energií a jsou zabalený do divnejch kabátků, co mají na sobě elektronický, tak trochu lo-fi po domácku vyrobený punkový záplaty. Nicméně i přes tuhle zvláštní slupku voněj hitem na sto honů … zpěvný, zapamatovatelný melodie, na první poslech chaotická skladba všech písniček, špinavě dravá poleva, drzej hlas, co by zrovna tak mohl patřit lehce postpubertálnímu klukovi… 20. října, v Nodu Mica a její dva The Shapes za zády. Před Micachu ještě pánové ze znovu zrozených Pavilon M2 (s posilou v podobě mon insomnie mlátícího do bubnu) a jon la tash, co ho eL tak nějak prostála na baru…. Zvuk je na dvě věci .. bohužel … NoD plnej a vydejchanej. Mica je tak malá, že z ní je vidět jen šošolka odbarvenejch blonďatejch vlasů a eL si celou dobu myslí, že slečna Micachu sedí …až pan Vic, co má pro ten večer parametry rozhledny, uvádí věci na pravou míru. Nicméně i tak je v NoDu ten večer tak nějak všechno to, kvůli čemu se o Micachu píše a mluví. Golden Phone je na svym místě, jen holt ten prostor mě přiváděl trochu do rozpaků … jak by asi slečna Levi zněla na Sedmičce … jsme si pak říkali u kafe s panem Jé.

a jedna z Roxy

O 24 hodin později ale výlet domů na Kopec a tam držet palce slečně indiánový, aby přišlo co nejvíc lidí, aby měli kucí náladu, aby se všechno povedlo a vůbec. The Paper Chase po čase zas u nás a jestli slečnu eL teší něčí skoro zdomácnění u nás, pak je to právě to malého velkého Johna Congletona. Chlapík šikovná to je. Těžko říct, co na těch Pejpr Čejz je (pro Pe si dovolím jen bezvýznamnou poznámku pod čarou o tom, že nazývat „hype“ to, když o kapele mluví a občas napíše stále jeden a tentýž člověk, jinak po ní nikde neštěkne pes a na koncert pak přijde stovka statečných, mi přijde trochu úsměvný), každopádně za těch pár let, co se s touhle partou eL potkává, si stačila vytvořit už slušnou závislost … takže na nich asi něco bude …. možná jejich záliba v disharmonii, všech těch strašidelnejch zvucích, co zněj, jako by Congleton & spol. do všech desek chtěli nenápadně vmíchat soundtrack ke strašidelnýmu zámku, charakteristickej zvuk kláves, co duněj jak padesát párů okovanejch bot, všechna ta hymničnost a roztříštěná monumentálnost, Johnův falešnej zpěv se sklony k hysterii a v neposlední řadě texty, co jsou více či méně úchylný, více či méně temný, více či méně mrazivý a je v nich dost a dost pravdy… k tomu všemu připočtěme, že jsou to kluci skromný a zatraceně šikovný. A na Kopci se to sečetlo a dvakrát podtrhlo. Lidí ke sto čtyřiceti, předskakující básník Adam, co mu ten večer s Bourkem šla karta a pak už jen šílený John Congleton se svou družinou… 4 mušketýři, které diriguje nepříčetně zmítající se skřítek. Songy nejen z poslední desky Someday This Could All Be Yours pt.1 … sbor zpívá We Know Where You Sleep …. I don't know about you, but I am at peace, I know what it is that I must do, I hope you are sitting down, dear, come hell or high water this sick world will know I was here … eL má príma výhled ... snad prvně na The Paper Chase vidí každej pohyb na podiu … je vítěz. A snad prvně je jí TAK MOC líto, když je konec. Asi proto, že ji nestačili klucí zahrát asi ještě sto padesát věcí, co by se pro ten večer hodily. Nejlepší. Nicméně eL pak ještě potkává asi sto lidí, co nečekala nebo je neviděla sto let. Bonus. Asi k narozkám. Ten večer měl smysl. Říjen má smysl. Však to říkám.

a jedna ze Sedmičky

a jednou John sám ... když mi jí nezahrál na Sedmě, tak aspoň takhle pěkně akusticky...

Říjen, měsíc hrdinů

Říjen je měsíc hrdinů. Reků, co k nim eL posílá bezvýznamný modlitbičky před usnutím (občas i v ranním a odpoledním metru) a oni na ně občas i slyší a přiblíží se na dotek. John Vanderslice v doprovodu družiny Plants & Animals dorazil 13.10 na Kopec. Třikrát hurá. Plants & Animals hráli během své předskakovací mise hru „kterak eL co nejvíce připomenou dalšího hrdinu – Jeffa Buckleyho“… a nutno říct, že jí hráli skvěle. Několikrát jsem ho ten večer na Sedmě slyšela tak zřetelně, jako by ho nikdy voda nevzala … trochu strašidelný … ale krásný.

John Vanderslice (překvapivě v Praze černovlasý), všeuměl, co už taky stačil spolupracovat s kdekým, co pro pro eL představuje nejen dotyk s The Mountain Goats (kterým produkoval jejich desky Heretic Pride a We Shall All Be Healed, a se kterými příležitostně i hraje), ale hlavně v sobě má tolik hudební osobitosti, že by jí mohl klidně rozdávat… a přesně to předvedl i doma na Kopci. John a dva chlapíci, songy nejen z úplně poslední desky, žádný ukníkaný písničkářství, ale poctivej indie-rock, co odsejpá, má melodie upečený z těch nejčerstvějších surovin a všechno to diriguje Mr Vanderslice, co umí brnknout stejně tak na melancholickou jako naštvanou strunu…. moc hezký … a nejhezčí byl skoro až táborákovej závěr, kdy po desátý hodině místo toho, aby nám kapela dovolila v klidu se rozejít do svých domovů, tak John a jeho chlapci dali ještě pár songů, bez všeho hluku, mikrofónů a techniky, jen s kytarou bubínkem a akordeonem, přímo uprostřed sedmičky v kruhu všech statečných, co ten večer na Kopec vyšplhali…. část "afterparty" k vidění zde:

Po vší tý skromnosti a hudby bez pompy, přišla injekce plná flitrů, těžkejch parfémů, cigaretového kouře, obnažených těl, potu, bizarních kostýmů, kabaretu a dekadence, to vše v podání bohem políbenýho londýnskýho floutka Patricka Wolfa. Ten je pro eL jeden ze tří oblíbených housličkářů, nicméně Patrick na rozdíl od Owena Palletta a Andrew Birda, umí navíc ještě pěkně kroutit pozadím. Ve slušně zaplněné Akropoli vzal pan Vlk do rukou housle jen jednou, častěji seděl za piánem, týral kytaru nebo prostě jen tak v nejrůznějších kostýmech (většinou ale, k nemalému nadšení cca poloviny přítomných, polonahý) chodil rozehřívat slečny v prvních řadách svou vyzývavou blízkostí. Nicméně zpívalo mu to neuvěřitelně, dával jak se patří na odiv svého hudebního génia, komunikoval, navíc byl vtipnej a milej. Pan Vic vypustil větu o tom, jak konečně viděl živě Davida Bowieho … bez debaty, Ziggy Stardust model 2009 byl ten večer na Žižkově … eL jen trochu litovala toho, že ho neviděla cca před dvěma lety, kdy by jí navíc hrál z desek, dle jejího názoru, o něco lepších než je jeho poslední (přesto výborná) The Bachelor. Divadlo žije a eL viděla drahouška Wolfa. Říjen má smysl.

Hard Times

ve třetím dílu trilogie - frackovitá mrňavá Micachu a malý velký John Congleton & nejlepší ze všech falešnejch úderek pod sluncem. stay tuned.