Tom Waits - 21.7. 2008 Praha (!), Kongresové centrum

Pondělí byl můj den D … T … W … Tom Waits na dosah ruky, očí, uší, se mnou ve stejné zemi, městě, místě, hodině … asi jsme byli moc hodní. S Ká jsme se za pondělí modlili od střední školy a ono to vyšlo (druhý, za jehož příjezd jsme se tenkrát modlívali, byl Morrissey … nešlo by nějak zařídit i tohle ? Prosím … :)

Před Pakulem fronta, skoro letištní kontroly (všeho všudy tři) a pak už jen naše místa na balkoně, odkud máme podium jak na dlani ... je to celkem vejška…

Jeviště, vypadající spíš jako útulné vetešnictví, je plné oblých tvarů – je skoro do kulata, nad ním visí (opět do kruhu) staré megafony, tlampače a jiné halofony, všude jsou připravené všemožné hudební nástroje, uprostřed vyvýšené kruhové podium - pro ten večer manéž jednoho muže … muže v obleku se starým kloboukem a hlasem rozpoznatelným mezi miliony, mužem, co nás ten večer posadil na naše natěšená pozadí. Před tím ještě třičtvrtěhodinku vyčkat, než se lidský had nasouká přes všechny kontroly na svá místa a…

Husí kůže, pětimetrová vlna štěstí při úvodní Lucindě, kterou jsem zprvu skoro nepoznala. Waits v těžkých vysokých botách vydupává rytmus, po každém dupnutí rozvíří oblak prachu … působí jak loutka na provázcích, jak se po každé písničce uklání, kymácí, mírně smeká klobouk a hecuje diváky k ještě většímu nadšenému křiku … záda mu skoro po celou dobu kryje výborná kapela s Casey Waitsem (Waitsem juniorem) za bicími ... je to kabaret, divadlo, špína, prach a slzy … Innocent when you dream je na přání a lidi zpívají … opatrně, ale přece … nevadí, že s námi moc nemluví, jeho „sakra, jak se máte?! “ je fajn. Mluvit začíná (aspoň trošku), až když si sedá za piáno a hraje chvilinku (několik písní) sám, klidně, blues … celé to je celou dobu zabalené v krásném zvuku a barvách, které se slévají, mísí, (Kač později říká, že jí ty barvy připomněly dětství a hry s vodovkami, kdy jsme na mokrý papír prskali s dětskou nesystematičností barvy a ty tvořily rozpíjející se a různě se slévající a proplétající obrazce ) … Zaznívá plno věcí z desek Rain Dogs a Mule Variations mých oblíbených ... Make It Rain a Waits na sebe nechá padat zlaté flitry, trochu smutný, tušíme, že se konec blíží, opona spadne a nám se ještě nechce z lokálu odejít … Waits si jde na kraj jeviště podat s lidmi ruku ... všichni křičí, tleskají, stojí,… ale už jen dva poslední přídavky a pak definitivní adieu. Před Kongresákem ještě všichni sdílíme překvapení a potěšení z mnoha zahraných starších věcí, zkoušíme identifikovat některé skladby, shodujeme se, že některé nám známé jsme tak, jak byly zahrány, málem nepoznali … a vůbec oči svítí, uši se tetelí a večer jako by nechtěl skončit … bylo to moc fajn ... jsem ráda, že jsme tam s Tomem všichni byli …

na závěr přikládám jeden pravděpodobný setlist, který sestavili mo(u)dří, přičemž já bych doplnila ještě Čokoládového Ježíše, ánšto si myslím, že ten večer zazněl též, i když na seznamu není ... a nebude jediný ... kdyby měl někdo pocit, že ví přesně, co Tom ten večer hrál, budu moc ráda, když se o svou vědomost podělí, doplní atd.. :) :

1. Lucinda
2. Down in the Hole
3. Falling Down
4. All the World Is Green
5. I’ll Shoot the Moon
6. Cemetery Polka
7. Hang Down Your Head
8. Eyeball Kid
9. Rain Dogs
10. On the Nickel
11. Invitation to the Blues
12. Tom Traubert’s Blues
13. House Where Nobody Lives
14. Innocent When You Dream
15. Lie To Me
16. Hoist That Rag
17. Bottom of the World
18. Trampled Rose
19. Jesus Gonna Be Here
20. Dirt in the Ground
21. Make It Rain
***
22. Other Side Of The World
23. Singapore

a ještě jedna úvodní Lucinda z Prahy

a Make It Rain z Milana pár dní před Prahou

Colours of Ostrava naposledy (neděle)

Neděle má pomalý rozjezd, v plánu je, jak to tak na hudebních festivalech chodí, učinit několik návštěv divadelní scény, mrknout na slam poetry a pro zpestření si dát nějakou tu muziku, když už tedy všude kolem něco hraje ….

Bohužel při čekání na dětské (třetí den festivalu se na dospělácká představení už moc necítíme :) představení souboru Buchty a Loutky, musíme přetrpět pár minut monotónní produkce kapely O5 & Radeček, přičemž o jediné vytržení se postará pan Tlačenka, který pojme nápad, jistě geniální, si zkrátit čekání na loutkovou pohádku pro nejmenší v pohodlné houpací síti, do které naskočí tak elegantně, že se s ním síť v zápětí zase rázně rozloučí ještě elegantnějším vyklopením. Nastává všeobecné veselí a panu Tlačenkovi je uděleno porotou, složenou z několika náhodných svědků jeho akrobatického vystoupení, maximum bodů za umělecký dojem…

Následuje divadlo, a sice místo původně slibovaných „Neposlušných kůzlátek“ (matka koza si prý ošklivě hnula se zády) kus „Žabák Valentýn“. Příběh o žabákovi Valentýnovi, který se vydá do světa hledat princeznu a místo toho najde kamarádku v podobě ptačího mláděte Izabely, ze které se následně vyklube ptačisko, pro žáby z nejnebezpečnějších, a sice čáp, je vtipný, hravý a milý. Buchty a loutky mají odpoledne hrát ještě jednou , a to (tentokrát pro dospělé) Rockyho, začínáme se těšit.

Cestou z divadla potkáváme slam básníky, respektive vidíme v akci jednoho, který zrovna na podiu s mikrofonem básnicky přiznává, že asi není příliš dobrý, když nevykouzlil u diváků úsměv na tváři a vzápětí se zaplétá do „ismů“ … jdeme dál, slov, která končí na –ismus je hodně a tušíme, že básníkova produkce bude ještě asi dlouhá (později dostáváme od Pana melouna, který shlédnul celou jeho produkci, informaci, že se jednalo o básníka velmi - ve slam oblasti - renomovaného).

Míjíme a mísíme Ivana Hajniše a jeho bluesový ansámbl, skupinu KOA, která zrovna dohrává v Tentu jednu svoji „lidovku“ v podání Franty Raby (je mi zas smutno z toho, jak smutné je to bez Zuzky) a vracíme se zpět do oázy, kterou pro nás pro ten den představuje Farská zahrada a divadelní scéna.

Vybíráme strategická místa pod keři, které zajišťují stín i jakous takous ochranu před případným deštěm (v dálce jsou opět vidět mračna) a čekáme na Rockyho IX. Loutkový Rocky se odehrává na dvou jevišťátcích, která v průběhu představení mění neustále kulisy, účely, loutkové herce … Buchty a loutky na sebe vrší povedené i méně povedené gagy, hrají si s formou i slovem (obé místy až dada), v závěru dochází i na velký boxerský zápas (ostatně jako v každém Rockym), ten je v Ostravě však poněkud dramatičtějšího rázu … zhruba od poloviny představení začnou krom dvou medvědů mafiánů na jevišti, strašit i černočerné mraky plouživě se přibližující po ostravské obloze. Těsně před koncem – respektive před zahájením osudového Rockyho zápasu o titul – začnou padat první kapky, zprvu neškodné, schováváme se na našich místech umístěných v hustých keřích… Na jevišti probíhá dramatický boxerský zápas, do kterého naráz začnou lítat vzduchem větvě, listí ze stromů, kulisy … po chvíli už není příliš jasné, kdo proti komu boxuje a kdo je komu soupeřem … příroda začíná hrát hlavní roli. Herci zachraňují své dřevěné svěřence, kulisy, sami sebe … náš úkryt se stává hrubě nedostačujícím a velíme ústup. Protože toi toiky i přilehlý stánek s občerstvením jsou už obsazeny, směrem ústupu je zvoleno kryté podium. V bezpečí právě včas, přes hustý liják není pořádně vidět, k vodě se náhle přidávají kroupy, některé i velikosti třešní. Konec světa. Dojem z apokalypsy umocňuje ještě mladý muž prchající na podium hned po mně, který do půl těla nahý, třesoucí se zimou, do ohlušujících hromů a blesků, impozantně křižujících oblohu, křičí cosi o bohu … Na podiu se nás spolu s Buchtami a loutkami krčí cca třicet. Dostáváme aspoň na jevišti od pánů z Buchet barevný program jako bolestné za nedohrané představení … kdyby těchto pár (desítek) řádků četl snad někdo, kdo ví, jak loutkový Rocky s pořadovým číslem 9 dopadne (i když myslím, že předpoklad, že „dobře“ je asi správný :) , ať dá určitě vědět !

Díky přírodnímu běsnění byl program Colours místy úplně ochromen, na podiích se rychle dávalo dohromady, co se jen dalo, hasiči odčerpávali obří jezera, která se tu a tam vytvořila, lidé se brodili vodou , bahnem… nicméně organizátoři se rychle oklepali, udělali pár programových škatulat, tu něco přeložili, tu něco zkrátili a frčelo se dál.

Večeřet u elektropopových Cartonnage se příliš nedalo, přesouváme se na Budoár staré dámy a užíváme si jejich zkrácený, ale výborný koncert (mimochodem jejich novou desku vřele doporučuji).

Začíná zas pršet … volíme úkryt v Tentu ve společnosti Fru Fru, odkud po chvíli prcháme, přestože venku padá voda. Pláštěnky jsou nedostatkové zboží, zjišťujeme, k čemu všemu je dobrý pytel na odpadky a utíkáme zmoknout tam, kde hraje Habib Koité & Bamada. A hraje úžasně, všude se tančí ... jsem jenom loutka na provazech deště .... Poslední tečkou za mokrými Colours of Ostrava obstarávají Gogol Bordello, každému už je jedno, že je mokrý, pokrytý bahnem, je mu zima, šílený Eugen Hütz hecuje sebe, diváky, kapelu, cáká kolem sebe víno, buší na cokoliv, co se mu dostane pod ruku, je to cirkus, maniakální kabaret, čistá energie, úplná tečka… pak už zbývá si jen dát poslední teplou medovinu, probrodit se bahnem ke stanu, zkontrolovat škody a definitivně se s letošním ročníkem Colours of Ostrava rozloučit ….

Colours Of Ostrava (sobota)

Sobota začala tak, jak pátek před tím skončil, a to sluníčkem, které nás ráno vyhnalo ze stanu rychlostí blesků, které měly přijít k večeru.

První koncertní potravou, hned po té, ze které se skládala naše snídaně, byl ansámbl Filipa Horáčka, pražská Prohrála v Kartách aneb trocha té nostalgie a pozdrav do Žluté Pumpy :)

Po předkrmu naservírovaném karbaníky z Prahy se přes mostek vyrazilo na „buránka regionálního charakteru“ - Xaviera Baumaxu . Ten měl svou obligátní tak trochu šílenou jiskru v oku, kdo znal, nepřekvapilo, pobavilo, kdo neznal asi si dodnes myslí, že si Xavi opravdu do Ostravy odskočil z turné s Davidem Kollerem …
Dáváme jen začátek a pelášíme sednout před prkna, která znamenají svět.

Na divadelní scéně je už skoro připraveno tvůrčí duo SKUTR a jejich „recyklovaná asijská commedia dell´arte à la Tarantino“ s názvem „Mistr a žák“. Tak trochu kung-fu, tak trochu Pulp Fiction, trocha toho fyzického divadla, akrobacie (klobouk dolů, metat salta na přímém slunci v 30 stupních Celsia, kdy z diváka lilo, a to seděl víceméně bez pohybu), živá hudba, 4 lidé v příběhu setkání mistra a žáka. Místy hodně vtipný kousek pod taktovkou Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského s Rosťou Novákem v jedné z rolí … V případě SKUTRu u sebe sic nemůžu plně hovořit o objektivitě (minimálně jedna polovina autorské dvojice a jedna čtvrtina hereckých představitelů je mi poněkud blíže už od dob školních gymnaziálních škamen), ale Mistr a žák mi naprosto kápl do sobotní ostravské noty … palec hore.

Cestou z divadelní scény míjíme produkci italských Aim, která nás ani nenutí při procházení příliš zpomalit a přesouváme se opět na druhý břeh do sauny v Tentu, kde svůj křehký set má mít Lou Rhodes. Éterická Lou Rhodes se v nesnesitelném horku málem roztekla, zpívala sama s akustickou kytarou, stěžovala si na to, jak se jí horkem lepí prsty ke hmatníku, na oko se zlobila na fotografy, že jí fotí, když vypadá jak rajče, od jejích bývalých Lamb zazněl Gabriel, který sklidil asi největší ovace, hodina, konec, alou doplnit tekutiny…

Dilema, zda čekat na hrozivě černé těžké mraky, co se přibližovaly nebezpečně rychle, nebo na Sinéad O´Connor, vyřešil Pan meloun, který v den předchozí přišel nadšen z koncertu, jehož hlavní protagonistkou byla Australanka se severskými kořeny Inga Liljeström. Inga hrála svůj druhý koncert na Colours v klubu Templ na Stodolní ulici … věříme doporučení …vyrážíme … mraky jsou nám v patách…Právě včas, u vchodu do klubu nás chytí průtrž mračen … mokří už zůstáváme po celou dobu koncertu, ne že by do klubu pršelo, to jen, jestli jsem o předchozím koncertu ve festivalovém Tentu mluvila jako o sauně, to jsem ještě netušila, co nás čeká v Templu. Vydýchaný, takřka vřelý vzduch, přelidněný klub, zavřená okna … podmínky na omdlení, nepomáhá ani v jednu chvíli led, který Inga rozhazuje mezi diváky … ale ač jsem před tím měla skoro potíže vydržet hodinku Lou Rhodes, skoro dvě hodinky ve stoje mi v Templu nečiní až takové obtíže …je to hlavně tím, že Inga je anděl … Pravda, poněkud temnějšího ražení, doprovázená francouzskou kapelou ve složení, violoncello, bicí, kytara, kontrabas, klávesy, samply. Jediný „nástroj“, který při koncertě ovládá Inga je, krom dětského břinkostroje při jednom z přídavků, hlas občas modulovaný pomocí rudého sluchátka, do kterého se šeptá, křičí … temná atmosféra je dotvářena působivými vizuálními klipy promítanými nad hlavami diváků … písně s poetikou film noir, jemné až intimní pasáže střídají ty čistokrevně noisové, kapela vytváří hutné hudební plochy, je to tiché, hlučné, dojemné, znepokojující, silné, geniální … jestli je někdo pro mě objevem letošních Colours, je to tahle jemná dáma s milým vystupováním, která se ovšem na podiu mění v nefalšovanou femme fatale…
Okouzlena odcházím … že jsem neviděla ani stín Sinéad O´Connor, mi nevadí.

Poslední kapelou, kterou jsem viděla (ač plány byly původně úplně jiné) , byli britští Goldfrapp . Ale přiznám, že poněkud „unavena sluncem“, jsem se na ně nedokázala řádně soustředit a po prvních asi 3 pomalých procítěných písních jsem se odebrala sledovat zbytek jejich vystoupení z přilehlých hradeb… koncert, jak se vzápětí ukázalo, to měl být řádně hlučný a našláplý, já jsem ovšem v pauzách mezi songy sledovala oblohu, kterou začaly nenápadně křižovat blesky, až se nakonec spustil mocný liják, který nás, spolu se stovkami dalších, vyhnal pod blízký most přes Ostravici. Tam jsme asi hodinu čekali, kdy tenhle obří vodopád aspoň o trochu zmírní svou intenzitu. Marně …

Těžké bylo rozhodnutí oželet Koop , na které jsem se hodně těšila, a kteří mi asi nějak nejsou souzeni (loni svůj pražský koncert v rámci Midnight Sun na poslední chvíli zrušili), stejně tak jsme stanu dali přednost před veterány Hawkwind a Havelkovými Please The Trees, kteréžto produkce jsme měli ještě v sobotním plánu. Příště … Koop snad už určitě … A Hawkwind nám ještě dlouho a nahlas hráli do snu …

Colours of Ostrava – 10. – 13. 7. 2008 (pátek)

Ostravský barevný festival, letos nabízel kompletní balíček služeb - zajímavé hudební a divadelní zážitky, vedro k zalknutí a následný armageddon v podobě létajících stromů, pódií, lijáku a krupobití, bahenní zápasy a vůbec bahenní dojezd skoro jak ve Woodstocku … ale hlavně hudbu, hudbu, hudbu … samozřejmě.

Svou maličkost jsem do Ostravy přepravila až v pátek, takže čtvrteční program ušel mým zrakům a slechům, což mě může mrzet jen kvůli prý výbornému koncertu Jana Garbarka … příště.

Pátek

Ke stavbě stanu nám hrají Ready Kirken … v některých případech moc nechápu dramaturgii Colours, ale budiž… horko a zas horko…. sedáme do stínu stromů a pokoušíme se soustředit na produkci kalifornských The Violet Burning , kterou svorně označujeme nálepkou „zoufalá“. Myslím, že by dojmu nepomohl ani živý bubeník, který kapele v Ostravě chyběl, takže se musela spokojit s jeho automatickou náhražkou. The Violet Burning připomínali mix Placebo, The Cure a U2, který ve výsledku s originalitou neměl nic společného, přičemž kapele chybělo i patřičné nasazení, takže její emo-hodinku sledovalo pouze pár postávajících nebo ve stínu polehávajících jedinců.

Nečekáme na přídavek a přesouváme se do Tentu zabrat nějaké to místo s výhledem na Szidi Tobias, těším se a moc. S touhle slovenskou herečkou a šansoniérkou mě seznámil vlastně až Pe a mě uhranula. Naposledy jsem ji viděla v pražském Kaštanu a od té doby uteklo už dost vody …. Ve stanu bylo vydýcháno, zvuk taky nebyl muzikantům příliš nakloněn, ale i tak se Szidi dařilo svým osobitým vokálním projevem, smutnými příběhy poschovávanými v textech a hudbou vykouzlit nefalšovanou husí kůži…

Szidi se loučí, slovenský podvečer však ještě nekončí, po Szidi následuje další moje veleoblíbená dvojice, a sice bratislavští Longital , kteří se vydávají na obligátní hudební Výpravu po své zatím poslední desce, i když Dano nenápadně v Ostravě naznačil, že by Výprava neměla zůstat poslední deskou na dlouho …

Mezi Szidi Tobias a Longital jsme ještě operativně zařadili produkci Priessnitz, které jsem už živě neviděla věky a bylo to jak shledání po letech, příjemné, šťastné, skvělé. Po Jardovi Švejdíkovi & Co. nás už ale čeká jeden z dnešních headlinerů, a to sice Happy Mondays. V dobách jejich největší slávy jsem je samozřejmě moc nevnímala, když se řekne Happy Mondays, vybavím si hlavně film 24 Hour Party People a výbornou to letištní scénu, pár osamělých songů a postavy bratří v triku - Shauna a Paula Ryderových. Dnes v Happy Mondays zbyl už jen otylý Shaun, který během celého koncertu třímal v jedné ruce lahev, cigáro, držel se v pozadí u bicích, deklamoval texty a vůbec působil lehce zmateným dojmem. Po pódiu poskakoval cvičená roztleskavačka Mark "Bez" Berry, jehož jediná úloha byla běhat, skákat, tleskat a jinak bavit diváky. Po hudební stránce to celé zachraňovala doprovodná zpěvačka Roweta, která zpívala s nasazením meteorologické smrště, co měla přijít následující dny .... úkol vidět legendu jsem si splnila, ale řečeno slovy Varla Frištenského : „no tak, bylo to hezký, ale že bych to musel vidět dvakrát ...“

Únava prvního dne je už značná, ale po manchesterské legendě má ještě vystoupit grupa z Oregonu, a to The Dandy Warhols, na které jsem byla docela zvědavá, a které se mi ještě nepoštěstilo nikde vidět. Parta kolem pozérského frontmana ženského vzhledu Courtney Taylor-Taylora (mimochodem fascinace jeho vystupováním mi vydržela po celou dobu koncertu) zahrála cosi, co bylo ve výsledku zábavné a udrželo mě to na nohou, které už jsem před tím přestávala únavou cítit. Při identifikovaných Bohemian Like You a Get Off z desky Thirteen Tales from Urban Bohemia jsem i já připojila svůj znavený vokál, písně z připravovaného CD zněly zajímavě … prostě a jednoduše jejich melodický rock šmrncnutý občas trochou psychedelie a dada byl asi tou nejlepší tečkou za pátečním festivalovým programem.

Karlovy Vary - Berlín

letem světem …. za posledních 14 dní jsem viděla Dublin, pár filmů ve festivalových Varech, slyšela živé Radiohead a jen pár dnů na to se povalovala před ostravskými pódii na Colours of Ostrava, ale o těch později …

Karlovy Vary

Z festivalových Varů jsem letos odjížděla mimo jiné poučena o tom, jak to vlastně vypadá pod tamním vřídlem (letos bylo karlovarské „podvřídlí“ zpřístupněno lačným filmovým i nefilmovým kolemjdoucím) a byl to pohled z kategorie těch zajímavých i včetně tajemství výroby (pro mě mírně morbidních) karlovarských pokameněných suvenýrů. Dál jsem se jen utvrdila v tom, že Michel Gondry je fakt geniální (jeho poslední filmová hračka Be Kind Rewind je opravdu vypečená), zjistila, že severská kinematografie mě furt baví náramně, že lidi, co bych ve Varech potkat chtěla, nepotkám a naopak potkám opakovaně jen ty, se kterými se můžu během roku vidět dvakrát denně a že Karlovy Vary mají zřejmě něco proti tatarce, která se letos v žádném z nezdravých jídelních stánků nedala sehnat … 4 dny v tahu (příští rok snad zas na delší dobu) a tradá domů, protože hned den následující mám být zase on the road, tentokráte do Berlína za Thomem Yorkem.

Radiohead / Modeselektor - 8.7. 2008, Berlin (Kindl - Bühne Wuhlheide)

Když nepřijedou Radiohead k eL, musí eL k Radiohead aneb eL se v dobré společnosti (čítající dva spolucestující) vydala do Berlína, aby se na vlastní oči přesvědčila, jak to banda kolem Thoma Yorkea umí na živo. Že umí, je no suprises. Amfiteátr (Kindl - Bühne Wuhlheide) pro cca 17 tisíc hlav, všichni na značkách, představení může začít. Před Radiohead ještě představení domácích Modeselektor, které mě jen utvrdilo v tom, že jsem udělala dobře a vynechala je před časem v Praze, kde hráli v rámci Sperm Festivalu. Jejich electro mě míjí, nenacházím v něm žádný smysl, hloubku natož nápad a lehce se smířím s tím, že mě někdo nařkne z toho, že „tomu nerozumím“ :)

Po nich už ale následuje výměna kulis, ty, které patří Radiohead, čítají spuštěné a pečlivě seřazené neonové tyče, plátna na projekce … vypadá to každopádně zajímavě. O startovní song se postarala řádně našláplá 15 Step z poslední desky In Rainbows, neony a projekce dotváří každou píseň, Yorke se epilepticky kroutí za mikrofonem a sem tam střelí nějaký ten fór ("sorry about the rain, but it´s a Radiohead gig"), naši polští sousedé jásají a vytahují obligátní transparenty , za námi se skupinka asi Španělů pokouší zpívat (čti: stále zpívat) a čím je jejich produkce strašnější, tím je hlasitější, prodavač se soudkem piva na zádech a hadičkou v ruce se prodírá skákajícím davem, v tom všem si musíme hlídat náš pivní zálohovaný kelímek … vše je, jak má být… Krom Faust Arp v Berlíně zazněla celá In Rainbows, včetně ochutnávky z bonusového CD, to vše prokládané kousky staršími i nejstaršími, takže svého písňového zástupce měly v setlistu kromě debutu všechny desky, a to včetně Yorkeovy sólovky The Eraser, ze které zazněla Cymbal Rush , jejíž úvod trefil Yorke až na třetí pokus… Při There There z desky Hail To The Thief se roztrhlo nebe … kouzlo okamžiku … asi bych nevymyslela lepší song k průtrži mračen … Wolf at the Door potěšila , Airbag burácela, No Surprises nepřekvapila, úžasná Street Spirit (fade out) to celé po dvou hodinách uzavřela. Dvě hodiny poctivého potu na obou stranách barikád. Večer vrytý hluboko do paměti. Cesta domů. Díky…

fantastická There There, vrytá hluboko pod pláštěnku

Micah P. Hinson

Micah Paul Hinson není žádným „novým“ hlasem, ale do mého zorného pole se dostal až nedávno naprostou náhodou. První rande se odehrálo díky desce coverů - Dream Brother - The Songs of Tim and Jeff Buckley , kde si spolu s ním vzali do parády některý ze songů pánů Tima a Jeffa Buckleyových třeba Sufjan Stevens, Tunng, Stephen Fretwell, Matthew Herbert, The Earlies a další (Hinson tu je podepsaný pod verzí Yard of Blonde Girls od Jeffa Buckleyho).

Hinson má hlas starého ostříleného pardála - jasný, uhrančivý, sytý, ač jeho datum narození je 1981. Má na kontě 4 řadové desky, z nichž první vyšla v roce 2004 (Micah P. Hinson and the Gospel of Progress) a přivála mu úspěch, uznání a spolu s tím vším třeba i post předskokana takových es jako Iron & Wine, nebo Will Oldham.

Hinsona by si neměli nechat ujít ti, jejichž uším lahodí právě třeba zmínění Will Oldham, Iron & Wine ale třeba i Mark Lanegan , Smog či Bright Eyes. Kdo má rád čisté písničkářství s vůní alternativního country, folku, rocku, do kterého občas tu a tam problýskne trocha toho ryzího hluku se špetkou „dylanovského vypravěčství“ navrch , tomu doporučuju právě tohohle obrýleného mladíka z Texasu, do kterého by člověk absolutně neřekl, co se v něm může ukrývat. Zkrátka a jednoduše řečeno s klasiky z divadla Sklep, tenhle kluk má v hrdle ježka se slavíkem a pokud neznáte a chcete poznat, poslechněte např. jeho (v tuhle chvíli poslední) desku z roku 2006 - Micah P. Hinson And The Opera Circuit, která je hutná, barevná a zábavná k tomu. A nebo si chviličku počkejte a za pár dní můžete v ruce svírat a v uších nechat znít CD zbrusu nové, které se bude jmenovat Micah P. Hinson and the Red Empire Orchestra.

Na jeden nádech

Plno věcí uteklo, plno jistě ještě uteče, jiné se člověku jen tak připletou pod nohy …. a tak jsem kvůli práci musela oželet Bonnieho ´Prince´ Billyho , a že to „oželování“ bolelo jak pes, ale prý to byla klasa … dle očekávání. Plno kamarádů, co ho před tím moc neznalo a na koncertě bylo, do teď neví, co si o celém večeru myslet, takže předpokládám, že vše bylo přesně tak, jak mělo být (kdyby měl někdo pár postřehů navíc, sem s nimi) :)

Co jsem na druhou stranu neprošvihla, byli dva dny na to v Akropoli Enon. Šlapalo to, ač jsem měla pocit, že je Akropole pro tuhle bandu příliš velká, a to hlavně zvukově. Enon totiž po celou dobu zněli, jako by byli zavření v sudu …škoda, přeškoda … snažili se totiž všichni tři setsakramentsky. Z Johna Schmersala cákal pot, třískal do kytary a koulel očima o sto šest, roztomilá Toko Yasuda si od baskytary na závěr odskočila i za klávesy a nový bubeník Andy Robillard ukazoval, že je po Mattovi Schulzovi více než adekvátní náhradou. Pražská Sedmička, kterou při poslední návštěvě naplnili až po okraj, by asi i tentokrát seděla víc, Akropole sice ani v nejmenším vyprodaná nebyla (spíš jsem se zpočátku, když nás tam bylo asi deset, modlila, aby vůbec někdo přišel), ale zas ta cca stovka lidí, co se tam nakonec sešla, měla dost prostoru na to, si koncert opravdu užít (i když za to si Enon chleba nekoupí a Akropole nevydělá, to je jasné)
Vzhledem k tomu, že Enon u nás už taky tak trochu zapouští kořeny, tak doufám v brzkou shledanou třeba na Strahově …

Poslední zastávkou na jeden nádech bude zastávka irská. Tam jsem totiž strávila poslední čtyři dny a do procesu poznávání a vstřebávání barev Irska jsem začlenila i zastávku u Malahide Castle , nádherného místa od Dublinu co by kamenem. Ten den (neděle 29.6.) tam svá fidlátka měl mít rozložená Neil Young… no nekupte to … Já to sic málem nekoupila, ale nakonec vyrazila. Pro venkovní koncert by se nenašel hezčí prostor než Malahidské "okolohradí" (pro cca 10 tisíc lidí), a to nemluvím o počasí, které ten den bylo na irské poměry taky přející (čti, nepršelo jen zuřivě fičelo a občas vysvitlo i sluníčko).

Před mistrem Youngem se jako první ukázali kalifornští Everest, kteří se na trávě s kelímkem Guinesse poslouchali hezky, ale po nějaké době se stali poněkud monotématickými - často jsem si při jejich setu říkala, že tuhle písničku už na tuty hráli.

Po nich nastoupili The Frames - vlastně jediný důvod, proč jsem se nakonec na výlet do Malahide nechala přemluvit … vidět Glena & Co. na "domácím hřišti" se mi ještě za ta léta nepoštěstilo, navíc Glenovo hraní s Frames je teď z pochopitelných důvodů trochu upozaděno, takže ecce příležitost! Při koncertě se mi vybavila debata vedená před nějakým tím rokem o tom, jestli se Markéta Irglová nakonec stane či nestane plnohodnotným členem kapely … pravdu měli ti, kteří jí prorokovali flek na podiu vedle všech pánů. V Malahide se totiž představila jako 6. člen bandu. A ten post slušel jí i kapele, která jejím piánem a hlasem chytla zas trochu jinou barvu a vůni. Zazněl spíše festivalový setlist aneb písně vhodné pro otevřené prostory a lidi naladěné na různé noty. Otvírák Red Chord zněl krásně, v Seven Day Mile jsem ani nedoufala, Stars Are Underground měla sakra šťávu, Revelate zpívala půlka podhradí, Fitzcarraldo na úplný závěr byla třešnička na irském dortu. Pomalých kousků pomálu (s výjimkou snad jen Happiness a The Moon). Uvolněná, bezprostřední, energií sršící hodinka za svistu malahidského větru.

Na Neila Younga se čekalo něco přes hodinku – ještě, že v celém areálu bylo tolik front (občerstvení, WC atp.), které bylo možno vystát, zkrátit si jimi čas a trochu se i zahřát, protože začalo notně přituhovat, a to tak, že mě nezahřála ani teplá slaná palačinka, ani jakýsi irský rozverný mladík, kterého jsem přísným zrakem pozorovala, když se pokoušel předběhnout asi kilometrovou frontu, ve které jsem stála shodou okolností též, a který se následně, když si všiml, že jsem si všimla, ke mně rozeběhl a začal mě dlouze objímat … jiný kraj, jiný mrav … inu Irsko, u nás bych dostala tak maximálně na budku.

Přiznám se, že nejsem a nikdy jsem nebyla fanoušek Neila Younga (jsem připravená na kamenování) a začátek koncertu mě, přiznám se bez mučení, nebavil. Jedno cca 15 minut trvající kytarové sólo, dav si to užíval a já si připadala jako mimozemšťan. Pak se ale něco zlomilo a já si začala podupávat ( a nejen proto, že vichr dul a já už měla na sobě všechny přinesené vrstvy a litovala, že jsem si do Irska nevzala zimní bundu). Bavila mě Youngova kytara, bavilo mě pozorovat, jak těch 10 tisíc hlav tomu chlapíkovi zobe z ruky, jak si ho neuvěřitelně užívají všechny věkové kategorie. Zaznělo i těch pár skladeb, co od tohohle barda znám, takže jsem odjížděla jako spokojený divák i když nakonec zmrzlý na kost. To byla ale jen malá daň za jedno příjemné odpoledne a večer u Malahide Castle.