PF 2024

 

Nezáleží na tom, jak moc jste porouchaný, důležitý je, že stojíte na nohou.

Rok 2024 ve stoje přeje eL.

A soundtrack na konec roku....

PF 2023

Ať už jste do toho novýho roku vykročili jakoukoliv nohou, důležitý je moc nekufrovat. Lehkou hlavu i krok všem mejm láskám přeje eL

PF 2022

Není důležitý, jakou nohou do novýho roku vykročíte, ale jakej směr naberete! 

Lepší rok 22 přeje eL.

Jestli bylo letos pro eL něco soundtrackem k letošnímu roku, tak tenhle song. V zimě ho točila dokola, aby utekla pocitu, že je zamčená doma, na podzim, aby utekla ze zajetí svý hlavy. Děkuju až tomu nejnepravděpodobnějšímu rytíři, co mi zároveň život zachraňuje a obrací naruby. Díky J. 

PF 2021

 

 

Šťastnější rána a zítřky přeje eL. 

A jako soundtrack k posledním dnům roku nabízím:

Josh je láska.

The Suitcase Junket aka Matt Lorenz je prach a slzy.

KALEO jsou gejzír, kterej ti bublá pod nohama.

A na konec Dan Romer, kterej tématicky ladí s PéeFkem, což nepoznali možná ani ti modří. To, že je Romer génius, je dávno jasný, to že pro eL bude deska roku dva roky starej soundtrack k počítačový hře, by asi ani ti modří netipovali. The world is gonna end tonight...

PF 2020

 Rok plnej dobrejch rozhodnutí přeje eL.

...a soundtrack na konec roku k tomu...

PF 2019

       Rok plnej klidnejch rozhodnutí přeje eL.

Bilance 2017

Bilance jinak, po tichu telegraficky. Pro všechny náhodný poutníky, osamělý duše, podzimní a zimní zvířata ... aspoň část z toho, co letos (nikoliv nutně z letoška) eL uvízlo v uších a očích.


noty:

Algiers - The Underside Of Power

přílivová vlna, druhá deska a jeden z největších koncertů letošního roku





Einar Stray Orchestra - Dear Bigotry

láska ... s každou deskou větší ...




Charlotte Gainsbourg - Rest

všechny barvy světa




Josh Ritter - Gathering

nejdylanovější Joshova deska




Liars - Theme from Crying Fountain

nejšvihlejší z dydžin




Mark Lanegan Band - Gargoyle

střepy hluboko pod kůží




St Vincent - Masseduction

panáka?




Warhaus - Warhaus

další z belgickejch pokladů, co zároveň nejsou dEUS



Zvíře jménem Podzim -Zvíře jménem Podzim

deska roku, canny a jeho superband



Sleaford Mods - English Tapas

srdce velký jako svět ... kdo by o tom chtěl přesvědčit doporučuju tenhle film




obrázky filmový i seriálový:

Wind River  - o věcech, co bolí
Dunkirk  - fyzický zážitek, nepamatuju, kdy jsem zažila něco podobnýho
Logan: Wolverine - drásavá roadmovie, u který člověk zapomene, že kouká na marvelovku. Osamělý stárnoucí vlci žijou i mezi náma.
Big Little Lies - nejsilnější seriálovej zážitek
Bunch of Kunst - A film About Sleaford Mods - srdce
The Punisher - nekompromisní seriálovej zářez a Frank Castle konečně nevypadá na "plátně" srandovně.
Mindhunter - další paráda s razítkem Netflix, tentokrát s rukopisem Davida Finchera. Sedmdesátková roadmovie v mozcích psychopatů, co stojí hlavně na úchvatnejch dialozích.
Thor: Ragnarok - nejen pro ty, co mají rádi chlapíka s kladivem, hlavně pro všechny, co mají rádi to, na co šáhne Taika Waititi! A pokud kladiva nejsou váš obor,  zkuste alespoň tenhle film.

písmena:

Michel Faber - Kniha zvláštních nových věcí
knížka o malejch velkejch věcech, co tne do živýho a nemusíte kvůli tomu nutně lítat do vesmíru.

výstavy:

Krištof Kintera - Nervous Trees
Takovej čurbes v Rudolfinu ještě nebyl. A ještě jsem tam nikdy nestála víc fascinovaná.

PF 2018

Rok plný dobrodružství přeje eL

A pro všechny, co se tenhle rok nebáli pustit zvíře přes práh..

PF 2017

     *** Do roku 17 hodně cest a šťastnejch návratů *** 
                                                                                       

A pro všechny, co vloni a letos odešli a už se nevrátí: 

Pour Féliciter

***** rok v pohybu a potřebné množství záchytných bodů přeje eL******

Your knives are sharp when you put them in my heart

Před několika lety jsem pod vlivem hesla o hoře a Mohamedovi uskutečnila malou tipovací soutěž, ve který šlo o hypotetickej počet návštěvníků hypotetickýho pražskýho koncertu Finna Andrewse a The Veils. Soutěž zakončil kamarád svým tipem "dva" (prej eL a zvukař)... Milý překvapení teda bylo zjištění, že v onen Den, kdy si u nás v Praze dal prvně Finn k obědu pečený koleno a pak zvládl odehrát koncert, jsem před pódiem nestála sama... se zvukařem. Nicméně svůj podíl na tom má určitě i v Mosaic House schovaná La Loca aka relativně nová dizajnová hipsteřina v ulici Odborů kousek od Matu. Tady se o zem tříští ledová tříšť, barmanka používá při hudebních večerech šejkr místo rumbakoulí (Finn ocenil, že nebyla aspoň mimo rytmus), točej tu Staropramen do čtyřek a skleněný vchodový dveře na fotobuňku jsou tak vyleštěný, že po několika barevnejch koktejlech je tu nebezpečí, že si o ně někdo vysklí úsměv (i bez těch koktejlů, je míra rizika veliká...ehm...). Každopádně podíl cizinců a místních hostů, tudíž náhodnejch návštěvníků (z nich některé podezírám, že to byla jejich koncertní premiéra) je nezanedbatelnej a pár známejch tváří nám naštěstí jistí záda. Co je v tomhle podniku ale fakt hezký, je zvuk. Už dlouho jsem si na žádnym koncertě neužila to, že člověk od sebe rozeznává nástroje a rozumí zpěvákovi každý slovo. Asi jsem si moc zvykla na to, že na Sedmě Kuře nazvučí i starý folkáče tak, že jsou víc noise než Sonic Youth. Mám ho ráda.

Každopádně The Veils...  Bez předkapely v pěti bez dechů, zato s kloboukem a umělou rukou zastrčenou do zesilovače. Někde v první třetině zazní iniciační Not Yet, která uhání tak, že mi chvilku trvá, než jí chytím a ochočím... zrychlenej dech a rozšířený zornice.. Všechno střídavě duní a třepotá se ve vyváženym poměru. Když slyším Finnovo vibrato a sleduju jeho projev, v mysli se mi perou jména jako Jeff Buckley, Tom Waits, Nick Cave... všichni a nikdo z nich. Starý kusy jsou dospělejší, je slyšet, že už Finnovi není těch jednadvacet, kterejch mu bylo v době The Runaway Found. V souboji nová deska Time Stays, We Go versus ostatní, nevyhrává nikdo, poměr je spravedlivej pade na pade a vyhrává tak eL, která může vrnět blahem... Na konec řádný hrací doby přichází apokalypticky dunící Nux Vomica, a pak už jen prodloužení, do kterýho nastupuje Finn sám s akustikou a za zvuků zmíněnýho šejkru dává ještě dvě pro pamětníky, z nichž jedna je křehká Lavinia a na úplnej konec balada Sun Gangs z pět let starý stejnojmenný desky. Some say you'll never be gone forever, some say there's music where you go, I've no faith in my heart, tell two apart, ocean above from sky below...

Finn slibuje, že se v krátký době vrátí, tak uvidíme, jestli ti, co teď litují, dostanou druhou šanci. Přála bych jim to.

And who cares about the wildfires controlling my mind?

Vzhledem k frekvenci s jakou eL teď (ne)navštěvuje všechny ty zásadní hudební večery a svátky, může bejt nakonec vlastně ráda, že jí ještě nikdo nevyloučil z hárdkóru (respektive o tom zatím neví), nebo že jí ještě pozná třeba Míra ze Sedmy a vítá jí furt jedním otevřeným studeným...  První půlka roku je ve znamení bardů, jako třeba Slim Cessna´s Auto Club aneb mše dvouhlavý saně Munlyho a Cessny a laťka už v lednu zas tak vysoko, že přes ní skoro není nic vidět,  Crooks on Tape, co si při jejich poslechu člověk říká, jak to jenom John Schmersal dělá, že nemá ve všech těch svejch projektech, co zněj jako víc nebo míň bláznivý Enon, bohapustej bordel (v úterý 22. 4. je Jenda zpět, tentokrát v Potrvá s Vertical Scratchers) nebo třeba Thee Silver Mt. Zion Memorial Orchestra, mnohahlavá saň - epickej hudbení tajfun, co nenechá kámen na kameni...

Nicméně po všech těch střípcích má eL zas chuť napsat, jak je všechno skvělý, protože viděla a slyšela brášky Pontiak. Vousatý trio hippie farmářů z Virginie, co letos vydali desku Innocence, která má sílu tu okamžitě postavit židle na ježky a zhasnout. Takhle nacpanou Sedmu nebylo vidět od dob, kdy tu ještě potil krev bratr Astronautalis, každopádně počet lidí zaslouženej a Kurac rozehřívaj diktátem. A pak už Pontiak. Velký songy, zubatý riffy, psychedelická mlha, co zahaluje všechno v okruhu dvou kilometrů od strahovskýho hlavního stanu. Kolektivní hypnóza a radost z hraní, co z pod těch všech vousů sálá jak lesní požár. Až zas kluci přijdou, jděte se nakazit...Je radost slyšet radost... And who cares about the wildfires burning inside? I do, I do, I do, I do, Because that's how the world gets in there, too...

Hezký Velikonoce, kamarádi!!

A jindy třeba o tom, že OTK vydali Atentát na Wericha, kterej jednou bude v čítankách, nicméně kdo chce vyzvat krále, musí do Brna. A kdo rád seriály, ať si určitě počíhá na True Detective, pod kůži se zažírá důkladně a na furt. Plíživá temnota, ve který je přece jen vidět trochu toho světla, když člověk chce a další z "letošních" TĚCH rolí Matthew McConaugheyho, ve který ho poznat ani nechcete. Jak já jsem mu toho Oscara přála... time is a flat circle... 

Bilance 2013

I letos, abych nezapomněla, malej žebříček toho, co si z toho hudebního roku budu pamatovat nejvíc.

    Houpací koně - Everest

Ta hora se majestátně tyčí nad celým rokem a netečně pozoruje, jak její úpatí chtěj pokořit ti, co to ještě nevzdali. Cesta nahoru bolí, ale nikde neni psáno, že je život růžovej. Deset hořkejch pralinek, co nejsou z Belgie ale Ústí. Jde to přežít, zeptej se Houpacích koní, řeknou ti jak.

    Eels - Wonderful, Glorious

Nekompromisní od titulní Bombs Away až do konce. Fungující a lety prověřený přísady, hitovky k tanci (Beckovksá Kinda Fuzzy) i poslechu (I Am Building A Shrine). Mark Everett vždycky uměl a jeho poslední Wonderfoul, Glorious je přesně taková, jak praví název. Rock a slzy. Miluju ho. Amen.

    Nick Cave and the Bad Seeds - Push the Sky Away

Dlouhej nádech a výdech. Jubilee Street jako song roku. We No Who U R, milej Nicku. Melancholie, klidný vody, občas nervní těkání za víčky. Nenápadně podmanivá deska, co toho žene plno před sebou.



    Devendra Banhart - Mala

Jako když našlapuje kočka. Tiše a s elegancí. Tohle je láska. Devendra je zamilovanej, něžnej, vtipnej a občas šibalsky mrkne. Konečně došlo i na starýho kocoura.


     Man Man  - On Oni Pond

Velkej pop, co chci slýchat v supermarketech, když už tam  musim. Nejpřístupnější deska chaotiků Man Man. Řád, kterej od týhle divný kapely v první moment vůbec nečekáte. Bossa Nova pro unavený cirkusáky. A nejhezčí ukulele song letošního roku Deep cover.




     Sebadoh - Defend Yourself

Vzkříšení Sebadoh. Znovuzrození. Things have changed... možná u Loua doma, ale na desce s odznáčkem Defend Yourself zůstalo plno známýho, co člověk pozná i po 14 letech, kdy Sebadoh mlčeli. Písničkovej deník o bolesti, naději, o tom, jak rostou děti... Lou Barlow byl a vždycky bude heartbreaker.



    Califone - Stitches

Čirý písničkářství, upřímná radost z muziky. Deska, která se nejlíp pouští v pravý poledne a hraje na ní pár nesmiřitelnejch. Piáno a steel guitar, western a biblický příběhy. Vítr žene pouští písek, nechává vám ho v očích a promítačka klape.


    The Veils - Time Stays, We Go

Čtvrtá deska anglo-novozélandskýho kouzelníka s náladami Finna Andrewse a jeho lidí. Letos jsem o ní psala tady a furt mám při jejím poslechu pocit, jako by mě někdo škrábal na zádech...

    Boduf Songs - Burnt Up On Re-Entry

Atmosféra se na Burnt Up On Re- Entry rozrostla o víc nástrojů, samply, elektronický vrzání a skřípání. Nicméně základ je furt stejně poznatelnej. Klaustrofobická sevřenost, apokalyptickej podtext a krása. Mat Sweet opakuje svý mantry do zhasnutejch ulic a tichejch pokojů, kde jste sami... everyone will let you down in the end...




    Girls Against Boys - The Ghost List EP

Bass power strikes again! Pět novejch zářezů do masa. O všechno se dá opřít. Letošní druhá nejhezčí uúúú v It´s a Diamond Life, repetitivní a hypnotická basová linka ve Fade Out, zabijáckej riff  v 60 is Greater than 15, John Schmersal z milovanejch Enon a nad vším bdí Scott McCloud ... přesnej zabiják v obleku.... Let´s get killed tonight... chci víc.





Těsně před slavobranou (nicméně nezapomenutí) zůstávaj pro mě Arcade Fire (Reflector), Kittchen (Radio), New Model Army (Between Dog and Wolf), The Obits (Bed & Bugs) , Yo La Tengo  (Fade). A to ani nemluvim o všech těch deskách se třináctkou na prsou, který potkám klasicky až rok příští...




a ještě .... Koncerty...

Dead Western  (Bajkazyl) - SEANCE
Silver Rocket Summer Summa  (Točník) - SLZY
Califone (Pilot) - FILM
Nick Cave and the Bad Seeds  (Tipsport Arena) - RITUÁL
Houpací Koně  (Malostranská Beseda) - TAJÍCÍ SNÍH
Girls Against Boys a Chokebore (LMB) - ZVUK
Enablers  (007) - BÁSEŇ

Pour Féliciter

               - - jasné dny a klidné noci v roce 14 přeje eL - -

Jestli je Everest někde nade mnou...

Původně jsem chtěla psát hlavně a jen o strejdovi Nickovi, kterej zas vyháněl čerta ďáblem a já byla nadšená, jak poctivý a silný to furt dokáže bejt. Všechny ty kousky starejch a novejch desek, co živě zní jako kázání šílenýho faráře, ďáblem posedlej Warren Ellis, temnota i vykoupení. God is in the house... A to všechno s takovou samozřejmostí, že zas tomu chlapíkovi zobu z ruky. Po kolikátý už?! Nick Cave je můj hrdina, vždycky byl a vždycky bude...



Nicméně poslední týdny jsou jak dlouhej vejšlap, kdy cíl je v mracích a bůhví, jestli tam vůbec někde je nebo jestli k němu chci/můžu dojít. Soundtrack k těmhle mlžnejm dnům se mi před očima zjevil najednou a v celý svý kráse. V hlavě mi rozložil bivak Everest od Houpacích koní a na každym kroku mi dělá společnost. Znovu a znovu zdolávám deset vejškovejch táborů, který pohromadě drží hlavně pocity, nálady a všechny ty trnitý cesty, co se po nich jen člověk může potácet. Cesta je cíl a cíl je v mlze někde nad hlavou nebo možná pod nohama. Všechno je stejně tak proměnlivý, syrový a dravý jako Labe, na který Jirka Imlauf a spol. každej den kouká tam někde v Desire City. Vltava nikoho nezajímá. Pro mě je Everest nejvyšší monument, kterej Houpací Koně zatím za těch dvacet let postavili... Severní i Jižní stěna se křtila začátkem prosince v Malostranský Besedě za asistence Please the Trees a Wild Tides. Ústí tam mělo svůj sbor a Everest se tyčil nad mraky. Skála a kameny, stejně tak závaží jako opěrný body. .... Projdi se peklem, tohle je místo studený....Poslední zářez má krásnej zvuk a sílu vody z tajícího sněhu na jaře. Křtí ho kamarádi a Michal Pařízek donese dort s Everestem na polevě.  Možná nejlepší koncert, kterej jsem s učitelskym a jeho ústeckou družinou zažila, a to těch setkání nebylo zrovna málo... A vítr nám bere dech, všechno to umyje déšť....






Everest kupuj tady. 

A aby těch velkejch pocitů a roztřesenejch kolen nebylo málo, hned na druhej den se v Praze na jednom pódiu potkali a vystřídali Scott a Troy aka  Chokebore a Girls Against Boys. Kluci si sladili cykly, aby jim to do tý Prahy vyšlo a mohli tu spolu vzpomínat na devadesátky a přivádět do transu všechny, co na ně věřili tenkrát a věří i dneska. Za všechno může klan Stříbrný rakety a i když byli kluci trochu smutný z toho, že přišlo míň lidí, než by si ten večer zasloužil, já jsem jim neskonale vděčná. Velkej večer, kdy člověk nechal před pódiem všechny důležitý orgány, který pak do konce týdne všude jen marně hledal. Chokebore se soustředili na svoje první desky Anything Near Water a Motionless, a všechny ty jejich zkroucený kytary hnětly hymny a Troyův svíravej zpěv se provrtával tělem. Troy v růžovym svetru a rainmanovskym transu do toho všeho metal kotrmelce a pod pódiem se zpívaly sbory... taky jako v transu.



To Scott McCloud je s kapelou za zády z rodu zabijáků, dvě basy štěkaj povely a Alexis za bubnama potí krev. Kill The Sexplayer!! Žádný velký kompromisy, valit zvuk, punk a těžkej kov žejo. Věci z The Ghost List zněj ještě líp než v létě a nic kolem neexistuje a existovat nepotřebuje. Ježíšek letos přišel už začátkem prosince a dostal modlitbičku plnou rzi a zvuku...
Hezký Vánoce všem!

I Can Hear The Heart Beating As One

Bude se ti to líbit... říkala jsem mu se dvěma lístkama na Yo La Tengo v kapse. Yo La Tengo, tyvoe! Jedna z nejhezčích barev letošního pestrobarevnýho listopadu. Křehká indie rocková trojice, co to spolu táhne přes třicet let a navíc poté co si zlomili srdce Kim a Thurston, zůstávaj Ira a Georgia jedna z posledních jistot v tomhle hudebně manželskym rybníčku.
Očekávaný dýchánek v Akropoli nebyl (neočekávaně) vyprodanej. Co bylo daný, bylo to, že Yo La Tengo maj hrát dlouho, tudíž bez předkapely. Hurá.
První půlka koncertu se houpala na akustickejch vlnách všech krás světa aneb intimně jiskřivejch poloh, co se šeptaj a nejlíp poslouchaj se zavřenejma očima. Na pódiu vyrostly stromy a před nimi orchestr snivců rozdává dárky. Křehký. Neklopit. První dějství je z většiny o poslední desce Fade sem tam proložené něčím, co už má pár vrásek. Ohm někde na úvod a vzpomínka na Lou Reeda v podobě I Found a Reason těsně před přestávkou. Pauza je trochu delší než by netrpělivej divák snesl, nicméně po ní je na řadě "the dark side of" Yo La Tengo, druhá - elektrická- část složená tak, že Yipp po koncertě říká, že netušil, že YLT hrajou heavy metal. Usmíváme se. Skládačka druhý půlky je hlučná a hypnotická, nervně pulzuje a vazbí, ale i jemně klouže na vlnách zvuku. Od Stupid Things, přes Autumn Sweater až po klenutou I Heard You Looking... A pak už jen potlesk a přídavky složený z coverů, který uzavírá čarokrásná My Little Corner of the World, a který chorál zpívá celej sál. Krásný to bylo...



Na sobotu 9.11. připadala asi největší koncentrace potenciálních koncertů roku a hudebních večírků za poslední dobu. Juana Molina, Huerco S, Andreya Triana... nicméně tisíc lidí, tisíc chutí a můj výběr padl na možná nejnenápadnější večírek, který ten večer probíhal v potemnělym sále vršovického Klubu Pilot. První housle tu hráli amíci Califone, kterým předskakoval solitér Tony Dekker, bez svých domovských Great Lake Swimmers. Tony Dekker s vizáží Vac Havelky nechal Great Lake Swimmers sice doma (příště bych se přimlouvala ještě za ně), nicméně do tmy sálu posílal jednu introvertně snivou za druhou a část z nich byla i od jeho domácích jezerních plavců. Soustředěnej tichej set, kterej voněl kanadskejma hvozdama a chutnal po soli, javorovym sirupu a chlebu s tvarohem.
Califone je vtipná dvojka trochu divnejch tatíků folkařů, co maj rádi country, veselý historky, malý skladby i velkej zvuk. Krásný dvojhlasy, vtipný předěly mezi písničkama (když se zrovna měnila struna). Califone maj novou desku Stitches, ze který rozdávali nejvíc kousků. V Movie Music Kills A Kiss to dvěma hlasům ladilo, až za zády mrzlo. Stitches, Moses... Funeral Singers jako odbočka ke starší desce All My Friends Are Funeral Singers. Dialog dvou hlasů, dvou nástrojů, ať už to byly dvě kytary, basa a kytara nebo kytara a klávesy. Na chvíli mezi přídavky se připojila i kanadská spojka Tony, aby zafoukal na harmoniku a pak už zazvonil zvonec. Až tu zase příště tihle dva strejcové z rodiny Dead Ocean (stejně jako Akron/Family, John Vanderslice, The Tallest Man on Earth nebo třeba Bowebirds) budou hrát, neváhejte, i kdyby v ten den hrál jinde třeba samotnej indie-satanáš. Šla bych zas.

No a jinak ve zkratce. Podzim začal s Pixies v zahulený Lucerně, kde i přes nezvyklou koncentraci idiotů na metr čtvereční (ne, fakt jsem to na starym Frankovi nečekala), zahráli hoši a dívka skoro všechny moje srdcovky a nemůžu říct ani popel (to, že jsem ten cigaretovej tejden vyklepávala ze všeho, co jsem ten den měla na sobě, se nepočítá).

V JiHlavě bylo jaro, což je na pováženou! Takže aspoň tři jarně podzimní tipy.  DK doporučuju všem, co maj i nemaj rádi architekturu a všem, co žijou/žili s běsy všeho druhu. Tahle intimní destrukce ve mně rezonovala a bude rezonovat dlouho. Honza Gogola i Kateřina Šedá umí, to vím. A Vítek Janeček ve svý Léčbě dějin se hezky pěkně esejisticky a hlavně po svym dotýká odkazu Františka Kriegla. 

A Arcade Fire maj novou desku Reflektor. Je blyštivá. Parket se plní a Arnoštek vlní boky. Je to fajn, fajnový. Občas by to chtělo zkrátit, aby tanečníci nepadli vysílením nebo nešli na bar balit holky a kluky, ale mě to vlastně docela baví. Smí se to vlastně říkat? Kór když pro mě Funeral i Neon Bible jsou jedny z moc důležitech desek a tahle je tak jiná? A klip k Reflektoru jim dělal Anton Corbijn. Třpytivá dydžina a loutkovej Win s Régine. Furt je mám ráda. Fakt. Tanec na to.

À cause de l’automne...

Jakožto nejkrásnější období v roce si podzim zaslouží speciální soundtrack. Ten letošní je čarokrásnej, moc se toho děje venku i uvnitř a osobní podzimní videoklip doprovází na každym kroku tenhle soundtrack s čerstvejma ingrediencema:

Miláček Lou, co probudil Sebadoh po čtrnácti letech ze zimního spánku, vydal desku a tu mi daroval...





Pro všechny moje lásky... Man Man z nový desky





Trocha těch hezkejch pohřebních písní ještě nikoho nezabila... Califone. 9. listopadu přijďte do Pilotu, drazí! A před tím si pusťte třeba tuhle rozkošnou sešn.





Po Louovi další milovanej solitér, co si bere dovolenou od  svejch hlučnejch kapel... Lee Ranaldo





Scottovi zpívá padající listí vokály a já se těšim, až mu dám pusu na vánočním večírku.





nejhezčí podzimní uúuú k mýmu překvapení ... New Model Army





a podzimní pozvánka na konec... 6. listopadu v Akropoli...

Buke and Gase

V mym vesmíru je Owen Pallett miláček. To aby bylo jasno. Nejvíc mě baví jako solitérní udělej-si-sám, kdy si trpělivě staví kostry písniček a pak je obaluje masem, kůží, vkládá do nich životně důležitý orgány a na konec všem těm hudebním entitám vdechne duši. Jedna z mejch nejmilovanějších bytostí s houslema (pak už jen Andrew Bird a Sherlock Holmes). 5. srpna v MeetFactory to bylo naše třetí rande. Owen na něj přijel s dvěma kámošema, co mu hráli basu a bicí a tím pomáhali lepit písničkový modely. Pondělní seance měla všechno, co mám na tomhle kanadskym klukovi ráda: jemnej opar melancholie, křehkost, co se třepotá i náhlý poryvy větru. Keep the Dog Quiet, A Man With No Ankles, Lewis Takes Action, The Great Elsewhere nebo Lewis Takes Off His Shirt na úplnej konec.


 Bylo to zas krásný, fakt. Nicméně k mýmu překvapení měl tenhle večer i přes to všechno jinýho vítěze. Cílovou pásku jako první potrhala dvojka z Brooklynu, co Owenovi zahřívala už tak vydejchanej sál a říká si Buke and Gase. Holka a kluk s bizarníma homemade nástrojema. Ona hraje na šestistrunný barytonový ukulele, co zní spíš jako kytara a on na něco mezi kytarou a basou. O její "toe-bourine" a jeho kopáku nemluvě. Jára Cimrman by měl radost. Arone a Aron... Zní to jako kapela tisíce nástrojů a tisíce hlasů, co vás zasype nápady a zvukem. Kolem uší mi prosviští Tune-Yards nebo Micachu, stejně drze úderný a plný. Její hlas je jen další barva na týhle kovový paletě. Punková údernost si vcelku dobře rozumí s písničkovejma momentama, co chvíli to všechno změní směr a s ním i pravidla hry, ale všechno to přitom dává smysl.
Buke nad Gase maj za sebou dvě EP a dvě regulérní desky - Riposte (na který se ještě jmenujou Buke and Gass) a letošní General Dome a já doufám, že naše první rande nebylo posledním. Děkuji tím Owenovi, že nás představil a já jdu cvičit na ukulele.

Colours of Ostrava 2013 part II.

Sobota

Sobota je odbornou porotou vyhodnocena jako programově nejslabší den, někteří ho tedy tráví výletováním, někteří zevlováním pod svitem úplňku aneb v osidlech scény, co má pod křídly Full Moon. Ještě před tím litujeme, že jsme nestihli celý set Glenna Kaisera, americkýho blues rockovýho kazatele, co si staví kytary z krabic od doutníků, má hlas jak pila a zpívá o Ježíšovi. Dřevní, upřímný, syrový a hezký.

Po cestě do Hlubin programu v řežii Full Moonu se letmo zdravíme s The Tap Tap a pak už nás vítá Odeur de Violettes, písničkářka Laví, co přebíhá od kytary k ukulele, od mikrofonu na kraj pódia, kde v kleče hraje jen tak beze vší techniky.Trochu zakřiknutá holka, co vypadá, že si hraje jen tak pro sebe v obýváku, ale nebojí se svoje hudební investice prodat i lidem v sále. Škoda jen, že jich tam sedí tak málo. Fialky jsou v jejím případě prorostlý rzí, ale umí i zavonět a hlavně rostou každým dnem. Jsem zvědavá, co z nich vyraší.

Podobně to má i Black Tar Jesus, další z projektů Tomáše Kopáčka, co jsem ho prvně zaregistrovala pod introvertní značkou Mon Insomnie. Black Tar Jesus jsou  anglický texty, echa a kytary, co chvilkama zněj třeba jak Sonic Youth. Nejlepší kytarovka ve městě ač jistá dávka introverze v hudbě Black Tar Jesus furt zůstává.

Jestli mě něco ten den ale na prknech Full Moonu dostalo, byli to Rouilleux, co už nejsou jen minimalistickou jednotkou z okruhu kolem KLaNGundKRaCH, ale kapelou. Nicméně podstata hudby zůstává. Koláž zvuků a nálad od strašidelný melancholie ze šuplíku třeba Boduf Song po kytarový drone a stěny se zvuku, za který by se nestyděl ani Míša Jíra. Celý to skřípe, šumí a drnčí a je nad slunce jasný, že pro tvorbu Rouilleux je cesta cílem a cíl se někde v dálce leskne a třepotá, ale je tam od začátku. Předloňský debut Zugzwang si  poslechněte tady.

Z The Knife jsem popravdě málem zběhla ještě před tím, než začali, a to tehdy, když se před jejich začátkem na pódiu zjevil jejich uřvanej "roztleskavač" v elastickém diskotékovém oblečku z 80. let a za neustálého běhání a poskakování ječel furt dokola asi tři "rozehřívací fráze". Celejch nekonečnejch 10 minut mu šlo o to, jestli je publikum živé, že nikoho neslyší a pak taky, že by se mělo tancovat, tleskat, skákat, říkat ano, ne a nevím....tak nevím... čekala jsem na pointu, ta nepřišla, chlapík odešel a nastoupili The Knife a jejich družina složená z mnoha lidí, co hráli, nebo to aspoň předstírali, na bizarní nástroje (něco jako květák, kobliha, hořická trubička a tak) a taky tančili skoro jako soubor Valášek. Hudebně mám The Knife ráda, ale toho divadla na mě bylo asi přespříliš. Ale i tak jsem vydržela krásnou půlhodinku. Tak třeba příště, až budu mít víc divadelní trpělivosti. 


A Jasná Páka zatím vedle zpívala o setkání na Žofíně, vzpomínala na Majolenku, David Koller do toho třískal a Petr Váša do toho všeho fyzicky básnil.


Nicméně poslední noční setkání bylo s The xx. A jak mě The Knife zklamali, tak mě The xx překvapili. Popravdě jsem se do žádný z jejich dvou desek nedokázala zaposlouchat a najednou se na mě valí průzračnej zvuk a intimní dialogy mezi dvěma nástroji a hlasy, kytara a basa se setkávají a zas rozcházejí, hlasy se proplétají  a do toho kužely světla prosvěcujou prach a kouř a nad hlavou tak jdou světélkující mraky. Lidi jsou tak soustředěný a tichý, že je to až strašidelný. Krása se ten den zastavila pod oranžovou vzducholodí.

Neděle

Jdeme do finále. Nohy těžknou, víčka se vlastně permanetně klíží a nánosy prachu jdou už jen těžko smejt a vykašlat. Stíháme tudíž až Květy. Opakovala bych se, kdybych se znovu rozepisovala o tom, že v mym vesmíru jsou Květy jednou z nejlepších českejch kapel. Spřízněnost časem i prostorem, to je asi hlavní důvod, proč jim rozumim a rozumět chci. Koncert roztomile narušuje akorát zvukovka Botanicy na nedalekym podiu. Niméně MEK & Co. se tím rozhodit nechá jen na chvilku a trochu. Sestavu Květů to odpoledne doplňuje s basou Ondřej Kyas, kterej  přispívá i řadou zábavnejch choreografickejch prvků.

V rámci dalšího z dilemat, kam vyrazit, se omlouvám Botanice a posílám vzdušnej polibek Paulovi, Brianovi i Johnovi a vyrážím do první řady na mý černý koně letošních Colours, My Jerusalem. My Jerusalem jsou kapela Jeffa Kleina, týpka, co hrával třeba s Gutter Twins nebo Twilight Singers. A kamarád Marka Lanegana a Grega Dulliho je i můj kamarád, víme? My Jerusalem hrajou ve stanu, kam se lidi trousí jen pomalu, nicméně přesně na čas do skromnýho davu vykopávají rovnou Preachers, titulní zářez z poslední stejnojmenný desky, ze který taky zazní většina věcí. Je to fárání až na dno černý duše, kdy cestou míjíte všechny její tiše krvácející zákoutí. Klidný momenty se střídaj s těma, kde dominuje Jeffův expresivní projev, trubka a vícehlasy následujou jeho pevnej baryton jako svýho krysaře. Někde už na začátku si Jeff rozřízne uprostřed písně (snad Born In The Belly) o strunu prst, během zpěvu a kytarovýho sola si prst ošetří, zalepí a pochybuju, že si někdo něčeho všimne. Všechno tepe a plyne, Death Valley, Devoe, Mono... My Jerusalem jsou dalším důkazem toho, že za kapely z texaskýho Austinu můžu dejchat.

Po výletě do Austinu, čeká zastávka v Polsku a další překvápko. Polská černá ovce Maria Peszek. Herečka, zpěvačka, buřička, co se mrská mezi rockem, popem, punkem, šansónem. Textově rejpe do všeho, co je Polákům svatý, hudebně je to jako rána kladivem. Neunavitelná drzá holka, co umí bejt něžná a když si nebudete dávat majzla, dá vám ránu přímo na solar. Nedělní otevření očí.


Po Marušce generál Patton se svojí all stars úderkou Tomahawk. Mike na pódium přichází s batůžkem, skoro to z dálky vypadá, že to jen bedňáci nosí proviant. Jaký překvapení, když se do toho "bedňáci" samozvaně opřou a davem projede první vlna.  God Hates a Coward, Captain Midnight, South Paw... Tvrdý kytarový riffy vyháněj kopretiny, takže nakonec jsme pár kroků od pódia (efekt loňských Animal Collective), samply a maniakálně roztříštěná genialita Mike Pattona. Nezbytná trocha šikany směrem ke kameranovi a trocha country na závěr. Koukejte a učte se, poslední zhasíná. Koncert neděle a fotka by Jé.

Po Tomahawk se klidně mohli stavět židle na ježky, jakej to byl řádnej poslední koktejl před zavíračkou, nicméně program Colours hovořil nekompromisně minimálně ještě o dvou panácích. První přinesl Devendra Banhart a chutnal po venezuelskym rumu a letošní desce Mala, na který je Devendra šťastnej a zamilovanej a celá tak zní moc hezky... Never Seen Such Good Things... V Ostravě se tak tančilo, děkovalo a na úplnej konec přišlo i na starší skřípavý kousky, kde zůstal Devendra na pódiu sám jen s kytarou a hrál na přání (alespoň to, na co si vzpomněl) ... jen ty dlouhý vlasy mu chyběly. Jinak byl celej koncert ve znamení zvuku celý kapely a Devendra působil jako zakřiklej a trochu nesmělej kamarád ze základky, co by ho člověk objal, kdyby mohl. Ježíš, to bylo tak hezký!

A pak už zbyl jen trochu sladkej šláftruňk na úplnej konec a na dobrou, kterej podstrčil Jamie Cullum , kterej moc dobře ví, co se od něj na podobný akci čeká, takže neúnavně komunikoval a bavil lidi, lítal po pódiu jak čamrda, hrál snad na všechno, co bylo k dispozici, třeba Get Lucky od Daft Punk na víko od klavíru  a k tomu všemu zvládal bezchybně zpívat, hrát na klavír a vypadat u toho jako Jirka Mádl. Konec koncertu se pak odehrál s muzikanty na kraji podia, kam si dotáhli svoje instrumenty a zahráli jen tak na pár sdílenejch mikrofonů. Hezká jazz-popová besídka na dobrou noc a rozlučka se čtyřmi festivalovými dny.

Colours přesunem do vítkovickejch pecí získali definitivně novou tvář. Tuny železa toho snesou víc, takže i škála Barev je poslední ročníky širší, zajímavější a co se dramaturgie týče snad i odvážnější. Z programu konečně ubyly úlitky bohům v podobě Divokejch Billů apod. Sečteno podtrženo ač Colours chybí do úrovně většiny velkejch zahraničních akcí ještě pár tříd, stávají se suverénně nejlepší velkou festivalovou akcí v ČR a pomalu ubejvá důvodů, proč si z nich dělat furt ještě legraci.

Colours of Ostrava 2013 part I

Do roka a do dne mezi struskou, prachem, rzí a lidma. To, co je dávno mrtvý, na těch pár dnů ožívá, nasaje vás, přetaví a vyplivne. Festival přece... že jo.

čtvrtek

 Letos jsme stateční a dobrovolně se mezi pece ženeme už ve čtvrtek a doufáme, že jsme tím nepřepálili start. Po prvním letmém pohledu do programu zjišťujeme, že největší letošní bolestí bude fakt, že většina (a to drtivá) "našich interpretů" se vzájemně kreje. Letošní Barvy se tedy nesou ve znamení neustálých a bolestných Sofiin voleb. Aspoň, že strusky ubylo a člověk se nemusí pařit v pohorkách.
 První den a mně přijde, že je tu minimálně půlka republiky (a to nemluvim o půlce Polska), čtvrtek totiž láká hlavně na Island, kamení a led večer servírujou Sigur Rós. Nicméně následuje první SV, v rámci které volíme "Babiš stage" (čti: Agrofert fresh stage.. ), kde hraje náš Scotty s Girls Against Boys. Ze Sigur Rós stíháme začátek (pokud se nepletu, někde hned na začátku zazněla, Brennisteinn, otevírák nové desky, ale možná mě nějakej sigurrósolog opraví). Start je správně vychlazenej a hezky barevnej (světla svítěj, projekce vrní a tak). Kveikur aka poslední deska zní skvěle, dokonce z ní mám i pocit, že po všech těch deskách, kdy jsme se na čas rozešli, protože jsme si toho měli čím dál tím míň co říct, si můžem spolu dát zas skleničku. Nutnost volby tak trochu mrzí, ale nelituju. Scott a jeho parta totiž hodlaj rozvibrovat všechno to železo kolem a přetavit ho ve zvuk. Razavej hlas Scotta McClouda, kovadlina Alexise Fleisinga a dvě basy, kde jednu má na povel John Schmersal z Enon (dej jim pámbůh hudební nebe). Hutnej zvuk, kterej nabývá na intenzitě. Kill the Sexplayer, Basstation, Rockets Are Red, Cruise Your New Baby Fly Self, nová It's A Diamond Life, hodina utekla tak, že jsem se nestačila ani nadechnout. Nebylo potřeba.
Den zakončili Vložte kočku v Hlubině, kde měl svoje podium i stánek Full Moon. Živě to bylo první setkání a musím říct, že ač bylo pod střechou vydejcháno, těsno a na podium se cedil pot s krví, byl to řádně živej mejdan. To, co mi u těhle kluků chybělo na desce jsem našla na pódiu.

pátek

Druhý festivalový den zahajujeme naší pravidelnou časosběrnou aktivitou aka návštěvou ostravského Minikina, městskou procházkou, obědem a následně přesunem do prachem pokrytého vítkovického areálu. Na největším pódiu si svoje hlasivky trénuje Dub FX. Pozice ve stínu a podupávání nohou. Dub FX mění hlasy, zve si kámoše z hoodu, vrství smyčky ze zvuků, hlasu, poctivej beatbox. Ten kluk umí... uprostřed toho všeho se najednou z ničeho, možná z těch beatů, přižene osamocený mini tornádo, co nabralo někde vedle na louce sílu a teď se žene napříč prostorem před hlavní vítkovickou scénou. Cestou si tenhle pidi větrnej vír bere několik slunečníků, šátky a bohužel i pár kotníků, něco takovýho jsem na vlastní oči ještě neviděla.

Dub FX se oposlouchal celkem rychle, takže velíme vycházkovým tempem ústup směr území Full Moonu, kde vibruje Vašek Havelkovic III. Další osamocenej voják v poli, co vrství zvuky, tahá zubní plomby, aby dal pak pár něžně smutnejch, jak to vždycky uměl a umí ať už sám za sebe nebo pod značkama jako SelFbrush nebo Please the Trees. Cestou z království Full Moonu potkáváme všechnu tu instatní zábavu a bez díku odmítáme neonový tepající nabídky chvilkovýho štěstí z uřvanejch sponzorkejch zon, který jsou prej potřeba... nevím, dál.

Russkaja sice zněj jako Rusové, ale jsou to Rakušáci, co hrajou zběsilou směs dechovky, rock´n´rollu, ska, punku. Dav tančí, jako by nemělo být žádný zítra, já ale vím, že bude nejen zítra, ale i pozítří a popozítří, takže stihnu ještě kousek intelektálů z Poletíme? na kterých je stan zaplněný tak z půlky. Říkám si, že je škoda, minimálně i kvůlu letošnímu obřímu podílu cizinců mezi diváky, že letos z festivalového průvodce úplně vypadla stránka s českými kapelami... Když už si je festival zve... Koho by si ovšem měl už konečně přestat zvát, je moderátor, který stále stále a neúnavně hlásá (aspoň z hlavního pódia, protože pravidelné moderátory z druhého největšího pódia naštěstí spolu s přesunem festivalu do Vítkovic sežrali lvi), co by si diváci měli myslet, cítit (pít) a v neposlední řadě, jak je to tu všechno bezva. Ať se na mě fandové Rosti Petříka nezlobí, ale i jeho sluníčková účast s důrazem na první signální je jeden z důvodů, proč lidi raději jezdí ven a z festivalů typu Colours se vždycky bude dělat sranda.

Na Asafa Avidana čekal plný areál před hlavním pódiem (i když většinu z těch lidí podezírám, že stejně přišli jen kvůli té jedné písničce). Avidan je chlapík, co je z Izraele a krom zpívání je i šikovnej animátor a taky prej reinkarnace Janis Joplin. Na každej pád vyzpívává střepy z nešťastnejch lásek a odkládá je na folkový, bluesový nebo rockový hromádky, a to hlasem, kterej snadno zaměníte za ženskej nebo, jako můj drahý Jé, za hlas kačera Donalda. Každopádně tomuhle všeumělovi nelze upřít muzikálnost až za hrob i když do Jeffa Buckleyho, se kterým ho taky občas modří, co už vědí, srovnávají, mu chybí značnej lán cesty.

Druhou půlku Asafa měním za gastro apokalypsu v podání miláčka Kittchena. Ten si s sebou do Ostravy přivezl maskovanou Ille a dva kuchtíky, co mu pomáhali se zpěvem a foukali dechy. A byla to do toho všeho popílku Vítkovickejch pecí krása. Prach se vykášlaval tak nějak sám a snadno a byl to vlastně rock´n roll. A pořád niternej a křehkej.

Nicméně i přes všechnu lásku ke Kittchenovi hlavní hvězda večera teprve čekala. Po cestě za ní jsme si ještě stihli nechat od Jardy Švejdíka nechat označkovat (čti: podepsat) plakát a pak už volání smaragdovejch dálek. Poslední setkání léta páně 2007 v Edinburghu mám ještě pořád v paměti, takže volba mezi sólovým Scottem McCloudem (se kterým jsem si letos už připila tolikrát, že mi snad pro tentorkát odpustí) a Damienem Ricem dopadla ve prospěch irskýho zrzka. Od toho roku 2007 se toho vlastně ani tolik nezměnilo. Damo má furt stejnej výzor bezdomovce, jeho kytara ještě víc zementálovatěla (Jé, naivka, mu pak po koncertě chtěl dávat peníze, aby si koupil něco na sebe a novou kytaru), v podstatě hraje už 10 let ty samý písničky skoro v tom samém pořadí a prokládá je stejnými vsuvkami. A ono to furt funguje... do davu místo pozdravu pouští The Professor (+ la fille danse) a natěšeným prvním řadám tečou slzy. Srdcerváč beze slova střídá v pravidelnejch intervalech kytaru a klavír, Delicate i 9 crimes... co asi dělá Lisa... A kdo z pochybovačů neutekl do Woman Like a Man, ten už po ní zůstal... Někdy po setmění si Damien zve na pódium Markétu Irglovic (bulvární vsuvka - davem to zašumí při pohledu na její bříško), aby s ním zazpívala Cold Water, co plynule přichází v Cohenovskou Hallelujah. A na konec ostravské publikum nepřijde ani o oblíbenou scénku spojenou s Cheers Darlin, kdy je přinesený stoleček, láhev vína a dvě skleničky. Láhev tentorkát ale nevypije Damien sám, vytáhne si na pomoc z davu dívku, která se ze štěstí, které jí potkalo, na pódiu střídavě hroutí. Nicméně hraje (pije) statečně, navíc kdo jiný z publika může říct, že vytáhl flašku s Damienem Ricem, že. Po Cheers Darlin bývá většinou, s ohledem na vypité množství alkoholu, konec, nicméně Damo se ještě vrací jako velkej hybatel, aby rozdal desetitisícovému davu role ve hře názvem Volcano a všichni si na závěr sborem zazpívali a zatleskali. Jako krásný to zas bylo.

Po Damienovi už se nic moc nechce, ale poslední kapkou v pátečním moři je pan Woodkid a toho by byla škoda minout. Těsně před tím si jen stačíme říct, že jsme netušili, že Bonobo je až taková dydžina. Woodkid přiskotačí  před půlnocí a všechny bdící ohromí svojí šou, která je celá v černobílém, světlo a tma, dynamika hudby, světel, samply, projekce, každej zvuk i světýlko má svojí přesně danou roli a režisér je mrňavej Francouz s výzorem lesního skřítka Yoann Lemoine aka Woodkid. Funguje to jako zrestaurovanej starej film, kdy si člověk všímá každýho detailu a zároveň je ohromenej celkem. Orchestrální monumenty jako je Iron z prvního EP střídaj niterný, drobný věci jako Brooklyn nebo Where I Live.
a hodinka uteče jako voda a je konec. Aspoň pátečního dne.