Na jeden nádech

Plno věcí uteklo, plno jistě ještě uteče, jiné se člověku jen tak připletou pod nohy …. a tak jsem kvůli práci musela oželet Bonnieho ´Prince´ Billyho , a že to „oželování“ bolelo jak pes, ale prý to byla klasa … dle očekávání. Plno kamarádů, co ho před tím moc neznalo a na koncertě bylo, do teď neví, co si o celém večeru myslet, takže předpokládám, že vše bylo přesně tak, jak mělo být (kdyby měl někdo pár postřehů navíc, sem s nimi) :)

Co jsem na druhou stranu neprošvihla, byli dva dny na to v Akropoli Enon. Šlapalo to, ač jsem měla pocit, že je Akropole pro tuhle bandu příliš velká, a to hlavně zvukově. Enon totiž po celou dobu zněli, jako by byli zavření v sudu …škoda, přeškoda … snažili se totiž všichni tři setsakramentsky. Z Johna Schmersala cákal pot, třískal do kytary a koulel očima o sto šest, roztomilá Toko Yasuda si od baskytary na závěr odskočila i za klávesy a nový bubeník Andy Robillard ukazoval, že je po Mattovi Schulzovi více než adekvátní náhradou. Pražská Sedmička, kterou při poslední návštěvě naplnili až po okraj, by asi i tentokrát seděla víc, Akropole sice ani v nejmenším vyprodaná nebyla (spíš jsem se zpočátku, když nás tam bylo asi deset, modlila, aby vůbec někdo přišel), ale zas ta cca stovka lidí, co se tam nakonec sešla, měla dost prostoru na to, si koncert opravdu užít (i když za to si Enon chleba nekoupí a Akropole nevydělá, to je jasné)
Vzhledem k tomu, že Enon u nás už taky tak trochu zapouští kořeny, tak doufám v brzkou shledanou třeba na Strahově …

Poslední zastávkou na jeden nádech bude zastávka irská. Tam jsem totiž strávila poslední čtyři dny a do procesu poznávání a vstřebávání barev Irska jsem začlenila i zastávku u Malahide Castle , nádherného místa od Dublinu co by kamenem. Ten den (neděle 29.6.) tam svá fidlátka měl mít rozložená Neil Young… no nekupte to … Já to sic málem nekoupila, ale nakonec vyrazila. Pro venkovní koncert by se nenašel hezčí prostor než Malahidské "okolohradí" (pro cca 10 tisíc lidí), a to nemluvím o počasí, které ten den bylo na irské poměry taky přející (čti, nepršelo jen zuřivě fičelo a občas vysvitlo i sluníčko).

Před mistrem Youngem se jako první ukázali kalifornští Everest, kteří se na trávě s kelímkem Guinesse poslouchali hezky, ale po nějaké době se stali poněkud monotématickými - často jsem si při jejich setu říkala, že tuhle písničku už na tuty hráli.

Po nich nastoupili The Frames - vlastně jediný důvod, proč jsem se nakonec na výlet do Malahide nechala přemluvit … vidět Glena & Co. na "domácím hřišti" se mi ještě za ta léta nepoštěstilo, navíc Glenovo hraní s Frames je teď z pochopitelných důvodů trochu upozaděno, takže ecce příležitost! Při koncertě se mi vybavila debata vedená před nějakým tím rokem o tom, jestli se Markéta Irglová nakonec stane či nestane plnohodnotným členem kapely … pravdu měli ti, kteří jí prorokovali flek na podiu vedle všech pánů. V Malahide se totiž představila jako 6. člen bandu. A ten post slušel jí i kapele, která jejím piánem a hlasem chytla zas trochu jinou barvu a vůni. Zazněl spíše festivalový setlist aneb písně vhodné pro otevřené prostory a lidi naladěné na různé noty. Otvírák Red Chord zněl krásně, v Seven Day Mile jsem ani nedoufala, Stars Are Underground měla sakra šťávu, Revelate zpívala půlka podhradí, Fitzcarraldo na úplný závěr byla třešnička na irském dortu. Pomalých kousků pomálu (s výjimkou snad jen Happiness a The Moon). Uvolněná, bezprostřední, energií sršící hodinka za svistu malahidského větru.

Na Neila Younga se čekalo něco přes hodinku – ještě, že v celém areálu bylo tolik front (občerstvení, WC atp.), které bylo možno vystát, zkrátit si jimi čas a trochu se i zahřát, protože začalo notně přituhovat, a to tak, že mě nezahřála ani teplá slaná palačinka, ani jakýsi irský rozverný mladík, kterého jsem přísným zrakem pozorovala, když se pokoušel předběhnout asi kilometrovou frontu, ve které jsem stála shodou okolností též, a který se následně, když si všiml, že jsem si všimla, ke mně rozeběhl a začal mě dlouze objímat … jiný kraj, jiný mrav … inu Irsko, u nás bych dostala tak maximálně na budku.

Přiznám se, že nejsem a nikdy jsem nebyla fanoušek Neila Younga (jsem připravená na kamenování) a začátek koncertu mě, přiznám se bez mučení, nebavil. Jedno cca 15 minut trvající kytarové sólo, dav si to užíval a já si připadala jako mimozemšťan. Pak se ale něco zlomilo a já si začala podupávat ( a nejen proto, že vichr dul a já už měla na sobě všechny přinesené vrstvy a litovala, že jsem si do Irska nevzala zimní bundu). Bavila mě Youngova kytara, bavilo mě pozorovat, jak těch 10 tisíc hlav tomu chlapíkovi zobe z ruky, jak si ho neuvěřitelně užívají všechny věkové kategorie. Zaznělo i těch pár skladeb, co od tohohle barda znám, takže jsem odjížděla jako spokojený divák i když nakonec zmrzlý na kost. To byla ale jen malá daň za jedno příjemné odpoledne a večer u Malahide Castle.