neděle 24. srpna 2008

Co měsíc dal ....

Poslední opravdu letní dny přivály pár hudebních večírků, o kterých tady nepadlo ještě ani slovo. Ten první očekávaný večer (10.8.) na pražské Sedmičce byl ve znamení hezounů z Portlandu aneb k poslechu a tanci hrála úderná trojka Menomena. Před ní ještě „dámská“ skupina The Vibrarians , která, s vizáží spartakiádních cvičenek, hrající svoji verzi garážového punku, působila jako kompletně z jiné planety … Nicméně chlapíci z Menomeny žijí na téže planetě jako já a mluví hudební řečí, které rozumím, takže jejich společnost mi byla po celou dobu rozmilá … radost udělali oblíbenými kousky, ať už třeba Muscle n´Flo , The Pelican a mnohým dalším z obou mnou sakra protáčených řadovek (I Am the Fun Blame Monster! a Friend and Foe) … přesně v deset konečná … škoda, vydržela bych poslouchat a pokyvovat uznale hlavou spolu s ostatními ještě dlouho … jen to tričko jsem si už nestihla koupit … takhle ho budu muset jen závidět těm, co stihli…
a pár obrázků z koncertu


Druhé srpnové zastavení (19.8) bylo v neútulné hale HC Sparta, kde se pokoušeli vykouzlit Island skřítkové ze Sigur Rós. Islandský orchestr snivců ovšem přijel úplně sám, nepřivezl ani smyčce, ani dechy, mnohým to vadilo, já jsem zpočátku taky fňukala, že neuvidím holky z Amiina, ale nakonec to i bez nich byl ten nejlepší Island, jaký se dal z té sparťanské bídy vykouzlit. Před mnoha lety mi je pomohl objevit kamarád, který mi strčil do ruky jejich Ágætis byrjun a řekl: „plav“ … od té doby proplouvám jejich hudbou a baví mě. Jediné mírně nepříjemné loknutí si, je pro mě jejich poslední deska, kde je na můj vkus moc juchavých melodií (které znějí jako ujetější Coldplay) a maličko míň toho, co jsem na Sigur Rós měla vždycky ráda … ale i tak pro ně mám dál slabost … což mi asi už zůstane… Z poslední desky v Praze zazněly jen asi tři kousky, takže ta novota nakonec ani tak nebolela. Pánové Jónsi, Goggi, Kjarri a Orri se snažili, byli melancholičtí (jak se od nich očekávalo), chvilkama zlí (jak se od nich očekávalo), skřítkoidní a vůbec fajn. Ze starých kousků, jako třeba Olsen Olsen, Hoppípolla, Glósóli jsem měla neskrývanou radost, ty nové šly živě poslouchat, ale podobnost s popovými Coldplay se neustále drala na mysl … nakonec nám Sigur Rós tu velkou a ošklivou Spartu papírkově zasněžili a ona pak už skoro ani nebyla tak velká a ošklivá … tož, pěkné to vlastně bylo.
a obrázky i skřítků



Za pár dní mi ale islandský zážitek poněkud přehlušil zážitek z pánů Dulliho a Lanegana, viděných a slyšených pod společnou značkou The Gutter Twins, kterak hrají v pražské Akropoli (21.8). Oba pánové toho mají v hudbě už leccos za sebou, oba jsou spojeni s řadou projektů, ať už třeba The Afghan Whigs v případě Dulliho nebo grungeových Screaming Trees , řady sólových desek a spolupráce s každým, koho si snad dokážete představit (The Twilight Singers, Soulsavers, Queens of the Stone Age, Isobel Campbell etc…) v případě Marka Lanegana. Druhý jmenovaný je navíc majitelem jednoho z nejerotičtějších hlasů na hudebním písečku...

The Gutter Twins hráli bez předkapely, hlasitě, úderně, dlouho a skoro potmě (ze zadu je mírně osvětlovalo jen pár reflektorů, diváci celou dobu viděli pouze namodralé obrysy pánů pekelníků), což pěkně pohromadě vyvolalo tak intenzivní zážitek, že jsem měla dvě hodiny permanentně husí kůži a při The Stations , Each To Each nebo Front Street (z desky Saturnalia) se mi leskly oči … opravdu … hlasově koncert táhl poskakující a evidentně bavící se Dulli s hlasem motorové pily (jediná piha na kráse byl chvilkový pocit, že na podiu vidím místo siluety Grega Dulliho, siluetu Jirky Paroubka … naštěstí pro ostatní se mnou tenhle pocit nesdílel již nikdo další), oproti tomu naprosto statický Mark Lenegan (myslím, že během koncertu ani jednou nepřešlápl a ruce si k mikrofonovému stojanu asi zřejmě pro jistotu přilepil … na druhou stranu mám tušení, že jsem ho zahlédla, jak v jeden moment hnul koutky úst směrem vzhůru, což značilo úsměv … Praha měla tedy štěstí !) dodával potřebné hudební „koření“. Kouzlo The Gutter Twins je v tom, jak to oběma společně neuvěřitelně ladí… kombinace Dulliho nabroušené pily a Laneganovského extra hlubokého hlasu je totiž přímo elektrizující. K tomu všemu naprosto skvělá kapela s výbornou rytmiku … něco tak přesného, úderného a našláplého jsem na koncertě neslyšela dlouho, předlouho …uf … ne, nešlo o nějakou nostalgii, připomínku toho, že na podiu stojí v podstatě legendy, šlo o jeden z nejenergičtějších, nejintenzivnějších a pro mě nejlepších koncertů posledních několika let … jestli se něco už teď zařadilo mezi mé pomyslné vrcholy hudební sezóny, jsou to dvojčata Lanegan a Dulli … bez debaty … stoprocentně … amen.
A opět něco od pánů fotografů


Poslední zastávkou bude Střelecký ostrov (23.8) aneb další díl pravidelných večírků party ze Silver Rocket. A že letošní Silver Rocket Summer Stroj večírkem byl ! Letos šťavnatě poskládaný lineup (Zkouška Sirén, Fetch!, Elektročas, Děti Deště, OTK a něžní Made Out Of Babies … navíc po ukončení hudebního pekla měl přijít film … a jaký jiný by se hodil lépe než Vynález Zkázy, že) … ovšem o ten večírek šlo nakonec především … krom celodenního zvukového výplachu, jsem potkala asi sto tisíc lidí, co jsem neviděla asi sto tisíc let ... uznala, že zpěvačka z Made out of babies je křehká kopretina ... zjistila, že člověk, se kterým se už nějakou dobu zdravím a hlásíme se k sobě na koncertech i jinde, hraje s Fetch! (svět je malej a to je tak, když člověk nejprve slyší a pak až vidí) ... pobavila se, když mi jeden z mých last.kamarádů při procházce po Střeláku tvrdil, jak dnes nesmí moc konzumovat, neb má druhý den práci a v deset už byl tak namol, že nemohl ani chodit, natož mluvit.... a Vynález zkázy byl taky super, neviděla jsem sto let a ten večer taky ne, protože jsem cca po dvaceti minutách usnula a probudila se až hrozivou zimou ... inu vzbudila jsem i ostatní, kteří spali v roztodivných pozicích, přeskákali jsme podobně i jinak vytuhlé hloučky milovníků dobré muziky a tak večer skončil ... bylo to zábavné .... za rok na startu stříbrné rakety zas na viděnou !