pátek 25. dubna 2008

José González vs. The Notwist aneb popis jednoho zápasu



Napětí před dlouho očekávaným zápasem vrcholí …. V červeném rohu dnes nastupuje švédský borec s tmavým plnovousem a neseverským jménem zděděným po svých argentinských rodičích José González, do rohu modrého vbíhá tým v německých barvách, tedy The Notwist. Němečtí zabijáci mají sice početní převahu, nicméně švédský rek má zas právo první rány …

Dva dny, dva „zápasy“(koncerty), jedna aréna (Palác Akropolis), jedno dubnové úterý a středa (22. a 23.4).

Den první - José González … jako předskokan-zahřívač se v Praze představil chlapík skrývající se pod značkou Death Vessel, občanským jménem Joel Thibodeau, borec indiánského vzhledu a tenkého dívčího hlasu, hrající jemné popové písně ředěné dávkou country … protřepat, nemíchat …. Bohužel písně byly tak jemné, že vyprodaná Akropole po chvíli ztratila koncentraci a jemnost písní zanikla v halasné konverzaci … asi nikdy nepochopím, že někteří nepochopí, že jsou vhodnější místa pro vyprávění životních příběhů, než je koncert … příště prosím, řečeno s Vláďou Mišíkem - „vzhůru na bar!“ Death Vessel prohrává na body s „nevychovaným“ diváctvem …. Horké švédské želízko v ohni je však jiná káva a dav si už nedovolí ani špitnout. Po technické stránce koncertu nemůžu nic vytknout … zvuk křišťálově čistý, světla a projekce promyšlené do posledního puntíku, písničky z obou desek ledově znějící a krásné, sedící José na vyvýšeném podiu bezchybný, něco mi ale chybí či spíše přebývá. Je to konkrétně pocit, kterého se nemůžu zbavit, že švédský melancholik hraje někde daleko ode mě, za sklem, zpoza kterého se ozývají čisté tóny, ale já se jich nemůžu dotknout, plují mi nad hlavou a já na ně nedosáhnu …Josého mám ráda, obě dvě jeho  desky ráda poslouchám, ale ten večer šla jeho hudba prostě tak trochu mimo mě a já nevím proč. Jestli to bylo mým momentálním rozpoložením či ten večer dost prapodivně namíchaným davem kolem, který celý koncert netrpělivě čekal na tu JEDINOU píseň – reklama je mocná čarodějka - nebo snad tím, že González za celý koncert krom občasného thank you a jednoho jediného ahoj, neřekl ani slovo a vytvářel tak spíše dojem, že je součástí projekce, která se vlnila za ním než hlavní osobou večera … nevím ….



O  24 hodin později, malé dèja vu … změnilo se datum, ubylo výrazně diváků a přibylo mezi nimi známých … rozehřívá tentokrát Sporto … ideální předskokan …zástupce kategorie „rychle, krátce, občas falešně a hlavně hodně nahlas“, sbírá body, u mě určitě.
Tým The Notwist nastoupil v početné sestavě v čele s bratry Acherovými a hned na začátek vypálili Pick Up The Phone – jasné body za telepatii, tahle písnička byla totiž na přání (škoda, že ji neslyšel Pe). Borci si očividně rozpomněli na své hardcoreové prapočátky, a tak po celou dobu koncertu vesele vazbili, hlučeli, vytvářeli zvukové stěny, vydávali se na občasné výlety do až industriálních krajů, ale na druhou stranu dokázali být i něžní a melancholičtí (po koncertě jsme si radostně sdělovali společné zážitky s husí kůží a škádlením slzných žláz), prostě a jednoduše byli boží. Hrálo se převážně ze starších desek (prim hrála Neon Golden), v druhé půlce došlo i na novotou vonící poslední desku The Devil, You + Me. A pak bylo deset a byl konec …

Sečteno, podtrženo, pravici zvedám ansámblu z Německa, který v tomhle souboji dvou dubnových es zvítězil zaslouženě na body a vavřínový věnec nechť tedy nosí hrdě a sundává ho pouze před ulehnutím na lože a koupáním…gratuluji a děkuji. 

sobota 19. dubna 2008

Jens Carelius – The First Songs


Tenhle chlapík z Norska mě okouzlil…
Když posloucháte jeho debutovou desku The First Songs, která vyšla letos v lednu, je to jako kdyby Nick Drake nebo Devendra Banhart hráli navíc tak trochu blues a byli ze severu … místy máte skoro pocit, že slyšíte praskání staré ohmatané desky, kterou máte doma hned vedle Boba Dylana a za žádnou cenu byste se jí nezbavili…
Jens Carelius je výborný kytarista načichlý blues, folkem a country, chlapík se zvláštním hlasem a poetickými texty… The First Songs je deska s atmosférou 60., 70. let, s osobitým zvukem, deska, která stojí rozhodně za poslech a Jens Carelius za zapamatování !
a jedno video k pokoukání:
Jens Carelius - Summer Skin

pondělí 14. dubna 2008

He´s lost control


Jméno režiséra Antona Corbijna je známo ze světa fotografie, videoklipů (určitě ho budou znát fanoušci kapel jako U2, REM nebo Depeche Mode) a nejnověji si k jeho jménu doplňte také titul „režisér celovečerního filmu“. A ne ledajakého. Film Control se točí kolem Iana Curtise, který svůj krátký leč o to intenzivnější život prožil na podiu s legendárními Joy Division za zády… Ian Curtis totiž byl Joy Division… Film vznikl na základě knihy „Touching From A Distance“, kterou o svém vztahu s Curtisem napsala jeho žena Deborah. Control není klasický hudební film rozebírající vzlety-a-pády hudebního tělesa, je to film o člověku Ianu Curtisovi a Corbijn si jeho natočením splnil svůj sen fanouška Joy Division (které potkává na sklonku 70. let v Londýně).

Corbijn předkládá černobílé rozpohybované fotografie s bezchybnou kompozicí, náladou, dokreslené hudbou (nejen) Joy Division . Sledujeme na nich Curtisovu hudební i lidskou tvář … hudební zasvěcenou kapele Joy Division a hudbě vůbec, tu lidskou pak otočenou k jeho manželství s Debbie, pozdějšímu vztahu s belgickou "novinářkou" Annik a v poslední řadě ke stupňující se epilepsii, která mu bere životní sílu, až mu ji vezme docela a spolu s paní depresí, ho donutí ke konečné rezignaci…

Černobílá Corbijnova koláž je emocionálně silná, ač má vlastně spíše dokumentární charakter … na postavy nám dovolí se koukat jen s jistým odstupem, nedovolí nám se k nim přiblížit na dotek (knižní předlohu jsem nečetla, ale takhle si představuji ono touching from a distance). Veškeré emoce na plátně tak vyvolávají především živé obrazy, které Corbijn inscenuje a inscenuje je naprosto dokonale. Všemu vévodí představitel hlavní role, neuvěřitelně dobrý Sam Riley, který jako by Curtisovi z oka vypadl. Přidejte k tomu navíc do posledního detailu přesně okoukaný Curtisův specifický „tanec“ nebo schopnost takřka nerozpoznatelně zazpívat songy Joy Division a máte jeden, v této kategorii filmů, z nejpřesvědčivějších hereckých výkonů od doby Vala Kilmera a jeho kreace Jima Morrisona ve Stoneově filmu The Doors

Control je film i pro ty, kteří by (ač je to představa z kategorie sci-fi :-) o Joy Division nikdy neslyšeli… je to film intenzivní, smutný … film o klukovi, který je tak nějak stále sám, ač obklopen lidmi, který pomalu ale jistě ztrácí kontrolu nad svým životem, nad sebou samým. Film, který je třeba vidět ...

a zajímavé čtení o tom, jak to všechno viděla Curtisova dcera Natalie...

a malá ochutnávka závěrem ...originál je v barvách

čtvrtek 10. dubna 2008

Chcete ho ?

Je plno důvodů proč kliknout třeba i sem.
Alespoň když si spolu s Člověkem v tísni myslíte, že všichni ti rojící se NEOnáckové jsou zlo...

...anebo si můžete jen s Honzou Budařem prolistovat brožurku, co dostal darem ... ke stažení tady

pondělí 7. dubna 2008

Poloviční bratr ... celý příběh



Poloviční bratr je román, který voní Norskem, slaným větrem a rybami z ostrova Røst, uličkami a ulicemi Oslo … je to kniha vyprávějící o tom, že kdo neumí mít rád, je poloviční … o tom, že každý máme svá tajemství, která si životem vláčíme jako nezničitelná zavazadla … o tom, že není důležité, co vidíme, ale co si myslíme, že vidíme … o ranách, které se nikdy nezacelí a zbudou po nich otevřené jizvy, o lidské nedostatečnosti … nedokonalosti … o tom, že svět je podivné místo, kde jedno zapříčiňuje druhé, ale nic spolu nesouvisí a o tom, že Bůh je velkým promítačem a život je jen film .... o tom všem vypráví Lars Saabye Christensen ústy malého-velkého Barnuma Nielsena v románu Poloviční bratr … Barnum žije s matkou, babičkou a prababičkou … má taky staršího nevlastního bratra Freda, který se neměl narodit … roku 1945 matku Veru totiž někdo znásilní na půdě jejich domu v Oslo, a to přímo v den, kdy Norsko oslavuje konec druhé světové války… a tak se Fred („fred“ znamená v norštině „mír“) narodí a stejně jako Barnum, jako všichni muži, se kterými rodina Barnuma Nielsena měla kdy co dočinění, má v sobě kus „temnoty“, do které osudoví muži v celé knize mizí, aby se z ní vrátili a ještě častějí nevrátili ....

Román čtete a máte pocit, že koukáte na film, který je nejprve černobílý v hlavní roli s Lauren Bacall, postupně, jak nám vypravěč a pozorovatel Barnum odhaluje 4 generace rodinné historie, je čím dál barevnější, hlasitější a intenzivnější…. Původní název oceňované Christensenovy knihy Halvbroren by se dal přeložit jednoduše jako Nevlastní bratr , to by ale se pak někdo mohl cítit ochuzen o malou hru s významy, interpretacemi, ke kterým slůvko „poloviční“ v názvu svádí…

Lars Saabye Christensen získal v roce 2002 za svého Polovičního bratra Severskou cenu za literaturu (Nordisk Litteraturpris), takže pokud byste chtěli na tento fascinující výlet do Norska 20. století vyrazit, neváhejte … Zaručuji, že oněch 545 stran příběhu vám bude nakonec zatraceně málo.


úterý 1. dubna 2008

Marky, come back !


Mark Geary - Volunteer


Mark Geary - You´re the only girl

K poslouchání
K listování