We will make you one of us

Micachu, vlastním jménem Mica Levi, je mrňavá dvaadvacetiletá Britka, co vypadá jako 13ti letej (tak trochu spratkovitej) kluk, má na kontě jednu desku (Jewellery), co jí produkoval Matthew Herbert, orchestrální kousek pro Londýnskou filharmonii a nálepku jednoho z největších objevů na britském avantgardním písečku. Jewellery je celá uvařená z krátkejch údernejch písniček, který pulzujou energií a jsou zabalený do divnejch kabátků, co mají na sobě elektronický, tak trochu lo-fi po domácku vyrobený punkový záplaty. Nicméně i přes tuhle zvláštní slupku voněj hitem na sto honů … zpěvný, zapamatovatelný melodie, na první poslech chaotická skladba všech písniček, špinavě dravá poleva, drzej hlas, co by zrovna tak mohl patřit lehce postpubertálnímu klukovi… 20. října, v Nodu Mica a její dva The Shapes za zády. Před Micachu ještě pánové ze znovu zrozených Pavilon M2 (s posilou v podobě mon insomnie mlátícího do bubnu) a jon la tash, co ho eL tak nějak prostála na baru…. Zvuk je na dvě věci .. bohužel … NoD plnej a vydejchanej. Mica je tak malá, že z ní je vidět jen šošolka odbarvenejch blonďatejch vlasů a eL si celou dobu myslí, že slečna Micachu sedí …až pan Vic, co má pro ten večer parametry rozhledny, uvádí věci na pravou míru. Nicméně i tak je v NoDu ten večer tak nějak všechno to, kvůli čemu se o Micachu píše a mluví. Golden Phone je na svym místě, jen holt ten prostor mě přiváděl trochu do rozpaků … jak by asi slečna Levi zněla na Sedmičce … jsme si pak říkali u kafe s panem Jé.

a jedna z Roxy

O 24 hodin později ale výlet domů na Kopec a tam držet palce slečně indiánový, aby přišlo co nejvíc lidí, aby měli kucí náladu, aby se všechno povedlo a vůbec. The Paper Chase po čase zas u nás a jestli slečnu eL teší něčí skoro zdomácnění u nás, pak je to právě to malého velkého Johna Congletona. Chlapík šikovná to je. Těžko říct, co na těch Pejpr Čejz je (pro Pe si dovolím jen bezvýznamnou poznámku pod čarou o tom, že nazývat „hype“ to, když o kapele mluví a občas napíše stále jeden a tentýž člověk, jinak po ní nikde neštěkne pes a na koncert pak přijde stovka statečných, mi přijde trochu úsměvný), každopádně za těch pár let, co se s touhle partou eL potkává, si stačila vytvořit už slušnou závislost … takže na nich asi něco bude …. možná jejich záliba v disharmonii, všech těch strašidelnejch zvucích, co zněj, jako by Congleton & spol. do všech desek chtěli nenápadně vmíchat soundtrack ke strašidelnýmu zámku, charakteristickej zvuk kláves, co duněj jak padesát párů okovanejch bot, všechna ta hymničnost a roztříštěná monumentálnost, Johnův falešnej zpěv se sklony k hysterii a v neposlední řadě texty, co jsou více či méně úchylný, více či méně temný, více či méně mrazivý a je v nich dost a dost pravdy… k tomu všemu připočtěme, že jsou to kluci skromný a zatraceně šikovný. A na Kopci se to sečetlo a dvakrát podtrhlo. Lidí ke sto čtyřiceti, předskakující básník Adam, co mu ten večer s Bourkem šla karta a pak už jen šílený John Congleton se svou družinou… 4 mušketýři, které diriguje nepříčetně zmítající se skřítek. Songy nejen z poslední desky Someday This Could All Be Yours pt.1 … sbor zpívá We Know Where You Sleep …. I don't know about you, but I am at peace, I know what it is that I must do, I hope you are sitting down, dear, come hell or high water this sick world will know I was here … eL má príma výhled ... snad prvně na The Paper Chase vidí každej pohyb na podiu … je vítěz. A snad prvně je jí TAK MOC líto, když je konec. Asi proto, že ji nestačili klucí zahrát asi ještě sto padesát věcí, co by se pro ten večer hodily. Nejlepší. Nicméně eL pak ještě potkává asi sto lidí, co nečekala nebo je neviděla sto let. Bonus. Asi k narozkám. Ten večer měl smysl. Říjen má smysl. Však to říkám.

a jedna ze Sedmičky

a jednou John sám ... když mi jí nezahrál na Sedmě, tak aspoň takhle pěkně akusticky...

Říjen, měsíc hrdinů

Říjen je měsíc hrdinů. Reků, co k nim eL posílá bezvýznamný modlitbičky před usnutím (občas i v ranním a odpoledním metru) a oni na ně občas i slyší a přiblíží se na dotek. John Vanderslice v doprovodu družiny Plants & Animals dorazil 13.10 na Kopec. Třikrát hurá. Plants & Animals hráli během své předskakovací mise hru „kterak eL co nejvíce připomenou dalšího hrdinu – Jeffa Buckleyho“… a nutno říct, že jí hráli skvěle. Několikrát jsem ho ten večer na Sedmě slyšela tak zřetelně, jako by ho nikdy voda nevzala … trochu strašidelný … ale krásný.

John Vanderslice (překvapivě v Praze černovlasý), všeuměl, co už taky stačil spolupracovat s kdekým, co pro pro eL představuje nejen dotyk s The Mountain Goats (kterým produkoval jejich desky Heretic Pride a We Shall All Be Healed, a se kterými příležitostně i hraje), ale hlavně v sobě má tolik hudební osobitosti, že by jí mohl klidně rozdávat… a přesně to předvedl i doma na Kopci. John a dva chlapíci, songy nejen z úplně poslední desky, žádný ukníkaný písničkářství, ale poctivej indie-rock, co odsejpá, má melodie upečený z těch nejčerstvějších surovin a všechno to diriguje Mr Vanderslice, co umí brnknout stejně tak na melancholickou jako naštvanou strunu…. moc hezký … a nejhezčí byl skoro až táborákovej závěr, kdy po desátý hodině místo toho, aby nám kapela dovolila v klidu se rozejít do svých domovů, tak John a jeho chlapci dali ještě pár songů, bez všeho hluku, mikrofónů a techniky, jen s kytarou bubínkem a akordeonem, přímo uprostřed sedmičky v kruhu všech statečných, co ten večer na Kopec vyšplhali…. část "afterparty" k vidění zde:

Po vší tý skromnosti a hudby bez pompy, přišla injekce plná flitrů, těžkejch parfémů, cigaretového kouře, obnažených těl, potu, bizarních kostýmů, kabaretu a dekadence, to vše v podání bohem políbenýho londýnskýho floutka Patricka Wolfa. Ten je pro eL jeden ze tří oblíbených housličkářů, nicméně Patrick na rozdíl od Owena Palletta a Andrew Birda, umí navíc ještě pěkně kroutit pozadím. Ve slušně zaplněné Akropoli vzal pan Vlk do rukou housle jen jednou, častěji seděl za piánem, týral kytaru nebo prostě jen tak v nejrůznějších kostýmech (většinou ale, k nemalému nadšení cca poloviny přítomných, polonahý) chodil rozehřívat slečny v prvních řadách svou vyzývavou blízkostí. Nicméně zpívalo mu to neuvěřitelně, dával jak se patří na odiv svého hudebního génia, komunikoval, navíc byl vtipnej a milej. Pan Vic vypustil větu o tom, jak konečně viděl živě Davida Bowieho … bez debaty, Ziggy Stardust model 2009 byl ten večer na Žižkově … eL jen trochu litovala toho, že ho neviděla cca před dvěma lety, kdy by jí navíc hrál z desek, dle jejího názoru, o něco lepších než je jeho poslední (přesto výborná) The Bachelor. Divadlo žije a eL viděla drahouška Wolfa. Říjen má smysl.

Hard Times

ve třetím dílu trilogie - frackovitá mrňavá Micachu a malý velký John Congleton & nejlepší ze všech falešnejch úderek pod sluncem. stay tuned.

Mráz přivezli Celan...

Myslím, že všechen ten sníh a mráz k nám přivezli Celan … jen o tom nikdo neví. Na svatého Václava do Prahy přitáhl Chris Spencer, vrchní řvoun z Unsane, svou novou bandu, která je tak trochu hlukovej dream team. Velectění pánové v něm totiž nosili nebo ještě nosí dresy se značkami jako třeba Einsturzende Neubauten, Oxbow nebo flu. ID. Ale na tom tak úplně nezáleží. Hlavní je hudba. V případě Celan je to nepopsatelnej mix všecho, co člověk tak nějak čeká - zlý kytary, riffy, co z nich teče krev, naběhlý žíly, syrovost, neuvěřitelně monumentální a hutnej zvuk a k tomu jako bonus něco, co se automaticky od drsnejch chlápků čekat nedá, v případě Celan, neskutečnej smutek, spodní proudy, co se v nich melou věci tak černý, že je lepší si je snad ani nepředstavovat, neklidný spaní, černočerný sny, občas vsuvka skoro až křehká, která ale na konec stejně jenom znepokojí, donutí vás rozhlížet se kolem sebe a děsit se každýho stínu … To všechno lze slyšet na jejich zatím jediný desce, co vyšla letos a jmenuje se Halo … to všechno tam je .. a to všechno bylo i 28.9. v Matrixu, kde to cejtilo sic jen nějakejch 50 lidí (kde všichni byli ?!!), který ovšem ten neklid z hlav jen tak nedostanou… Za tu zimu můžou Celan.

Ještě pamatuju kino U pilotů … když už kino nebylo, chodilo se tam aspoň na kafe, Ká tam pak sportoval. Teď je na místě kina a sqashovejch kurtů bar a „koncertní“ prostor. A upřímně řečeno, se v něm radši nikdy neměl přestat hrát squash, protože jako místo pro koncert je Pilotbar dost tristní. Na to vcelku doplatili Immaculate Machine, co se tam dopotáceli 3. října. Lidí pomálu, smutný pan efha, zima, „první galerie“ je naše. The Mood umí líp, zažila jsem… pro Immaculate Machine to už byla návštěva druhá, oproti té první se krom základních pilířů obměnila skoro celá jejich sestava ... nicméně zůstala Kathryn Calder (kdyby byl někdo na pochybách tak je to ona neteř A.C. Newmana z The New Pornographers, co si se strejdou občas ještě v TNP brnkne) a to stačí. Immaculate Machine ve skoro ryze dívčí sestavě (frontman Brooke Gallupe promine) spustili svoje chytlavě roztomilé indie-folk-rock zpěvy, statečně se prali celou dobu se zvukem, který je žel většinu času porážel na body, nicméně i přes onen nešťastný sudový efekt, to nakonec byla vlastně moc milá hodinka. Vcelku by mě zajímalo, jak v Pilotbaru zněli pár dnů na to divoši z HEALTH … i když ti si asi se zvukem a prostorem hlavu nedělali…

To Lovvers jsou sympatický punkáči, co 9.10. během svých patnácti minut slávy na Sedmičce, předvedli slečně Há všechny triky, co měli schovaný po rukávech … hudba z rodiny hlukařů Wavves nebo Crystal Antlers, tak trochu lo-fi punk, co rozpogoval celou Sedmu a pivo teklo proudem … až vás bude zajímat, jak lze během sekundy pokropit najednou jedním pivem cca 50 lidí v okruhu pěti metrů, zeptejte se pana Ovse, v tomto umění není většího mistra … a bude-li někoho zajímat, jak lze rozpustit ve fotbálku rozpočet menší rozvojové země v desetikorunách, bez toho, aniž byste vykázali v této nesmyslné hře jakékoliv zlepšení, zašlete mi dotaz emailem.


Stejně jako Immaculate Machine, ani pro Polite Sleeper nebyla říjnová pražská stopka premiérou. Stejně jako na Immaculate Machine, ani na Polite Sleeper prvně eL nebyla. A Polite Sleeper eL lituje dvojnásob. Prý byl první koncert z řady těch, o kterých se nediskutuje. Já bezvýhradně věřím. Slyšeli jste někdy PS ? Když já tyhle tři chlapíky z Brooklynu slyšela prvně, obočí mi vyjelo ke stropu a nedala bych si vymluvit, že neslyším hlas Johna Darniella z The Mountain Goats . Tenhle pocit mě ovšem pronásleduje i při poslechu desek a mnohokrát jsem si na Johna vzpomněla i 12.10 v Rubínu, kam kucí ze stříbrný rakety Polite Sleeper znovu přivezli … za což velký dík. S The Mountain Goats mají Polite Sleeper společný vyšponovaný vokál, určitou hudební akustickou neučesanost, upřímnost a přímočarost a živě je to znát dvakrát tolik. Kytara, bicí, klávesy. Ještě než začne regulérní koncert, dává Jason s Michaelem jen ve dvou jeden song v předsálí na baru ... místo předkapely … kytara a místní barové piáno a nikdo na baru ani nedutá … a pak už okamžité manévry vedle, kde už je připraven bubeník Tim Wilson v režimu stand by. Poměrně mile efektní začátek. zpěvák a kytarista Jason Orlovich na jevišti působí jako by to notně přehnal s kofeinem. Upřímnost a opravdová radost … folková intimita až nervní těkání, jazzový metličky a prasklý struny …barevný vyprávění … folk mess, jakožto nálepka, co si pánové na těla vytetovali sami …. a uhání to tak strašně rychle a lidi je nechtěj pustit…uf …nečekala jsem že podzim bude až takhle barevnej a že to bude TAK strašně moc pěkný.



Příště John Vanderslice, Plants & Animals a zlatíčko Patrick Wolf.
A přijďte zítra (20.10.) na potrhlou Micachu do NoDu a hlavně o den později na Sedmu na jednu z nejfalešnějších a nejlepších part na světě aka The Paper Chase mocného Johna Congletona !!