středa 31. prosince 2008

Pour Féliciter

Tak ať je z čeho mít radost i v novém járu!

pondělí 22. prosince 2008

Co v uších zůstane

loučí se a končí … krákorá nula osmička, zatímco nula devítka číhá za rohem. Všude se už teď objevují a objevovat budou výkřiky bilancující letošní rok v různých oblastech a na neméně místech se budou vyskytovat i hlasy, které budou považovat nějaké bilancování za kolosální blbost (a nemalá část z nich si stejně nějaký ten žebříček sestaví … každoroční klasika). Takže proč bych jedno takové malé hudební resumé neudělala taky, že … jen tak … pro připomenutí … pro sebe …

tedy:


Bez udání pořadí mi z roku nula osmého zůstanou v uších nejvíc tyhle kotouče:



Bon Iver - For Emma, Forever Ago

První (a pevně doufám, že ne poslední) setkání s vousáčem jménem Justin Vernon aka Bon Iver. Deska křehká, jemná … se zvukem až „severským“. Naléhavé CD v lo-fi odstínech rozené v Justinově těžkém životním období, které na něm tvoří nemazatelnou stopu. Terapie hudbou … jak blízké …. na jedné straně komorní niterná a tak strašně upřímná deska, na straně druhé živelné Bon Iverovo vystoupení na End Of The Road Festivalu, které se mi vypálilo hluboko do paměti … tenhle chlapík má na mém soukromém žebříčku modelu 08 vysoké postavení.


OTK – Okolo

Letošní majstrštyk téhle party se znakem stříbrné rakety na prsou. Ondra Ježek and his boys se u mě letos vysoko umístnili ještě v jedné kategorii, a to nejčastěji viděná/slyšená kapela .. a vím proč … slyšíš, jak se zvedá prach ….slyšíš divný trávy růst …stačí s uchem na zemi poslouchat …. a pak uslyším kořeny, jak mi prorůstají hlavou naslyšenou v 09 !


Fuck Buttons - Street Horrrsing

Noc v pralese, vzdálené divoké bubnování, řev nočních predátorů, fascinující a trochu strašidelný průlet nad krajinou, o které máte páru jen z televize … vesmír, v černém nekonečnu se vznášející Země, zachycené praskající a děsuplné vysílání odnikud …. je to temné, krásné, šílené, noise …. netuším, čím mě tahle deska tak uhranula… možná tím vším, možná ničím z toho … zkuste …


Cold War Kids - Loyalty to Loyalty

Místy takřka až minimalistická placka, co chytí teprve až poté, co jí dáte čas, na které není tolik hymnických halekaček, které byly na desce první (Robbers & Cowards). Niterná a místy tak krásně syrová... indie-rock, kytary jak se patří.


Paramount Styles - Failure American Style

Vezměte Girls Against Boys a přefiltrujte přebytek vzteku, dodejte víc písničkářství, blues, naléhavosti, Scotta McClouda a dostanete Paramount Styles. Failure American Style je podzimní deska, která má ovšem daleko k melancholii a atmosféru tak jedinečnou, že vás to nutí si ji pouštět stále znovu a znovu … a znovu …


O´Death - Broken Hymns, Limbs, and Skin

Ujeté zpunkované country, zběsilý šraml s temnými odbočkami do různých žánrů v podání tohohle zvěřince, je pro mě jeden z největších a nejzábavnějších objevů tohohle roku …


Conor Oberst – Conor Oberst

Sólová deska duše Bright Eyes. Vesele smutné písničkářství , jak jen to Conor umí, tentokrát asi nejvíc country, co kdy Conor byl … letošní dva živé koncertní zážitky … rozumím mu …


Květy – Střela zastavená v jantaru

O Střele jsem tu psala, nadšení z jantarových procházek mě nepustilo a asi ani nepustí … prostě hlavně kvůli tomu, jak je ta placka krásná, barevná, mnohovrstevná a právě to odhalování jednotlivých košilek, slupek a vrstviček mě na ní baví nejvíc ... a baví stále


Shearwater – Rook

Hudební vlna, která před sebou valí vše, co jí přijde do cesty, ve které se nechávám dobrovolně topit a užívám si pocit, že se nemůžu nadechnout … holá pláň, nad kterou máchá křídly obrovský havran a občas ticho pročísne jeho krákavé never more … jinak ale melancholie z dob minulých, nad kterou se vznáší emotivní vokál Jonathana Meiburga, který jen dalším hudebním nástrojem a dotváří obrazy prázdných klecí, slz lovců a tichých modliteb pod třepotajícími se hvězdami …. možná to zní nesrozumitelně, ale to je Rook ….


DVA – Fonók

Do posledního zvonce promyšlená dětská hra se svými pravidly a jazykem, melodie, které z hlavy jen tak nedostanete, příběhy, které si můžete sami vymýšlet, trocha toho elektro - cvrlikání a za tím vším pouze DVA - jedna z nejhravějších letošních desek … a cirkus bude !


The Gutter Twins – Saturnalia

Laneganovsko-Dulliovský jednovaječný duet, ze kterého po celou dobu mrazí v zádech. A nejinak tomu bylo i letos v Paláci Akropolis.



A těsně před slavobranami zůstali ještě např.:

The DodosVisiter, TV on the RadioDear Science, Elbow - The Seldom Seen Kid, Fucked Up - The Chemistry of Common Life, The Notwist - The Devil, You + Me , ClinicDo It!, Mark GearyOpium ….


Koncertní zá(pro) žitky roku nula osm


Tunng – Palác Akropolis – nespjatější s publikem

Pissed Jeans – Klub 007 – nejlepší z nejkratších

Radiohead – Berlín - největší

Shearwater – End Of The Road Festival - nejhypnotičtější

Bon Iver – End Of The Road Festival - nejpřekvapivější

Tom Waits – Kongresové centrum - nejvytouženější

The Gutter Twins – Palác Akropolis - elektrizující

Conor Oberst – Roxy – nejvíc country

Leonard Cohen – HC Sparta - nejdojemnější

Paramount Styles – Klub 007 - nejléčivější

Cold War Kids – Lucerna Music Bar - nejujetější

Woven Hand – Divadlo Archa - nejspirituálnější


A hitparáda prošvihlých koncertů:


Bonnie ´Prince´ Billy –Lucerna Music Bar

Mugison - Klub 007

Why? – Klub 007

Dragons Of Zynth – Klub 007

Handsome Furs - Klub 007


úterý 2. prosince 2008

Okkervilské proudy až mlhy z Denveru...

Koncertní listopad uzavírají The Dodos (Palác Akropolis – 22.11) spolu s novozélandskými The Ruby Suns, které bych si asi lépe vychutnala někde pod palmou s koktejlem plným ovoce a deštníčkem navrch, o šumícím moři někde v pozadí ani nemluvě. Holka, kluk, mašinky, bubínky, plážové melodie, krátké, takže rychle utíkající.

The Dodos byli ten večer většinou tři, ač normálně jsou dva. Kytara, bicí (občas až africky znějící) - základ a třetí blboun bušil do všeho, co bylo po ruce – včetně xylofonu a něčeho, co vypadalo jako popelnice a dělal už tak barevnou hudbu ještě barevnější. Od až dětsky naivních melodií se dvojice-trojice dodů dostávala až někam za hranice folku, country až např. po něco, co zvládají třeba Animal Collective. Dohromady zatraceně originální směs. Skvělé, skvělé, skvělé.


Ale pak už jeden ze zlatých listopadových hřebů Okkervil River (Rock Café – 23.11). Will Sheff a jeho parta, ve které už sice nefiguruje romantik Jonathan Meiburg, takže bylo jasné, že pokud během večera zazní jeden z nejhezčích Okkervil River duetů - Lost Coastlines, nebude ani zdaleka tak roztomilý jako v podání Willa s Jonathanem, ale tuhle oběť jsem byla ochotná podstoupit. V Rock Café asi pouhých sto (maximálně sto padesát) hlav … ať se stydí ten, kdo nebyl ! Will Sheff byl vypravěčem celého večera se svou pětičlennou družinou za zády. Basák Patrick Pestorius převzal párkrát party po Jonathanu Meiburgovi, takže zazněla i Lost Coastlines, která v jeho podání nezněla vlastně vůbec špatně. Začátek koncertu sice trochu prověřil zvukaře, ale zvuk se v průběhu pár minut srovnal, takže okkervilskou verzi country-folk-rocku se Sheffovým vypjatým vokálem, pak už nic nerušilo. The Stands Ins hrála prim, ale došlo i na věci vousatější a navíc mi Okkervil River dali vzpomenout na večer strávený s Leonardem, a to v momentě, když na půdě Rock Café vystřihli parádní Cohenovku Take This Waltz … nádhera…. V sále bylo i celé cizojazyčné křídlo, které se ke konci rozjelo tak, že lítaly svršky, muzikanti se při pohledu na pogující, polonahé fans upřimně bavili, chechtali se jeden na druhého a bubeník po zběsile sebou mrskajících fanoušcích házel paličky … povedené divadlo, povedený večer. .. klidně bych vydržela poslouchat ještě půl dne … myslím, že nebýt policejní hodiny, koncert by poslední vyřvanou Westfall neskončil (já chtěla For Real, ale byla jsem davem nemilosrdně přehlasována).

Myslíte, že se tu někdy ukážou Shearwater ? Se mi stejská….


(pravděpodobný playlist)

Plus One, Singer Songwriter, A Hand To Take Hold Of The Scene, Black, The Latest Toughs, Take This Waltz, John Allyn Smith Sails, Pop Lie, A Stone, Blue Tulip, Lost Coastlines, Our Life Is Not A Movie Or Maybe, Unless It's Kicks, Westfall.


Will a Jonathan - Lost Coastlines


Listopadové mezipřistání v Akropoli se událo 24.11, kde Hm… křtili svojí novou desku, co se zove „Plán na zimu“, má roztomilej obal a je na ní Sifonový bombometčík a Znáš dálku…Až jsem skoro zapomněla, jak dokážou bejt kluci milí a jejich hudba rozradostňující na jedné a dojímací na druhé straně … Jediné, co tak trochu překvapilo, byla narvaná Akropole, což na člověka, co je zvyklý na poloprázdné koncerty, působí trochu tísnivě…. Znáš dálku, já ji znám. A znám ji ve všem všudy.



Nejlepší na konec, by se chtělo zvolat … David Eugene Edwards, Pascal Humbert jakožto dvě třetiny 16 koňských sil aneb 16 Horsepower , oba hudebními vodami už nějaký ten rok proplouvající jako Woven Hand (Photo by Christian Fuehrer). Od poslední návštěvy uběhl rok, Woven Hand vydali novou desku Ten Stones a se zvukem zápasící Akropoli vyměnili za Archu, což bylo více než dobře. Zástup pro mě zbytečných předskokanů naštěstí nestačil tolik otrávit večer, takže v deset byla pozornost připravena, smysly zbystřeny. Ten Stones mě po svém vydání , oproti starším deskám nechala (k mému překvapení) poměrně chladnou, večer v Arše mě ovšem chladnou nenechal ani v nejmenším. David Eugene Edwards měl snad ještě šílenější jiskru v oku než loni, kázal o sto šest, hřímal a šeptal, vyvolával ohnivé duše, chvílemi vypadal jak v transu a publikum bylo v transu po celou dobu.... čtyřčlenná kapela hřměla, dokreslovala a rámovala Edwardsovy spirituální a mystické texty, což spolu s jeho charismatickým až extatickým projevem vytvářelo tak intenzivní zážitek, že jsem měla chvílemi pocit, že se o to, co slyším a vidím, můžu opřít… loni v Akropoli to bylo skvělé, v Arše to byl ale zážitek o několik tříd výš. Ten Stones si mě v živém podání udobřila, i když věci z Mosaic nebo desek starších zněly mým uším prostě stále o něco lépe… Dav si pány vyvolal na podium celkem dvakrát, takže jsem za pět dvanáct ze startovních bloků vyběhla na poslední metro a akorát stihla …. i když by mi jeho nestihnutí ten večer asi zas tak nevadilo…

zeznělo :

Kicking Bird, Beautiful Axe, Speaking Hands, Splinters, Tin Finger, Whistling Girl, Dirty Blue, Cohawkin Road, Horse Tail, Kingdom of Ice, Not One Stone, Horse Head Fiddle, Winter Shaker *** As I Went Out One Morning (Bob Dylan cover ), American Wheeze, Your Russia


Woven Hand – Kicking Bird

pátek 21. listopadu 2008

Listopadem proti tichu

DVA a Květy 6. listopadu KC Zahrada. Kapely, které si onoho dne vzájemně slušely, ne sebe pak slyšely, navzájem se poslouchaly a při vystoupeních těch druhých se vlnily … jedna (ač jsou DVA) křtila svoje první dítě - CD, nutila k tanci, byla až dětsky hravá a měla moc hezké „projekce“, tvořené pomocí folií a meotaru přímo na pódiu za zvuků hudby. Druhá, Květy pokrytá, ta zas hudbou zhmotňovala paralelní světy a byla stejně tak něžná, jako naléhavá, jak to umí jen a pouze ona … rozeznatelná a chvílemi tak strašně blízká a známá…. Souhra, spojení, harmonie, hudba…. Jen ten úplný konec dne byl nakonec neveselý, truchlivý … hudba za to ale nemohla ….


8. listopadu (007)


Pachatelé se vrací na místo činu. Paramount Styles se Scottem McCloudem se vrací po půl roce na Sedmičku. Tehdy jsem nestihla, takže teď už pevné datum, místo, čas. Prý teď bylo víc lidí a prý to teď bylo lepší než před oním půl rokem. Věřím a chci věřit ! Atmosféra tak vstřícná, až z toho jednomu vlhly oči a trochu se za to styděl (jen do chvíle, kdy potkal po koncertě kamaráda s očima vesele uplakanýma) You know what happens? Paradise happens … tak trochu pozitivní injekce, Scottův hlas na předpis … návykový … It´s alright, you are free, free tonight … potácení se od syrových poloh až po ty jemné, prazvláštní atmosféra, která je tím vytvářena, to jsou Paramount Styles … nicméně terapie pokračovala na Sedmičce i po koncertě až do „židlí na ježky“ a končila kdesi na strahovském kopci, zahaleném mlhou hustou tak, že by se dala krájet, hrou na Hanče a Vrbatu a vzpomínáním na divadlo Sklep …“Hančííí, chci k tvé mohyle jííít !“

Jo a dobrá zpráva na konec - Scott slíbil po novém roce dorazit i se svými „domovskými“ Girls Against Boys tak uvidíme (edit : nasměrujte se do Paláce Akropolis 12. února!).


15. listopadu (Divadlo Archa)


Večer v trojobalu, co tak nějak celkově chutnal, jako by už drahnou chvíli na vás čekal a čpěl v lednici …

za 1) Kieran Hebden (aka Four Tet) a Steve Reid … K Hebdenovi chovám velké sympatie, se starouškem Reidem byli zábavní, Reid udával celkovou linii, za bicími vypadal jak čertík k neutahání (na to, že je ročník 1944, měl energie na rozdávání). Hebden kořenil zvuky, hluky, skřeky, elektro-triky. 30 minut z celkových asi 45 jsem si podupávala a pokyvovala, pak už mi nohy ztěžkly a hlava čím dál častěji přemýšlela o jiných věcech a když se vrátila zpět do Archy, měla pocit, že pánové už jen opakují motivy, které hráli na začátku … mírné pokrčení ramen …


za 2) The Twilight Sad, můj černý skotský kůň. Asi jsem se těšila moc, po jejich pětačtyřicetiminutovce mě přepadl pocit, že ti „mí“ The Twilight Sad asi nemohli přijet a poslali za sebe jen nějaké dvojníky. Až na pár skvělých momentů mi celé jejich vystoupení přišlo tak nějak bez šťávy, vlastního obličeje, bez The Twilight Sad … a zjištění, že si zpěvák James Graham myslí, že právě hraje ve Vídni, bylo vlastně pak už jen docela úsměvné…. kdyby mezi změtí zvuků občas neproblýskl charakteristický skotský Jamesův přízvuk (byl opravdu záměr, potlačit zpěv tak, že za hradbou kytar nebyl skoro slyšet ?), klidně bych si mohla myslet, že to ten den v Arše rozjížděli Placebo, Interpol nebo poněkud tvrdší Coldplay … achjo … ale stejně je mám furt ráda.


Za 3) Mogwai, géniové post rocku, hlavní hvězdy a já při nich, přiznám se, dvě třetiny koncertu trošinku trpěla (pokud jsem ovšem zrovna neusínala ve stoje). Nevím, jestli to bylo mnou nebo čím, ale pocit z toho, že z podia čiší čistá rutina, precizně odehrané party jednotlivých muzikantů a nic víc, ve mně přetrval až do konce. Až poslední zhruba půl hodina, kdy zazněla v rámci přídavků třeba famózní Like Herod nebo Batcat, mě vzbudila a vlila do mě energii ztracenou v boji s celým večerem … žel ta půlhodina energie ve výsledku stačila jen na cestu domů … tak nějak prostě ohledně večera v Arše nevím ….


16. listopadu (Lucerna Music Bar)


Zato Cold War Kids byli boží ! Řádně maniakální mejdan, kdy Nathan Willett zpíval, třískal do kláves, běhal od piána k mikrofonu a zpět a házel sebou jak o život, člověk nestíhal sledovat muzikanty, kteří pogovali po pódiu, vráželi do sebe, a vůbec předváděli nefalšovaný Brownův pohyb, v rámci kterého se vzájemně pošťuchovali - když Nathan seděl u piána, co chvíli k němu někdo přiběhl, aby mu přinejmenším rozcuchal vlasy ... legrační tyhle pošuky pozorovat, úžasné je poslouchat. Nebýt prostoru Lucerna Music Baru se svým předraženým pitím, vydýchaným vzduchem a hlavně totálně příšerným zvukem, asi bych řekla, že nedělení večer byl dokonalý … a co, on dokonalý sakra byl ! Zahulákat si We Used To Vacation (kterou CWK hráli hned jako druhý kousek) nebo Hang Me Up To Dry (oba songy z první desky Robbers & Cowards ) … co víc si přát, že …. má slabost pro novou desku (Loyalty To Loyalty) se živě jen upevnila – je skvělá a Against Privacy je z nejlepších (trochu mě hoši vyděsili, když mi do konce koncertu tenhle kousek nezahráli … naštěstí existují přídavky, takže díky, pánové!). Pot stříkal z pánů na pódiu i z pánů a dam pod ním, diváci sborem vyřvávali většinu textů (překvapivé) a vůbec vraceli Dětem studené války všechnu tu energii, co byla z pódia rozprašována (nepřekvapivé). Zábavné od prvního do posledního třísknutí do piána, od první do poslední pódiové srážky basáka Matta Mausta a kytaristy Jonniho Russella. Nevím, jak dlouho koncert trval, ale mně to přišlo jako mžik, takže jen doufám, že tahle banda magorů se u nás ještě někdy bude hemžit, a to sice na nějakém vhodnějším místě, kde se nebude po nejrůznějších zmatcích s nakonec nevystoupivšími předkapelami začínat až po desáté, a kde člověk uslyší aspoň vlastního slova i když zrovna nehraje nikdo na podiu…


Uf … tak teď už jen The Dodos (22. listopadu, Palác Akropolis), Okkervil River (23. listopadu, Rock Café a kdo tam nebude, je padavka !!) a Woven Hand (26. listopadu, Divadlo Archa, David E. Edwards, lidi !!) a můžeme hrdě prohlásit, že jsme hudební listopad přežili ve zdraví …


bohužel Děcka mi JÍ nezahráli, tak aspoň takhle:


Tell Me In The Morning



Photo by Petr Klapper

čtvrtek 6. listopadu 2008

LivingROOMS ve vašem obýváku – 5.11. 2008


Divadelní představení LivingROOMS berlínských alternativců Lunatiks je zvláštní kus už od prapočátku. Základní divnost je ta, že se může odehrát třeba i u vás v bytě. Pokud tedy máte kulturní hlad a jste svolní k tomu, že vám do vašeho bytu doslova vtrhnou na jeden večer německy mluvící herci, kteří se u vás na pár hodin zabydlí a umožní vám sledovat, jak vaše vlastní věci slouží k rozehrání hry na téma útulnost, domov, soukromí, nezbývá vám už nic jiného, než navštívit internetovou dražbu, kde si celé divadelní-bytové představení můžete pro sebe a případně své kamarády vydražit, přichystat malé pohoštění a show může začít.


Možnost zahrát si zároveň na hostitele a diváky dostaly před pár dny v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka tři české byty - představení 3., 4, a 5. listopadu- přičemž v minulosti se livingROOMS hrály ještě v dubnu v Ústí nad Labem.


Asi by člověk nenašel ideálnější příležitost k tomu, jak se rozloučit s bytem, ke kterému ho pojí vzpomínky, než pozvat si k sobě na návštěvu Lunatiks, pana překladatele, po jednom zástupci tisku a samotného Festivalu a hlavně pár přátel (pokud možno i s kamerami, které budou celý byt v divadle, divadlo v bytě - zaznamenávat) sakumprásk cca 15 diváků… díky za pozvání !


Dva lidé, jeden byt, téma útulnosti, otázka, co je vlastně domov ? Kde je hranice soukromí ? Co se stane, když vám do soukromí vtrhne narušitel ? Základní linie příběhu je prostá – žena Elli Kölmelová (Christine Dollar) z agentury zabývající se útulností domovů (bydlící sama) jednou odejde nakoupit aniž by zavřela dveře, do bytu vstupuje kontrolor počtu rádií a TV v domácnosti (Christian Banzhaf) a nestihne z něj už nepozorovaně odejít a stává se tak schovávajícím se zajatcem ženina bytu, kde zprvu nepozorovaně, posléze už pozorovaně vniká do soukromí ženy i jejího bytu... hra je rozehraná… a kde že je vlastně ona hranice soukromí ? Otázka o to zajímavější, když vidíte oba herce, jak onu hranici překračují na území vašeho bytu, vašeho dobře známého soukromého prostoru. Herci otevírají skříně, berou do rukou věci, které pro vás mají osobní hodnotu, a které vtažením do hry dostávají zcela nové role, významy … navíc oba herci v bytě působí natolik přirozeně, že si vlastně místy říkáte, jestli těmi voyery nejste nakonec vy sami… byt hrou ožívá, plní se novými souvislostmi (i třeba díky tomu, že Elli Kölmelová má zvyk si všude po bytě nechávat papírky se vzkazy … a ony papírky zůstávají na předmětech i po skončení představení. Hraje se v obýváku, ložnici, kuchyni, v chodbě, diváci jsou přirozeně vtahováni do děje (však taky s oběma aktéry sdílí pro ten večer svůj soukromý prostor). Text samotné hry (na svědomí ho má autora a režisér celého projektu Tobias Rausch) není vlastně vůbec ničím výjimečný, síla celé hry je v pocitech, které umí u diváka vyvolat a to především díky naprosto famózním hereckým výkonům obou protagonistů. Většinu času se sice usmíváte až hlasitě smějete, hra je ale protkaná i momenty, ze kterých mrazí – například scéna, kdy čerstvě "zamilovaný" kontrolor spláchne klíče od Elliina bytu do záchodu, to vše, aby byla s ním a neodešla do práce a pak s ní začne (proti její vůli) tančit… role se naráz obrací, hranice je překročena dvakrát…


Celé představení je vlastně velká hra … jen občas nevíte jestli jste momentálně herci nebo diváci (tenhle pocit jen umocňovala přítomnost dvou profesionálních kamer v rukou kamarádů hostitelky). Po představení, kdy se už jen tak nad skleničkami, bramboráky, chlebíčky a jinými věcmi konverzovalo, jsme se s Ká ptali Christiana, jak těžké je opustit po představení ty rozličné byty, kde se během večerů s Elli zabydlují. Christian si chvíli před tím před námi zkoušel sako, které během hry našel v jedné ze skříní (moc se mu líbil i župan ze stejného zdroje … oboje mělo, žel pro něj, krátké rukávy) … prý občas opravdu vcelku těžké …. tohle mu naprosto věřím…. Každé představení je pro herce vlastně obrovským dobrodružstvím. Předem žádný z bytů totiž nevidí, dostanou před představení pouze plány bytu (jedinou z podmínek pro to, aby se mohlo hrát i u vás v bytě je existence minimálně dvou místností, kuchyně a koupelny) a prvně byt a jeho vybavení vidí, až když vstoupí a začnou hrát…. i proto byl Christian nadšený z českých bytů se spoustou skrýší a tajemstvími, které během představení vyplouvají na povrch (možná proto, jak mi říkal, nemá u sebe doma žádné zavřené prostory s možnostmi skrýší).


LivingROOMS byl večírek, zkušenost, setkání s jinou formou divadla a já ještě jednou prostě musím poděkovat Ele za pozvání do hry (a za výborný bramboráky) !


pár fotek z bytu cizího – představení dřívějšího

středa 5. listopadu 2008

Zvěř rozličná a dokumentární vsuvka

Nějak se nepopsané zážitky kupí, tak jen v rychlosti uvolnit největší přetlak …. 14.10. k nám přijela pouť, cirkus s živými zvířátky, a já se těšila, až se konečně utrhnout ze řetězu i u nás … Po Arše se proháněli Animal Collective !
Tuhle zvěř bych krmila od rána do večera, Panda je všech medvědů král a vůbec, všichni jako celek nesmírně baví svou divností, živelností, hravostí, lehkostí .... co všechno znělo a jak to znělo, popsali jiní jinde, obdivovalo se na jednu stranu, fňukalo na stranu druhou, já fňukat nebudu …. mně se drezura líbila, ale musím čestně přiznat, že mi občas skoro nepřišlo, že by na podiu řádila ta smečka, kterou znám já ... místy jsem hledala právě tu lehkost, hravost, díky čemuž je poznám mezi stovkou kapel a najednou jsem viděla krále medvědů, jak hraje techno .... zábavné, šamanské ….jen nevím, jestli se pod maskou Pandy neschovával třeba medvěd brtník… nicméně bylo fajn občas tápat ve zvukovém bludišti a hledat opěrný bod, aby člověk mohl identifikovat, kterou z oblíbených zrovna tři šamani na podiu hrajou, slyšet věci staré i nové a ochutnat na živo i Pandovy sólo kousky (jako ty pak celý koncert zněl vlastně nejvíc) ……neodcházela jsem, jako mnozí ostatní smutná, zklamaná ani naštvaná, odcházela jsem spokojená, mírně zhypnotizovaná a jen lehounce zmatená…


No a následovat by mohl výčet věcí, které jsem z nejrůznějších důvodů neviděla, neslyšela, zaspala nebo vědomě ignorovala, co ovšem ignorovat už řadu let nejde, je každoroční podzimní dokumentární vložka spojená s výletem do Jihlavy … takže se tam jako každý rok potkávali lidé, co vídáte jednou za rok právě na festivalu, jedlo se, pilo, hodovalo a v rámci toho všeho se stíhalo myslet filmem … Vítkovi Janečkovi se Ivetka a hora moc povedla, Gonzo: The Life and Work of Dr. Hunter S. Thompson je stejně tak gonzo film, jak byl gonzo i Hunter S. Thompson, Marek Hovorků je rok od roku ve svém prezidentském úřadu jistější a jistější, festival rok od roku větší a profesionálnější nicméně stále hraje prim pocit každoroční rodinné sešlosti, kvůli které se tam prostě jezdí a jezdit bude …. takže za rok ve stejnou dobu sraz u Prioru a kdo přijede poslední, platí pivo a nezbyde na něj žíněnka....


toho večera v Arše …

letošní jihlavský refrén …

čtvrtek 16. října 2008

Do Belgie a zpět

Absynthe Minded, Admiral Freebee, Sioen, Ghinzu, Kiss My Jazz, Dead Man Ray, Evil Superstars, Girls in Hawaii, Magnus, kapely- projekty- interpreti, které kopou za Belgii a které mám v přehrávači tak nějak pořád ve stavu pohotovosti … na vrcholu všech výše jmenovaných belgických hudebních pralinek jsou pro mě ale dvě nejchutnější - Zita Swoon a dEUS. Shodou okolností obě živě v Praze týden po sobě. Vykopává Zita Swoon (30.9, Palác Akropolis). Kluci a holky, co jim to spolu ladí, sluší, a které „vede“ Stef Kamil Carlens, který má spolu s Tomem Barmanem na svědomí založení dEUS, ze kterých ovšem v roce šestadevadesátém prchá, aby se plně věnoval kapele, jak on sám říká - méně hlučné - která se přes názvy A Beatband a Moondog Jr propracovala až k názvu Zita Swoon, a kterou zakládá s bubeníkem Aarichem Jaspersem (u kterého jsme se s Pe před rokem a půl, kdy tu Zita rozbalila svá fidlátka poprvé, přeli, jestli je víc podobný Bonnie ´Prince´Billymu nebo Vaškovi Havelkovi).
Zita Swoon, hudba protknutá všemi možnými chutěmi, rock, pop, psychadelie, funky ... hudba která ovšem nepůsobí jako neforemný slepenec, ale je kompaktní, hravá a temná zároveň a vznikající pod dohledem šamanského dirigenta a piráta v jedné osobě - Stefa Kamila Carlense … taková, jaká je jejich hudba, byl i pražský koncert … zpočátku pomalejší, odtažitější, melancholický – při Song For A Dead Singer – písničce, jejíž adresát není nikdo jiný než Jeff Buckley, a která měla v Akropoli atmosféru mrazivější než mrazivou – temná melancholie vrcholí… po ní ovšem následuje další – delší část večera, rozjíždí se večírek, při kterém má konečně Stef prostor ukázat své taneční umění a holky Gyselovic (báječné Eva a Kapinga), co mají afra a hlasy, co by mohly sloužit jako zbraně hromadného ničení, zas mohly začít okouzlovat mužskou (nejen) část publika … jen mi tentokrát v Praze za klávesami a stovkou jiných nástrojů chyběl Tom Pintens , multiinstumentalista, sympaťák, který má tímto u mě opravdu neodpustitelné áčko… ale i bez něj to byl večírek s dortem a svíčkami, chvilku se odehrávající pod pirátskou vlajkou, chvilku pohrávající si s šamanskými rituály … myslím, že od koncertu Tunng jsem neodcházela odnikud v tak pozitivním naladění, takže tímto odpouštím Tomovi, že nepřijel a Stefovi, že mi nezahrál De Quoi A Besoin L´Amour a naopak děkuji za L´Opaque Paradis, vůbec za velepříjemný večer v belgické společnosti a doufám, že Stef splní, co slíbil a brzo se zas vrátí i s celým ansámblem… mám tuhle bandu prostě fakt ráda

Druhá kapitola belgického příběhu, se odehrála v Abatonu, tedy na stejném místě, jako v květnu 2006. Návrat to byl dokonce ještě o něco hlučnější na poslech, tvrdší na omak a slanější na chuť (potem nasáklý Abaton) než jejich první abatonské živé představení. Na pomalejší „lovesongy“ à la dEUS došlo jen na malinkou chvíli kdesi uprostřed koncertu, kdy jsem zajásala při prvních tónech mé soukromé hymny Nothing Really Ends, která navíc plynule přešla v parádní Bad Timing a pak už se zas pokračovalo v ostrém tempu až do úplného konce, do posledních sil, do úplného vyčerpání diváctva i kapely. Nová deska lomozí na živo vcelku slušně, i když vždycky už budu mít o mnoho radši dEUS z doby alb Worst Case Scenario nebo In The Bar, Under The Sea. V přídavcích málem zazněla má oblíbená For The Roses, ale na poslední chvíli ji, ač jí dEUS na pražském setlistu měli, Tom Barman vyměnil a Roses nezahřímala… a krokodýl se tolik těšil … tak Tome, příště ale už určitě !

Jak dEUS tak Zita Swoon mám spolu tak propojené, že jednu partu bez druhé si ani nepředstavím, každá je jiná, obě vychází z podobného základu, na obě nedám dopustit, a i proto přikládám navíc dva archivní veselé pohyblivé obrázky, na kterých jsou ještě Tom se Stefem spolu u jednoho mikrofonu, u kterého se mi nejspíš už nepovede je spolu nikdy přistihnout …

na jednom podiu (Via)


v jedné vaně (Hotellounge)

neděle 12. října 2008

Básník Leonard, 27. září, Tesla Aréna

Vidět v průběhu pár týdnů živě Toma Waitse a Leonarda Cohena, to ještě před pár měsíci bylo zcela v kategorii věcí, které jsou absolutní sci-fi …. nicméně i zázraky se občas dějí a pár týdnů po večírku s mužem, co má na sobě ošuntělý kabát, buřinku, kanady, plive kolem sebe prach a má v hrdle ježka, jsem zažila přítomnost jiného pána, tentokráte kazatele v dobře padnoucím obleku, s hlasem hypnotizéra …

Cohen s nenápadnou, ale skvělou kapelou v zádech, neuvěřitelnou grácii a energií, mi daroval víc jak tři hodiny pocitu, že zpívá a hraje jen a pouze pro mě a ty tři hodiny jsem mu věřila každé slovo, pohyb, notu, smeknutí klobouku … krátce po osmé, ze tmy vchází Leonard .... zpívá Leonard … Dance Me To The End Of Love … tak nějak úplně samozřejmě … často zpívá v kleče, recituje své básně-písně, po každém muzikantském sólu hudebníky představuje, klaní se svým spoluhráčům po každé skladbě, klaní se nám, člověk má pocit, že diváky vnímá stejně intenzivně, jako my jeho … uprostřed přestávka … po ní mi znějí Suzanne, Hallelujah i I´m Your Man, konec nastává, nicméně po něm čeká ještě hodina přídavků. Cohen jich přisypává celé tři bloky a po každém loučení odskotačí z podia, aby na něj záhy zas přiskotačil. Na přídavky už lidé nevydrží sedět a po standing ovation si nesednou a utvoří před podiem stojící kotel (co na to asi říkají ti, kteří mají nejdražší možná místa, která tímhle roztomilým tahem ze strany diváctva poněkud ztrácejí hodnotu…) někde ke konci se mi v paměti usadila If It Be Your Will v podání jeho vokalistek, při níž Cohen zůstává opřený na podiu a bez hnutí se skloněnou hlavou poslouchá … úplným závěrem malé-milé pousmání při I Tried To Leave You … sborová Whither Thou Gest a úklona básníka je tentokrát už úplně poslední. Před tím, než kapela podium opustí, Cohen se loučí a děkuje … neděkuje jen za dnešní večer, ale za všechna léta naší přízně, během nichž jsme udrželi jeho písně živé a málokdo v sále by mu tu upřímnost v hlase v tu chvíli nevěřil … a loučení je to definitivní, víme to my, ví to on… večer, na který člověk jen tak nezapomene

(a poděkování by jistě zasloužila i zlotřilá Cohenova manažerka, i kvůli které starý pán ještě na turné vyrazil :)


Leonard Cohen - Hey, That`s No Way To Say Goodbye (Praha)

setlist:

Dance me to the end of love

The Future

Ain't no cure for love

Bird on the wire

Everybody knows

In my secret life

Who by fire

Hey, that's no way to say good bye

Anthem


přestávka

Tower of song

Suzanne

Gypsy wife

The partisan

Boogie Street

Hallelujah

Democracy

I'm your man

Heart With No Companion

Take this waltz


***
So long Marianne

First we take Manhattan

Famous blue raincoat


***
If it be your will

Closing time


***
I tried to leave you

Whither Thou Goest


Obrázek má na svědomí Kryštofotí

sobota 27. září 2008

End of the Road Festival (part 3)

Poslední den (neděle) začal malým hudebním překvapením alias duem Congregation , skvělá kytara, ženský hlas jak cirkulárka v neděli ráno na vsi, tak trochu blues, tak trochu punk, první ranní (polední) body pro tuhle dvojku. Následuje překvapení číslo dvě – parta mladíků s názvem The Wave Pictures .... čekala jsem kytarový indie pop až rock, který mě po dvou písničkách přestane bavit, byl to kytarový indie pop až rock, ale vydržela jsem ho až do konce … Možná i proto, že mi The Wave Picture tu něčím připomněli mého oblíbeného Morrisseyho a jeho The Smith, tu třeba další srdeční partu The Veils, občas mě pobavily jejich dada texty („…a sculpture is a sculpture, marmalade is marmalade, and a sculpture of marmalade is a sculpture but it isn’t marmalade“ – to mi v hlavě znělo ještě dlouho) a když se od bicích zvedl jejich bubeník, aby zazpíval tím nejroztomilejším způsobem song s názvem Now You Are Pregnant, bylo prostě vymalováno…
Po veselých klucích s kytarami tu byla veselá Kimya Dawson (foto) se svými ještě veselejšími  písněmi pro děti a dospělé, u kterých se bavili všichni, nicméně bučet, kvákat a mňoukat během písniček, jak nás k tomu Kimya vybízela, mě přestalo záhy bavit a jala jsem se raději prozkoumávat krásy okolí a v neposlední řadě krásy všemožných gastronomických stánků a stanů ( co se týče gastronomického zázemí , byl EotR vybaven více než kvalitně, všude kuchyně různých chutí, vůní a barev … Asie až Skandinávie … radost pohledět natož ochutnat – o skandinávském stanu by mohl vyprávět Pe, který s tamním personálem uzavřel pěknou mezinárodní družbu … a tak to má být)
Nicméně dožvýkat a alou na Jasona Molinu (foto) , projíst tohohle chlapíka, co se mimo jiné  skrývá za značkami - Magnolia Electric Co nebo Songs: Ohia, bych si neodpustila. Jason sám v tmavém obleku, kovbojských botách, s roztomilým kohoutkem na hlavě a se svou jedinou společnicí na podiu – kytarou. Čisté písničkářství s asociacemi vedoucími od Neila Younga k Willu Oldhamovi. Melancholie až za hrob, pro mě palec nahoru. Jason odehrál hodinku, kterou sice mnozí označili jako chladnou a odtažitou (nicméně, kdo potkal Jasona v džínách, triku a kšiltovce, po koncertě už zamíchaného v dav regulérních návštěvníků, může jen potvrdit, že v žádném případě není chladný a odtažitý, já ovšem tvrdím, že k téhle muzice to tak nějak patří … těžko si představit, že mezi melancholickými, tklivými písněmi bude někdo divákům vyprávět sklepácké frky. A navíc není pravda, že se během koncertu nešlo zasmát, to jste měli vidět pana Molinu, když ho uprostřed jedné zvlášť teskné písně začala atakovat vosa … výšky, do kterých se při jejím odhánění hlasově dostával, by mu mohla závidět lecjaká operní sopranistka.
Kanadští Woodpigeon , kteří hráli vzápětí, mě nezaujali kupodivu živě tak, abych zůstala na celý jejich vesměs pozitivní, mnoha nástroji a příjemným folkem protknutý koncert, a tak jsem, dnes již po druhé, dala přednost raději italské kuchyni.
Ta se protáhla až do mé další, povinné, hudební zastávky – čekal na mě Jeffrey Lewis , americký písničkář, který k tomu že zpívá, zároveň taky kreslí komiksy a má na svědomí řadu bookletů cédéček svých hudebních kamarádů (např. The Mountain Goats, kteří na EotR vystupovali hned po něm). Na Jeffreyho jsem byla zvědavá už jen proto, že týden před EotR měl vystupovat i v Praze na Sedmičce, kam dorazil s více než dvouhodinovým zpožděním, neb zřejmě poněkud podcenil srozumitelnost českého silničního značení a regulérně po cestě zabloudil. Jeffrey tehdy na Sedmu nakonec dorazil, koncert prý docela potichu (na Sedmičce se striktně musí končit ve 22:00, Jeffrey začal hrát kolem půl jedenácté) odehrál, nicméně to celé bylo už bez mé maličkosti, která čekání nevydržela a s vidinou šestky na nařízeném budíku zbaběle prchla.
V Anglii je značení ale zřejmě v pořádku, Jeffrey Larmer Tree Gardens našel a mohl si tak i mimo jiné se svým bratrem Jackem, se kterým tvoří nerozlučnou hudební dvojici, odehrát folkově-punkový koncert okořeněný i ukázkou jeho výtvarné tvorby a na závěr perličkou, kdy si s Jeffreym střihl regulérní punkový duet John Darnielle z The Mountain Goats. Príma !
No a poté už zmiňovaní The Mountain Goats (foto). Pánové  odstartovali menšími technickými problémy, díky kterým jsme hned na začátku slyšeli pěti minutové sólo na bicí, které celou dobu doprovázel o zeď opřený, čekající John Darnielle krčením ramen a rozpačitými výrazy, neb mu kytara ne a ne hrát … nicméně po netradičním úvodu se do toho pánové opřeli a donutili tancovat a zpívat většinu lidí v naplněném stanu (vedle mě stála skupinka veselých domorodců, co chytla kolem ramen asi padesát dalších cizích lidí, aby pod dohledem pana Darniella, vytvořila několik hromadných fotografií …. tož pěkné to bylo !
Celý festival pro mě uzavíralo Calexico (foto), pánové, co je má rád Pe i Glen, pánové, které znám a chovám k nim sympatie, ale nikdy mi při poslechu žádného z jejich kotoučků nebylo tak blaho,  abych na chvíli na všechno zapomněla a nechala se hudbou Calexica beze zbytku obklopit …. tentokrát bylo ale všechno jinak …. přiběhla jsem ještě plná Johna Darniella & Co na rozjetou party, kde ze všech přítomných okapávala radost …. na podiu i pod podiem se tancovalo a celou taneční party dirigoval jeden muž - Joey Burns a já pochopila, proč ho Glen má tak rád. Bezprostřední a vtipný frontman s podobnou jiskrou v oku, který si umí obtočit každého kolem prstu rychlostí blesku a věříte mu každé slovo, gesto, notu… U mě to zkrátka Calexico ten den vyhráli a stali se tou nejlepší tečkou za anglickými třemi dny … takže jsem už nic dalšího neslyšela a spokojeně jsem se vydala na poslední cestu směrem k našemu věrnému společníku - stanu, který, jak se ukázalo, zřejmě neunesl třídenní příval kvalitní muziky a pod tou vší tíhou se zhroutil … můžeme tedy mluvit o štěstí, že tu noc nepršelo a že se náš přístřešek, kterému praskly obě tyče, odporoučel až poslední noc…

Následující den jsme už jen zamávali nádherným zahradám a ponořili se po třech hlučných dnech zas do všedního ticha ….


photos by Elena Morelli

neděle 21. září 2008

End Of The Road Festival 2008 (part 2)


Hudební sobota začala velkým dilema, a to sice čemu dát přednost … jestli oblíbeným Bowerbirds nebo taktéž oblíbeným The Accidental (foto), kteréžto obě kapely se jak jinak než kryly … naštěstí jen částečně, tak jsem viděla jak roztomilé folkové trio Bowerbirds, tak nádherné The Accidental. U druhých jmenovaných ( se kterými hraje Sam Genders z Tunng, který je zároveň i jednou z tvůrčích osobností kapely, takže markantní podobnost mezi Tunng a The Accidental není čistě náhodná ) jsem si poplakala, popukala (oni pánové a dáma jsou fakt velevtipní), odnesla si přiblblý úsměv na tváři a pocit, že nic lepšího už vidět a slyšet snad ani nemůžu. A až do odpoledních hodin mi všechny bandy dávaly více či méně za pravdu. Pe si ale třeba stejně tak, jak já před tím The Accidental , užíval zpěvačku Devon Sproule, která měla moc pěkný pestrobarevný klobouček a hrála tradiční anglosaský folk až country .
K čaji o páté mi ovšem začal hrát Justin Vernon (foto) aka Bon Iver aka další z mých zářících hvězd na End of The Road nebi a začal hrát ze své For Emma, Forever Ago a bylo na chvíli jakékoliv předtím a potom zapomenuto. Překvapením bylo, kolik energie Justin do koncertu dával (klidné, jemné momenty střídaly poctivé hlukové plochy, kdy židle, na které Justin většinu koncertu seděl, mu začínala být pořádně malá). Přísun šťávy z podia nemohlo nezaregistrovat i publikum, které mu jí po hrstech zase vracelo a nadšené projevy nebraly konce (nebylo se tedy co divit, když po koncertě zmizela „Emma“ z festivalového CD krámku rychlostí blesku). Pro Pe jasný vrchol všech 3 dnů. Pro Justina očividně taky zážitek, až se nad tou atmosférou chytal během koncertu za hlavu, a že se mu na festivalu líbilo, dokazoval i fakt, že zůstal až do neděle, oblékl „civil“ (manžestráky a batůžek) a chodil vesele a neúnavně pod všechna podia užívat si hudby jiných …. Krom toho, že je to hudební takřka genius, je to i sympaťák do morku kostí….
British Sea Power mi zahráli mé oblíbené kousky z desky Do You Like Rock Music ? i z desek starších, ale, ač je mám jinak hodně ráda, nějak mě po skvělém Bon Iverovi za srdce ani jiné orgány jejich kytarový nářez nevzal a nejvíc mě tak při nich bavil mistr Joda (foto), který je bedlivě sledoval a při tom se na dřevěné tyči nad hlavami prvních řad pohupoval do rytmu.
Po BSP přišla jiná písnička - trojka z Minnesoty Low (foto), kterou jsem taky měla ve festivalovém hledáčku mezi prvními. Koncert nezklamal – pánové a dáma krásně duněli, hlučeli, byli melancholičtí, energičtí a koncert nekompromisně zakončil Alan Sparhawk, kdy po dlouhém kytarovém dunivém sóle zčistajasna odhodil kytaru do publika (ta ještě nějakou dobu samovolně sólovala) a všichni tři se z pódia beze slova odporoučeli. Většina lidí (alespoň ti, kteří se zrovna neprobírali z bezvědomí po prudkém zásahu kytarou) byli tak konsternovaní závěrem, že ani netleskali (!). Po pár sekundách se aspoň vrátil basák Matt Livingston, aby poděkoval a rozloučil se, nicméně to vše až po otázce, která se nabízela a která zněla: „Je tu někdo ?“ Zvláštní, zábavné, dobré a přežila jsem ve zdraví.

Po skvělých Low následovalo pro mě největší zklamání festivalu aneb Sun Kil Moon . Mark Kozelek mě živě nebavil, jeho jemné písně mě ten večer přišly až příliš monotónní a tak jsem jeho koncert brzy vzdala a šla se aspoň na chvilku mrknout na jednoho z hlavních headlinerů festivalu – Mercury Rev, kterým energie sice na rozdíl od SKM rozhodně nechyběla, za to však jsem jejich rocku ozdobenému řadou podiových efektů, světel, dýmu, teatrálních gest zpěváka, prostě nepřišla na chuť …. Takže po chvíli opět přesun, tentokrát na dvojku, o které jsem prostě věděla, že mě zklamat nemůže. Two Gallants , dva chlapíci ze San Francisca, co hrají ve dvou a stejně jako třeba The White Stripes ve složení kytara a bicí. Na rozdíl od nahrávek, kde občas můžeme zaslechnout i jiné nástroje, koncert se omezil opravdu jen na zmiňované inštrumenty a byl tak krásně syrový, hlučný a v podání dvou gallantů opravdu zábavný. Nicméně opět jsem po nějakém časem opustila sál, protože v nedalekém stanu se začali chystat Shearwater.
(Ještě před nimi, dohrávala londýnská kapela The Chap a jejich takřka techno smršť vyluzovaná na housle stála taky za to!)

Ale pak už přišli texaští Shearwater (foto), kapelu založili v roce 1999 Jonathan Meiburg a Will Sheff, který už tenkrát byl nepostradatelný v mých veleoblíbených Okkervil River. Shearwater mělo být jen tišší a intimnější dítě Okkervil River, nicméně po čase zjistil Jonathan, že věnovat se dvoum kapelám a nepodvádět při tom ani jednu nelze a přestěhoval se natrvalo pouze k Shearwater a Will Sheff zjistil totéž a už se pro změnu věnuje jen svým Okkervil River (edit: podle posledních informací by měl Will Sheff a chlapíci z Okkervil River doplout 23. listopadu i do pražského Rock Café !!!). Vystoupení Shearwater na festivalu, bylo jejich úplně prvním koncertem v Británii, takže si vysloužilo i jediné uvedení konferenciérem na EotR, jako důkaz, že se jedná opravdu o mimořádnou událost se najednou odněkud vyloupl chlapík s vousem a čepkou a pronesl dvě věty, kde zdůraznil, že je „excited“ a že nastupují Shearwater. A to, čeho jsem byla v malém vydýchaném stanu svědkem, bylo tak strhující, že jsem chvílemi skoro ani nedýchala (pravda, nebylo moc co). Jejich psychedelický folk-rock mě přikoval na místo a ještě v noci a následující dny mi v hlavě lehounce hučel. Těžištěm koncertu bylo jejich letošní album Rook, ale zazněly i věci starší, to převážně z jejich oceňovaného kotoučku Palo Santo. Zážitek tak intenzivní, že ze mě vysál i ten zbytek energie, co po celém dni zůstal a nechal akorát tolik, abych se bezpečně dopravila do svého spacáku a tam upadla do kómatu (pár fotek z koncertu ZDE) …před námi byl poslední den …

A opět mezi řadou ten den prošvihlých umělců se skví jména jako Seabear, Baby Dee, Friska Viljor, Threatmantics ad…
Photos by Big Marvin ,Elena Morelli, Pe

sobota 20. září 2008

End of the Road Festival 2008 (part 1)


Není nad to si prodloužit hudební léto …i kdybyste kvůli tomu měli letět až do země červených telefonních budek, kde neumí jezdit na té správné straně silnice, kde proprší většinu roku, a kde si vymysleli někoho tak geniálního, jako je Sherlock Holmes. End of the Road Festival  se odehrával tři dny v místě zvaném Larmer Tree Gardens (od Bathu co by kamenem dohodil ... místo, kde se, když tam zrovna nepobíhají hudebníci a diváci, konají třeba svatby nebo se tam prostě můžete jen procházet a kochat se) , které je natolik kouzelné, že bych tam nejspíš vydržela i týdenní dechovkový festival…. uprostřed zahrad, pávů, stromů, koutů (kde člověk mohl být úplně sám, kdyby jen chtěl), cestiček (co byly lemovány pentlemi, světélky, a které vedly třeba k mýtince s osamělým piánem, na které jste si mohli v klidu preludovat a nikdo ho během festivalu nezdemoloval, jak by se nejspíš stalo v ČR během půl hodiny), uprostřed toho všeho jsem zapomínala, že první den nám propršel, že dny následující se všichni brodili bahenními závějemi a že večer už byla trochu zima…. pravda, za to všechno mohl i souzvuk jmen v tamním lineupu, který mi někdo šil snad přesně na míru … Organizátoři festivalu, aby toho neměli málo, ještě vydávají nahrávky pod značkou End of the Road Records a pomáhají kapelám jako např. americkým The Young Republic (kteří zde hráli pro jistotu hned dvakrát - nebyli sami - a hned první set v Big Topu stál za to) nebo možná o něco známějším Kanaďanům Woodpigeon.  

A protože v Anglii bylo tolik podnětů, zvuků, vůní, barev, nálad, že by to jeden jen těžko zaznamenával, občas dokreslí, prokreslí barevně i Pe. 

páteční Garden stage

piáno end of the road

in rainbow

tajemná zákoutí

dáma s pávem


Pokud by se vám do Larmer Tree někdy zachtělo, určitě leťte do Bristolu (Londýn je dál a dražší), nejbližší a nejlevnější ubytování (pokud přiletíte o den dřív jako my) je Funky hostel v Bathu (a navíc jeho boss vám udělá rezervaci na čestné slovo přes mail). Půjčte si auto (drby o tom, jak je složité řídit volant na opačné straně vozu, nemůžu si pomoct mi přijdou nějak mimo – jednak všichni řidiči jsou x-krát tolerantnější než v Česku a většina jich jezdí pomalu a přiměřeně), protože tak se dostanete nejpohodlněji až na místo. Vstupenky na festival zakoupíte pohodlně přes net (příští ročník se začal prodávat už 15. září za zvýhodněnou cenu 90 £). Pak už jen zaklínat nebe a déšť…

Pátek

První den, první procházka po zahradách, první nakouknutí pod rozličná podia, vybíráme to, na kterém hraje svou poslední čtvrthodinku chlapík jménem Kelley Stoltz. Festivalový katalog (nádherně vyvedený) uvádí hudební podobnost mezi ním a Jeffem Buckleym a něco na tom fakt je …. Zůstávám na The Acorn, partu sympatických Kanaďanů, která hraje indie-folk a poměrně příjemně se poslouchá… 

Ale pátek je svátek, na mě čeká má osobní hvězda … dámy a pánové, voilà monsieur Micah P. Hinson!  A od začátku hned pěkně od podlahy hulákaná Diggin´ a Grave s vazbící kytarou a zmítajícím se hlavním hrdinou (Pe je překvapen živelností páně Hinsona, prý čekal, že bude stát jak solnej sloup a hrát jen country … to modří už vědí :), přechází plynule třeba v “… constantly craving what isn’t mine …” (Tell Me it Ain’t So). Parádní koncert, plno barev, poloh, věci starší i nové a na závěr přišlo i poděkování a poklona mladé paní Hinsonové sedící ten večer za piánem (včetně připomenutí toho, kterak ji Micah požádal o ruku). První vrchol festivalu vzal Micah ztečí a já vyhlašuju konkurz na hrdinu, který tohohle kluka doveze do ČR.

Dirty Three parta kolem Warrena Ellise, muže s noiseovými houslemi a s výzorem zdivočelého trampa. Warren Ellis v mých očích neodmyslitelně patří vedle Nicka Cavea, tam ho mám ráda, tam mě nesmírně baví. Dirty Three mě bavilo prvních dvacet minut … šlapalo to, Warren se svíjel (nedalo se při jeho tanečních kreacích nevzpomenout opět právě na Cavea – bratra v tanci), trápil své housle seč mohl, kapela ho výborně doplňovala, celé to byl intenzivní hlukový šrumec …. ale myšlenkami jsem byla spíš už kdesi jinde …. Mistr Ellis jistě promine a nezanevře na mě, já na něj taktéž ne. V rámci následné procházky po festivalovém areálu jsem zaslechla bohužel jen konec koncertu spolku, který si říká One Little Plane, čítá dva mladíky a jednu slečnu, co zpívá jako kdyby Björk jamovala s holkama z CocoRosie, roztomile si občas plete akordy a vůbec jsem maličko litovala, že jsem jí místo vousáče nešla objevit o pár minut dřív … inu stalo se, tak aspoň takhle nenápadně slečnu a pány doporučuju.

Poslední zastávkou prvního večera byla zastávka, na které jsem pobývala dva dny před tím v pražské Roxy … stanice jménem Conor Oberst & The Mystic Valley Band. A nutno říct, že jí vlak jen profrčel, jak rychle tenhle koncert utekl. Roxy měla výhodu v komornější atmosféře, festivalové nasazení celé kapely bylo ovšem taky radost sledovat. Oba koncerty měly společné songy z poslední Conorovy sólovky, malou vzpomínku-připomínku „domovských“ Bright Eyes, sehranou kapelu a můj vzdech na závěr nad tím, jak tohohle chlápka prostě můžu za každého počasí.  

Nicméně spolu s tím, když nám Conor všem mával na rozloučenou, jsem si uvědomila, jak moc mě bolí nohy a jaká že je mi vlastně zima, tak chtě nechtě jsem další výpravy za muzikou vzdala a šla se ohřát do spacáku … a snad mě jednou přestane mrzet, že jsem nakonec nešla na Akron/Family (které jsem slyšela jen z dálky a byli i z té dálky TAK skvělí, že jsem opravdu v jednu chvíli chtěla sebrat zbytek sil a ze spacáku - nebo lépe se spacákem - se na ně vrátit, leč byli daleko předaleko ….). 

Samozřejmě nám z pátečního programu ještě uniklo plno věcí (nepochybně zajímavých jako např. By The Fireside, Laura Marling, Dead Meadow, David T. Broughton, Adrian Crowley, John Fairhurst atd.) 



Photos by mondoinmi7James Nguyen, Elena MorelliPe