Pour Féliciter

Kluci a holky, tak ať se v nuladesátym ve vašich světech práší za kočárem a pozor na černý díry !

Bilance 09

Podtrženo, sečteno, nula devět si eL bude pamatovat hlavně díky tomuhle: 

CD-LP-MC bez pořadí, jak to napadá (a kdo by se mazal s abecedou):

Unkilled Worker - Faithcollapse

Strašná síla tohohle démonickýho "one man show" nedovolila odtrhnout se od týhle placky po celej rok. Syrovost bez pozlátka, bez kompromisů. Vztek i smutek, ale bez všech těch srdíčkářskejch vzlyků. Dost naléhavá zpráva pro ty, co chtěj poslouchat. Todd Nesbitt, Unkilled Worker. Dost možná to nejlepší, co letos Silver Rocket vydali.

video 

stáhněte - Fear Not the River , The More Wrong

Sporto - More

Pro mě letošní nejlepší česky znějící počin. Bez debaty. Konečně se pánové vykašlali na angličtinu, co mě u nich vlastně nikdy nebavila. Texty tuhle placku posouvají až do krajin nekritického uctívání. Už dlouho eL přemejšlí o tom, jak se klukům povedlo jí takhle přesvědčit ... možná jen prostá spřízněnost generací. Výpovědi, kterejm rozumí. Sporto - letos nejčastěji živě slyšená kapela. Tohle je moje scéna.

video

stáhněte celý More

Celan - Halo

Chris Spencer a jeho sbírka legend. Tak strašně moc poctivá deska. Temnota hustá tak, že se o ní dá opřít. Intenzivní smutek a strach, před kterym nejde utéct. Svět vymyšlenej a nakreslenej do posledního detailu, kde pod postelí opravdu straší.

video

Astronautalis - Pomegranate

Andy Bothwell. Vlastně dost divná deska, kterou nelze nikam zařadit, která by se zařadit dobrovolně ani nenechala. Dovedu si představit, kdyby tuhle desku plno lidí nenávidělo (dovedu představit, ale hluboce nechápu). Andy balancuje na pomezí třpytivejch pop-songů, zahulenýho kabaretu a hip-hopovejch karikatur s lo-fi přístupem. Andyho si budete pamatovat. Ať už podle jeho historek, podle jeho sebevražednýho nasazení, podle jeho šátků-kapesníků, bez kterejch se živě neobejde, klukovskýho kukuče nebo prostě podle toho, že dělá chytrou hudbu.... sakra chytrej chlap.  

video a ještě jedno

Troy Von Balthazar - TVB 3EP

Troy je rytíř smutné postavy, co opustil Chokebore a vydal se svou cestou. Jiná planeta, mlžnej opar a žalky-dumky, co zněj krajinou, kde neni nic. Troy truchlí bez patosu, tak nějak staromódně, a to i přes to, že si ke vší tý posmutnělosti pomáhá řadou elektronickejch hraček, co zněj přesně jako časy, kdy jste byli zvyklí usínat za hypnotickejch zvuků pletacích jehlic vaší babičky. Zvláštní songy, co jsou čistý a pokorný. Zpěvy z výšek, šumy z jinejch dimenzí. Všechno tak nějak nenápadně, všechno proto, abyste se nemohli pohnout.

video

Morrissey - Years of Refusal

Rock´n Roll vzdorovitýho a vzteklýho pána, co se už dostal do let a tak přemejšlí, jestli  trochu nebilancovat. A dělá to s grácií aristokrata, přičemž do kamene vtesává svoje pravdy, u kterejch na nás tak trochu šibalsky pomrkává a s lehkostí staví monumenty, co to tu všechno přežijou a budou brát dech i těm, co přijdou po nás. Tenhle rok patřil Mozovi.

video

The Paper Chase - Someday This Could All Be Yours Vol.1

John Congleton a jeho dark passenger... John a jeho katastrofy. Paranoidní teatrální koláž, co z ní odkapává krev a přitom vlastně ani není depresivní. Hudební monument, co je opilej na plech. S lehkostí servírovaná smrt. Jak to umí jen drahoušek John. Someday This Could All Be Yours bude mít ještě druhej díl, takže alou trávit na druhej chod.

video a ještě jedno

Glorytellers - Atone

Glorytellers je kapela Geoffa Fariny z Karate, ale to neni tak úplně podstatný, podstatný je, že jsem je letos v září trestuhodně (za což se kaju dodnes) propásla v Praze a že v říjnu vydali jednu z desek roku. Atone je vlastně písničkářská deska plná krásnejch, místy trochu posmutnělejch, melodií, co jsou na první poslech až nenápadný, ale na ten druhý ... však to znáte... klenot, co se musí opatrovat.

video a ještě jedno

Polite Sleeper - Lake Effect

Folk mess, barevná, energická muzika, co se přelejvá od intimních folkovejch břehů až k těm lehce maniakálním, na který vlny vyplavily punkovej binec. Španělka, piáno a hluk. Polite Sleeper.

video

The Black Heart Procession - Six

Nejkrásnější na konec. Deska tak strašně smutná a křehká. Poslední marš. Sbírka rozervanejch srdcí. Melancholie až za hrob, arzenál nástrojů, co vytváří kompaktní obraz v šedejch barvách, co je i přes to nejkrásnější, z těch, co jste kdy viděli. Šestka je geniální.

video a ještě jedno

=========================

těsně pod lajnou glorifikace se letos ocitli třeba - Danger Mouse & Sparklehorse - Dark Night of The Soul, Ghinzu - Mirror Mirror, Mount Eerie -Wind´s Poem, The Thermals - Now We Can See, Bill Callaghan - Sometimes I Wish We Were An Eagle, Lou Barlow - Goodnight Unknown

a koncertní žebříček:

Girls Against Boys (Palác Akropolis)

Troy Von Balthazar a Paramount Styles (Dolní Bukovina)

Boduf Songs (Dobeška) 

Astronautalis (oba na Sedmě)

Celan (Matrix)

Paper Chase (007)

Morrissey (Berlin, Columbiahalle)

Crocodiles (007)

Final Fantasy a Bill Callaghan (Creepy Teepee)

Polite Sleeper (Rubín)

========================

a zase těsně - O´Death (007), Panther (007), HEALTH (poprvé 007), Auxes a Challenger (007), Pivot (007), The Holy Kiss (007)

A taky v neposlední řadě letos speciální díky těm, co se na to ještě nevykašlali a za tohle všechno můžou - Silver Rocket, a.m. 180 collective, Bohemian Like You, KYEO, Bleeding Ear atd ... kluci a holky, dík!

one last happiness

Před letošní uzávěrkou ještě jedno rychlý ohlédnutí přes rameno. Prosinec odstartoval Andy Bothwell aka Astronautalis a ačkoliv očividně měli se svym manažerskym trochu problém (únava, ponorka?), tak to byl už jeho v pořadí druhej "koncert roku". Jak jen to ten chlapec dělá ? Jak snadný bylo nechat se strhnout, nechat se pokropit potem. A bylo to zase velký, Andy se po každym songu v předklonu chvilku snažil chytit dech ... moc nechápu, jak je možný, že ten člověk po všech těch koncertech, co má za sebou, může ještě mluvit. Historky, fight songs a freestyle nakonec. Hrdina. Tečka.

andy, will you marry me ?

A letošní vánoční besídka byla se všim všudy a eL za ní stříbrnejm klukům děkuje ... pokolikátý už letos.  Paramount Styles & Scott McCloud, co celou dobu stál (hero), hrál nový písničky a zněl s klucíma tentokrát spíš jak Girls Against Boys, Troy Von Balthazar, co sice nezahrál Valentine, ale dal Days Of Nothing, zatancoval a byl k sežrání, amazonka Allroh, co vypadala jak paní od přepážky, ale když vzala do ruky kytaru, metamorfovala do divoženky, co dokáže vyrvat srdce, nejhezčí stromeček široko daleko, Santorrus, co eL letos (s "trochou" pomoci přímo od Troye) nadělil fakt super prezent (na obrázku), soutěž o nejlepší vanilkovej rohlíček (zmanipulovaná, jinak neni možný, že naše braly až druhý místo), fotbálek, kamarádi, Silver Rocket. Dík...

abych nezapomněla - hezký, tichý a klidný svátky všem !

PARAMOUNT STYLES live in Leuven-BELGIUM 29-1-09 part 1 from bernie van hecke on Vimeo.

But my heart is returned to sister winter

Podzim je trochu splašenej a žurnálům moc nepřeje. JiHlavská dokumentární zastávka  ve znamení rekonstrukce, což v praxi znamenalo, že letos padla další jistota, a sice po loňském (nebo to bylo už předloňské?) zmizení dvou stařečků, co ve starém kině Dukla před jeho obrácením ve sterilní pidi-multiplex, zpříjemňovali všem hluchá místa svým domácím štrůdlem a s láskou dělaným čajem, letos zmizely i pečené kaštany a brambory, aby je nahradily vulgární klobásy a hranolky... Škandál !! Proč mi tohle, Marku, děláš ? Tak jen dodatečně děkuju všem, co mi letos v Jihlavě i přes všechna protivenství dělali společnost, pomohli mi přenést se přes všechny ztráty a byli připraveni k okamžité resuscitaci mého organismu, napadeného něčím fakt ošklivým.

Akron/Family o týden později (5.11. Matrix) působili, jako by přiletěli kompletně z jiný planety. Trojka přechozenejch hipíků, co hypnoticky valila opusy a na nikoho se při tom neohlížela. Chvílemi táborák, chvílemi indiánskej obřad a peyotl v hlavní roli. Starší věci mám radši, ale tenhle extraterestrickej večírek za to stál, i když byl povětšinou složen z kousků z poslední Set 'Em Wild, Set ´Em Free. Po A/F hrál teda ještě Jay Reatard a před nimi Selfbrush, nicméně ti prominou. Vašek za to, že jsem ho prostála na baru a Jay za to, že jsem po dvaceti minutách jeho dravý punkový produkce prchla na autobus mířící na poslední metro (i tak jsem ale slyšela dobrejch deset věcí, což jinde vydá na slušnej koncert).

Malcolm Middleton, duše Arab Strap, hrál o den později v Aeru a koukat na tohohle zrzavýho Skota, jak drnká pro poloprázdný kino, bylo strašně divný. Jednoduchej, vzdušnej a křehkej kabátek hodil Malcolm přes celou hodinu a něco. Párkrát zazněli i staří, dobří Arab Strap a bylo to takový celý pěkný. Asi by panu M. slušel nějakej intimnější prostor, ale i tak díky panu K.V. ! Navíc eL už dlouho nezavírala Aero (thanks to Mr. Vic and Mr. Yipp).

Clues  jsou kapela odpadlíků z The Unicorns nebo Arcade Fire a nutno říct, že jako The Unicorns znějí (a koneckonců i vypadají) asi nejvíc. Indie, co rádo výraznej vokál, roztříštěný melodie a trochu těch divnejch zvuků.  Lidí tak akorát, Sedmička, fajn.

Pak trochu moravského vzduchu, vína a po ní repríza The Dodos (26.11), která mě tentokrát skoro vůbec nebavila ... nevím, jestli je to poslední deskou téhle teď už trojice, ke které si cestu nějak nemůžu najít nebo bůhvíčemu, ale oproti koncertu před rokem byl tenhle sterilní, na jedný vlně a odevšaď koukající snaha znít tak trochu jako Animal Collective byla časem už trochu únavná. Navíc třetí člen kapely, co s nimi přijel letos, ani jednou nepraštil do žádný popelnice, takže prostě opravdu trochu zklamání. Nebýt ještě posezení s panem Vicem, dneska už si ten večer ani nemám dle čeho pamatovat...

No a pak už jen eL viděla sólo vystoupení pana K., co jednou bude českej Smog (no dobře, to možná trochu přehnala), každopádně mu to dost přeje. Neviděla a neslyšela plno věcí včetně Editors, což ve výsledku vlastně zas až tak moc nemrzí. Vyhrála týmu letošní první (bohužel vzhledem naší "formě" asi i poslední) dva body. Smekla kloubouk před starym Clintem Eastwoodem ... jo, Dirty Harry nám zraje jak víno a jeho Výměna jsou rovnou 3 v jednom. Poplácala po rameni bláznivýho Tarantina (za Pancharty si to i přes výhrady zaslouží). Konečně získala pro vlastní potřebu jeden z  nejoblíbenějších, a to Medemovy Milence ze severního pólu. Dneska se vyšplhá na kopec, aby vyznala lásku Andymu, protože dámy a pánové, Astronautalis is back a pak už se jen bude těšit na vánoční Silver Rocket besídku, při které bude mandarinky a adventní kalendáře rozdávat rovnou Mr. Styles a Mr. Troy von Balthazar a pokud se do té doby eL zbaví své závislosti na Dexterovi (kdo by to byl do tohohle chlapíka řekl), tak možná ještě někdy něco napíše. Amen.

Harvie Krumpet

Na planetě Adama Elliota bych chtěla žít ....
za Harvie Krumpeta dostal Oscara, za Mary and Max by ho dostat při nejmenším měl.
Filmová odbočka na sobotní odpoledne.

"Some are born great, some achieve greatness, some have greatness thrust upon them
.....and then there are others"

We will make you one of us

Micachu, vlastním jménem Mica Levi, je mrňavá dvaadvacetiletá Britka, co vypadá jako 13ti letej (tak trochu spratkovitej) kluk, má na kontě jednu desku (Jewellery), co jí produkoval Matthew Herbert, orchestrální kousek pro Londýnskou filharmonii a nálepku jednoho z největších objevů na britském avantgardním písečku. Jewellery je celá uvařená z krátkejch údernejch písniček, který pulzujou energií a jsou zabalený do divnejch kabátků, co mají na sobě elektronický, tak trochu lo-fi po domácku vyrobený punkový záplaty. Nicméně i přes tuhle zvláštní slupku voněj hitem na sto honů … zpěvný, zapamatovatelný melodie, na první poslech chaotická skladba všech písniček, špinavě dravá poleva, drzej hlas, co by zrovna tak mohl patřit lehce postpubertálnímu klukovi… 20. října, v Nodu Mica a její dva The Shapes za zády. Před Micachu ještě pánové ze znovu zrozených Pavilon M2 (s posilou v podobě mon insomnie mlátícího do bubnu) a jon la tash, co ho eL tak nějak prostála na baru…. Zvuk je na dvě věci .. bohužel … NoD plnej a vydejchanej. Mica je tak malá, že z ní je vidět jen šošolka odbarvenejch blonďatejch vlasů a eL si celou dobu myslí, že slečna Micachu sedí …až pan Vic, co má pro ten večer parametry rozhledny, uvádí věci na pravou míru. Nicméně i tak je v NoDu ten večer tak nějak všechno to, kvůli čemu se o Micachu píše a mluví. Golden Phone je na svym místě, jen holt ten prostor mě přiváděl trochu do rozpaků … jak by asi slečna Levi zněla na Sedmičce … jsme si pak říkali u kafe s panem Jé.

a jedna z Roxy

O 24 hodin později ale výlet domů na Kopec a tam držet palce slečně indiánový, aby přišlo co nejvíc lidí, aby měli kucí náladu, aby se všechno povedlo a vůbec. The Paper Chase po čase zas u nás a jestli slečnu eL teší něčí skoro zdomácnění u nás, pak je to právě to malého velkého Johna Congletona. Chlapík šikovná to je. Těžko říct, co na těch Pejpr Čejz je (pro Pe si dovolím jen bezvýznamnou poznámku pod čarou o tom, že nazývat „hype“ to, když o kapele mluví a občas napíše stále jeden a tentýž člověk, jinak po ní nikde neštěkne pes a na koncert pak přijde stovka statečných, mi přijde trochu úsměvný), každopádně za těch pár let, co se s touhle partou eL potkává, si stačila vytvořit už slušnou závislost … takže na nich asi něco bude …. možná jejich záliba v disharmonii, všech těch strašidelnejch zvucích, co zněj, jako by Congleton & spol. do všech desek chtěli nenápadně vmíchat soundtrack ke strašidelnýmu zámku, charakteristickej zvuk kláves, co duněj jak padesát párů okovanejch bot, všechna ta hymničnost a roztříštěná monumentálnost, Johnův falešnej zpěv se sklony k hysterii a v neposlední řadě texty, co jsou více či méně úchylný, více či méně temný, více či méně mrazivý a je v nich dost a dost pravdy… k tomu všemu připočtěme, že jsou to kluci skromný a zatraceně šikovný. A na Kopci se to sečetlo a dvakrát podtrhlo. Lidí ke sto čtyřiceti, předskakující básník Adam, co mu ten večer s Bourkem šla karta a pak už jen šílený John Congleton se svou družinou… 4 mušketýři, které diriguje nepříčetně zmítající se skřítek. Songy nejen z poslední desky Someday This Could All Be Yours pt.1 … sbor zpívá We Know Where You Sleep …. I don't know about you, but I am at peace, I know what it is that I must do, I hope you are sitting down, dear, come hell or high water this sick world will know I was here … eL má príma výhled ... snad prvně na The Paper Chase vidí každej pohyb na podiu … je vítěz. A snad prvně je jí TAK MOC líto, když je konec. Asi proto, že ji nestačili klucí zahrát asi ještě sto padesát věcí, co by se pro ten večer hodily. Nejlepší. Nicméně eL pak ještě potkává asi sto lidí, co nečekala nebo je neviděla sto let. Bonus. Asi k narozkám. Ten večer měl smysl. Říjen má smysl. Však to říkám.

a jedna ze Sedmičky

a jednou John sám ... když mi jí nezahrál na Sedmě, tak aspoň takhle pěkně akusticky...

Říjen, měsíc hrdinů

Říjen je měsíc hrdinů. Reků, co k nim eL posílá bezvýznamný modlitbičky před usnutím (občas i v ranním a odpoledním metru) a oni na ně občas i slyší a přiblíží se na dotek. John Vanderslice v doprovodu družiny Plants & Animals dorazil 13.10 na Kopec. Třikrát hurá. Plants & Animals hráli během své předskakovací mise hru „kterak eL co nejvíce připomenou dalšího hrdinu – Jeffa Buckleyho“… a nutno říct, že jí hráli skvěle. Několikrát jsem ho ten večer na Sedmě slyšela tak zřetelně, jako by ho nikdy voda nevzala … trochu strašidelný … ale krásný.

John Vanderslice (překvapivě v Praze černovlasý), všeuměl, co už taky stačil spolupracovat s kdekým, co pro pro eL představuje nejen dotyk s The Mountain Goats (kterým produkoval jejich desky Heretic Pride a We Shall All Be Healed, a se kterými příležitostně i hraje), ale hlavně v sobě má tolik hudební osobitosti, že by jí mohl klidně rozdávat… a přesně to předvedl i doma na Kopci. John a dva chlapíci, songy nejen z úplně poslední desky, žádný ukníkaný písničkářství, ale poctivej indie-rock, co odsejpá, má melodie upečený z těch nejčerstvějších surovin a všechno to diriguje Mr Vanderslice, co umí brnknout stejně tak na melancholickou jako naštvanou strunu…. moc hezký … a nejhezčí byl skoro až táborákovej závěr, kdy po desátý hodině místo toho, aby nám kapela dovolila v klidu se rozejít do svých domovů, tak John a jeho chlapci dali ještě pár songů, bez všeho hluku, mikrofónů a techniky, jen s kytarou bubínkem a akordeonem, přímo uprostřed sedmičky v kruhu všech statečných, co ten večer na Kopec vyšplhali…. část "afterparty" k vidění zde:

Po vší tý skromnosti a hudby bez pompy, přišla injekce plná flitrů, těžkejch parfémů, cigaretového kouře, obnažených těl, potu, bizarních kostýmů, kabaretu a dekadence, to vše v podání bohem políbenýho londýnskýho floutka Patricka Wolfa. Ten je pro eL jeden ze tří oblíbených housličkářů, nicméně Patrick na rozdíl od Owena Palletta a Andrew Birda, umí navíc ještě pěkně kroutit pozadím. Ve slušně zaplněné Akropoli vzal pan Vlk do rukou housle jen jednou, častěji seděl za piánem, týral kytaru nebo prostě jen tak v nejrůznějších kostýmech (většinou ale, k nemalému nadšení cca poloviny přítomných, polonahý) chodil rozehřívat slečny v prvních řadách svou vyzývavou blízkostí. Nicméně zpívalo mu to neuvěřitelně, dával jak se patří na odiv svého hudebního génia, komunikoval, navíc byl vtipnej a milej. Pan Vic vypustil větu o tom, jak konečně viděl živě Davida Bowieho … bez debaty, Ziggy Stardust model 2009 byl ten večer na Žižkově … eL jen trochu litovala toho, že ho neviděla cca před dvěma lety, kdy by jí navíc hrál z desek, dle jejího názoru, o něco lepších než je jeho poslední (přesto výborná) The Bachelor. Divadlo žije a eL viděla drahouška Wolfa. Říjen má smysl.

Hard Times

ve třetím dílu trilogie - frackovitá mrňavá Micachu a malý velký John Congleton & nejlepší ze všech falešnejch úderek pod sluncem. stay tuned.

Mráz přivezli Celan...

Myslím, že všechen ten sníh a mráz k nám přivezli Celan … jen o tom nikdo neví. Na svatého Václava do Prahy přitáhl Chris Spencer, vrchní řvoun z Unsane, svou novou bandu, která je tak trochu hlukovej dream team. Velectění pánové v něm totiž nosili nebo ještě nosí dresy se značkami jako třeba Einsturzende Neubauten, Oxbow nebo flu. ID. Ale na tom tak úplně nezáleží. Hlavní je hudba. V případě Celan je to nepopsatelnej mix všecho, co člověk tak nějak čeká - zlý kytary, riffy, co z nich teče krev, naběhlý žíly, syrovost, neuvěřitelně monumentální a hutnej zvuk a k tomu jako bonus něco, co se automaticky od drsnejch chlápků čekat nedá, v případě Celan, neskutečnej smutek, spodní proudy, co se v nich melou věci tak černý, že je lepší si je snad ani nepředstavovat, neklidný spaní, černočerný sny, občas vsuvka skoro až křehká, která ale na konec stejně jenom znepokojí, donutí vás rozhlížet se kolem sebe a děsit se každýho stínu … To všechno lze slyšet na jejich zatím jediný desce, co vyšla letos a jmenuje se Halo … to všechno tam je .. a to všechno bylo i 28.9. v Matrixu, kde to cejtilo sic jen nějakejch 50 lidí (kde všichni byli ?!!), který ovšem ten neklid z hlav jen tak nedostanou… Za tu zimu můžou Celan.

Ještě pamatuju kino U pilotů … když už kino nebylo, chodilo se tam aspoň na kafe, Ká tam pak sportoval. Teď je na místě kina a sqashovejch kurtů bar a „koncertní“ prostor. A upřímně řečeno, se v něm radši nikdy neměl přestat hrát squash, protože jako místo pro koncert je Pilotbar dost tristní. Na to vcelku doplatili Immaculate Machine, co se tam dopotáceli 3. října. Lidí pomálu, smutný pan efha, zima, „první galerie“ je naše. The Mood umí líp, zažila jsem… pro Immaculate Machine to už byla návštěva druhá, oproti té první se krom základních pilířů obměnila skoro celá jejich sestava ... nicméně zůstala Kathryn Calder (kdyby byl někdo na pochybách tak je to ona neteř A.C. Newmana z The New Pornographers, co si se strejdou občas ještě v TNP brnkne) a to stačí. Immaculate Machine ve skoro ryze dívčí sestavě (frontman Brooke Gallupe promine) spustili svoje chytlavě roztomilé indie-folk-rock zpěvy, statečně se prali celou dobu se zvukem, který je žel většinu času porážel na body, nicméně i přes onen nešťastný sudový efekt, to nakonec byla vlastně moc milá hodinka. Vcelku by mě zajímalo, jak v Pilotbaru zněli pár dnů na to divoši z HEALTH … i když ti si asi se zvukem a prostorem hlavu nedělali…

To Lovvers jsou sympatický punkáči, co 9.10. během svých patnácti minut slávy na Sedmičce, předvedli slečně Há všechny triky, co měli schovaný po rukávech … hudba z rodiny hlukařů Wavves nebo Crystal Antlers, tak trochu lo-fi punk, co rozpogoval celou Sedmu a pivo teklo proudem … až vás bude zajímat, jak lze během sekundy pokropit najednou jedním pivem cca 50 lidí v okruhu pěti metrů, zeptejte se pana Ovse, v tomto umění není většího mistra … a bude-li někoho zajímat, jak lze rozpustit ve fotbálku rozpočet menší rozvojové země v desetikorunách, bez toho, aniž byste vykázali v této nesmyslné hře jakékoliv zlepšení, zašlete mi dotaz emailem.


Stejně jako Immaculate Machine, ani pro Polite Sleeper nebyla říjnová pražská stopka premiérou. Stejně jako na Immaculate Machine, ani na Polite Sleeper prvně eL nebyla. A Polite Sleeper eL lituje dvojnásob. Prý byl první koncert z řady těch, o kterých se nediskutuje. Já bezvýhradně věřím. Slyšeli jste někdy PS ? Když já tyhle tři chlapíky z Brooklynu slyšela prvně, obočí mi vyjelo ke stropu a nedala bych si vymluvit, že neslyším hlas Johna Darniella z The Mountain Goats . Tenhle pocit mě ovšem pronásleduje i při poslechu desek a mnohokrát jsem si na Johna vzpomněla i 12.10 v Rubínu, kam kucí ze stříbrný rakety Polite Sleeper znovu přivezli … za což velký dík. S The Mountain Goats mají Polite Sleeper společný vyšponovaný vokál, určitou hudební akustickou neučesanost, upřímnost a přímočarost a živě je to znát dvakrát tolik. Kytara, bicí, klávesy. Ještě než začne regulérní koncert, dává Jason s Michaelem jen ve dvou jeden song v předsálí na baru ... místo předkapely … kytara a místní barové piáno a nikdo na baru ani nedutá … a pak už okamžité manévry vedle, kde už je připraven bubeník Tim Wilson v režimu stand by. Poměrně mile efektní začátek. zpěvák a kytarista Jason Orlovich na jevišti působí jako by to notně přehnal s kofeinem. Upřímnost a opravdová radost … folková intimita až nervní těkání, jazzový metličky a prasklý struny …barevný vyprávění … folk mess, jakožto nálepka, co si pánové na těla vytetovali sami …. a uhání to tak strašně rychle a lidi je nechtěj pustit…uf …nečekala jsem že podzim bude až takhle barevnej a že to bude TAK strašně moc pěkný.



Příště John Vanderslice, Plants & Animals a zlatíčko Patrick Wolf.
A přijďte zítra (20.10.) na potrhlou Micachu do NoDu a hlavně o den později na Sedmu na jednu z nejfalešnějších a nejlepších part na světě aka The Paper Chase mocného Johna Congletona !!

Les sanglots longs des violons de l´automne ...

Podzim není šedivej, nemůže bejt … to vám říkám já.

Jen si vybrat, na jakou barvu máte zrovna chuť, a kterou tvář nastavit lijáku. The Black Heart Procession vydali nejkrásnější desku letošního roku (bodejť by ne, když je to taky nejlepší kapela na světě – vedle Shearwater samozřejmě). Pozvánka na příští sobotu (3.10.), kdy tu zahrajou Immaculate Machine a za 14 dnů v pondělí 12.10. zas Polite Sleeper. Vzpomínka na Andyho aka Astronautalis (prý se zas brzo uvidíme … hm …good news). Na Václava přijďte zažít podzimní bouři s Celan. Bude padat nebe. Spodní proudy, temný síly. A Králové nakonec. Soundtrack k těmhle dnům se mi prohání hlavou každej den. Kdo si ho chce na chvíli půjčit, nechť klikne na žabáka.

jízdní řád je následující:

Modest Mouse – Autumn Beds

Bonus – Zlá doba

Immaculate Machine– You Got Us Into This Mess

Baroness – Jake Leg

The Black Heart Procession – When You Finish Me

Polite Sleeper – Gin + Duck Tape

Crystal Antlers – Andrew

Sporto – To není moje scéna

Astronautalis – The Wondersmith And His Sons

Celan – Sinking

The xx – Islands

Kylesa – To Walk Alone

Lovvers – Creepy Crawl

Astronautalis – Xmas in July

Le Loup – Saddle Mountains

Micachu - Vulture

Kings Of Convenience – Me in You

Na cestě III.

Jak v tavící peci bylo v neděli 9.8. na Strahově, kam Stříbrná raketa přivezla trojku tříakordovejch intelektuálů, co se zovou The Thermals. Narváno. Vydejcháno. Vzduch se vaří. Těla se potí. Skáčou. Zpívaj. No future. Bez dechu. Pillar of salt. Největší sedmičkovej sing-along, co jsem tam zažila. Jedna pecka za druhou. Proč je vlastně nehrajou rádia ? Radost. I když nezahráli When I Died, co by se ten večer tak hodila. The Earth was too hot, the air was too thin, I took off my clothes, I took off my skin, I crawled to the sea, that was crawling from me, so I could swim...yeah, so I could swim! Kapelu jsem sice zahlídla až po koncertě, když nakládala věci do dodávky, ale nevadilo. A pak už nám jen Hutch Harris zamával a The Thermals byli fuč. Ještě někdy bych je ráda viděla. hehe.

Crystal Antlers (18.8.) byli tak nějak v tu dobu asi nejvíc. Nekompromisní. Vichr, co smete všechno, jen vy jste v oku hurikánu. Songy z prvního EP (k mojí radosti) i z první desky Tentacles. Živě to vypadá, že celá deska je jeden hit vedle druhýho a Andrew je všech hitů král. Špinavá energie, co obaluje šlágry jak brus. Fajn, že k nám najdou cestu i ti, co mají startovní čáru teprve těsně za sebou. V tomhle případě díky (nejen !) a.m.180 Collective.

To Radiohead, ti tu startovní čáru mají na míle daleko za sebou, nicméně konečně dosprintovali až k nám. Repríza loňského Berlína. Bála jsem se, že bude stejně a nebylo. Loňští zahřívači Modeselektor letos čapli ještě Apparata a přijeli jako Moderat. Modeselektor mě samotní nebaví, ani loni mi nic živě neříkali, s mistrem Apparatem to mělo pro mě sic zajímavější ambientnější náboj, ale asi bych si je v klubu, kde by do mě nepražilo slunce, užila víc. Thom Yorke a jeho družina měla tu samou krápníkovou výzdobu, Thom měl stejně pološílený pohyby. Johnny se schovával pod stejnou kapucou a byl stejně soustředěný na svoje hejblata a přece to bylo jiný. Kostra setlistu byla v In Rainbows, nicméně obalovaly jí jinak koncertně poměrně raritní věci, jako třeba Exit Music (For a Film), Lucky, nebo 2+2=5 (velký překvápko, velký nadšení). Plno lidí fňukalo, že kluci nezahráli svoje největší pecky, plno lidí očividně přišlo jen na Creep a Karma Police a plno lidí jejich absenci chápalo jako zradu a Radiohead posílalo do horoucích pekel. Moc nechápu. Dvě a půl hodiny poctivýho potu, unikátní setlist, kapela byla, dle všeho, hodně dobře naladěná. Pódiově stoprocentní, co by člověk od velkýho koncertu chtěl víc…(jen by měl někdo vysvětlit našim rozmilým Dopravním podnikům hl. města Prahy, že když si takhle pěkně v neděli na Výstaviště vyjde 17 tisíc lidí, tak s největší pravděpodobností jich pak pěknejch pár tisíc bude chtít jet domů metrem. A když se takhle pěknejch pár tisíc lidí sejde na peróně a zjistí, že metro jede v regulérních nedělních nočních intervalech – cca každých 9 minut- tak je tu jistota, že padne hodně nadávek a plno lidí se do posledního metra nevejde … proč to jinde jde a u nás ne ? )

Jako vsuvka mezi největší koncert léta a nejlepší koncert podzimu, budiž vsuvka cirkusová. Letní Letná letos přivezla nová cirkusová šapitó a mezi nimi i spolek Le Boustrophédon s kouskem Court-Miracles. A kdo jste je propásl, tak doufejte, že třebas přijedou příští rok na Letnou zas. Legrační ať trochu děsivý „příběh“ z vojenského lazaretu, kde se pohybuje zvláštní skvadra lidí, co přežívají válku ... co jim válka něco vzala. Ale i bez domova a končetin se dá žít, mít radost z maličkostí a třebas i žonglovat, jezdit na bruslích nebo chodit po laně. Kombinace živých herců a mistrně udělaných kostýmů-loutek. Nápaditá, milá a trochu mrazivá hodina a půl. Přiděleno maximum bodů.

No a poslední kapitolou bude kapitola o nejlepším koncertu září, možná celého podzimu, určitě jednom z nejlepších koncertů roku (hehe). Dámy a pánové mistr Andy Bothwell aka Astronautalis ! Už jsem tu naznačovala, že panáček stojí za to, nicméně z očí do očí je ještě lepší. Na Sedmě plno zvědavců. Sporto diktujou a jde jim koncertní karta. Pak už padá opona a zjeví se osamělej chlapík s laptopem, drsným hlasem (ať byste to do něj z desek neřekli) a kapesníkem, kterým máchá a co chvíli si jím otírá pusu. A je to živý a dravý. Smrdí to snad až kabaretem, jen někdo zapomněl rudý světla a trochu toho kouře. Andy leze po vejškách, komunikuje s lidmi a je TAK strašně vtipnej. Šansoniér, co se občas dostane do takovýho tranzu, že z toho začne rapovat. Hraje plno věcí z poslední Pomegranate, ale pak i věci ze starších alb. Celá hodinka uhání jak splašený stádo. Trouble Hunters na úplnej závěr. Epickej fight song, jak avizuje Andy. I know it's hopeless hell, ain't big enough to hold us back, come on let's pick a fight, we hunt for trouble tonight… A je konec. nicméně vřava velká, tak nám ještě Andy přijde ukázat, že ovládá i freestyle. S přehledem posadí na zadek všechny přítomné, když vystřihne krátkou freestylovou etudu na slova, co přiletí z davu. A zazvonil zvonec. Závidim těm, co budou mít ještě možnost vidět a slyšet !! Takže neděle (6.9) České Budějovice, pondělí (7.9.) Olomouc a úterý (8.9.) Brno !

Last minute - Astronautalis

Pozvání na poslední chvíli. Dost lidí tvrdí, že kluci z Rakety nám nějak stárnou, jsou čím dál tím sentimentálnější, čímž pádem sem tahaj čím dál tím víc skorem tichejch chlápků a holek, co hřejou u srdíčka, místo toho, aby vám ho vyrvali zvukem z těla. Blbost. Oni pánové možná stárnou, možná sem ty kluky a holky citlivý i zvou, ale určitě to není špatně. Naopak, nikdy nebylo líp. Rozředit tu vřelou krev občas něčím s hořko-sladkou krustou a spodními proudy pod ní, je to nejlepší, co se dá udělat. Takže ať už se jedná o Boduf Songs nebo Christy & Emily v minulosti nebo třeba repríza Polite Sleeper za pár týdnů, všechna ta muzika dejchá. Něčím takovým je i chlapec čistého hlasu, co si říká Astronautalis. Za touhle přezdívkou se skrývá Američan jménem Andy Bothwell, co si hraje se styly a dělá to zatraceně originálně. Stačí si představit, jaký by to bylo, kdyby třeba Beck (jako by si oba kluci z hlasivek vypadli) začal dělat tak trochu hip-hop a máte hrubý otisk toho, co se ukrývá za značkou Astronautalis. Andy tak trochu balancuje mezi alternativou a popem, což je nejvíc slyšet na jeho nejčerstvějším opusu s názvem Pomegranate, nad kterým mimochodem producentsky bděl mocný John Congleton (což album nezapře). Chvíli takřka až balada, co se s klidem může honosit přívlastkem „intimní“, co za chvíli nenápadně přeroste ve skoro až agresivní hip-hop nebo syrový výkřik. Prvky kabaretiérství, obrovský hitový potenciál některých kousků, co se zarývají do hlav a nejde je jen tak vyhnat … blejskavej obleček s flitrama, co na sobě má místy cákance od bahna a podšívku prožranou od myší. Návykové. Andy Bothwell aka Astronautalis. 4x v Čechách (ČB a Olomouc přidaná na poslední chvíli, Andymu, ne vlastní vinou, nevyšly italské koncertní zastávky, takže přijďte podpořit nejen jeho, ale všechny ty, kteří s těmihle večery narychlo pomohli). Poprvé zítra na strahovské Sedmičce, kde před ním vystoupí nikdo jiný než ti, co disponují temnými silami … Sporto. Lepší volba není.

Čtvrtek 3. září - Klub 007 Strahov (+ Sporto)

Neděle 6. září - České Budějovice, Café Hostel

Pondělí 7. září - Olomouc, klub Mitril

Úterý 8. září - Brno, Skleněná louka (+ Bonus, Aran Epochal)

Trouble Hunters

Gaston Ave

Na cestě II.

Kapitola čtvrtá - Kanadští Dr.voštěpové a kutnohorské teepee (4.-9. 8.)

Ještě před cestou směr Kutná Hora, mezipřistání v pražské Roxy (4.8.), kam přijeli kanadští dřevorubci, co hrajou popík k tanci – Junior Boys. A hrálo jim to ten večer hezky skočně. A lidi pěkně tancovali a tleskali a vousatí dřevorubci ve flanelovejch košilích (dobrá pouze jeden, druhý junior měl zas moc pěkný tričko s obřím výstřihem, co mu záviděl i pan H.) tomu, zdálo se, byli rádi. Stejně tak fajn byli i Sporto před nimi (už jsem zmiňovala, že nová deska pánů Bourka a Šampona je pro mě jedna z kandidátek na vrchní příčky hudebních žebříčků 09 ?).

Ale to už expres nabírá směr Kutná Hora. Manévry s přesunem Galerie Středočeského kraje do KH měly za následek doprovodný program, jehož hudební režie byla v rukou a.m.180. Podtrženo sečteno na nádvoří Jezuitské koleje v KH proběhl několikadenní festival, hodný těch v zahraničí. Konečně. Creepy Teepee. Můj první den v KH je festivalovým už třetím dnem. Čtvrtek. V lineupu sic kapely, které během roku na různé večery osidlovaly pražskou Sedmičku, ale neva … naopak. A neva ani to, že v KH to vypadalo jako by se všichni ti, co se potkávají na schodech před Sedmou, sbalili a přestěhovali svoje pozadí jen o pár kilometrů dál za Prahu. Kdo by si koneckonců nechtěl zopakovat třeba casio-cirkus v podání všech casií krále pana Casiotone For The Painfully Alone, co hrál tentokrát úplně sám a jedinou společnost mu dělalo slunce, které se rozhodlo uškvařit lidi před podiem ... evakuuji se do stínu lípy. Po něm nastupují fešáci z HEALTH , noisové úderky, co nakopala před časem Sedmičku a teď i kutnohorské jezuitské nádvoří. Člověk by čekal, že se v prostoru nádvoří ten jejich hudební binec rozletí do všech stran, rozmělní a zmizí ve všech škvírách ve zdivu, ale nestalo se. Kluci svůj brajgl kočírovali s grácií vlastní pošahanejm hlukařům a strhli už podruhé během krátké doby všechny pod sebou. Kdo neviděl ani tentokrát, 11. října jsou tu kucí zas … že by další zdomácnělá zvířátka ? V případě HEALTH mě to vlastně těší nesmírně. To Fucked Up je punkovej cirkus cirkusů, obzvlášť, když jejich medvědí břichatej frontman Pink Eyes sestoupí z podia mezi prostý lid a začne je všelijak oblažovat svou přítomností - vyměňovat lidem čepice, nosit je na rukou, rozbíjet si plechovky o holé čelo, točit s děvčaty nad hlavou, otírat si opocený břich o břichy přihlížejících, objímat muže, ženy i děti a do toho se stíhá soustavně omotávat šňůrou od mikrofonu (na Sedmičce to byla izolepa, se kterou kolem celého obličeje vydržel zpívat dvacet minut) a zpívat ty největší Fucked Up-hymny pozorován jeho spoluhráči z podia. A že to hymny jsou. Na začátek Fucked Up vypálili hned několik opusů z Chemistry, jako třeba Father the Son a další. Tuším, při Born Twice byl nucen „zazpívat“ třeba i kamarád Tlačenka, který dostal při jedné zpěvákově procházce mikrofon k ústům a bůhví, co by se stalo, kdyby do něj zaječet odmítl. Tož zábavné. Jako důkaz třeba i video, kde je (krom zpívajícího pana T.v závěru) ještě plno kamarádů účastnících se mumraje, pobaveně sledujících mumraj nebo před ním vyděšeně prchajících. A přichází zlatý hřeb dne (aspoň pro mě), miláček Owen Pallett aka Final Fantasy. Muž s krabičkami a houslemi. Muž, co si s tím bohatě vystačí. Owen vytváří pomocí houslí a kláves zvuky, plete z nich smyčky, do toho hraje, zpívá a je roztomilej. Nejroztomilejší byly samozřejmě všechny jeho hitovky z obou alb... He Poos Clouds nebo Lamb Sells Condos ... radost mi dělal .... na závěr dal dva covery, z nichž jeden byla Fantasy od Mariah Carey a bylo vymalováno. Jeho éterická hodinka navíc dokázala přilákat k podiu i ty, pro které čtvrteční program skončil s poslední hlučnou partou. Ti se nocí k osvětlenému podiu stahovali jak zombie, co maj hlad a pak (k mému překvapení) nadšeně hýkali (zdravím pana luklukluka). Pěkné to bylo.

Dalším kutnohorským dnem pro mě byla až sobota, a to hlavně proto, že na zem tam měl ten večer sestoupit Bill Callahan. Ale ještě před tím jsem minula pana dné s panem K., když jsem dala přednost zmrzlině a toulkám po kutnohorských zázracích mistra Santiniho. Na nádvoří přicházím v okamžiku, kdy si svoje nádobíčko připravuje člověk, co si říká Disasteradio. Od občerstvovacích stánků vypadá skorem jako pan Casiotone. S ním má společného ovšem už jen to, že je na podiu sám. Pan Disasteradio vytváří normální jednoduchou didžinu, co zní, jako soundtrack k nintendovýmu Super Mariu, jen je moc horko na to, aby se šlo natřásat před podium a zas až tak mě to nebaví… hrát Super Maria mě v dětství bavilo víc. Po týhle diskotéce přichází Karl Blau v růžovym tričku, džínách s růžovou šňůrou místo pásku, kytarou a krabičkami. Před časem, když tenhle lo-fi chlapík předskakoval Arielu Pinkovi, tak mě něčím zaujal, jsem zvědavá na reprízu. Zpočátku mě mate hlavně fakt, že člověka na podiu vystupujícího pod jménem Karl Blau nepoznávám. Ze Sedmičky jsem měla zafixován vous, dlouhý vlas a vůbec tak trochu imič přestárlého hipíka, nicméně tenhle kutnohorský Karl Blau nemá nic z toho … jsem zmatena, nicméně hudbu poznávám, aspoň něco. (Kdo chce, může si zahrát malou hru, aneb najdi deset rozdílů ... Karl před a po)

Lo-fi kowboy Blau nejdřív servíruje pomalé písničky jen s kytarou, v druhé půlce koncertu přidává ještě různé generované zvuky, smyčky, samply, z lo-fi je pop, ale stále dost osobitý. Pěkný i tentokrát. Po Karlovi nádvoří obsadili Lucky Dragons. A když řikám, že obsadili nádvoří, myslím to doslova. Tahle smíšená dvojka si totiž všechno svoje nádobíčko rozbalila přímo na nádvoří, pod podiem, mezi lidmi, kteří kolem nich udělali ukázkový kroužek. Holka, Kluk, plno nejrůznějších uděláte, hejblátek, co generují zvuky, co se s nima dá hrát. Holka má dva mikrofony, do jednoho sem tam bouchne, do druhého zpívá nebo spíš medituje. Kluk klečí nad notebookem, kde pustí nějaký ten držený tón a pak začne do publika posílat nejrůznější věci, co umí vytvářet nějaký zvuk. Začíná hra na dělání muziky, na spoluvytváření koncertu diváky. Kdyby se člověk od produkce otočil zády, slyšel by jen poměrně zvláštní ambientní „hudbu“, nicméně, pokud se zády neotočil a měl třeba ještě to štěstí, že k němu doputovala nějaká hračka, poslaná Klukem a Holkou do publika, nebo stál-li tak šikovně, že mohl v hloučku zkoušet, co všechny ty udělátka umí, musel si připadat jak Alenka za zrcadlem. Hrálo se vším možným, včetně kamenů, které mnoho rukou přibližovalo a oddalovalo nejrůznějším snímačům a všechno to dohromady vydávalo zvuky a tóny. Chlupaté tyče a nejrůznější udělátka, která, když se jich člověk dotkl nebo se k nim jen přiblížil, tak hlučely, hučely, pískaly, chrastily a pomocí toho všeho se vytvářela největší divácko-kapelová performance celého odpoledne. Lucky Dragons jsou pro mě zkrátka kapelou, jejíž hudbu je zábavnější spoluvytvářet než poslouchat.

No pak už jen Smog aneb Bill Callahan . Před 4 roky v Akropoli, když tu Smog – Bill byl naposledy, jsem chyběla. Měla jsem tenkrát lístek a taky angínu, tak jsem si jen tak večer zpívala doma do polštáře whether or not there is any type of god, I'm not supposed to say, and today, I don't really care … bylo mi všechno líto a doufala jsem, že se v budoucnu se Smogem ocitneme v jeden čas na jednom místě… Ten mezitím stačil odpárat cedulku Smog a začal nahrávat a koncertovat pod svým jménem a do Kutné Hory do zavazadla přibalil i houslistku a violoncellistu a bylo to ještě lepší než jsem si představovala, že to bude. Páteří byly písničky z poslední desky, které jsou živě ještě parádnější než na desce a vůbec nejparádnější Too Many Birds nebo Eid Ma Clack Shaw zazněly hned někde zpočátku. Nicméně mistr Callahan nechal nad nádvořím vznášet i starší kousky v čele se srdečními Rock Bottom Riser nebo Sycamore. Uf. Minimalistický, maximálně soustředěný projev, kde každá nota, tón, slovo má své přesně místo, silné melodie, jeden z nejvíc sexy hlasů (vedle Marka Lanegana a Nicka Cavea) pod sluncem, co celý prostor mezi starými budovami beze zbytku vyplnil, nálada přelévající se z lo-fi krajin až ke království hlukových stěn, lehce blues šmrncnutá kapela, jen jeden bosý král (všiml si už někdy někdo, že ti nejlepší z nejlepších hrajou bosí ?). Nemohla jsem se pohnout od začátku do konce. Jak špatně se potom indiánským během prchalo na vlak … a hlavou při tom znělo v pochodovym rytmu: last night I swear I felt your touch, gentle and warm, the hair stood on my arms, how, how, how?

král Bill a jeho Cold blooded old times

a ještě jedna ....

Na cestě I.

Kapitola první – Nebe nad Košumberkem (25.7.)

Stejně jako loni bylo občanskou povinností podpořit tuhle skorem rodinnou akci, co jí kamarádi vypiplali ke třetímu ročníku a kde jsme letos, na nádvoříčku mezi zbytky košumberského opevnění, např. při hodince s The Jolly Joker And The Plastic Beatles Of The Universe zamáčkli nostalgickou slzu, zakrákali slova, zasunutá řádku let a někteří i ze vší té nostalgie probudili vnitřního démona, metali pak parakotouly a snažili si srazit vaz skokem z podia na zem (mezi trochu vyděšené spoludiváky). Za co všechno nemůžou hraboši ….Padá sníh, po ulici jezděj hraboši, padá sníh, miláčku, některý z nich jsou mí kámoši …… Krom Žolíků letos (přes všechny objížďky a semafory na okreskách) přikodrcali i DVA se svým cirkusem nebo můj (jediný) oblíbený buránek Xavier Baumaxa i se svým psím spřežením, který celý podvečer brousil ostrovtip pivními kelímky po dvou a pak nás několik hodin vydržel bavit. Čest a slávu všem lužským-košumberským!!

Kapitola druhá – Mlčení jehňátek (30.7.)

Čest a slávu je třeba provolat i panu VICovi, co mi daroval jeden lístek na Lou Rhodes a Andyho Barlowa aneb Lamb do Lucerna Music Baru (nebýt pana Vica, asi bych účast, díky přehnané cifře na lístku a samotnému LMB, se slzou v oku oželela). Vyprodáno, vydýcháno. Lamb ve třech, ještě s (věrným) kontrabasistou Jonem Thornem. Lou je femme fatale, soustředěná, křehká, občas strašidelná, čistě zpívající, ke konci na pár písniček i s kytarou v ruce. Andy poskakuje od mašinek dopředu podia k postavené malé bicí soupravě, hecuje kotel pod ním, má řadu společných znaků s čertíky z krabiček…. a je to milý, i když vedle mě si koncert užívá skupinka nadšených, co vyřvávají každou notu, i když je zvuk v LMB tradičně na dvě věci (železná konstrukce, zavěšená kolem podia drnčí a v jednu chvíli vyděsí i Lou). Setlist poskládaný z těch největších … bez překvapení Gabriel nebo Górecki … hezký od úvodní Darkness až po poslední přídavkovou Cotton Wool.

Kapitola třetí – Znojmo, vidim tě dvojmo (to je slabý, já vim) (31.7. – 1.8.)

Druhý ročník znojemského Šramlfestu, co za ním stojí především znojemská vegetariánská restaurace-kavárna-klub-galerie-fajn prostor Na věčnosti a organizační ruku k dílu tu přikládá i náš pan DéGé. Takže zas na cestě, tentokrát do moravského Toskánska (jako Znojmo je fakt krásnej moravskej flek). Šramlfest je přes den o hudbě, divadle, workshopech, jídle (hehe), to vše na Mikulášském náměstí a přilehlém okolí (odkud je úchvatnej výhled nejen na Dyji) a pak až do rána o zpěvu starejch námořnickejch Na věčnosti s Karlem Babuljakem a kouzelným ukulele Arnoštka Hanfa. Když někdy narazíte na Malé divadlo kjógenu, budiž vám zárukou, že budete okouzleni stejně tak, jako všichni, co ve Znojmě tohle divadlo využívající hereckých technik klasického japonského divadla a prezentující kjógen aneb jakousi samurajskou grotesku, viděli …vtipné, hravé, roztomilé. Stejně jako Divadlo Facka, co si v sobotu počkalo na tmu a rozjelo představení se světly v hlavní roli, šmrncnuté cirkusovou manéží, co bylo TAK pěkné … Hudební nášup Šramlfestu byla směs mnoha chutí, mezi kterými se zmítali třeba Vášovi Ty Syčáci, co jsem neviděla pár let, ale bylo to jak setkání po letech, bubínkáři Pararingapatam, co je moderující Karel Babuljak nebyl schopen vyslovit, smutnými hrdiny byly Květy, co díky skluzu, co první den nabral už někde v zárodku, zahrály dvě písničky a díky příjezdu městských policejních hrdinů, to muselo být z květnaté produkce všechno, rakouské duo Drahtlos?, saxofon a klávesy, kteří hráli něco jako hodně alternativní jazz-rock se sklony k minimalismu, založený převážně na improvizaci (divná definice, vim), pro běžné ucho posluchače se prostě a jednoduše na pódiu střídaly části docela dobře poslouchatelné s těmi, co už šly vydržet jen velmi těžko. Stoker One Man Band byl zas vousáč s kytarou, kopákem, harmonikou …one man band, co smrdí blues a rockem, parník, co za ním zůstává jen zpěněná brázda. A celé to zakočil Karlův Sajkedelik Šraml Band. A byl skoro konec zvonec. To „skoro“ má na svědomí Bernhard Schnur, o kterém jsem neustále přemýšlela odkud ho znám a pak mi došlo, že to jméno jsem zahlédla poletovat kdysi někde vedle toho Glenova a byla jsem doma. Bernhard měl přijet odpoledne, ale změna je život, tak dorazil až k večeru a nakonec i zahrál, a sice v noci Na věčnosti. Postava k podpírání, co vypadá jak Milan H. (zdravím, své kuželkové kolegy), co tvoří písničky se sklonem ke křehkosti, které dost často jen klamou tělem (chápu, co se Glenovi na něm líbí). Bernhard v zakouřeném a v alkohol oděném sklepě nejdřív trochu bojoval s diváckou opileckou nutností si vykládat, co den dal, pak ale stačilo pár hlučnějších kousků (mezi nimi třeba i Glenovu God Bless Mom, která měla, mimochodem asi největší aplaus a jen modří věděli, čemu tak tleskají) a pak už Bernharda nikdo z pidi-pódia Na věčnosti nechtěl pustit … a hrálo se až do rána …po Bernhardovi nastoupil poslední námořník v baru – Arnošt a jeho ukulele, vyloupl se i Karel B. s akordeonem a jely se všechny ty, co si návštěvník Šramlfestu opilý dvěma dny uprostřed rozpáleného Znojma, mohl řádně zahulákat. Po čase to nevydržela ani rakouská hostující hvězda, do té doby oddechující opodál, která vzala zpátky do ruky kytaru a k rozjetým námořníkům se přidala … afterparty, jak se sluší a patří a pokud nezemřeli, hrají tam vesele dodnes. Tak zas za rok ?

Obrazem :

den první - http://www.youtube.com/watch?v=z68F_YZ7PpQ

den druhý, 1. část - http://www.youtube.com/watch?v=xKVsjogfC0c

den druhý, 2. část - http://www.youtube.com/watch?v=CNSUsaaoqqU

Faces leaving on a train

Srpen běží jak o život, tak tady jsou v letu dvě věci, které by byla škoda minout ...

Norský bard Jens Carelius je zpět s fungl novou deskou, která je druhá v pořadí (o jeho prvorozené tu už zmínka padla). Jeho druhý hudební potomek je pojmenován The Beat Of The Travel a do rodného listu si zapíše datum narození 17. srpna 2009. A jestli mu do vínku bude dána stejná bluesovo-folková praskající melancholie s polevou z chladného severu, jak tomu bylo u kolíbky první desky The First Songs, to se nechme překvapit ... zatím jen ochutnat na lžičku ...
Faces leaving on a train


13. září se svou družkou kytarou přicestuje do Prahy Chuck Ragan, hlas rockových Hot Water Music, teď i solo chlapík s vousama, kérkou, řádně odřeným hlasem, kytarou a harmonikou. Možná ho někdo zaregistroval jako toho, co kamarádí s Austinem Lucasem a vydává s ním placky (split a rok na to celá deska Bristle Ridge). Country, co vás ohlodá až na kost. 1. září Chuckovi vychází nová deska Gold Country a 12 dní na to vás Lucerna Music Bar nesmí odradit. V tomhle případě by to byla strašná škoda.

Chuck Ragan - The Boat


Chuck Ragan - Do You Pray

červencový kaleidoskop

červencový kaleidoskop … barvy, světla, tvary, filmové pásy, zvuky, hluky a lidi ... …. vůně léta, Bukovina (ta Dolní) …. hodně lidí … známých i neznámých … hodně slov.

Nejvíc těch známých i neznámých bylo asi ve městě lázeňských oplatek, vřídla a v průběhu prvních červencových dnů i filmu. Na karlovarském filmovém dýchánku stráveno i letos jen pár prvních dnů, což pro nasátí atmosféry, zhodnocení letošní znělky, shlédnutí pár filmů, potkání řady kamarádů, doplnění kofeinu a nikotinu na další rok dopředu a spořádání nepočítaně vinných střiků, naprosto stačilo. Žízeň Park Chan-wooka, je po Old Boyovi jeho další majstrštyk (minimálně nejnápaditější „upírský“ film, co jsem za poslední dobu – možná vůbec kdy – viděla), nenápadný půvab Humpday mě okouzlil a v soutěžním Za všechno může Jidáš zas tančí všichni vězni z turínské věznice minimálně jako Fred Astaire. Nicméně kdo se nechce prodírat přelidněnou kolonádou, pro toho jsou tu karlovarské ozvěny … ecce Šary Vary … takže tam až dohnán a uloven mezi jinými nový film Baltasara Kormákura Svatba za bílé noci, stoprocentně to nejlepší, co jsem od tohohle chlapíka z Islandu viděla, Na sever je zas film, co za ním stojí scénář jednoho z mých norských literárních favoritů Erlenda Loe, takže tahle antidepresivní off-road movie, jak praví popisek, je přesně tak zvláštně černočerně ledově milá jako Erlendovy knížky. Kdo nikdy nebyl na festivalu All Tomorrow´s Parties, může se podívat aspoň na dokument, co se v něm střídají všichni ti, co mám ráda, Warren Ellis v něm vypráví, jak měl kdysi hrozně rád Bad Seeds (tedy aspoň do doby, kdy s nimi začal hrát) ... na mikrosekundu (škandál) se dokumentem mihnout Shellac nebo Slint … Micah P. Hinson hraje jen tak v campu Diggin´a Grave, Thurston Moore zas přemýšlí nad rozdílem mezi akordy D a G, s tím vším se prolínají prehistorické záběry a všude do toho hraje skvělá muzika …. čistá práce … maximum hvězdiček.

Na Paniku v městečku jděte, sežeňte si, podívejte se, protože takhle vtipný, šílený, maniakální animáč (plasteliňák) s tak geniální erupcí gagů, fórků, nápadů dlouho neuvidíte. Pro představu minutka. Žel neznám původní belgický seriál, nicméně Kůň, Indián i Kovboj od teďka mají navždy místo v mém srdci (jeden krátký ucelený seriálový pidipříběh zde )

Hranice ovládání Jima Jarmusche bude zřejmě za hranicí ovládání řady Jimových fanoušků. Meditativní průchod krajinou … procházka s nejasným cílem, plná symbolů a poselství, co stojí ve srovnání třeba s Mrtvým mužem (kde se tohle všechno dá najít také) tak trochu mimo příběh, ale i tak dokáže být ona cesta po boku mlčenlivého hlavního hrdiny vcelku působivá (nemalou roli hraje i přítomnost hudby japonských Boris, která je na pár místech okořeněna spoluprácí se starými známými Sunn O)))

A musím přidat ještě jeden příběh na filmovém pásu … Wrestler - jeden z nejbolestnějších filmů, co jsem viděla minimálně za poslední rok (možná vůbec). Darren Aronofsky se v něm vykašlal na svůj formální, pro mě až drásavě nátlakový, vizuální styl a s minimem prostředků, a vlastně docela nenápadně, dokázal vykreslit TAK silný a bolestný obraz destrukce… té vnější i vnitřní ... fyzické i psychické. Aronofsky asi nikdy nenatočil nic tak komorního a při tom tak silného, hlubokého a mnohovrstevného. A jsem přesvědčená, že bez Mickeyho Rourka by toho nedocílil ani z poloviny. Rourke má ve tváři totiž životem vyryto přesně tolik, kolik tam toho měl vyryto Randy „The Ram“ Robinson. Wrestler. Nejsilnější film letošního roku. Obdiv. Aplaus. Úklona až k zemi.

Světlo v sále, prosím !

Ne tolik jako ve Varech ale také nemálo duší bylo 9. července v Arše, kde to pro Čechy prvně rozbalil starej Moz., co měl kolem sebe tu samou auru, jako v Berlíně, s tím rozdílem, že Archa byla víc „dojímací“ … jak psal někde Adam, byla plná (nejen) třicátníků, čtyřicátníků, co byli dojatí tak, jako by se jim narodilo první dítě … jo, tak nějak to bylo. Konstrukce večera byla stejná (včetně setlistu, uječený příšerný předkapely, Morrisseyho převlíkání a svlíkání košil, výtečný kapely za zády, radosti, radosti …) s jedním rozdílem oproti berlínské selance. Tím bylo jedno velké NEVERMORE směřující k security službě najaté pro ten večer. Statní chlapíci a dáma ve žlutých tričkách, kteří měli dohromady IQ sotva 20 a tetelili se radostí z pocitu přidělené moci … zlovůle, hloupost, omezenost, bezmoc na straně (nemálo) platícího návštěvníka … jak milý a osvěžující byl oproti nim pocit z Berlína, kdy mi muž s vizáží člena Dělnické strany po prošacování tašky popřál s líbezným úsměvem hezkej večer a fajn koncert … moje milá Archo, mám tě ráda, vždycky mi u tebe na palubě bylo dobře, ale prosím, tohle už ne .. takhle určitě ne ! Díky …

Ráda překvapení … ty hudební obzvlášť … a ty červenec přivál taky … a rovnou dvojmo … v průběhu jednoho týdne. Tím prvním byli +/- , co jsou Američani a jejich hudební rozpětí sahá z království skorem až čistě akustického přes melodické indie-rockové kousky až po post- rockové plošky a drobky, kterými tu a tam krmí svou písňovou drobotu. Good job, pánové ! To Crocodiles jsou zas dva kluci odněkud ze San Diega, z nichž jeden drhne kajtru a pouští mašinky a druhej vypadá jak Bob Dylan za mlada, neúnavně skáče, poguje mezi publikem, dělá kotrmelce, svíjí se na zemi a do toho zpívá. Crocodiles zní jak mix The Jesus & Mary Chain s třeba ujetějšími a špinavějšími Handsome Furs. Po dlouhé době po koncertě neslyším na jedno ucho a mám chuť si koupit minimálně tričko … hehe.

Nicméně přichází vrchol tohohle postu, července … to nejlepší na konec. Pohyblivý svátek všech, co mají rádi kluky na stříbrný raketě aneb Silver Rocket a jejich každoroční Silver Rocket Summer něco … letos tím něčím bylo „Solo“, bylo zasazený do prázdninový krajiny malýho Arana – na koupaliště v Dolní Bukovině pod obří stan, co mu chyběla uvnitř už jen manéž a piliny a bylo to letos nejvíc. Ani nemohlo být jinak … osamělí, nikoliv však zbloudilí, střelci bez svých ansámblů, potlach kolem táboráku … Marty aka Bone Machine, co bez domovských Bugmen, zní jak Jack White, Mon Insomnie, co ho mám na mušce už pár let… ještě pár přestřelek, šrámů a bude českej Conor Oberst, to vám říkám a věřte mi ! Havana Klub, Pinto, co dá pár táborovejch pod hvězdy, Bourek aka Bonus vypálí pár ostrejch beatů a slov … a je to velký, zábavný a lidi zpívaj, tvořej jednu vlnu a vracej plnejma hrstma. Bůh by nechtěl, aby umřel Johnny Cash ...Přidává se Lyrik, překvapení ze Slovenska, chytrej hip-hop …srovnaný slova, srovnaný myšlenky, pár věcí od Sporto, ale to už valí i třetí hrdina Aran Epochal. You got. Swastika eyes… že venku leje a před stanem se tráva mění v bahenní lázně, už nevadí … déšť neexistuje, svět je daleko, tady je jen scéna a dává to ten den smysl.. Troy von Balthazar, kovboj, co ten den v okolí stanu působil dojemně ztraceně, osamoceně, poslední korunu bych mu dala, ve stanu na pódiu je ještě křehčí, vtipkuje, je zrozen k tanci, jeho prazvláštních, ale tak dobře známých (ne)melodií je plná hlava … když dává Adamovi a Silver Rocket věnovanou Valentine a hned vzápětí Days Of Nothing od Chokebore, málem se mi zastaví srdce …Chokebore znovu spolu …vidět/slyšet je … i slzu bych pak asi uronila (nicméně možná to není tak nemožná představa). Troy je hrdina. Ještě není pozdě mu to v Čechách říct … neváhejte ! Amen. Todd - Unkilled Worker s OTK za zády je zlej … nejvíc ze všech … vzduchem lítaj lidi, syrový a surový, trhá to zevnitř, stan se třese a potí, chce se řvát a rvát, jaká je to síla. A pak už Scott McCloud … Paramount Styles … Adam krotí basu a je moc vidět, jak si to užívá, splněnej sen .. a Scott si to užívá taky …. paradise happens …zase … ale teď je to lepší než kdy před tím, největší odezva, to spojení až bolí, jak je těsný, Scott je snad až dojatej …vrací se a dává Come to New York … podruhý ten večer a pak už nic …černá díra … člověk jen vstřebává a usmívá se... nejlepší Silver Rocket Summer… pro mě stoprocentně. Jen díky je letos zatraceně málo…

fotky ze SRSS třeba tady

a ještě dvakrát pohyblivým obrazem:

a) Bonus, Lyrik, Aran ... tak trochu jiný Sporto

b) Troy von Balthazar ... málo z Bukoviny ... ale zato hodně Chokebore

Rock never dies !!

Vyplnit pár mezer … než bude vše zapomenuto … i když může být zapomenuto 1. setkání s Mozem ? Berlínský severák ? Květen /červen, co mě po letech v některých oblastech zas tak trochu překvapil ? Myslím, že ne … tak jen pro jistotu....

Začátkem července (6.6) v Rubínu pod kanadskou vlajkou Women, co se kamarádí s mým oblíbeným Chadem VanGaalenem, s nímž nejdřív jezdili po světě, poté si od něj nechali produkovat (zatím jedinou) desku a vydali jí na Chadově labelu Flemish Eye. Má je rád Chad, mám je ráda já. V Rubínu všude kolem staří známí. Předskokani Basketball klamou tělem a opravdu s nimi nezpívá afektovaná Mexičanka. Ká je při pohledu na vytáhlého, hubeného frontmana zklamán. Women nejsou žádný baby, tak dělají přesně ten hluk, za který je kritika velebí. Noise s entuziasmem. Palec nahoru.

Ale nemůže to být lepší než Berlín. Než Moz. (12.6.) A není.

Berlín je zlatá loď a Columbiahalle je k mému překvapení docela příjemný prostor rozlohou připomínající tak dvě pražské Archy. První a jediné pivo a předkapela v čele s uječenou megerou, ze které mě po deseti minutách začíná bolet hlava. Jsem přesvědčená o tom, že Steven Patrick vybral tuhle nudně uřvanou grupu schválně …má to u mě… tortura trvá a všichni čekají na vysvobození. To přichází, vypadá skvěle, má na sobě obyčejný džíny, košili, je ve stejný místnosti jako já a nechává se zdravit polo-hysterickým davem … Ave Caesar! Ave Morrissey! a potom už jen božstvo klidně a skromně prohlásí „i am your very humble guest“ a pomocí This Charming Man odrovnává poprvé masu pod sebou… tak trochu atomovej výbuch … The Smiths znějí poměrně často, což je pro mě trochu překvápko a vůbec největším je How Soon Is Now, u které jsem ani ve snu nepředpokládala, že jí někdy uslyším živě…. Poslední placka je roztroušená všude v setlistu, I'm Throwing My Arms Around Paris je tak trochu poprvé sborová … největší výbuch nastává s prvním tónem Irish Blood, English Heart…ta je největší a největší zůstane. TA je Moz. Ten je ten večer tak hrozně civilní, obyčejnej … podává do prvních řad mikrofon a nechává si pokládat dotazy (i na obligátní Polsko ten večer dojde hehe). Na konci Let Me Kiss You si ze sebe strhává košili a hází jí do publika. Roztomilý. V průběhu večera se několikrát někomu podaří přelstít ochranku a vyskočit na podium, aby ho objal, políbil …. myslím, že by Moz byl smutnej, kdyby to někdo neudělal zrovna v Berlíně… k mé radosti zní plno věcí z desky You Are the Quarry, kterou mám nejradši …. třešničkou na tomhle poháru z many je přídavek …First of the Gang to Die …víc už nic není. Zpívají asi úplně všichni. A nejen proto, že Steven Patrick voře text a několikrát zpívá jen rozkošný uatatata tata. Boží. A to je konec. Pak už jen Berlín, Berlín a zase jen Berlín. V Praze to lepší nebude … i když mohlo by, ale to jen v případě, že by mi Steven zahrál I Have Forgiven Jesus … prosím, prosím ! kuju.

No a pak už následuje jen řada hudebních večerů, co se jen tetelej ve stínu obrů, i když by je občas moc moc chtěly přerůst. Ariel Pink a jeho Haunted Graffity na Sedmiče o týden později (19.6.) byl určitě jeden z nejzábavnějších koncertů, co jsem tam za poslední měsíce zažila (a to nejen proto, že vidět pogovat starší z našich indie twins nebo pana O. je zážitek z kategorie nezapomenutelných). V neděli (21.6) se ve Francouzském institutu vítalo léto a přivítat ho z Nantes přijely i dvě holky z Mansfield. TYA, co jsou tak trochu jako Amanda Palmer a trochu jako CocoRosie. Překvapení. Ať je někdo zkusí dotáhnout třeba na Sedmu! O den později ve strahovském obýváku hrál můj oblíbený islandský pidiorchestr Benni Hemm Hemm, který byl na Sedmě pětihlavý a všechny ty trumpetky a zadumaný písničky se hezky poslouchaly. 25.6. jsem splnila svou občanskou povinnost, učinila svému černému dětství zadost a vyrazila na black celebration, kde Dave Gahan & Co. předváděli, že ještě hrát nezapomněli. A nezapomněli ! Jen bylo celou dobu moc světlo a kolem moc lidí, ale to bych chtěla asi moc … nicméně jsem za ten večer ráda, jsem ráda i za to, že jsem po mnoha a mnoha letech v davu zahlédla někoho, na koho si občas ještě vzpomenu a mám na tváři stejně debilní úsměv, jako jsem mívala tenkrát v patnácti, jsem ráda, že jsem si konečně s Davem mohla užít ticha … no a poslední zářez na červnový pažbě jsou Tar …Feathers. Švédi, na který přišli Švédi i poměrně dost Čechů, který se mi líbí a ten večer líbili, a kteří přivezli švédskou předkapelu, co se jmenuje Ättestupa, co zahrála všeho všudy dvě dlouhé věci (každá měla přes 10 minut), v rámci kterých vás nejdřív zahalila hlukem všeho druhu, aby se pak z toho všeho skřípáni, syčení, hukotu, škrábání zrodila melodie ... soundtrack k letní bouři, ke skřípění bortů potápějící se lodě .... pro ten večer to u mě Ättestupa možná i vyhrála nad hlavními hrdiny.

uff … this is the end … ještě bych mohla taky napsat, že Koralína je 3D roztomilá a tak trochu strašidelná, že dalších pár kamarádů už to má taky za sebou (jedno významné životní jubileum), že poslední Star Trek je opravdu zábavná záležitost i přes fakt, že mladej kapitán Kirk tak trochu postrádá šťávu ... a v neposlední řadě i to, že se těším, jak se konečně vyspím… tak dobrou.

a ta nejlepší z Berlína