End of the Road Festival (part 3)

Poslední den (neděle) začal malým hudebním překvapením alias duem Congregation , skvělá kytara, ženský hlas jak cirkulárka v neděli ráno na vsi, tak trochu blues, tak trochu punk, první ranní (polední) body pro tuhle dvojku. Následuje překvapení číslo dvě – parta mladíků s názvem The Wave Pictures .... čekala jsem kytarový indie pop až rock, který mě po dvou písničkách přestane bavit, byl to kytarový indie pop až rock, ale vydržela jsem ho až do konce … Možná i proto, že mi The Wave Picture tu něčím připomněli mého oblíbeného Morrisseyho a jeho The Smith, tu třeba další srdeční partu The Veils, občas mě pobavily jejich dada texty („…a sculpture is a sculpture, marmalade is marmalade, and a sculpture of marmalade is a sculpture but it isn’t marmalade“ – to mi v hlavě znělo ještě dlouho) a když se od bicích zvedl jejich bubeník, aby zazpíval tím nejroztomilejším způsobem song s názvem Now You Are Pregnant, bylo prostě vymalováno…
Po veselých klucích s kytarami tu byla veselá Kimya Dawson (foto) se svými ještě veselejšími  písněmi pro děti a dospělé, u kterých se bavili všichni, nicméně bučet, kvákat a mňoukat během písniček, jak nás k tomu Kimya vybízela, mě přestalo záhy bavit a jala jsem se raději prozkoumávat krásy okolí a v neposlední řadě krásy všemožných gastronomických stánků a stanů ( co se týče gastronomického zázemí , byl EotR vybaven více než kvalitně, všude kuchyně různých chutí, vůní a barev … Asie až Skandinávie … radost pohledět natož ochutnat – o skandinávském stanu by mohl vyprávět Pe, který s tamním personálem uzavřel pěknou mezinárodní družbu … a tak to má být)
Nicméně dožvýkat a alou na Jasona Molinu (foto) , projíst tohohle chlapíka, co se mimo jiné  skrývá za značkami - Magnolia Electric Co nebo Songs: Ohia, bych si neodpustila. Jason sám v tmavém obleku, kovbojských botách, s roztomilým kohoutkem na hlavě a se svou jedinou společnicí na podiu – kytarou. Čisté písničkářství s asociacemi vedoucími od Neila Younga k Willu Oldhamovi. Melancholie až za hrob, pro mě palec nahoru. Jason odehrál hodinku, kterou sice mnozí označili jako chladnou a odtažitou (nicméně, kdo potkal Jasona v džínách, triku a kšiltovce, po koncertě už zamíchaného v dav regulérních návštěvníků, může jen potvrdit, že v žádném případě není chladný a odtažitý, já ovšem tvrdím, že k téhle muzice to tak nějak patří … těžko si představit, že mezi melancholickými, tklivými písněmi bude někdo divákům vyprávět sklepácké frky. A navíc není pravda, že se během koncertu nešlo zasmát, to jste měli vidět pana Molinu, když ho uprostřed jedné zvlášť teskné písně začala atakovat vosa … výšky, do kterých se při jejím odhánění hlasově dostával, by mu mohla závidět lecjaká operní sopranistka.
Kanadští Woodpigeon , kteří hráli vzápětí, mě nezaujali kupodivu živě tak, abych zůstala na celý jejich vesměs pozitivní, mnoha nástroji a příjemným folkem protknutý koncert, a tak jsem, dnes již po druhé, dala přednost raději italské kuchyni.
Ta se protáhla až do mé další, povinné, hudební zastávky – čekal na mě Jeffrey Lewis , americký písničkář, který k tomu že zpívá, zároveň taky kreslí komiksy a má na svědomí řadu bookletů cédéček svých hudebních kamarádů (např. The Mountain Goats, kteří na EotR vystupovali hned po něm). Na Jeffreyho jsem byla zvědavá už jen proto, že týden před EotR měl vystupovat i v Praze na Sedmičce, kam dorazil s více než dvouhodinovým zpožděním, neb zřejmě poněkud podcenil srozumitelnost českého silničního značení a regulérně po cestě zabloudil. Jeffrey tehdy na Sedmu nakonec dorazil, koncert prý docela potichu (na Sedmičce se striktně musí končit ve 22:00, Jeffrey začal hrát kolem půl jedenácté) odehrál, nicméně to celé bylo už bez mé maličkosti, která čekání nevydržela a s vidinou šestky na nařízeném budíku zbaběle prchla.
V Anglii je značení ale zřejmě v pořádku, Jeffrey Larmer Tree Gardens našel a mohl si tak i mimo jiné se svým bratrem Jackem, se kterým tvoří nerozlučnou hudební dvojici, odehrát folkově-punkový koncert okořeněný i ukázkou jeho výtvarné tvorby a na závěr perličkou, kdy si s Jeffreym střihl regulérní punkový duet John Darnielle z The Mountain Goats. Príma !
No a poté už zmiňovaní The Mountain Goats (foto). Pánové  odstartovali menšími technickými problémy, díky kterým jsme hned na začátku slyšeli pěti minutové sólo na bicí, které celou dobu doprovázel o zeď opřený, čekající John Darnielle krčením ramen a rozpačitými výrazy, neb mu kytara ne a ne hrát … nicméně po netradičním úvodu se do toho pánové opřeli a donutili tancovat a zpívat většinu lidí v naplněném stanu (vedle mě stála skupinka veselých domorodců, co chytla kolem ramen asi padesát dalších cizích lidí, aby pod dohledem pana Darniella, vytvořila několik hromadných fotografií …. tož pěkné to bylo !
Celý festival pro mě uzavíralo Calexico (foto), pánové, co je má rád Pe i Glen, pánové, které znám a chovám k nim sympatie, ale nikdy mi při poslechu žádného z jejich kotoučků nebylo tak blaho,  abych na chvíli na všechno zapomněla a nechala se hudbou Calexica beze zbytku obklopit …. tentokrát bylo ale všechno jinak …. přiběhla jsem ještě plná Johna Darniella & Co na rozjetou party, kde ze všech přítomných okapávala radost …. na podiu i pod podiem se tancovalo a celou taneční party dirigoval jeden muž - Joey Burns a já pochopila, proč ho Glen má tak rád. Bezprostřední a vtipný frontman s podobnou jiskrou v oku, který si umí obtočit každého kolem prstu rychlostí blesku a věříte mu každé slovo, gesto, notu… U mě to zkrátka Calexico ten den vyhráli a stali se tou nejlepší tečkou za anglickými třemi dny … takže jsem už nic dalšího neslyšela a spokojeně jsem se vydala na poslední cestu směrem k našemu věrnému společníku - stanu, který, jak se ukázalo, zřejmě neunesl třídenní příval kvalitní muziky a pod tou vší tíhou se zhroutil … můžeme tedy mluvit o štěstí, že tu noc nepršelo a že se náš přístřešek, kterému praskly obě tyče, odporoučel až poslední noc…

Následující den jsme už jen zamávali nádherným zahradám a ponořili se po třech hlučných dnech zas do všedního ticha ….


photos by Elena Morelli

End Of The Road Festival 2008 (part 2)

Hudební sobota začala velkým dilema, a to sice čemu dát přednost … jestli oblíbeným Bowerbirds nebo taktéž oblíbeným The Accidental (foto), kteréžto obě kapely se jak jinak než kryly … naštěstí jen částečně, tak jsem viděla jak roztomilé folkové trio Bowerbirds, tak nádherné The Accidental. U druhých jmenovaných ( se kterými hraje Sam Genders z Tunng, který je zároveň i jednou z tvůrčích osobností kapely, takže markantní podobnost mezi Tunng a The Accidental není čistě náhodná ) jsem si poplakala, popukala (oni pánové a dáma jsou fakt velevtipní), odnesla si přiblblý úsměv na tváři a pocit, že nic lepšího už vidět a slyšet snad ani nemůžu. A až do odpoledních hodin mi všechny bandy dávaly více či méně za pravdu. Pe si ale třeba stejně tak, jak já před tím The Accidental , užíval zpěvačku Devon Sproule, která měla moc pěkný pestrobarevný klobouček a hrála tradiční anglosaský folk až country .
K čaji o páté mi ovšem začal hrát Justin Vernon (foto) aka Bon Iver aka další z mých zářících hvězd na End of The Road nebi a začal hrát ze své For Emma, Forever Ago a bylo na chvíli jakékoliv předtím a potom zapomenuto. Překvapením bylo, kolik energie Justin do koncertu dával (klidné, jemné momenty střídaly poctivé hlukové plochy, kdy židle, na které Justin většinu koncertu seděl, mu začínala být pořádně malá). Přísun šťávy z podia nemohlo nezaregistrovat i publikum, které mu jí po hrstech zase vracelo a nadšené projevy nebraly konce (nebylo se tedy co divit, když po koncertě zmizela „Emma“ z festivalového CD krámku rychlostí blesku). Pro Pe jasný vrchol všech 3 dnů. Pro Justina očividně taky zážitek, až se nad tou atmosférou chytal během koncertu za hlavu, a že se mu na festivalu líbilo, dokazoval i fakt, že zůstal až do neděle, oblékl „civil“ (manžestráky a batůžek) a chodil vesele a neúnavně pod všechna podia užívat si hudby jiných …. Krom toho, že je to hudební takřka genius, je to i sympaťák do morku kostí….
British Sea Power mi zahráli mé oblíbené kousky z desky Do You Like Rock Music ? i z desek starších, ale, ač je mám jinak hodně ráda, nějak mě po skvělém Bon Iverovi za srdce ani jiné orgány jejich kytarový nářez nevzal a nejvíc mě tak při nich bavil mistr Joda (foto), který je bedlivě sledoval a při tom se na dřevěné tyči nad hlavami prvních řad pohupoval do rytmu.
Po BSP přišla jiná písnička - trojka z Minnesoty Low (foto), kterou jsem taky měla ve festivalovém hledáčku mezi prvními. Koncert nezklamal – pánové a dáma krásně duněli, hlučeli, byli melancholičtí, energičtí a koncert nekompromisně zakončil Alan Sparhawk, kdy po dlouhém kytarovém dunivém sóle zčistajasna odhodil kytaru do publika (ta ještě nějakou dobu samovolně sólovala) a všichni tři se z pódia beze slova odporoučeli. Většina lidí (alespoň ti, kteří se zrovna neprobírali z bezvědomí po prudkém zásahu kytarou) byli tak konsternovaní závěrem, že ani netleskali (!). Po pár sekundách se aspoň vrátil basák Matt Livingston, aby poděkoval a rozloučil se, nicméně to vše až po otázce, která se nabízela a která zněla: „Je tu někdo ?“ Zvláštní, zábavné, dobré a přežila jsem ve zdraví.

Po skvělých Low následovalo pro mě největší zklamání festivalu aneb Sun Kil Moon . Mark Kozelek mě živě nebavil, jeho jemné písně mě ten večer přišly až příliš monotónní a tak jsem jeho koncert brzy vzdala a šla se aspoň na chvilku mrknout na jednoho z hlavních headlinerů festivalu – Mercury Rev, kterým energie sice na rozdíl od SKM rozhodně nechyběla, za to však jsem jejich rocku ozdobenému řadou podiových efektů, světel, dýmu, teatrálních gest zpěváka, prostě nepřišla na chuť …. Takže po chvíli opět přesun, tentokrát na dvojku, o které jsem prostě věděla, že mě zklamat nemůže. Two Gallants , dva chlapíci ze San Francisca, co hrají ve dvou a stejně jako třeba The White Stripes ve složení kytara a bicí. Na rozdíl od nahrávek, kde občas můžeme zaslechnout i jiné nástroje, koncert se omezil opravdu jen na zmiňované inštrumenty a byl tak krásně syrový, hlučný a v podání dvou gallantů opravdu zábavný. Nicméně opět jsem po nějakém časem opustila sál, protože v nedalekém stanu se začali chystat Shearwater.
(Ještě před nimi, dohrávala londýnská kapela The Chap a jejich takřka techno smršť vyluzovaná na housle stála taky za to!)

Ale pak už přišli texaští Shearwater (foto), kapelu založili v roce 1999 Jonathan Meiburg a Will Sheff, který už tenkrát byl nepostradatelný v mých veleoblíbených Okkervil River. Shearwater mělo být jen tišší a intimnější dítě Okkervil River, nicméně po čase zjistil Jonathan, že věnovat se dvoum kapelám a nepodvádět při tom ani jednu nelze a přestěhoval se natrvalo pouze k Shearwater a Will Sheff zjistil totéž a už se pro změnu věnuje jen svým Okkervil River (edit: podle posledních informací by měl Will Sheff a chlapíci z Okkervil River doplout 23. listopadu i do pražského Rock Café !!!). Vystoupení Shearwater na festivalu, bylo jejich úplně prvním koncertem v Británii, takže si vysloužilo i jediné uvedení konferenciérem na EotR, jako důkaz, že se jedná opravdu o mimořádnou událost se najednou odněkud vyloupl chlapík s vousem a čepkou a pronesl dvě věty, kde zdůraznil, že je „excited“ a že nastupují Shearwater. A to, čeho jsem byla v malém vydýchaném stanu svědkem, bylo tak strhující, že jsem chvílemi skoro ani nedýchala (pravda, nebylo moc co). Jejich psychedelický folk-rock mě přikoval na místo a ještě v noci a následující dny mi v hlavě lehounce hučel. Těžištěm koncertu bylo jejich letošní album Rook, ale zazněly i věci starší, to převážně z jejich oceňovaného kotoučku Palo Santo. Zážitek tak intenzivní, že ze mě vysál i ten zbytek energie, co po celém dni zůstal a nechal akorát tolik, abych se bezpečně dopravila do svého spacáku a tam upadla do kómatu (pár fotek z koncertu ZDE) …před námi byl poslední den …

A opět mezi řadou ten den prošvihlých umělců se skví jména jako Seabear, Baby Dee, Friska Viljor, Threatmantics ad…
Photos by Big Marvin ,Elena Morelli, Pe

End of the Road Festival 2008 (part 1)

Není nad to si prodloužit hudební léto …i kdybyste kvůli tomu měli letět až do země červených telefonních budek, kde neumí jezdit na té správné straně silnice, kde proprší většinu roku, a kde si vymysleli někoho tak geniálního, jako je Sherlock Holmes. End of the Road Festival  se odehrával tři dny v místě zvaném Larmer Tree Gardens (od Bathu co by kamenem dohodil ... místo, kde se, když tam zrovna nepobíhají hudebníci a diváci, konají třeba svatby nebo se tam prostě můžete jen procházet a kochat se) , které je natolik kouzelné, že bych tam nejspíš vydržela i týdenní dechovkový festival…. uprostřed zahrad, pávů, stromů, koutů (kde člověk mohl být úplně sám, kdyby jen chtěl), cestiček (co byly lemovány pentlemi, světélky, a které vedly třeba k mýtince s osamělým piánem, na které jste si mohli v klidu preludovat a nikdo ho během festivalu nezdemoloval, jak by se nejspíš stalo v ČR během půl hodiny), uprostřed toho všeho jsem zapomínala, že první den nám propršel, že dny následující se všichni brodili bahenními závějemi a že večer už byla trochu zima…. pravda, za to všechno mohl i souzvuk jmen v tamním lineupu, který mi někdo šil snad přesně na míru … Organizátoři festivalu, aby toho neměli málo, ještě vydávají nahrávky pod značkou End of the Road Records a pomáhají kapelám jako např. americkým The Young Republic (kteří zde hráli pro jistotu hned dvakrát - nebyli sami - a hned první set v Big Topu stál za to) nebo možná o něco známějším Kanaďanům Woodpigeon.  

A protože v Anglii bylo tolik podnětů, zvuků, vůní, barev, nálad, že by to jeden jen těžko zaznamenával, občas dokreslí, prokreslí barevně i Pe. 

páteční Garden stage

piáno end of the road

in rainbow

tajemná zákoutí

dáma s pávem

Pokud by se vám do Larmer Tree někdy zachtělo, určitě leťte do Bristolu (Londýn je dál a dražší), nejbližší a nejlevnější ubytování (pokud přiletíte o den dřív jako my) je Funky hostel v Bathu (a navíc jeho boss vám udělá rezervaci na čestné slovo přes mail). Půjčte si auto (drby o tom, jak je složité řídit volant na opačné straně vozu, nemůžu si pomoct mi přijdou nějak mimo – jednak všichni řidiči jsou x-krát tolerantnější než v Česku a většina jich jezdí pomalu a přiměřeně), protože tak se dostanete nejpohodlněji až na místo. Vstupenky na festival zakoupíte pohodlně přes net (příští ročník se začal prodávat už 15. září za zvýhodněnou cenu 90 £). Pak už jen zaklínat nebe a déšť…

Pátek

První den, první procházka po zahradách, první nakouknutí pod rozličná podia, vybíráme to, na kterém hraje svou poslední čtvrthodinku chlapík jménem Kelley Stoltz. Festivalový katalog (nádherně vyvedený) uvádí hudební podobnost mezi ním a Jeffem Buckleym a něco na tom fakt je …. Zůstávám na The Acorn, partu sympatických Kanaďanů, která hraje indie-folk a poměrně příjemně se poslouchá… 

Ale pátek je svátek, na mě čeká má osobní hvězda … dámy a pánové, voilà monsieur Micah P. Hinson!  A od začátku hned pěkně od podlahy hulákaná Diggin´ a Grave s vazbící kytarou a zmítajícím se hlavním hrdinou (Pe je překvapen živelností páně Hinsona, prý čekal, že bude stát jak solnej sloup a hrát jen country … to modří už vědí :), přechází plynule třeba v “… constantly craving what isn’t mine …” (Tell Me it Ain’t So). Parádní koncert, plno barev, poloh, věci starší i nové a na závěr přišlo i poděkování a poklona mladé paní Hinsonové sedící ten večer za piánem (včetně připomenutí toho, kterak ji Micah požádal o ruku). První vrchol festivalu vzal Micah ztečí a já vyhlašuju konkurz na hrdinu, který tohohle kluka doveze do ČR.

Dirty Three parta kolem Warrena Ellise, muže s noiseovými houslemi a s výzorem zdivočelého trampa. Warren Ellis v mých očích neodmyslitelně patří vedle Nicka Cavea, tam ho mám ráda, tam mě nesmírně baví. Dirty Three mě bavilo prvních dvacet minut … šlapalo to, Warren se svíjel (nedalo se při jeho tanečních kreacích nevzpomenout opět právě na Cavea – bratra v tanci), trápil své housle seč mohl, kapela ho výborně doplňovala, celé to byl intenzivní hlukový šrumec …. ale myšlenkami jsem byla spíš už kdesi jinde …. Mistr Ellis jistě promine a nezanevře na mě, já na něj taktéž ne. V rámci následné procházky po festivalovém areálu jsem zaslechla bohužel jen konec koncertu spolku, který si říká One Little Plane, čítá dva mladíky a jednu slečnu, co zpívá jako kdyby Björk jamovala s holkama z CocoRosie, roztomile si občas plete akordy a vůbec jsem maličko litovala, že jsem jí místo vousáče nešla objevit o pár minut dřív … inu stalo se, tak aspoň takhle nenápadně slečnu a pány doporučuju.

Poslední zastávkou prvního večera byla zastávka, na které jsem pobývala dva dny před tím v pražské Roxy … stanice jménem Conor Oberst & The Mystic Valley Band. A nutno říct, že jí vlak jen profrčel, jak rychle tenhle koncert utekl. Roxy měla výhodu v komornější atmosféře, festivalové nasazení celé kapely bylo ovšem taky radost sledovat. Oba koncerty měly společné songy z poslední Conorovy sólovky, malou vzpomínku-připomínku „domovských“ Bright Eyes, sehranou kapelu a můj vzdech na závěr nad tím, jak tohohle chlápka prostě můžu za každého počasí.  

Nicméně spolu s tím, když nám Conor všem mával na rozloučenou, jsem si uvědomila, jak moc mě bolí nohy a jaká že je mi vlastně zima, tak chtě nechtě jsem další výpravy za muzikou vzdala a šla se ohřát do spacáku … a snad mě jednou přestane mrzet, že jsem nakonec nešla na Akron/Family (které jsem slyšela jen z dálky a byli i z té dálky TAK skvělí, že jsem opravdu v jednu chvíli chtěla sebrat zbytek sil a ze spacáku - nebo lépe se spacákem - se na ně vrátit, leč byli daleko předaleko ….). 

Samozřejmě nám z pátečního programu ještě uniklo plno věcí (nepochybně zajímavých jako např. By The Fireside, Laura Marling, Dead Meadow, David T. Broughton, Adrian Crowley, John Fairhurst atd.) 



Photos by mondoinmi7,  James Nguyen, Elena Morelli,  Pe