Listopadem proti tichu

DVA a Květy 6. listopadu KC Zahrada. Kapely, které si onoho dne vzájemně slušely, ne sebe pak slyšely, navzájem se poslouchaly a při vystoupeních těch druhých se vlnily … jedna (ač jsou DVA) křtila svoje první dítě - CD, nutila k tanci, byla až dětsky hravá a měla moc hezké „projekce“, tvořené pomocí folií a meotaru přímo na pódiu za zvuků hudby. Druhá, Květy pokrytá, ta zas hudbou zhmotňovala paralelní světy a byla stejně tak něžná, jako naléhavá, jak to umí jen a pouze ona … rozeznatelná a chvílemi tak strašně blízká a známá…. Souhra, spojení, harmonie, hudba…. Jen ten úplný konec dne byl nakonec neveselý, truchlivý … hudba za to ale nemohla ….

8. listopadu (007)

Pachatelé se vrací na místo činu. Paramount Styles se Scottem McCloudem se vrací po půl roce na Sedmičku. Tehdy jsem nestihla, takže teď už pevné datum, místo, čas. Prý teď bylo víc lidí a prý to teď bylo lepší než před oním půl rokem. Věřím a chci věřit ! Atmosféra tak vstřícná, až z toho jednomu vlhly oči a trochu se za to styděl (jen do chvíle, kdy potkal po koncertě kamaráda s očima vesele uplakanýma) You know what happens? Paradise happens … tak trochu pozitivní injekce, Scottův hlas na předpis … návykový … It´s alright, you are free, free tonight … potácení se od syrových poloh až po ty jemné, prazvláštní atmosféra, která je tím vytvářena, to jsou Paramount Styles … nicméně terapie pokračovala na Sedmičce i po koncertě až do „židlí na ježky“ a končila kdesi na strahovském kopci, zahaleném mlhou hustou tak, že by se dala krájet, hrou na Hanče a Vrbatu a vzpomínáním na divadlo Sklep …“Hančííí, chci k tvé mohyle jííít !“

Jo a dobrá zpráva na konec - Scott slíbil po novém roce dorazit i se svými „domovskými“ Girls Against Boys … tak uvidíme (edit : nasměrujte se do Paláce Akropolis 12. února!).

15. listopadu (Divadlo Archa)

Večer v trojobalu, co tak nějak celkově chutnal, jako by už drahnou chvíli na vás čekal a čpěl v lednici …

za 1) Kieran Hebden (aka Four Tet) a Steve Reid … K Hebdenovi chovám velké sympatie, se starouškem Reidem byli zábavní, Reid udával celkovou linii, za bicími vypadal jak čertík k neutahání (na to, že je ročník 1944, měl energie na rozdávání). Hebden kořenil zvuky, hluky, skřeky, elektro-triky. 30 minut z celkových asi 45 jsem si podupávala a pokyvovala, pak už mi nohy ztěžkly a hlava čím dál častěji přemýšlela o jiných věcech a když se vrátila zpět do Archy, měla pocit, že pánové už jen opakují motivy, které hráli na začátku … mírné pokrčení ramen …

za 2) The Twilight Sad, můj černý skotský kůň. Asi jsem se těšila moc, po jejich pětačtyřicetiminutovce mě přepadl pocit, že ti „mí“ The Twilight Sad asi nemohli přijet a poslali za sebe jen nějaké dvojníky. Až na pár skvělých momentů mi celé jejich vystoupení přišlo tak nějak bez šťávy, vlastního obličeje, bez The Twilight Sad … a zjištění, že si zpěvák James Graham myslí, že právě hraje ve Vídni, bylo vlastně pak už jen docela úsměvné…. kdyby mezi změtí zvuků občas neproblýskl charakteristický skotský Jamesův přízvuk (byl opravdu záměr, potlačit zpěv tak, že za hradbou kytar nebyl skoro slyšet ?), klidně bych si mohla myslet, že to ten den v Arše rozjížděli Placebo, Interpol nebo poněkud tvrdší Coldplay … achjo … ale stejně je mám furt ráda.

Za 3) Mogwai, géniové post rocku, hlavní hvězdy a já při nich, přiznám se, dvě třetiny koncertu trošinku trpěla (pokud jsem ovšem zrovna neusínala ve stoje). Nevím, jestli to bylo mnou nebo čím, ale pocit z toho, že z podia čiší čistá rutina, precizně odehrané party jednotlivých muzikantů a nic víc, ve mně přetrval až do konce. Až poslední zhruba půl hodina, kdy zazněla v rámci přídavků třeba famózní Like Herod nebo Batcat, mě vzbudila a vlila do mě energii ztracenou v boji s celým večerem … žel ta půlhodina energie ve výsledku stačila jen na cestu domů … tak nějak prostě ohledně večera v Arše nevím ….

16. listopadu (Lucerna Music Bar)

Zato Cold War Kids byli boží ! Řádně maniakální mejdan, kdy Nathan Willett zpíval, třískal do kláves, běhal od piána k mikrofonu a zpět a házel sebou jak o život, člověk nestíhal sledovat muzikanty, kteří pogovali po pódiu, vráželi do sebe, a vůbec předváděli nefalšovaný Brownův pohyb, v rámci kterého se vzájemně pošťuchovali - když Nathan seděl u piána, co chvíli k němu někdo přiběhl, aby mu přinejmenším rozcuchal vlasy ... legrační tyhle pošuky pozorovat, úžasné je poslouchat. Nebýt prostoru Lucerna Music Baru se svým předraženým pitím, vydýchaným vzduchem a hlavně totálně příšerným zvukem, asi bych řekla, že nedělení večer byl dokonalý … a co, on dokonalý sakra byl ! Zahulákat si We Used To Vacation (kterou CWK hráli hned jako druhý kousek) nebo Hang Me Up To Dry (oba songy z první desky Robbers & Cowards ) … co víc si přát, že …. má slabost pro novou desku (Loyalty To Loyalty) se živě jen upevnila – je skvělá a Against Privacy je z nejlepších (trochu mě hoši vyděsili, když mi do konce koncertu tenhle kousek nezahráli … naštěstí existují přídavky, takže díky, pánové!). Pot stříkal z pánů na pódiu i z pánů a dam pod ním, diváci sborem vyřvávali většinu textů (překvapivé) a vůbec vraceli Dětem studené války všechnu tu energii, co byla z pódia rozprašována (nepřekvapivé). Zábavné od prvního do posledního třísknutí do piána, od první do poslední pódiové srážky basáka Matta Mausta a kytaristy Jonniho Russella. Nevím, jak dlouho koncert trval, ale mně to přišlo jako mžik, takže jen doufám, že tahle banda magorů se u nás ještě někdy bude hemžit, a to sice na nějakém vhodnějším místě, kde se nebude po nejrůznějších zmatcích s nakonec nevystoupivšími předkapelami začínat až po desáté, a kde člověk uslyší aspoň vlastního slova i když zrovna nehraje nikdo na podiu…

Uf … tak teď už jen The Dodos (22. listopadu, Palác Akropolis), Okkervil River (23. listopadu, Rock Café a kdo tam nebude, je padavka !!) a Woven Hand (26. listopadu, Divadlo Archa, David E. Edwards, lidi !!) a můžeme hrdě prohlásit, že jsme hudební listopad přežili ve zdraví …

bohužel Děcka mi JÍ nezahráli, tak aspoň takhle:

Tell Me In The Morning

Photo by Petr Klapper

LivingROOMS ve vašem obýváku – 5.11. 2008

Divadelní představení LivingROOMS berlínských alternativců Lunatiks je zvláštní kus už od prapočátku. Základní divnost je ta, že se může odehrát třeba i u vás v bytě. Pokud tedy máte kulturní hlad a jste svolní k tomu, že vám do vašeho bytu doslova vtrhnou na jeden večer německy mluvící herci, kteří se u vás na pár hodin zabydlí a umožní vám sledovat, jak vaše vlastní věci slouží k rozehrání hry na téma útulnost, domov, soukromí, nezbývá vám už nic jiného, než navštívit internetovou dražbu, kde si celé divadelní-bytové představení můžete pro sebe a případně své kamarády vydražit, přichystat malé pohoštění a show může začít.

Možnost zahrát si zároveň na hostitele a diváky dostaly před pár dny v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka tři české byty - představení 3., 4, a 5. listopadu- přičemž v minulosti se livingROOMS hrály ještě v dubnu v Ústí nad Labem.

Asi by člověk nenašel ideálnější příležitost k tomu, jak se rozloučit s bytem, ke kterému ho pojí vzpomínky, než pozvat si k sobě na návštěvu Lunatiks, pana překladatele, po jednom zástupci tisku a samotného Festivalu a hlavně pár přátel (pokud možno i s kamerami, které budou celý byt v divadle, divadlo v bytě - zaznamenávat) sakumprásk cca 15 diváků… díky za pozvání !

Dva lidé, jeden byt, téma útulnosti, otázka, co je vlastně domov ? Kde je hranice soukromí ? Co se stane, když vám do soukromí vtrhne narušitel ? Základní linie příběhu je prostá – žena Elli Kölmelová (Christine Dollar) z agentury zabývající se útulností domovů (bydlící sama) jednou odejde nakoupit aniž by zavřela dveře, do bytu vstupuje kontrolor počtu rádií a TV v domácnosti (Christian Banzhaf) a nestihne z něj už nepozorovaně odejít a stává se tak schovávajícím se zajatcem ženina bytu, kde zprvu nepozorovaně, posléze už pozorovaně vniká do soukromí ženy i jejího bytu... hra je rozehraná… a kde že je vlastně ona hranice soukromí ? Otázka o to zajímavější, když vidíte oba herce, jak onu hranici překračují na území vašeho bytu, vašeho dobře známého soukromého prostoru. Herci otevírají skříně, berou do rukou věci, které pro vás mají osobní hodnotu, a které vtažením do hry dostávají zcela nové role, významy … navíc oba herci v bytě působí natolik přirozeně, že si vlastně místy říkáte, jestli těmi voyery nejste nakonec vy sami… byt hrou ožívá, plní se novými souvislostmi (i třeba díky tomu, že Elli Kölmelová má zvyk si všude po bytě nechávat papírky se vzkazy … a ony papírky zůstávají na předmětech i po skončení představení. Hraje se v obýváku, ložnici, kuchyni, v chodbě, diváci jsou přirozeně vtahováni do děje (však taky s oběma aktéry sdílí pro ten večer svůj soukromý prostor). Text samotné hry (na svědomí ho má autora a režisér celého projektu Tobias Rausch) není vlastně vůbec ničím výjimečný, síla celé hry je v pocitech, které umí u diváka vyvolat a to především díky naprosto famózním hereckým výkonům obou protagonistů. Většinu času se sice usmíváte až hlasitě smějete, hra je ale protkaná i momenty, ze kterých mrazí – například scéna, kdy čerstvě "zamilovaný" kontrolor spláchne klíče od Elliina bytu do záchodu, to vše, aby byla s ním a neodešla do práce a pak s ní začne (proti její vůli) tančit… role se naráz obrací, hranice je překročena dvakrát…

Celé představení je vlastně velká hra … jen občas nevíte jestli jste momentálně herci nebo diváci (tenhle pocit jen umocňovala přítomnost dvou profesionálních kamer v rukou kamarádů hostitelky). Po představení, kdy se už jen tak nad skleničkami, bramboráky, chlebíčky a jinými věcmi konverzovalo, jsme se s Ká ptali Christiana, jak těžké je opustit po představení ty rozličné byty, kde se během večerů s Elli zabydlují. Christian si chvíli před tím před námi zkoušel sako, které během hry našel v jedné ze skříní (moc se mu líbil i župan ze stejného zdroje … oboje mělo, žel pro něj, krátké rukávy) … prý občas opravdu vcelku těžké …. tohle mu naprosto věřím…. Každé představení je pro herce vlastně obrovským dobrodružstvím. Předem žádný z bytů totiž nevidí, dostanou před představení pouze plány bytu (jedinou z podmínek pro to, aby se mohlo hrát i u vás v bytě je existence minimálně dvou místností, kuchyně a koupelny) a prvně byt a jeho vybavení vidí, až když vstoupí a začnou hrát…. i proto byl Christian nadšený z českých bytů se spoustou skrýší a tajemstvími, které během představení vyplouvají na povrch (možná proto, jak mi říkal, nemá u sebe doma žádné zavřené prostory s možnostmi skrýší).

LivingROOMS byl večírek, zkušenost, setkání s jinou formou divadla a já ještě jednou prostě musím poděkovat Ele za pozvání do hry (a za výborný bramboráky) !

pár fotek z bytu cizího – představení dřívějšího

Zvěř rozličná a dokumentární vsuvka

Nějak se nepopsané zážitky kupí, tak jen v rychlosti uvolnit největší přetlak …. 14.10. k nám přijela pouť, cirkus s živými zvířátky, a já se těšila, až se konečně utrhnout ze řetězu i u nás … Po Arše se proháněli Animal Collective !
Tuhle zvěř bych krmila od rána do večera, Panda je všech medvědů král a vůbec, všichni jako celek nesmírně baví svou divností, živelností, hravostí, lehkostí .... co všechno znělo a jak to znělo, popsali jiní jinde, obdivovalo se na jednu stranu, fňukalo na stranu druhou, já fňukat nebudu …. mně se drezura líbila, ale musím čestně přiznat, že mi občas skoro nepřišlo, že by na podiu řádila ta smečka, kterou znám já ... místy jsem hledala právě tu lehkost, hravost, díky čemuž je poznám mezi stovkou kapel a najednou jsem viděla krále medvědů, jak hraje techno .... zábavné, šamanské ….jen nevím, jestli se pod maskou Pandy neschovával třeba medvěd brtník… nicméně bylo fajn občas tápat ve zvukovém bludišti a hledat opěrný bod, aby člověk mohl identifikovat, kterou z oblíbených zrovna tři šamani na podiu hrajou, slyšet věci staré i nové a ochutnat na živo i Pandovy sólo kousky (jako ty pak celý koncert zněl vlastně nejvíc) ……neodcházela jsem, jako mnozí ostatní smutná, zklamaná ani naštvaná, odcházela jsem spokojená, mírně zhypnotizovaná a jen lehounce zmatená…

No a následovat by mohl výčet věcí, které jsem z nejrůznějších důvodů neviděla, neslyšela, zaspala nebo vědomě ignorovala, co ovšem ignorovat už řadu let nejde, je každoroční podzimní dokumentární vložka spojená s výletem do Jihlavy … takže se tam jako každý rok potkávali lidé, co vídáte jednou za rok právě na festivalu, jedlo se, pilo, hodovalo a v rámci toho všeho se stíhalo myslet filmem … Vítkovi Janečkovi se Ivetka a hora moc povedla, Gonzo: The Life and Work of Dr. Hunter S. Thompson je stejně tak gonzo film, jak byl gonzo i Hunter S. Thompson, Marek Hovorků je rok od roku ve svém prezidentském úřadu jistější a jistější, festival rok od roku větší a profesionálnější nicméně stále hraje prim pocit každoroční rodinné sešlosti, kvůli které se tam prostě jezdí a jezdit bude …. takže za rok ve stejnou dobu sraz u Prioru a kdo přijede poslední, platí pivo a nezbyde na něj žíněnka....

toho večera v Arše …

letošní jihlavský refrén …