pondělí 12. listopadu 2012

You can spend your life fighting the river. Or you can look me right in the eyes.

Poslední dobou se přistihuju při lenosti vrstvit za sebou slova. Buď je to časem nebo nedostatkem patřičnýho vnitřního klidu, těžko říct, vlastně jsem i líná o tom přemýšlet. Nicméně písmena do žil vlilo alespoň pár posledních zážitků, se kterejma se v jednom postu možná sveze i nějaká historická zmínka.... ještě nevím... 

Tak třeba už dlouho mám rozepsaný post o tom, jak se dali dohromady The Afghan Whigs a Greg Dulli je přivezl do Prahy. Strejda Greg zhubnul bratru 20 kilo, vypadal jak za mlada, celá kapela zněla jak za mlada a vůbec, bylo to boží. Afgánští chrti a jejich I.P. Pavlov. Ten post v původní podobě už asi nikdy nedopíšu, tak pro nezanesení paměťovejch stop musí stačit, že jsem si celou dobu říkala, jak všechny ty věci, co znám, zněj živě skvěle a že mě strašně baví ten jejich skoro až stadionovej zvuk (a v neposlední řadě Dulliho upnutá košile). A bylo Going to town a Crime Scene a ten večer byl velkej.



Mezičas mezi minulostí a přítomností se využil k mnoha veselejm aktivitám, jako třeba k propláchnutí uší za přítomnosti A Place to Bury Strangers (první desku mám ráda, nicméně tenhle večer nesoucí se na jedný a stále stejný hlukový vlně mě už ke konci moc nebavil), nebo poškládlení plicních sklípků v Lucerna Music Baru na Refused. Dlouho jsem nikde nazažila takhle zahuleno. Inu narvanej LMB a tyhle švédský starý páky, co furt vypadaj jak kluci, což bylo pro nás, co měli zrovna u těhle týpků dost mezery ve vzdělání, trochu matoucí... Jak pak má člověk někomu uvěřit ty poudačky o nějakejch HC legendách žejo... ale překvapivě sakra dobrý to bylo.


Jinou kapitolou byli pak v rychlym sledu jedni starý kámoši a jeden vymodlenej belgickej večírek. Starej kámoš byl Jason Orlovich z Polite Sleeper, kterej tentokrát přijel sám a společnost mu dělali jen akustický fetch! a přátelsky zlitej Bugr. Jason byl s kytarou stejně maniakální jako s kapelou a fetch! zvládali mocný vály i akusticky. Super večer v Potrvá. No a belgická kapitola byla česká premiéra Absynthe Minded, co mi ten večer na Sedmě přinesli zas kousek do mý belgický skládačky... vím,  proč je mám ráda. Svižný, lehký a povinně po belgicku trochu divný a Bert Ostyn je nejlepší tanečník diska. Tak teď už jen na dostřel Ghinzu. Co?




Jedinej večer, co mě ale donutil sem otisknout všechno výše řečené, se odehrál 6.11. Nebudu tu znovu opakovat, jak jsou Shearwater nejlepší kapela na světě nebo jak velkej je talent a charisma Jonathana Meiburga. Od prvního setkání to byla láska na první pohled a i po těch letech chápu proč, i když se od tý doby změnilo hodně a Shearwater jsou dnes vlastně úplně jiná kapela. Na Lucerna Music Bar doplatila hlavně Jesca Hoop která měla ten večer roli aperitivu a chuť po omamnejch látkách. Po většinu svýho setu čelila se svou elektrickou kytarou historkám lidí na baru, co si s nějakou produkcí nelámali hlavu, a nutno říct, že spíš prohrávala. Někdy bych si její osobitě potichu skřípající písničkářství poslechla ještě jednou a v klidu.

Kolem desátý se ale nad sálem roztáhnou křídla všech buřňáků Texasu a člověk je zas po dlouhý době v jedný místnosti s JM. Po těch letech mi to chybělo a dubnová Olomouc se tehdy smála mý povinný pracovní výjezdní poradě. Mrzí, že Thor Harris ani Kim Burke už v živý sestavě kapely nejsou (komu by se po Thorovi stejskalo, co nevidět je tu se Swans), ale "omlazení"  kapele, zdá se, vlilo novou krev do žil (na první pohled to na podiu vypadá jak sraz gymplu po dvou letech) . Radost a zase ta upnutá košile (Jonathane, proč mi to děláš). Večer stojí na kusech z Animal Joy ostatně jako celá šňůra. Ta deska je živá, dravá a zemitá a z kapely tohle všechno sálá taky. Jako drobky se mezi věcmi z poslední desky objevuje pár starších kousků, jako třeba Castaways, Rooks, The Snow Leopard (protože je epic, jak poznamenává někdo z publika) nebo jako zlatej hřeb White Waves z mý nejmilejší Palo Santo (škoda, že Jonathan odmítl zahrát Seventy-four, Seventy-five, tuhle halekačku bych na živo chtěla ještě jednou slyšet).  Kapela hřmí a  mezi mraky se beze strachu prodírá známý falsetto. Ozvěny časů, co ještě před chvílí byly otisknutý v písku a teď je unáší příboj. Čas plyne strašně rychle až přichází na tomhle tour povinná punkově vypálená These Days od R.E.M a jde se domů. Respektive Jonathana čeká ještě jedna směna mezi lidma u merche a pak usínání na baru nad výsledky US prezidentskejch voleb. Mám toho chlapa ráda a vím proč... to už jsem ale říkala ... tak to radši ještě jednou zopakuju, co kdyby to někomu nedošlo...