Colours of Ostrava - den 2. (pátek)

Den dva začíná, jak to tak na hudebním festivalu bývá, filmem. Pavel Klusák i do Ostravy přivezl svůj pojízdný hudebně-filmový cirkus a v pátek po obědě nabízel film na dobré trávení. A vzhledem k tomu, že se jednalo o film Backyard, co jsem nestihla ve Varech, šlo se hledat ostravské Minikino. To bylo po troše bloudění nalezeno a shledáno jako nanejvýš příjemný malý prostor (až na jedinou trochu nepříjemnou servírku). Backyard je hudební dokument o tom, kterak si Árni Rúnar (z FM Belfast) k sobě na miniaturní dvorek (kde má i své mini-studio) pozve řadu kamarádů z různých islandských kapel, aby tam pro potěchu svojí i náhodných kolemjdoucích zahráli a koncert natočili. Takže se jednoho dne na dvorku sejdou třeba Múm, zmiňovaní FM Belfast, Hjaltalín, Sin Fang Bous, Retro Stefson, Borko nebo Reykjavík!. Přípravy, samotné hraní a čirá radost z hudby, to je to, oč ve filmu běží. Malý film, svěží a vtipný s tím nejlepším, co hudební Island nabízí.

Po islandském hudebním ostrově, Jirka Imlauf a Houpací koně, co jsem letos viděla mockrát a určitě ještě mockrát uvidim a pokaždý se na to budu těšit. Je málo českých kapel, o kterých mám pocit, že hrajou jenom pro mě a Koně jsou jedna z nich (o té druhé později). Jak stín ze tmy vypučel květ... Ústecký opar nad hlavama, co mi vždycky něčím připomínal ten jesenický nad hlavou Priessnitz. Ale místo tisíce slov jednu Klíčovou. Nevidíme se letos naposledy.

Koňmo se dostáváme do areálu Černé louky, kde má začít Joan As Police Woman.

Joan není jen bývalá Jeffa Buckleyho, je to hlavně skvělá písničkářka, co prošla řadou kapel a spolupracovala s mnoha zvučnými jmény (Antony and the Johnsons, Guillemots, Rufus Wainwright a kvanta dalších). Hlas, co drsně hladí, melancholie, co se přelévá a občas z ní vykoukne střep. Hodně piána, rock, soul nebo třeba funky. Strašně bych jí chtěla vidět někde v klubu, kde by se sevřenost její hudby nemohla zaběhnout mezi stánky s čínskejma nudlema, tak, jako se to chvílemi stávalo v Ostravě.

Po Joan jdeme nechat odpočinout uším a zaměstnat taky oči, v divadelní bažině (koho napadlo v bažině postavit divadelní stan ?) se chystá Divadlo DNO a třináctiletá dospělá dívka Fagi. Zapráskaně ! Po cestě ještě míjíme Brendana Perryho aka půlku Dead Can Dance (zlí jazykové neboli moji mužští kamarádi tvrdí, že polovičku horší), a jeho vznešená melancholie nás ještě chvilku hřeje do zad. Ale v divadle se už otvírá Svět podle Fagi , což je komiks v divadle. Fagi je placatá černobílá třináctiletá ironická holka, co s ní je těžký vyjít, a co je aktivní, kromě svýho zapráskanýho dětskýho pokojíčku, třeba i tady . Divadlo je koláž z toho, co všechno černobílého se Fagi děje, z improvizace a písniček na hraně rozvernosti. Slabší příběhy se střídají s těmi, co shazují diváky smíchem ze sedadel. Vzhledem k množství stripových Fagiiných absurdních příhod, může být představení pokaždé jiné, takže se, stejně jako Fagi , prostě nemůže okoukat a oposlouchat. Těším se na příště.

Pátek se chýlí ke svému hudebnímu konci. Jdeme se podívat na Blackfield .

Blackfield je kapela, co za ní stojí Steven Wilson z Porcupine Tree a izraelec Aviv Geffen. Upřímně bych radši poslouchala Porcupine Tree. Blackfield mi přišli jako sbírka rockových klišé, kde byla za každou cenu znát snaha znít jako Pink Floyd, navíc s texty, co byly chvílemi na úrovni žáka deváté třídy (pokud by zvládl napsat text s opakujícími se dvěma větami ). A o Geffenových namalovaných slzách a "dramatické" vizáži i výrazu ani nemluvě...

Radši utíkáme do kostela, kde má o půlnoci hrát Frank Yamma. Yamma je australský Aboriginec, pouštní démon a persona s nezvyklou aurou. Minimálně mi přivodil jeden z nejzvláštnějších zážitků na Colours. Kostel je zaplněný, věkový průměr je tu teď tak pětačtyřicet let, ze všech rohů dýchá očekávání spirituálního zážitku. To bourá přicházející Yamma podpírán chlapíkem v obleku. Vzpomenu si, že podobně na podium musí už pokaždé "dovléct" Ozzyho. Yamma má akustickou kytaru a nic víc. Začíná hrát a stěžuje si na zvuk. Má nádhernej a silnej hlas, kterej mi dynamikou trochu připomíná naší partu irskejch bardů odchovanou ulicema. Pan zvukař je už asi taky znaven pokročilou hodinou, potřebuje vyburcovat, takže Yamma aniž by přerušil písničku, k němu pošle několik zakřičených "fuckofů" a "motherfuckerů". Publikum se vyděšeně rozhlíží, v první chvíli to vypadá, že je do háje posíláno ono... nálož nadávek pokračuje, písnička se blíží do finále. V přestávkách mezi songy se Yamma marně snaží třesoucími se prsty otevřít lahev s vodou. Když ale začne hrát, ovládá kytaru tak dynamicky a přesně, že je s podivem, kde na to bere sílu. Tlumené tiché písně tu přechází do sonických hradeb a Yammův hlas se jak skoby zaráží do zdí kostela. Jeho hudba mi opakovaně připomene irské pláně a třeba Interference Ferguse O´Farrella. Do Austrálie daleko. Pak přijde i pár nesouvislých historek, ve kterých Yamma skáče z tématu na téma. Vidím a slyším Daniela Johnstona a jeho nemocnou mysl. Po hodině a něco je konec. Yamma je nevyzpytatelnej démon, co se ho lze trochu bát, co vás ale stejně něčím přitahuje. V sobotu hraje ještě jednou, a sice na venkovní scéně...Tuhle půlnoc v kostele si budu pamatovat dlouho.

Po tomhle zážitku už na žádnou další produkci není síla, takže míjíme Semi Precious Weapons a jejich pózerskou show a mizíme ve tmě. Sobota je nám už za zády.