ZnáteGreat Lake Swimmers ? Kanadský indie folkaře pohupujující se i s nástroji na vlnách jezera Ontario? Že jo? Tak tak to se v hudbě Siskiyou neztratíte. Siskiyou jsou Colin Huebert a Erik Arnesen, co spolu na tý jezerní loďce nějakej čas pluli. Ale nic netrvá věčně a tak jednoho dne z bárky vystoupili a jali se po obývácích a kuchyních nahrát desku pod jménem Siskiyou. Siskiyou je intimnější odpověď na Great Lake Swimmers, houpající se na menších vlnkách, tetelící se v horkym vzduchu, šeptající svoje strachy všem svejm láskám.
Na prvním stejnojmenném albu byl ještě otisk velkýho zvuku a kapely, na tom druhém, co vyšlo letos a jmenuje se Keep Away The Dead je toho jen homeopaticky, přesto v sobě má tentýž náboj tichejch písní pro kanadský cedry a všechny, co chtěj poslouchat. Siskiyou maj dar krásnejch melodií, co maj nejblíž třeba k Bon Iverovi nebo Iron & Wine.
Debaty, které se řetězí na internetech o tom, jestli Siskiyou jsou nebo nejsou nejpřístupnější kapelou vydávající na Constellation Records nechám spát (vedle takových Godspeed You! Black Emperor sice vypadají mírumilovně a srozumitelně i pro paní pošťačku, ale na Constellation vydávají třeba i Clues, což je vlastně jen trochu divnější popina). To jediné, co je důležité, je to, že Siskiyou vystoupí už tuhle neděli(20.11.) v Rubínu, tak to neprošvihněte, bude to krásný, to Vám říkám !!
Sic je už listopad, ale ještě na skok zpátky někam na začátek října, kdy nepomohlo moje vábení do Finalu na Cars & Trains, a tak se nás tam sešlo 15 a Aran byl trochu smutnej a my jsme byli smutný, že on je smutnej, ale jak je ten kluk velkej, tak je statečnej, takže večírek byl a Tom Filepp aka Cars & Trains nám k tomu se svejma kouzelnejma krabičkama, kytarou a smyčkama moc pěkně hrál a vypadalo to jako u nás v obýváků, když se sejde pár kamarádů. Adame, díky!
Nicméně další říjnové zastavení klukům na Stříbrný raketě snad radost udělalo o malinko větší, protože se na Kopec vrátil Edie Sedgwick, kterej tentokrát nechal svojí blyštivou garderóbu doma, vzal do Prahy svůj ryze dívčí band a novou desku Love Gets Lovelier Every Day a předvedl hodinku, co mě bavila ještě tisíckrát víc než posledně. Poctivej pop-post-punkovej kabaret, jak ho umí málokdo a Justin k tomu tentokrát nepotřeboval ani špetku makeupu a flitrů. Vlastně přemejšlim, jestli mě letos něco bavilo stejně tak, jako poslední pulsující návštěva Justina Moyera aka E.D. Sedgwicka a odpověď zní: ne...
No a pak už jen konec října stejně jako 12 předchozích let v Jihlavě, kde to nebylo o muzice, ale filmech. Letos sic krátká návštěva, okolnostem neporučíš, ale i tak eL prožila pár pěkně ušitejch příběhů v přítmí kinosálů. Pod sluncem tma je o Evropě, ač si plno lidí myslelo, že o Africe. Novej film Morgana Spurlocka je tak trochu potutelně zdviženej prostředníček všem, co si mysleli, že se bude obžalovávat reklamní průmysl a odhalovat jeho spodní proudy. Morgane, ty uličníku, já tě mám ráda. A nejsilnější a nejvíc fascinující film o smrti, co jsem kdy viděla je belgický Epilog, ze kterýho dlouho trvá, než se člověk vůbec vzpamatuje, každopádně ale nutí k vnitřním monologům jako máloco. Jen škoda, že se Jihlava letos při tom všem myšlení filmem, zasekávala a nepříjemně vrzala víc než kdy jindy, zádrhely se kupily a já doufám, že to byla jen řada nešťastných příhod a ne něco, na co bychom si museli zvyknout...
Začátek listopadu byl čas pro kamrády z Goldmine, protože se konečně podařilo do Čech dostat kucí z Maybeshewill, co to posledně kvůlivá zlomený noze nebo čemu vzdali. Kopec k prasknutí, kasička plná, hudba vlastně príma, jen jsem už asi na ty post-rocky a jejich fandy stará nebo co. Nechám je do budoucna přemejšlivejm a budu chodit jen na magory, jako Justin Moyer. Každopádně mě pobavilo, že se kluci britský před koncertem tlačili v bekstejdži u zrcadla a poctivě si lakovali svoje udržovaný patky...no neni to hezky pěkný punkový?!
A poslední (zatím) listopadová kapitola, je kapitola z nejzářivějších, protože eL viděla Pinback...
Svatá trojice Three Mile Pilot, Black Heart Procession a Pinback, co je propletená nejen osobami a obsazenim, ale i náladou a barvama. Hudba, co se hodí k tomuhle zmrzlýmu počasí, ale neudělá vám na duši hůř (pokud ovšem mermomocí nechcete, žejo). Pinback jsou hlavně Zach Smith a Rob Crow, tak trochu Pat a Patachon, co spolu setsakramentsky ladí. Cestou z koncertu jsme se s Je vrhli do akademický debaty, jestli je ten jejich souzvuk ze stejný rodiny jako třeba ten, kterym vládnou Lanegan a Dulli. Výsledku jsme se nedobrali, ale je to asi jedno, důležitý je, že to funguje tak, že se ježí vlasy. Další věc, co mě na Pinback baví, je Zachova basa, která práská svoje linky, jako byste mlátili do kolejnice železnou tyčí. Do toho přidejte melodie, který jsou čistokrevný hity (jak to jen kluci dělaj) a máte otisk toho, co se Na Dobešce dělo... Setlist dohromady nedám, ale zaznělo toho plno z mejch nejoblíbenějších Summer in Abaddon a Autumn Of The Seraphs, byla Fortress, stop, it's too late, I'm feeling frustrated, I see no sign of fortress, Good To See, snad i Walters a Bouquet...a všechno tohle trvalo s přídavkama skoro hodinu a půl. Je jasný, kdo byl vítězem večera. A to samozřejmě nechci a nehodlám upírat zásluhy i Scottu yeah yeah yeah McCloudovi a Paramount Styles, který ten večer otvírali, Scott šeptem zabíjel, violoncello zas uzdravovalo a dokonce i pan Yipee, co Paramount Styles vlastně nerad, prohlásil, že se mu snad poprvé libili...Hra na prvního a druhýho ten večer neměla smysl, stejně tak jako hra na lepšího a horšího. S Pinback to byl jen první sex a ten se pamatuje...
Příspěvky
