Colours of Ostrava 2012 - Sobota

Sobotní program jsme nastartovali prohlídkou vítkovického Gongu aka bývalého plynojemu. Ten sic vypadá jak plynojem zvenku, míň už ale uvnitř, kde se schovává novotou vonící pohodlnej sál pro 1500 lidí. Plynojem respektive Gong způsoboval v Ostravě často mrzení, protože v něm byly umístěny koncerty, na které poptávka byla nepoměrně větší než počet místních sedaček, takže se tvořily fronty, tlačenice, ve kterých fungovaly všechny teorie davu a padala často slova ostrá tak, že by mohla krájet i okolní kov... škoda. V sobotu po "o" byla ovšem fronta ještě malá, poslušná, asi ještě rozespalá, takže jsme se na Případy Dr. Touretta Anči Polívkový a VerTeDance dostali vlastně docela bez problémů... Autorskej kus o duši a mysli, kde se zpívá a tančí a Anička je vtipná... škoda jen, že jí díky obrovitosti hlediště skoro celý představení nebylo moc slyšet (až do okamžiku, kdy cca 10 minut před koncem objevila v rohu jeviště zapnutej mikrofon).

Po divadle trocha těch sociálních povinnosti (aneb pochytat po areálu všechny již spatřené) u kterých nám u piva asistovala Vladivojna, co má dar nakazit svym ostravskym lokálním patriotismem. Znáte snad nějakýho Pražáka, co s takovou upřímností a otevřeností říká, jak je hrozně hrdej na to, že je z Prahy? Já ne. Pro holku palec nahoru (i ten její zapomenutej kelímek jsme jí donesli).

Nápad dostat se do Gongu na Portico Quartet zůstal žel před eskalátory vedoucími do sálu. Dav se tlačil v předsálí víc jak půl hodinu před začátkem, a nakonec z něj bylo dovnitř puštěnejch jen pár hlav... nicméně jsme v něm stáli s našimi věrnými kamarády - frontovými veterány (čti: s kamarády, se kterými jsme zvyklí na to, že v jakékoliv frontě s nimi stojíme, dovnitř, ať už se tam ukrývá cokoliv, se v drtivé většině případů nedostaneme...), takže nás nepřekvapilo, když ochranka ohlásila full house.

Zase prší a svět je i po těch letech jen hodinový hotel, co aspoň zpívá Petr Fiala na největší stejdži (takže to musí bejt pravda). Když už jsme u toho Fialy, znáte tohle? Aneb nejzábavnější pocta (někdo tomu říká parodie, s čímž nesouhlasim) Mňáze z pera a hlasivek Petra Marka a Midi Lidi. Málokdo by to poznal, což je na celý věci nejzábavnější. Hezkej Dáreček.

Euzen jsou z Dánska  a jejich zpěvačka hraje i s Valravn (znáte z Colours verze 2010). Euzen, které jsme si pracovně pokřtili na Evžena, se schovávaj v elektronickym oblaku, ze kterýho občas vykoukne tu ruka tu noha třeba takovejch Portishead nebo Björk. A to všechno s rudovlasou divoženkou u kormidla.

Furt prší. Přestává až přesně s prvním úsměvem ZAZ, kterej je podbarvenej duhou (kolik tohle efektní ántré asi pořadatele stálo). Každopádně tak pozitivní koncert aby člověk pohledal. Sice jsem zezačátku měla trochu obavy, jak se Zaz, co je zvyklá hulákat na ulicích s muzikanty okolo, popasuje s podiem stadionovýho rozměru. Ale hned zpočátku se ukázala tahle obava bezpečně lichá. Hlas, co je nasáklej barem skrz naskrz, neskutečná energie a nasazení po dobu celýho koncertu. Myslim, že polovina v tu dobu neuvěřitelně našlapanýho auditória by tuhle holku, co prošla všemožnejma jazzovejma a bluesovejma kapelama, na místě adoptovala. A nevadilo, že ZAZ nedokázala poskádat ani tu nejelementárnější větu v angličtině, takže všechny její pokusy o to začít něco říkat anglicky, skončily vždycky u frániny (s jedinou pomocí slečny z publika, která v jeden moment pohotově překládala příběh k jedné písničce)... une belle amie tahle ZAZ. Body pro ní.

Žádnej bod si ale nezaslouží Alanis a ty dvě písničky, co jsem slyšela, než katapult zavelel pryč. Z mikrofonu se linulo něco, co připomínalo nevylazený rádio a po podiu pobíhala Alanis jako křeček v kolečku strojově z jedný strany na druhou. Chlad, profesionalita, nuda. od začátku mi bylo podezřelý tohle jméno na plakátech Colours a v praxi teď tenhle krok chápu ještě míň. Odcházeli jsme při Ironic... Ironie?

Na Árstíðir do Gongu to byla žel zase misssion imposible (naše chyba, přišli jsme prostě pozdě, tak jsme dovnitř už klasicky nevešli), ale prý to byl moc hezkej koncert, říkal pak kdosi.

Nicméně winter is coming a nohy bolej. Sedáme před jednu ze stejdží, kde snad něco začne a díky rukám v kapse (aby neomrzly) a tudíž nemožnosti kouknout do programu, co to bude, jsme připraveni na vše a žertujeme, že nás teď určitě čeká nejlepší koncert festivalu... Midi Lidi! Neodolatelná diskotéka s visačkou Petra Marka, co rád vaří a je stejně tak boží jako Arnoštek. Před podiem kotel nejlepších tanečníků diska a je fakt líto odcházet těsně před koncem, protože na největší pódiu začínaj právě Animal Collective aka Večerníček na dobrou noc.

Zvířecí večírek se vším všudy, kterému přihlížela jen hrstka statečných. Na většinu návštěvníků Colours byli Animal Collective zřejmě "příliš divní". Lidé odcházeli i v průběhu koncertu a tudíž pouhým postupem do mezer, které se před námi otevíraly, jsme se dostali po chvilce až k pódiu... bizár. Autističtí dobyvatelé vesmíru a jejich psychedelickej cirkus vtáhnul a pro mě byl jeden z nejlepších koncertů ve Vítkovicích. Kdyby mi takhle Panda a spol zahráli tenkrát v Arše, neodcházela bych z ní lehce zmatená a zklamaná. V Ostravě se zřejmě konečně živě protnuly zvířecí vesmírný vysílače s mým přijímačem. Možná to bylo i tím, že většina jejich setu byla postavená na nových věcech z chystané desky, ze kterých bylo zas hodně cítit to, co jsem na nich měla vždycky ráda. Nevypočitatelnost s dávkou psychedelie a zvířecích zvuků, energie, co umí připomenout to, co už lidstvo pod civilizačním nánosem dávno zapomnělo. Tříštění hudebních postupů a budování novejch překvapivejch celků. Bylo tam zase všechno, skorem popová Summertime Clothes na úplnej konec, nadšení mě doprovázelo na cestě noční Ostravou a pořád ještě vlastně tak úplně nevyprchalo.

Colours of Ostrava 2012 - pátek

O tom, jak se ostravské barvy přesunuly mezi tuny železa, rzi a strusky se už všude psalo. Měsíční krajina, ocelové město, kde spí duchové. Pro mě lákadlo, pro mnohé kopretinové důvod k pláči. Cesta tam okořeněná historkami paní, co s námi jela v kupé a vzpomínala, jak mezi těmi všemi věžemi, rourami a železem pracovala... mezi řečí i vzpomínala na ty, co je železnej obr spolkl nadobro. Těžko pak mezi tou vší zrůdnou nádherou stát a nemít respekt. Paní jsme už nepotkali i když nám na sebe dala i adresu, kdybychom náhodou snad chtěli v Ostravě přespat jinde než v detašovaném stanovém městečku, které bylo letos pro opozdilce (co si nestihli včas zakoupit flek pro stan u areálu) v Landek parku u Hornického muzea... nelituju nočních cest tam (i ta noční doprava už fungovala, když jsme do Ovy dojeli my), spát v parku pod důlní věží bylo vlastně bezva.

Pátek byl naším dnem jedna, tudíž o Rufusovi, Mogwai nebo Hjaltalín (jo, ti mrzeli) nutno přečíst jinde.

První, co jsme mezi rzí viděli, poté, co jsme se fascinovaně proklopýtali areálem, byli SEA + AIR , dvojice z Německa, která zaujala jak vizuálně (chlapík s knírem, co by mu ho mohl Adam Malysz závidět a malá drobná Řekyně, co pobíhala kolem a hrála na cokoliv, co zrovna byla potřeba včetně cembala) tak hudebně. Zněli jako byl se potkal třeba Bon Iver s Bachem a dali to spolu nad skleničkou dohromady. Lehkost, křehkost, nepodbízivost a upřímnost, to všechno z nich zářilo aniž by se musela tahle multikulty manželská dvojice moc snažit... hned první překvapení přímo v ocelovém srdci areálu. Sea and Air nejsou v ČR ani zdaleka prvně a doufám, že ne naposledy, takže když na ně někde narazíte, neváhejte.

Čokovoko, co se u nich chlapi řechtaj a ženský uvnitř občas brečej. Holčičí písně se vztyčenym prostředníkem a neholenejma nohama.

Bráchy Ebeny jsem neslyšela ani nepamatuju... ale asi je to už moc dlouho, co si člověk bulel do polštáře při jejich "Černovlásce" a s Ká po cestách z restauračních zařízení si pravidelně zpíval Tichou domácnost.... Možná, že už jsem na tu jejich laskavost na živo moc velkej cynik, možná jsem jen zrovna měla chuť na pivo a kus masa.

Při procházce deštivým areálem potkáváme pana Čí a překvapivě i naše frontové přátele, co bychom je na festivalu nečekali...

Míjíme francouzskou partu GaBlé, co se se svym autistickym elektro-rock-folk-popem-etc mezi rez hodili náramně. Občas jejich zvuk připomínal vrzání železnejch konstrukcí a beaty zas dětskou hru na bubeníky, co maj po ruce jen hrnec a kolejnici... živý, dravý a .... autistický.

Bobby McFerrin papírová velká hvězda a právem velkej titulek na plakátu, nicméně furt si myslim, že na "stadion" aka do plenéru nehodící se. Jeho hlasová cvičení se třemi vokalisty se rozpadávala v prostoru a ačkoliv lidi řvali nadšením, když se je pomocí prostého "nananá" v různých tóninách pokoušel rozezpívat, mně to přišlo trochu málo... přemejšlela jsem i o tom, jak by to asi dopadlo, kdyby se o totéž hodinu pokoušel kdokoliv, jehož jméno nezáří z plakátu obřími písmeny... pravděpodobně by pod podiem moc lidí nezůstalo a kdyby kelímky nebyly zálohované, možná by i nějaký na pódiu přistál, kdo ví.... Kolovaly drby, že prý Bobby nebyl v Ostravě ve formě, že se o něj pokoušela nemoc a proto se šetřil, nevím, každopádně mi jeho koncert ušima prošuměl.

Nicméně Antony and the Johnsons (v reálu bez the Johnsons, za to s Janáčkovou filharmonií) byl jiná káva a vlastně jeden ze dvou důvodů mého pobytu v Ostravě. Křehkej Antony s trochu nejistým ansámblem za zády (v jeden moment Antony poznamenal, že před filharmonií smeká, že je super, jak se byla ochotná naučit se tolik písniček kvůli jediný šou... myslela jsem v průběhu koncertu na totéž). Vlastně jsem přemýšlela i o tom, jestli by méně nebylo přece jen více a tolik smyčců není trochu na škodu celýmu tomu Antonyho mlžnýmu hudebnímu oparu, ale každopádně magii celýho vystoupení neubíraly... silnej a krásnej koncert silný a krásný bytosti. Antonyho naivní weird písničkářství já prostě ráda, jen v Ostravě mi ve výsledku bylo zvláštně, když svá poselství pronášel na místě, kde se jen o kus dál vznášela nasvětlená rudá vzducholoď Arcelor Mittal a zdálky se nesly beaty z dalších uřvanejch sponzorskejch zón... podobnej mrak se vlastně tak trochu vznáší nad celym festivalem a jak se s tím popasovat je otázka za milion... i když, co si budeme vyprávět, většině návštěvníků je to buřt, všechno je spíš challenge pro organizátory a duchovní vůdce festivalu. 

Poslední kapitolou pátečního dne byli The Flaming Lips, kapela, která mě z desek nikdy moc neoslovovala, ale všichni mi říkali, že živě je to položka ze šuplíku "must see", tož kucí pojďme. Obří masa diváctva, co byla ještě povzbuzována báječným moderátorem, co všechny přesvědčoval, že: "teď teda přijde něco, přátelé, teď přijde intro, ze kterého se všichni po..., takže bych vás poprosil, aby jste si potlesk nechali až na potom, protože vám garantuju, že po tom intru budete všichni řvát." WTF? Moderátora na festivalech považuju za jednu z nejzbytečnějších položek v rozpočtu a ti ostravští se dlouhodobě pyšní všemi možnými superlativy (od nejtrapnějších až k nejotravnějším)... jak je asi festival vybírá... nějakej konkurz s trapnejma historkama a měřákem juchavý idiocie? Asi.
Nicméně intrem a následujícími dvěma písničkami jsem byla katapultována na autobus... Zpěvák v kouli rotující na hlavách diváků, balónky a konfety, kapela vylézající z lůna ženy, na pódiu roztleskávačky a mimozemšťan a do toho unylej kytarovej pop... jsem stará? Hluchá? Kamenujte. A miřte přesně. Od Jé si s laskavým svolením zapůjčuji rekonstrukci pódiového vystoupení The Flaming Lips a tím dělám definitivní tečku za pátkem v moři železa a strusky.