Colours of Ostrava - den 3. (sobota)

Třetí den bývá prý kritický, ale asi to platí jen pro lyže. Na ty je moc horko. Konečně sluníčko, a to se všim všudy. Vedro k padnutí.

Útočištěm budiž chládek minikina, které má "po o" pro sebe Martin Evžen Kyšperský a jeho fonotéka, aneb hudba, co se mu honí hlavou, se kterou se chce podělit nebo náhodnému posluchači objevit. Čas plyne, MEKův setlist zahrnuje plno věcí od mně známých, milovaných (Bowie, PJ Harvey, Syd Barrett, Brian Eno, Oldřich Janota atd.) až po ty, co jsem neznala ani znát nemohla. Tady nemůžu nezmínit třeba školní kapelu s poetickým názvem - Sud sraček, která po těch všech umělcích a "umělcích" viděných v posledních hodinách, co jsou samá kudrlina a "přesah", působila se svým "já jedu, tyvole já jedu, jedu jak ďábel, ďábel sám" jako balzám.... návrat ke kořenům, k základním stavebním kamenům, primárním rituálům, jako jo. Zrovna nedávno jsme vedli akademickou debatu na téma "kam v té muzice vlastně dál" a konečné usnesení znělo "možná že zpět na začátek ke všemu, co už jsme zapomněli, ale co každý z nás má ještě v sobě." Myslim, že proces už stejně dávno začal, co jinýho by jinak znamenala záliba ve všem tom šumu (čti noise), drone, lo-fi nebo vůbec DIY postupech. A přesně tuhle myšlenku zmiňuje hned zpočátku taky MEK. Tady prosím, kdyby sem náhodou zabloudil někdo, kdo v Ostravě také nakoukl pod pokličku Martinova playlistu a měl lepší paměť než já, tudíž by věděl, jak se jmenovala kapela (tuším moldavská?), co se ukrývala na začátku playlistu (číslo 2?) a vykukovala střídavě zpoza kosmických zvuků, šumů a rituálních tanců, ať mi určitě napíše její jméno. Mně v paměti zabloudilo a ne a ne ho najít.

Po muzice v tmavém kinosálu zas ta, co je na přímém slunci, tam totiž Robert Nebřenský zkoušel svou paměť a pokoušel se přijít na slova starých pecek Vltavy. U těch starých se mu to dařilo střídavě a nové mi, nemůžu si pomoct, přijdou čim dál tim víc bez nápadu.

Ale zlatý hřeb toho dne má teprve přijít. Alespoň pro eL. Lisa Hannigan anděl na irskym nebi a když říkám anděl, tak to myslím beze všeho patosu, ona totiž anděl fakt je. Lisu asi plno lidí vnímá jen jako "tu od Damiena Rice", což je zapráskaně placatej pohled. Lisa v Ostravě ukázala, co je to radost z hraní. Přehrála se svojí čtyřhlavou kapelou skoro celou Sea Sew, což je její (zatím jediná) deska vydaná už v nulaosm (což už volá po další nebo ne?) a navrch všeho Personal Jesus od DM a bylo vymalováno. Nevím, jestli měl někdo v Ostravě (krom Grinderman) větší aplaus. Zkrátka konečně slunce a do toho Lisa se všema těma starejma instrumentama, na které hraje střídavě ona a její chlapci. Někdo pouští bubliny, což podtrhuje atmosféru venkovního pikniku s přáteli, se kterými jste prožili ty nejdůležitější roky svýho života. Za černejma sklama se skryje slza. Lisa je výjimečná písničkářka, co do svejch písňovejch dětí dokáže vložit jak čistou radost, tak trochu neklidu, nad klidnym mořem se občas i zatmí a blejskne, ale žádná loď se nepotopí a piráti v tom jedou s váma. Radost a andělé se na vás smějou. Ještě lepší než jste čekali ... než jsem čekala.

Po hodině na kvetoucí louce je tak trochu prázdno. Internacionální N.O.H.A. a jejich "world music-drum'n'bass" mě strašně ruší ve vstřebávání irskejch dálek (pánové a dámy prominou), takže jdu radši překontrolovat Jardu s Janou, jak jim frčí Traband. Jezdí furt dobře a já to vím. To kárka Marsyas se porouchala už dávno a teď jí někdo lepí izolepou a pokouší se nahodit motor. Prvních 15 minut a dál ani ránu, je z toho smutno a na podiu potlachově řádí "Petr Kalandra Memory Band". Pan Čé říká, že druhá půlka koncertu byla fajn a panu Čé bych v tomhle měla věřit, ale bohužel jsem viděla tu první.

Kacu! je kapela z Brna, se slečnou s violoncellem. V gulášku z alternativy, world music, lidovek a vážný hudby slyšim často a nejvíc asi Ivu Bittovou, samet a písečná bouře zahraná na smyčec. Škoda, že jsem Kacu! nepotkala spíš před pár lety.

Nicméně po smyčcovym divadle se chystá banda z Japonska, co nemá hlasový ekvilibristiky ráda a hraje poctivej post rock - Mono. Je zvláštní vidět během jedný hodiny na festivalu Traband a Mono. Tak trochu rychlej výlet přes hranice. Mono hraje zase pěkně, barevný nasvícení, plochy a plošky, ticho a hluk, nahoru a dolu. Hezký, soustředěný a profesorský.

The Horrors nebo Anomie Belle? Kytary nebo trip hop ? U čtení řádků ve festivalové brožuře mi u Anomie Belle naskočí můj objev let minulých Inga Liljestöm. Za cestu do New York City - haly to stojí. Leč technické problémy, neustále oddalují start, trpělivost je nedostatkový zboží, dáváme jednu písničku... Je to jakoby mladší sestra Joanny Newsom začala hrát na housle a jako přílohu servírovala sem tam nějakou tu smyčku a pomalej beat. Zní to zajímavě, říkáme si, že se po The Horrors vrátíme (Anomie má hrát ten večer místo zrušených Ninjasonic ještě jednou). Ale nakonec je všechno jinak.

U The Horrors si nešlo občas neklást otázku, jestli pro ně největší podium v Ostravě není přece jen velké, jak by asi zněli v klubu apod. Takhle to vypadalo jen jako miliontý odvar z Joy Division. Z podia na mě šel chlad a nezúčastněnost. Nuda. Vyčerpávající. Jediný světlý bod byla podoba jejich zpěváka s panem Oly. Měla jsem zůstat v New Yorku, ale už není síla se tam vrátit.

Poslední sobotní dinosauři jsou Apollo 440, které ten den neustále, včetně ostravských "moderátorů" označovali jako "slavné Apollo 404" ... tak nevím, možná neznali ani ty dva hity, co znám já. Což mi připomíná otázku - je OPRAVDU potřeba mít na hudebním festivalu moderátory ? Navíc moderátory typu oněch dvou zoufalých šašků na Černé louce ? Pocit kolektivní trapnosti byl přítomen pokaždé, když vylezli na podium a jen těžko se ho člověk zbavoval po dlouhé minuty. Ne, už opravdu nechci slyšet ani atomový hlas ani jinou jejich hlášku k popukání. Chápu, že Gira v neděli nechtěl, aby Swans uváděli na podium, nechápu, jak je možné, že jim někdo v průběhu festivalu nedal na budku (ano, až takovouhle iracionální agresivitu ve mně tihle dva vzbuzovali).

Každopádně zpět k Apollo 440 - tihle bardi, co zuřivě míchaj elektroniku a rock, vzali do Ostravy hlavně ten rock a mě hned napadají Unkle. Poctivá dydžina pro staromilce na závěr soboty. Třetí den bývá kritickej, teď to chápu, únava zalejvá nohy do betonu a to je před náma ještě neděle a pánové Gira a Cave.

Apollo 440 - Stp The Rock

Colours of Ostrava - den 2. (pátek)

Den dva začíná, jak to tak na hudebním festivalu bývá, filmem. Pavel Klusák i do Ostravy přivezl svůj pojízdný hudebně-filmový cirkus a v pátek po obědě nabízel film na dobré trávení. A vzhledem k tomu, že se jednalo o film Backyard, co jsem nestihla ve Varech, šlo se hledat ostravské Minikino. To bylo po troše bloudění nalezeno a shledáno jako nanejvýš příjemný malý prostor (až na jedinou trochu nepříjemnou servírku). Backyard je hudební dokument o tom, kterak si Árni Rúnar (z FM Belfast) k sobě na miniaturní dvorek (kde má i své mini-studio) pozve řadu kamarádů z různých islandských kapel, aby tam pro potěchu svojí i náhodných kolemjdoucích zahráli a koncert natočili. Takže se jednoho dne na dvorku sejdou třeba Múm, zmiňovaní FM Belfast, Hjaltalín, Sin Fang Bous, Retro Stefson, Borko nebo Reykjavík!. Přípravy, samotné hraní a čirá radost z hudby, to je to, oč ve filmu běží. Malý film, svěží a vtipný s tím nejlepším, co hudební Island nabízí.

Po islandském hudebním ostrově, Jirka Imlauf a Houpací koně, co jsem letos viděla mockrát a určitě ještě mockrát uvidim a pokaždý se na to budu těšit. Je málo českých kapel, o kterých mám pocit, že hrajou jenom pro mě a Koně jsou jedna z nich (o té druhé později). Jak stín ze tmy vypučel květ... Ústecký opar nad hlavama, co mi vždycky něčím připomínal ten jesenický nad hlavou Priessnitz. Ale místo tisíce slov jednu Klíčovou. Nevidíme se letos naposledy.

Koňmo se dostáváme do areálu Černé louky, kde má začít Joan As Police Woman.

Joan není jen bývalá Jeffa Buckleyho, je to hlavně skvělá písničkářka, co prošla řadou kapel a spolupracovala s mnoha zvučnými jmény (Antony and the Johnsons, Guillemots, Rufus Wainwright a kvanta dalších). Hlas, co drsně hladí, melancholie, co se přelévá a občas z ní vykoukne střep. Hodně piána, rock, soul nebo třeba funky. Strašně bych jí chtěla vidět někde v klubu, kde by se sevřenost její hudby nemohla zaběhnout mezi stánky s čínskejma nudlema, tak, jako se to chvílemi stávalo v Ostravě.

Po Joan jdeme nechat odpočinout uším a zaměstnat taky oči, v divadelní bažině (koho napadlo v bažině postavit divadelní stan ?) se chystá Divadlo DNO a třináctiletá dospělá dívka Fagi. Zapráskaně ! Po cestě ještě míjíme Brendana Perryho aka půlku Dead Can Dance (zlí jazykové neboli moji mužští kamarádi tvrdí, že polovičku horší), a jeho vznešená melancholie nás ještě chvilku hřeje do zad. Ale v divadle se už otvírá Svět podle Fagi , což je komiks v divadle. Fagi je placatá černobílá třináctiletá ironická holka, co s ní je těžký vyjít, a co je aktivní, kromě svýho zapráskanýho dětskýho pokojíčku, třeba i tady . Divadlo je koláž z toho, co všechno černobílého se Fagi děje, z improvizace a písniček na hraně rozvernosti. Slabší příběhy se střídají s těmi, co shazují diváky smíchem ze sedadel. Vzhledem k množství stripových Fagiiných absurdních příhod, může být představení pokaždé jiné, takže se, stejně jako Fagi , prostě nemůže okoukat a oposlouchat. Těším se na příště.

Pátek se chýlí ke svému hudebnímu konci. Jdeme se podívat na Blackfield .

Blackfield je kapela, co za ní stojí Steven Wilson z Porcupine Tree a izraelec Aviv Geffen. Upřímně bych radši poslouchala Porcupine Tree. Blackfield mi přišli jako sbírka rockových klišé, kde byla za každou cenu znát snaha znít jako Pink Floyd, navíc s texty, co byly chvílemi na úrovni žáka deváté třídy (pokud by zvládl napsat text s opakujícími se dvěma větami ). A o Geffenových namalovaných slzách a "dramatické" vizáži i výrazu ani nemluvě...

Radši utíkáme do kostela, kde má o půlnoci hrát Frank Yamma. Yamma je australský Aboriginec, pouštní démon a persona s nezvyklou aurou. Minimálně mi přivodil jeden z nejzvláštnějších zážitků na Colours. Kostel je zaplněný, věkový průměr je tu teď tak pětačtyřicet let, ze všech rohů dýchá očekávání spirituálního zážitku. To bourá přicházející Yamma podpírán chlapíkem v obleku. Vzpomenu si, že podobně na podium musí už pokaždé "dovléct" Ozzyho. Yamma má akustickou kytaru a nic víc. Začíná hrát a stěžuje si na zvuk. Má nádhernej a silnej hlas, kterej mi dynamikou trochu připomíná naší partu irskejch bardů odchovanou ulicema. Pan zvukař je už asi taky znaven pokročilou hodinou, potřebuje vyburcovat, takže Yamma aniž by přerušil písničku, k němu pošle několik zakřičených "fuckofů" a "motherfuckerů". Publikum se vyděšeně rozhlíží, v první chvíli to vypadá, že je do háje posíláno ono... nálož nadávek pokračuje, písnička se blíží do finále. V přestávkách mezi songy se Yamma marně snaží třesoucími se prsty otevřít lahev s vodou. Když ale začne hrát, ovládá kytaru tak dynamicky a přesně, že je s podivem, kde na to bere sílu. Tlumené tiché písně tu přechází do sonických hradeb a Yammův hlas se jak skoby zaráží do zdí kostela. Jeho hudba mi opakovaně připomene irské pláně a třeba Interference Ferguse O´Farrella. Do Austrálie daleko. Pak přijde i pár nesouvislých historek, ve kterých Yamma skáče z tématu na téma. Vidím a slyším Daniela Johnstona a jeho nemocnou mysl. Po hodině a něco je konec. Yamma je nevyzpytatelnej démon, co se ho lze trochu bát, co vás ale stejně něčím přitahuje. V sobotu hraje ještě jednou, a sice na venkovní scéně...Tuhle půlnoc v kostele si budu pamatovat dlouho.

Po tomhle zážitku už na žádnou další produkci není síla, takže míjíme Semi Precious Weapons a jejich pózerskou show a mizíme ve tmě. Sobota je nám už za zády.

Colours of Ostrava - den 1. (čtvrtek)

Když letos do lineupu Colours of Ostrava přibyla jména jako Grinderman, Swans, Paramount Styles nebo Rain Machine, eL jen tiše zavýskla a šla si koupit lístek na vlak.Čtvrtek až neděle, různobarevný počasí a zážitky.

Den jedna - čtvrtek

Vítá liják a bouřka, na kost už první den, modleníčko, aby to nebyl status quo až do neděle. Z úkrytu na půl cesty do stanovýho městečka se dobře pozoruje mokrej cvrkot. Voda z nebe střídavě až do soboty, jsme na festivalu none?!

Plán na start je jasnej, pivo a Paramount Styles. New York City stage je poměrně kůl, kus New Yorku ve výstavní hale, kde se to třpytí, podlaha se lepí rozlitejma koktejlama, u baru nejdřív vyfasujete lísteček jako na poště a u stolečků podél celého "sálu" se v jednom kuse rozebírá život .... a k tomu hraje hudba... díky tomu prostor občas vyhrává nad muzikanty .... strašná škoda.

Scott tak blízko, aby jsme mu viděli pod sukně (vtip). Stojí. Simon si zřejmě nechává narůst knír (to není vtip). Paramount Styles jako dřív. Failure American Style zní nejhlasitěji. Heaven's Alright tak trochu v pozadí. Girls Of Prague povinně a kolemstojícím, ač očividně vidí poprvé, se to líbí. První polovina koncertu je trochu řeckořímskej se zvukem, kdy se Scottův hlas topí v ostatních nástrojích, ta druhá už je o něco lepší. Keep Losing You ... Simonovo cello, Scottův šmirgl a blikající písmena NYC... One Last Surprise jako instrumentální večerníček. Je zvláštní vidět na Paramount Styles tolik lidí... tolik lidí, co neznám hehe. První kapela festivalu a hned zlatý hřeb. Vítěz.

Po Scottovi míjíme The Herbaliser u kterých by se jeden unudil. Plochá, sterilní a nudná chvilka s nimi strávená. A já myslela, že jsou to jiní kabrňáci...

Rain machine je projekt, za kterým stojí Kyp Malone z TV on the Radio. Do Ostravy přijel bez kapely jen se svým vousem a kytarou. A tady poprvé vyhrává NYC stage nad interpretem. Kypova hodinka byla niterná, intimní, jiná než nahrávky, na kterých má velké slovo kapela, hodinka vonící po blues a gospelu a zvláštním písničkářství, takže drahně těch, kteří přišli, se radši věnovali cinkání skleničkama a sdělování si životních pravd, než pokusem proniknout do těch, co nabízel Rain Machine. Krása v úlu. Bylo mi to tak moc líto, ale bylo to tak strašně pěkný. Kéž by se naplnil Kypova slova o návratu s "bands".

Po vousaté kráse trocha toho lesku a bídy. Santigold je holka, co zní jako trochu špinavější a drzejší M.I.A. Jejích 15 min slávy bylo hlavně o show, kdy na podiu skotačil kůň (nešlo nevzpomenout si na slavného Montypythonovského "komikoně"), tanečnice se synchronizovaně vrtěly s kladivy a vůbec bylo na co se dívat. Co už pro mě bylo obtížnější, bylo Santigold poslouchat, protože její ječák mi bičoval uši takřka k nesnesení (a to nejen při zpěvu). Jde se na PiL.

Public image Ltd. John Lydon. Johnny Rotten pro ty, kdo přísahaj na Sex Pistols. Kucí na Pohodě si nemohli vynachválit. V Ostravě leje. Lydon je už strejda, kterej vypadá jako kdyby měl pod sakem schovaný polštář... nekompromisní Rock´n´ Roll. This is not a Love Song jako startovací song. Všude kolem se paří déšť nedéšť... Jízda ve stodvaceti po celou tu hodinu. Stěrače jedou na plnej výkon a Lydon zabodává ostruhy do slabin největšího podia na Colours. Hypnotická hodinka s Johnem Lydonem jako hlavním šamanem.

a na konec čtvrtek v pár minutách.