Tucker a ti druzí

Jen spěšným průletem poslední dny a hodiny. Velikonoční pondělí a koleda koleda Alexandera Tuckera (13.4., Klub 007). Já vám říkala, ať přijdete. Alex je tak trochu hudební autista, co donutil všech zhruba pětatřicet naslouchajících kusů posedat si po zemi, nepřítomně se kymácet do všech těch doom a freak zvuků a nespustit přitom oči z pódia. Osamělý jezdec s baterií krabiček, kytarou, houslemi, efekty, co vždy zpočátku vykouzlil křehkou kostřičku melodie, na kterou nechal sedat nánosy zvuků, vrstvil psychedelické smyčky, občas končil v krajinách droneového burácení a tím vším tak oživoval svého majestátního zvukového golema … kolektivní hypnóza, oči upřené do jednoho bodu … veins to the sky….. hypnóza vydržela ještě když Alexander balil svoje inštrumenty do velkého kufru, hned vedle náhradních trenýrek a triček … jeden z nejzvláštnějších koncertů za poslední dobu a Tucker je jeden z nejzvláštnějších muzikantů, co jsem viděla …. slovo nejzvláštnější lze nahradit třeba výrazem nejvíc fascinující a tak … fakt dík slečně indiánové, že ho přitáhla.

fotky od kryštofa: zde

fotky od dlouhána : zde

a jedna živá pro rámcovou chabou představu: zde

V neděli (19.4.) zas do NoD/Roxy přišli ti, kteří mají rádi hudební Kanadu, Wolf Parade, a které baví říznej elektro-rock à la Dan Boeckner a Alexei Perry, tedy Handsome Furs. Těch, pro které platí předchozí řádky, přišlo nemálo, takže už se dalo slušně potit i na předskakujícím dné (konečně jsem pány viděla, tak snad už mi nebude dále vyčítáno) i po nich dunících Kazetách… Handsome Furs sic začínali až ve třičtvrtě na deset, takže jsme nervózně sledovali střídavě hodinky a prázdné pódium a špekulovali nad tím, jestli to bude, při nutnosti, končit v deset, nejkratší koncert a.m 180, nebo jestli si užijeme ještě dobrodružství s přivolanou policejní hlídkou. Naštěstí se nestalo ani jedno ani druhé, Dan s Alexei hlučeli pěknou standardní třičtvrtěhodinku, stříkali pot na první řady, z posledního kolečka Face Control nabízeli jednu pecku za druhou a vyloženě si celej večer nadmíru užívali. Jejich Pražané jim holt rozumí, proto se sem tenhle páreček často vrací a snad ještě vracet bude…

a vůbec, jedno video lepší než tisíc slov, že …

Jinak sankalpa funguje, neb 9. srpna na Sedmičce nebude hrát nikdo jiný než The Thermals. (o Radiohead na Výstavišti už všichni vědí, takže do závorky s nima). A nejzásadnější informací pro dnešek je to, že Shearwater natáčí novou desku (a pozor, zásadnost informace narůstá), a sice pod bedlivým dohledem Johna Congletona (!). Komu jméno nic neříká, možná bude říkat aspoň kapela The Paper Chase, kterážto je jeho vlastní a komu neříkají nic ani The Paper Chase (nikdo takový přece existovat nemůže hehe), tak si aspoň může najít, s kým vším tenhle šikula producentsky spolupracoval a komu všemu už vypiplával desky. Fakt se těšim…

Now we can see...

Kdo nepřišel v pátek (27.3.) na Sedmu, neviděl a neslyšel, jak k tanci a poslechu hraje dvouhlavá saň (Charles Byron Salas Humara & Joe Faustin Kelly ) Panther, což jsou chlapíci, kteří si ve dvou vystačí a umí být stejně tak punk jako pop, což dokazuje i to, že oba mají za sebou angažmá v různých úderkách (Joe je vysloužilým, členem 31Knots a Charles hrál třeba s momentálně spícími The Planet The, kterým je koneckonců Panther podobný asi nejvíc … dance-punk jak brus, v případě Panther jde jen o krapet odlehčenější pop-verzi, při které se dá lépe tančit). Jen mi přišlo, že saň ten večer dštila oheň a síru jen hrozně kraťounce … ale možná se mi to jen zdálo, byla to standardní délka a bylo to všechno jen tak MOC zábavný … a to nejen po stránce hudební, ale i vizuální, kdy mistr Charles, byl neopakovatelně pohybově nevyzpytatelný, s grácií Davida Vávry podnikal časté výpady mezi lid a svíjel se mi u nohou …

sakra, kde se jen všichni ti Amíci učí tančit ?!

- a pár obrázků zde.

Na The Holy Kiss přišlo po hříchu málo lidí a ti, co nedorazili , nechť hořce litují … Matty je totiž opička smutné postavy (čti: cavevovsky průsvitný), co působí trochu nesvéprávně, Alli soustředěností při hře na kytaru připomínala Michala Pavlíčka, bubeník byl ďábel a sympaťák a Panther MacDonald měl knír i basu setsakra nabroušený … songy, co ten večer zazněly, se daly spočítat na prstech jedné ruky, byly převážně z poslední vinylové Under Noon Of Night a ani jeden z nich nebyl kratší než nějakých 10 minut. Matty Rue Morgue nejvíc ze všeho připomínal gorilu zavřenou v kleci - s notnou dávkou kabaretní teatrálnosti pobíhal sem tam, vbíhal mezi lidi, svíjel se na zemi, šplhal do výšek, dělal ramena, cenil zlatej chrup a vydával zvířecí zvuky… byla to birthday party, kázání šílenýho kněze, bylo to divadlo, punk a krmení divý zvěře, temný blues, hudební vzpomínka třeba na These Immortal Souls nebo Crime And the City Solution a bylo to boží …

- a zas obrázky

- a jeden webcast s rozhovorem, Under noon of night a See Line Woman

*******

- Jinak The Thermals 7. dubna vydávají novou desku, která byla včera a dnes (3. a 4.4) celá k poslechu na jejich myspace, internet je jí už plný a je tak zábavná, že její poslouchání hrozí až mírnou závislostí … není to sice placka tak „no future“, jako byla jejich předchozí The Body, The Blood, The Machine, ani na ní není tak jasná vypalovačka jako třeba Pillar Of Salt , ale hned třeba startovní When I Died je vyloženě k pomilování …the earth was too hot, the earth was to thin, I took off my clothes, I took off my skin…. radost … mám tuhle bandu tříakordovejch intošů fakt ráda …(mimochodem v Pillar Of Salt- klipu se cca kolem 1:13 mihne i mistr Humara-Panther se svou moonwalk ... jen nesmíte zrovna mrknout)

- Zato noví The Decemberists jsou tak moc „koncepční“, až jsou k uzoufání nudní, achjo … kde asi milí Děkabristi udělali chybu …

- (prý „nejočekávanější“) Normal je film, který se udusil pod nánosy formálních postupů, který zapomněl, že je co vyprávět (!), a tak se pod těmi všemi formálními slupkami choulí pouze roztřesený zárodek příběhu, na který se zapomnělo .... chvilkami vám v sále dokonce cukají koutky úst a chce se vám i tak trochu smát (nebo snad kvičet hehe) .... nicméně to všechno říkám s jedním velkým bohužel, protože v sobě látka filmu ukrývá potenciál na bijáků hned několik (a navíc Milan Kňažko je moc a moc spíš Hannibal, Pavel Gajdoš je víceméně jen pěkná tvářička a Dáša prostě jen hraje, že hraje a její femme fatale připomíná spíš afekt němých filmů … i když tady bych si klidně tipla, že to byl tak trochu záměr) …. po vizuální stránce je to určitě jedna z nejzajímavějších českých podívaných za poslední dobu, ale žel na filmový zážitek to úplně nestačí, ono i z komiksu se sebelepším vizuálním konceptem (a ten Normal má), ze kterého někdo vytrhne pár stránek, takže nevíte, proč se najednou postavy chovají tak divně, nakonec stejně nic nemáte...

- To ale Chlapec v pruhovaném pyžamu (podle stejnojmenné knížky, kterou napsal John Boyne) je poetický film o hodně nepoetických věcech (i když dá se vůbec o filmu, kde hlavní roli hraje válka, koncentrační tábor a dětská naivní upřímnost, do které realita nakonec vrazí nůž tak hluboko, až vám z toho zbělají klouby, říct, že je poetický ?) … a i když v něm je jistá dávka naivity a neuvěřitelnosti ( k čemuž vydatně napomáhá i školometská britská angličtina, která za i před dráty koncentračního tábora působí opravdu dost odcizujícím dojmem), i když od začátku víte, jak film musí dopadnou, i když se v něm nedozvíte nic nového, stejně jsem celou dobu tajila dech a nakonec zavírala oči před nevyhnutelným a od začátku nezvratitelným … a to je asi zas tak nějak všechno ….

jo a vlastně poslední věc - přijďte na Velikonoční pondělí na Sedmičku podpořit Alexe Tuckera!!

a úplně na konec ještě jednou Panther a jejich You Don´t Want Your Nails Done aneb klip, se kterým Michel Gondry nemá nic společnýho, i kdyby klidně mohl :