Pour Féliciter

 -- Moji milí, ať nás v roce "raz dva" na konci duhy čeká jen to, co dokážeme unést. eL --

Another storm behind the clouds (2.12. dEUS, Backstage, Mnichov)

Ještě než se začne za každým rohem rekapitulovat a uklízet paměť (aby byla kapacita na další radosti se štítkem s dvanáctkou), ještě jedno krátký zastavení. Dlouho jsem totiž veřejně nevykřičela, že nejlepší kapelou na světě je banda Belgičanů, ke který je třeba se modlit s každou novou deskou a v mezidobí mezi nima aspoň pomazávat obaly těch starejch vonejma olejema. Kapela, co už kroutí bezmála dvacátej rok a je u toho stejně sexy jako na začátku devadesátejch. Navíc zkuste v Belgii ukázat aspoň na jednoho muzikanta, kterej s ní někdy, aspoň chvilku, nehrál. Čas na upřímný vyznání svejm láskám zase jednou nadešel a neni to těma blížícíma se Vánocema. Jasně, že řeč je o dEUS, víc variant není.

dEUS letos vydali skvostnou desku a eL dostala skvostnej dárek k narozeninám (od skvostnýho muže). A kde by si člověk dokázal užít koncert nejlepší kapely na světě víc než v hlavním městě koženejch kalhot - Mnichově. Můžeme mluvit o štěstí, že Oktoberfest se z tamních ulic už dávno vylil, lederhose jsme viděli jen jedny na nádraží a Byern sice hrál v sobotu, ale míra hlučnosti jeho opilejch fanoušků nepřesáhla během víkendu únosnou mez (i když možná Jé se na to koukal trochu jinak). Jednoduše jedna z nejlepších věcí na Mnichově byl klub Backstage, co sic z venku od metra vypadá jak cirkus, ale uvnitř je tenhle multifunkční členitej prostor až berlinsky punkovej a německy účelnej. Nehledě na to, že je prostě příjemnej. Praze by takovejhle středně velkej plac slušel až hanba.

K tomu, aby člověk viděl Toma Barmana v upnutejch džínách, bylo potřeba jen přetrpět (doslova) předkapelu, co si říkala SX (čti: esex s důrazem na poslední slabiku), kterážto byla belgická (a žádnej člen nikdy nehrál s dEUS, což asi vysvětluje, že mě nebavila), snažila se znít (nebo možná nesnažila, jen tak prostě zněla) jako Sandra nebo Sabrina v osmdesátejch a jejich zpěvačka k tomu za klávesama házela drdolem a všemožně se snažila působit dekadentně. Každopádně nuda to asi nepřišla jen mně, soudě dle vlažnýho potlesku a přeplněnejch barů. Moje tabulka belgický čokolády to holt nebyla.

Nicméně až do Mnichova jsem se naštěstí nedostavila kvůli SX... Takže úvodní zářez do těla v podobě The Final Blast mohl už zabolet se vší intenzitou. První půlka skoro dvouhodinovýho dEUS představení byl mix Keep Your Close s Vantage Point v přesně odměřenym poměru 1:1. The Architect  nebo  Oh Your God  proložený Constant Now a Slow. Vražedně rychlej rozjezd, po kterym hned za(na)bíjela hymna Instant Street...You're probably right, seen from your side, that I've been lucky a první singalong, co nebyl zdaleka poslední. Nikdy mi nebylo moc jasný, jak po apokalyptickym závěru Instant Street můžou dEUS hrát ještě cokoliv dalšího místo toho, aby na místě popadali. Přece jen pánové v letech žeáno...ehm...

Nicméně hned po tomhle peklíčku se spustila hypnoticky ďábelská If You Don't Get What You Want s další Dark Sets In v závěsu (jakožto zlatej hřeb nový desky). Na vydechnutí tudíž není ani minuta, na podiu jsou zřejmě roboti. Fascinuje mě něco, co má Klaas Janzoons po svý pravici, co vypadá jak píšťaly varhan  křížený s xylofonem (co má určitě i svůj název hehe), na který pak břinká úvod v Keep You Close. Baví mě Mauro Pawlowski  (největší belgický hudební chameleon a sběratel rozličných hudebních projektů) se svým poker face a pózama, za který by se nestyděl ani Sagvan Tofi a taky to, že čim je Alan Geavert starší, tím víc mi připomíná Teda Raimiho.

Druhá půlka koncertu je pro nostalgiky, takže Sister Dew, Little Arithmetics (jak já ten song a celou desku miluju) aneb další sborovej zpěv s německym přízvukem....Sun Ra a ja vzpomínám, jak jsem si před pár lety na koncertě říkala, že věci z "nový desky" (tenkrát Pocket Revolution) nemůžou nikdy živě znít tak dobře, jako všechny starý fláky z klasik typu Worst Case Scenario nebo In The Bar, Under The Sea, čemuž se teď musim smát. Někde uprostřed prvního přídavku si Klaas bere housle a  začne na ně drhnout začátek obligátní Suds & Soda (kdyby jí dEUS nezáhrali, myslim, že by se našlo pár lidí, co by chtělo vrátit vstupný), nicméně konec to ještě není. Pánové se ještě na pár kusů vracej a na úplnej závěr 2. přídavků dávaj Hotellounge (Be The Death Of Me), ke který se modlim, a kterou se mi živě ještě nikdy nepovedlo slyšet. Nejlepší na konec. Cause it's so hard, to keep the dream alive, and if it all comes down to this, how will... Amen. Pivo a spát.

Takže, aby nedošlo k mejlce, tohle celý je vlastně jenom taková malá pozvánka na 6. března do pražského Meet Factory, kam si přijďte poslechnout Instant Street, vočíhnout tu divnou věc, na kterou hraje Klaas, zpotit se, pobrečet si a dát Tomovi pusu. Špatný to nebude, to přísahám!