Na cestě I.

Kapitola první – Nebe nad Košumberkem (25.7.)

Stejně jako loni bylo občanskou povinností podpořit tuhle skorem rodinnou akci, co jí kamarádi vypiplali ke třetímu ročníku a kde jsme letos, na nádvoříčku mezi zbytky košumberského opevnění, např. při hodince s The Jolly Joker And The Plastic Beatles Of The Universe zamáčkli nostalgickou slzu, zakrákali slova, zasunutá řádku let a někteří i ze vší té nostalgie probudili vnitřního démona, metali pak parakotouly a snažili si srazit vaz skokem z podia na zem (mezi trochu vyděšené spoludiváky). Za co všechno nemůžou hraboši ….Padá sníh, po ulici jezděj hraboši, padá sníh, miláčku, některý z nich jsou mí kámoši …… Krom Žolíků letos (přes všechny objížďky a semafory na okreskách) přikodrcali i DVA se svým cirkusem nebo můj (jediný) oblíbený buránek Xavier Baumaxa i se svým psím spřežením, který celý podvečer brousil ostrovtip pivními kelímky po dvou a pak nás několik hodin vydržel bavit. Čest a slávu všem lužským-košumberským!!

Kapitola druhá – Mlčení jehňátek (30.7.)

Čest a slávu je třeba provolat i panu VICovi, co mi daroval jeden lístek na Lou Rhodes a Andyho Barlowa aneb Lamb do Lucerna Music Baru (nebýt pana Vica, asi bych účast, díky přehnané cifře na lístku a samotnému LMB, se slzou v oku oželela). Vyprodáno, vydýcháno. Lamb ve třech, ještě s (věrným) kontrabasistou Jonem Thornem. Lou je femme fatale, soustředěná, křehká, občas strašidelná, čistě zpívající, ke konci na pár písniček i s kytarou v ruce. Andy poskakuje od mašinek dopředu podia k postavené malé bicí soupravě, hecuje kotel pod ním, má řadu společných znaků s čertíky z krabiček…. a je to milý, i když vedle mě si koncert užívá skupinka nadšených, co vyřvávají každou notu, i když je zvuk v LMB tradičně na dvě věci (železná konstrukce, zavěšená kolem podia drnčí a v jednu chvíli vyděsí i Lou). Setlist poskládaný z těch největších … bez překvapení Gabriel nebo Górecki … hezký od úvodní Darkness až po poslední přídavkovou Cotton Wool.

Kapitola třetí – Znojmo, vidim tě dvojmo (to je slabý, já vim) (31.7. – 1.8.)

Druhý ročník znojemského Šramlfestu, co za ním stojí především znojemská vegetariánská restaurace-kavárna-klub-galerie-fajn prostor Na věčnosti a organizační ruku k dílu tu přikládá i náš pan DéGé. Takže zas na cestě, tentokrát do moravského Toskánska (jako Znojmo je fakt krásnej moravskej flek). Šramlfest je přes den o hudbě, divadle, workshopech, jídle (hehe), to vše na Mikulášském náměstí a přilehlém okolí (odkud je úchvatnej výhled nejen na Dyji) a pak až do rána o zpěvu starejch námořnickejch Na věčnosti s Karlem Babuljakem a kouzelným ukulele Arnoštka Hanfa. Když někdy narazíte na Malé divadlo kjógenu, budiž vám zárukou, že budete okouzleni stejně tak, jako všichni, co ve Znojmě tohle divadlo využívající hereckých technik klasického japonského divadla a prezentující kjógen aneb jakousi samurajskou grotesku, viděli …vtipné, hravé, roztomilé. Stejně jako Divadlo Facka, co si v sobotu počkalo na tmu a rozjelo představení se světly v hlavní roli, šmrncnuté cirkusovou manéží, co bylo TAK pěkné … Hudební nášup Šramlfestu byla směs mnoha chutí, mezi kterými se zmítali třeba Vášovi Ty Syčáci, co jsem neviděla pár let, ale bylo to jak setkání po letech, bubínkáři Pararingapatam, co je moderující Karel Babuljak nebyl schopen vyslovit, smutnými hrdiny byly Květy, co díky skluzu, co první den nabral už někde v zárodku, zahrály dvě písničky a díky příjezdu městských policejních hrdinů, to muselo být z květnaté produkce všechno, rakouské duo Drahtlos?, saxofon a klávesy, kteří hráli něco jako hodně alternativní jazz-rock se sklony k minimalismu, založený převážně na improvizaci (divná definice, vim), pro běžné ucho posluchače se prostě a jednoduše na pódiu střídaly části docela dobře poslouchatelné s těmi, co už šly vydržet jen velmi těžko. Stoker One Man Band byl zas vousáč s kytarou, kopákem, harmonikou …one man band, co smrdí blues a rockem, parník, co za ním zůstává jen zpěněná brázda. A celé to zakočil Karlův Sajkedelik Šraml Band. A byl skoro konec zvonec. To „skoro“ má na svědomí Bernhard Schnur, o kterém jsem neustále přemýšlela odkud ho znám a pak mi došlo, že to jméno jsem zahlédla poletovat kdysi někde vedle toho Glenova a byla jsem doma. Bernhard měl přijet odpoledne, ale změna je život, tak dorazil až k večeru a nakonec i zahrál, a sice v noci Na věčnosti. Postava k podpírání, co vypadá jak Milan H. (zdravím, své kuželkové kolegy), co tvoří písničky se sklonem ke křehkosti, které dost často jen klamou tělem (chápu, co se Glenovi na něm líbí). Bernhard v zakouřeném a v alkohol oděném sklepě nejdřív trochu bojoval s diváckou opileckou nutností si vykládat, co den dal, pak ale stačilo pár hlučnějších kousků (mezi nimi třeba i Glenovu God Bless Mom, která měla, mimochodem asi největší aplaus a jen modří věděli, čemu tak tleskají) a pak už Bernharda nikdo z pidi-pódia Na věčnosti nechtěl pustit … a hrálo se až do rána …po Bernhardovi nastoupil poslední námořník v baru – Arnošt a jeho ukulele, vyloupl se i Karel B. s akordeonem a jely se všechny ty, co si návštěvník Šramlfestu opilý dvěma dny uprostřed rozpáleného Znojma, mohl řádně zahulákat. Po čase to nevydržela ani rakouská hostující hvězda, do té doby oddechující opodál, která vzala zpátky do ruky kytaru a k rozjetým námořníkům se přidala … afterparty, jak se sluší a patří a pokud nezemřeli, hrají tam vesele dodnes. Tak zas za rok ?

Obrazem :

den první - http://www.youtube.com/watch?v=z68F_YZ7PpQ

den druhý, 1. část - http://www.youtube.com/watch?v=xKVsjogfC0c

den druhý, 2. část - http://www.youtube.com/watch?v=CNSUsaaoqqU