José González vs. The Notwist aneb popis jednoho zápasu

Napětí před dlouho očekávaným zápasem vrcholí …. V červeném rohu dnes nastupuje švédský borec s tmavým plnovousem a neseverským jménem zděděným po svých argentinských rodičích José González, do rohu modrého vbíhá tým v německých barvách, tedy The Notwist. Němečtí zabijáci mají sice početní převahu, nicméně švédský rek má zas právo první rány …

Dva dny, dva „zápasy“(koncerty), jedna aréna (Palác Akropolis), jedno dubnové úterý a středa (22. a 23.4).

Den první - José González … jako předskokan-zahřívač se v Praze představil chlapík skrývající se pod značkou Death Vessel, občanským jménem Joel Thibodeau, borec indiánského vzhledu a tenkého dívčího hlasu, hrající jemné popové písně ředěné dávkou country … protřepat, nemíchat …. Bohužel písně byly tak jemné, že vyprodaná Akropole po chvíli ztratila koncentraci a jemnost písní zanikla v halasné konverzaci … asi nikdy nepochopím, že někteří nepochopí, že jsou vhodnější místa pro vyprávění životních příběhů, než je koncert … příště prosím, řečeno s Vláďou Mišíkem - „vzhůru na bar!“ Death Vessel prohrává na body s „nevychovaným“ diváctvem …. Horké švédské želízko v ohni je však jiná káva a dav si už nedovolí ani špitnout. Po technické stránce koncertu nemůžu nic vytknout … zvuk křišťálově čistý, světla a projekce promyšlené do posledního puntíku, písničky z obou desek ledově znějící a krásné, sedící José na vyvýšeném podiu bezchybný, něco mi ale chybí či spíše přebývá. Je to konkrétně pocit, kterého se nemůžu zbavit, že švédský melancholik hraje někde daleko ode mě, za sklem, zpoza kterého se ozývají čisté tóny, ale já se jich nemůžu dotknout, plují mi nad hlavou a já na ně nedosáhnu …Josého mám ráda, obě dvě jeho  desky ráda poslouchám, ale ten večer šla jeho hudba prostě tak trochu mimo mě a já nevím proč. Jestli to bylo mým momentálním rozpoložením či ten večer dost prapodivně namíchaným davem kolem, který celý koncert netrpělivě čekal na tu JEDINOU píseň – reklama je mocná čarodějka - nebo snad tím, že González za celý koncert krom občasného thank you a jednoho jediného ahoj, neřekl ani slovo a vytvářel tak spíše dojem, že je součástí projekce, která se vlnila za ním než hlavní osobou večera … nevím ….



O  24 hodin později, malé dèja vu … změnilo se datum, ubylo výrazně diváků a přibylo mezi nimi známých … rozehřívá tentokrát Sporto … ideální předskokan …zástupce kategorie „rychle, krátce, občas falešně a hlavně hodně nahlas“, sbírá body, u mě určitě.
Tým The Notwist nastoupil v početné sestavě v čele s bratry Acherovými a hned na začátek vypálili Pick Up The Phone – jasné body za telepatii, tahle písnička byla totiž na přání (škoda, že ji neslyšel Pe). Borci si očividně rozpomněli na své hardcoreové prapočátky, a tak po celou dobu koncertu vesele vazbili, hlučeli, vytvářeli zvukové stěny, vydávali se na občasné výlety do až industriálních krajů, ale na druhou stranu dokázali být i něžní a melancholičtí (po koncertě jsme si radostně sdělovali společné zážitky s husí kůží a škádlením slzných žláz), prostě a jednoduše byli boží. Hrálo se převážně ze starších desek (prim hrála Neon Golden), v druhé půlce došlo i na novotou vonící poslední desku The Devil, You + Me. A pak bylo deset a byl konec …

Sečteno, podtrženo, pravici zvedám ansámblu z Německa, který v tomhle souboji dvou dubnových es zvítězil zaslouženě na body a vavřínový věnec nechť tedy nosí hrdě a sundává ho pouze před ulehnutím na lože a koupáním…gratuluji a děkuji.