Dopsat
poslední část... teď nebo nikdy...pome....Poslední den se nesl
spíš ve znamení setkávání, oběd s Ver, kafe na Stodolní,
procházka po ostravský dlažbě. V areálu pak konečně objevení
jeho zapadlý části u Hlubiny, kam vedla tak neviditelná
odbočka, že bych se nedivila, kdyby velká část ostravských
návštěvníků o existenci Hlubina stejdž nevěděla vůbec
dodnes.
Program
se nám už tak nějak rozvolnil, nohy těžkly a uši trochu
těkaly. Soustředily se ten den prvně až na Jakuba Čermáka a
jeho divnozemí s Cirkusem Cermaque. Psát, jak jablko v jeho případě
nepadlo daleko od stromu a po tátovi lecos podědil, je zbytečný,
zbytečný ale není se zastavit a poslouchat. Jakub totiž má co
říct a navíc je málo těch, co to umí říct tak jako on. Pro
jeho poetický texty se zkrátka vyplatí ujít světa kraj a trocha
toho folku ještě nikoho nezabila. Do Ostravy ten den nebylo daleko ani trochu ...
Z
celýho nedělního odpoledne, kdy se jako už tradičně rychle
střídaly scény v nebeskym divadle a my nestačili schnout a
převlíkat se, čněl jako bojka v rozbouřenym moři Fink aka Fin Greenall, co nedávno hrál v MeetFactory, kde jsem bohužel nebyla,
ale těch málo kamarádů, co se na něj tenkrát koukali, nešetřilo
chválou. Ok, dáme si tuhle nenápadnou hvězdu Ninja Tune pěkně
na open airu a uvidíme. A víte co, bylo to krásný! Fin neponechal
nic náhodě a u pořadatalelů si očividně objednal kulisu v
podobě černočernejch mraků, který během jeho setu pomalu a
majestátně propluly nad hlavama, aniž by z nich spadla kapka.
Řikala jsem si, že kdyby dneska žil třeba Nick Drake, dělal by
určitě muziku jako je tahle. Trochu posmutnělý písničkářství
ne nepodobný tomu Drakovu, který občas zahalí jemnej
elektronickej deštík a nad vším jako ty mraky pluje Greenallův
lehce zastřenej hlas. Tak moc pěkný to bylo...
Fink
byl(i) pro mě nedělním vrcholem, kterej už nedokázalo nic jinýho
přehlušit, ať už se o to pokoušel Parov Stelar se
svym bandem, co z něj byli všichni nadšený a déšť nedéšť se
tancovalo jak o život. Nicméně můj šálek kávy to nebyl. Živě
moc světel a moc diskoška tenhle elektroswing. Nezlobte se.
(nicméně doporučuju tohle video, na kterém hraje kapela vlastní
verzi Mládkova megahitu o Jožinovi z bážin, což znalé publikum
oceňuje zpěvem refrénu)
DVA
byli skoro večerníček, jen škoda, že celej jejich koncert byl
poznamenanej technikou, která v jeden moment vypověděla službu a
místo Báry bylo nejmíň 10 minut slyšet jen chrčení a
pískání...Škoda, že pány techniky napadlo Báře vyměnit
mikrofon až na konci koncertu. Nicméně i přes to všechno to byli
DVA, co mám ráda, DVA se svojí sbírkou skleněnek, co každá má
jinou barvu a jinej zvuk, když do ní cvrnkneš. Na konci jsme s Jé
vyhlásili vítěze naší soukromý soutěže o mistra švihlý
chůze (nevim proč, ale během koncertu se před námi o tenhle
titul snažilo asi deset procházejících lidí) a po posledním
tónu jsme se pomalu jali s areálem loučit a jít si stopnout
autobus do Landeku.
Cestou
jsme ještě míjeli Janelle Monáe, co se o ní pak všude psalo a
nešetřilo se superlativy. Když jsme procházeli, zrovna na pódiu
při zpěvu malovala obraz...buď to byla váza nebo dámský pozadí.
Jasně R&B, soul, holka to byla sympatická, kapela šlapala, nicméně už jsem asi byla moc unavená,
takže mi těch pár písniček, na který jsme vydrželi, přišlo
moc jako cesta do minulosti, kdy se po pódiích proháněla
Jacksonovic pětka (myslim, že snad od nich taky něco zaznělo).
Autobus byl pro tuhle chvíli naším cílem a bílým šátkem mává, kdo se loučí.
Příspěvky
