sobota 27. února 2010

Just a matter of taste

Je to tak trochu Dinosaur Jr., tak trochu Sebadoh, tak trochu Folk Implosion nebo třeba Sentridoh. Co je to ? Lou Barlow !! 7.2. na Dobešce a Raketa za to může. Večírek se slzou v oku po celou dobu, a to ať už to byla jenom one man show mistra Barlowa, co introvertně básnil jen tak s kytarou, nebo druhá extrovertní půlka s kapelou. Závěrečnej jukebox, kdy se hrálo na přání z davu, mohl klidně trvat delší dobu. Goodnight Unknown a Sebadoh touch. Goodnight Unknown je chytrá deska ... a krásná ... Velký a tak strašně příjemný. Jen ta Gaffa mě zas na chvíli vrátila někam na střední školu. Ale to vlastně až tak nevadilo, tenhle večer byl naštěstí o něčem jinym. 


Jen dva dny poté, se zas šplhá na kopec, ale tentokrát je Bráník daleko a doma vítá Strahov. dd/mm/yyyy,  překvapení začátku roku. Nediví se asi ti, co je tahle kanadská parta smetla před rokem a něco na Famufestu. Frontman s šílenou jiskrou v oku, přímočarost na jedný straně, sonická roztříštěnost na straně druhý. Zní to divně, ale tak to je. Vlastně až maniakální punková koncepce, která se tváří, že žádnou koncepci nemá. Roztříštěný kytary, štěkající klávesy, disonantní skládačka, co dohromady tvoří místy motivy skoro až tykající si s popem. Do toho všeho od začátku do konce vypalující reflektor namířenej směrem do diváků. Prvně eL odchází nejen trochu hluchá, ale i naprosto slepá.  Jak se loni vypálili do paměti dva kucí z  Crocodiles, takhle tam letos zatím mám dd/mm/yyyy



Nicméně, co zapomenuto nebude s jistotou ani za pár let, to bude poslední zastávka cirkusu jménem Botanica. Potřetí, tentokrát v Rubínu a s mocnou posilou. Bicí totiž maniakálně ovládal božský Brian Viglione, co s Botanicou jede turné. Komu ještě neseplo, tak je to ten chlapík, co stejně ovládal bicí i po boku Amandy Palmer za časů jejich momentálně (a žel možná už navždy) spících The Dresden Dolls (mimochodem 5. května si na Amandu udělejte čas, přijede i s Jasonem Webleym do Prahy). Botanica má novou desku (Who You Are), ve který jsem jí tak trochu hledala, nicméně po chvilce trpělivosti i našla. Podle mejch uší od kluků "krok stranou" směrem ke stanici přístupnost a popovost, což nás, co jsme byli zvyklí na jejich zahulený kabarety a postranní berlínský uličky, zpočátku trochu zklamalo, ale naštěstí živě Botanica nezapomněla na nic z toho...  


Večer otevíral jednooký Žižka z Berlína - Nikko Weidemann, kamarád Paula Wallfische, co spolupracoval s Einstürzende Neubauten nebo The Bad Seeds. vystačil si jen s pár rekvizitama - kytarou, klávesami, páskou přes oko, kšiltovkou, veselejma historkama a vizáží à la Big Lebowski. Potlach u táboráku, pár songů v němčině, pár v angličtině, vyprávění o tom, jak se odpoledne pokoušel fotit se sochou na Vítkově, poté co zjistil, že má taky pásku přes oko a po zbytek večera všude vyzvídal, kdože ten obří jednookej borec na koni je (výsledná fotka byla z toho nejvtipnějšího, co jsem za poslední dobu viděla). Roztomilej chlap.


Pro Nikka jeho půlhodinka ještě konečná nebyla, protože i během koncertu Botanicy se občas přišoural s pivem a cigárem a dožadoval se přítomnosti na podiu (zpočátku ho Paul upozorňoval, že ještě jeho čas nenastal, že byli domluvení až na konec koncertu, pak už to bylo ale asi jedno). Botanica krom Briana měla od posledně ještě na podiu křehkou asijskou houslistku, co krom houslí občas i zpívala.


Staří známí. Na pódiu i pod ním. Nicméně ten večer bylo všechno nějak jinak. Vlastně dost překvapivě. Místo toho, aby totiž diváckej dav jako "obyčejně" fasicnovaně fixoval na podiu nezničitelnýho Paula Wallfische, všichni (aspoň kolem mě) fascinovaně pozorovali Briana Viglione, co do škopků mlátil hlava nehlava a jeho silovej a přesnej způsob bubnování na sebe strhával většinu pozornosti. Vlastně mi přišlo, že občas se na něj fascinovaně otáčel i Paul... Vůbec Botanica měla ten večer prostě dva frontmany, co se tak trochu přetahovali o hlavní slovo a vzájemně hudebně stíhali. A ve výsledku neuvěřitelný se stalo skutečností - i přes fakt, že Paul obligátně hecoval publikum, lil předním řadách do kelímků whisky, balancoval na piánový židličce, i přesto všechno nad ním Brian Viglione vyhrál na body. On Brian vyhrál na body v podstatě nad celou kapelou, což mnozí vnímali jako mínus. Možná trochu. Ale za ten pohled to stálo. Neuvěřitelný. Oba taky dokázali, že si ze všech návštěv ČR ještě lecos pamatují a předháněli se, kdo zná víc českých slov... Takže vedle obligátního "jedno pivo, prosím" nebo "hovno" (obě vyslovené Brianem bezchybnou češtinou), přibylo třeba ještě Paulem nově osvojené "láska", které transplantoval do For Love z nový desky. A Brianův naučený Pan Tau přišel na řadu i v Rubínu, jen vlastní buřinka mu na to tentokrát chyběla. Svůj prostor dostal i kytarista John Andrews, kterej (stejně jako na nový desce) vystřihl v Rubínu X-Mas. Ač si myslím, že právě jeho kousky na desce jsou tentokrát slabší, živě minimálně zmiňovaná X-Mas duněla slušně. I bez Concrete Shoes nebo I Desire (co nejvíc chyběla panu D.) paráda. A závěrečná obligátní "roztleskávaná" How jako večerníček.


Po Botanice ještě nášup, co ho sledovala asi desítka statečných v podobě Thomase Denvera Jonssona, písničkáře ze Švédska, co působil, že se trémou rozpadne na prvočinitele, po každém potlesku vypadal, že  omdlí, nicméně jinak hrál zajímavě na kytaru a vůbec celkově nezněl vůbec špatně. Roztomilá tečka.

Nicméně večer ještě mlád. V Rubínu řada kamarádů a věcí, co jsme si nestihli říct. Cca za hodinku celá Botanica znárodnila piáno v baru a začala hrát (odtud taky horní fotka - díky za ní panu Yippovi). Všechno z první ruky. Klukům a holce to vydrželo skoro hodinku a pak se znovu ukázalo, kdo měl ten večer nejvíc energie, protože zatímco se zbytek kapely už zřejmě někde posilňoval, v baru zůstal Brian a další půlhodinku si ještě jen tak jamoval s Andym ze Sunflower Caravan ... Dávno po půlnoci to v Rubínu ještě žilo, sobota se zlomila v neděli a eL přijala první gratulaci k svátku od samotného mistra Viglione, a to včetně apartní hubičky (a neříká, že z toho neměla skorem až pubertální radost hehe). Afterparty a hodně piva, domů nad ránem a já myslím, že můžu vyhlásit koncert a následnou afterparty za nejlepší svátkovou oslavu ever. amen drazí.


a příště další z koncertů roku, a sice Troy-hrdina a jeho ansámbl jako za mlada aneb Chokebore (!!!)

a fotky od kryštofacofotí - tady

a obrazem ještě zlomek toho, jak se v Rubínu fidlalo dlouho do noci (ve tmě lze tušit Briana a Andyho)



sobota 13. února 2010

So much writing on the wall...

Nová adresa a věru hektickej začátek ledna (kdo by chtěl zažít nějaký vzrůšo, zkuste si třeba naplánovat stěhování na dobu, kdy zas vypukne nějaká sněhová kalamita - vřele doporučuju), takže první oddych až 16. ledna s bratry Sporto a OTK. Před nimi ještě Longplay, dokument o tom, že dělat obaly k hudebním nosičům je dost fajnová věc, kde mluví krom Karla Halouna nebo Aleše Najbrta třeba i Bourek s Ondrou Ježkem... Myslim, že není lepšího vstupu do nového hudebního roku než sborovým zpěvem popěvku "vlčák, to je kabrňák, třicet kilo živý váhy má"  ... tyjo, s Vlčákem udělali bratři OTK eL radost. A Sportu to hrálo, břinkalo a kucí jsou čim dál tim lepší... kapesní revoluce... už není pochyb.


O den později se eL vydala na rozlučku s dílem velikána Járy Cimrmana a musím říct, že pokud je České nebe  rozlučkové, je to loučení se ctí. Úbytek dechu je sic znát, ale furt ještě mají pánové čím kousat (minimálně mají ještě solidně držící protézky).


Další kapitola je hip hopová v hlavní roli s ujetym Indem, co si řiká Lushlife. Tohohle chlapíka přivezli kluci na Raketě a jako morální podpora před ním vystoupili ještě Peťo Tázok a Karaoke Tundra. Nemůžu si pomoct, ale na chuť Peťovi jsem se pokoušela přijít už několikrát a nepovedlo se to ani tentokrát. A Lushlife je sic trochu jiná káva, co baví a chutná, ale furt je mi sympatičtější mistr Bothwell aka Astronautalis, ze kterého pro mě přeci jen čiší větší nadhled ... ale možná eL prostě jen ten večer nebyla patřičně naladěna na ozajstný hip hop. amen.


Náladu mi nespravil ani starej George (Clooney), ve filmu, co má trochu zavádějící název (Lítám v tom), ale co ho natočil Jason Reitman aneb chlapík, co má na svědomí majstrštyky typu Juno nebo Děkujeme, že kouříte. Šmarjá, proč mi nikdo neřekl, že je to tentokrát TAK smutnej film... musim si zakázat chodit na bezvýchodný filmy (ale ten film za to stojí ! To jen aby nedošlo k mýlce).


5.2. přijeli do města Archive. Lucerna Music Bar. Že ho nemám ráda, nemusím znovu opakovat. Ale mám ráda Archive. Z desek trip hop, směs elektroniky, rocku a melancholie. Živě něco mezi Unkle, Radiohead a Massive Attack... Z původní dvojice se kapela rozrostla do podoby devíti hlav a občas to byl na kulatym pódiu docela frmol. U mikrofonu se střídá zhruba ve čtyřech lidech. Controlling Crowds, poslední deska, hraje prim, ale na minulost se nezapomíná, kdyby to bylo na mně, vzpomínalo by se na ní ještě víc, ale to už bych chtěla moc. Po Dangervisit, majstrštyku poslední desky, už vlastně nemusí přijít vůbec nic a ten pocit mi nezkazí ani pozdější prohlášení pana S., že v tu chvíli byl za mikrofonem člověk vypadající jak Ben Slavík. Nejlepší... Nevím proč, ale nebaví mě kusy s ženským vokálem (naštěstí jich ve výsledku tolik není) ... při tom na deskách to funguje... co mě nebaví ale ještě víc, je tradiční omezenost návštěvníků LMB. Dámičky se sklínkama a brčkem v cool topech, co se očividně dlouho neviděly, takže potřebovaly probrat, ve kterym baru je nejhezčí barman a kolik tam stojí mojito... blbečkové, co v davu hulí jednu za druhou a navíc bez ostychu foukají kouř kolemstojícím do obličeje (sakra, eL si sama s chutí zapálí, ale zapálit si během koncertu mezi lidma by jí ani nenapadlo...), tohle není moje scéna a nikdy nebude... a vzhledem k tomu, že většina zmiňovaných ignorovala naše slušné prosby o trochu ohledu a slušnosti, tak bez ostychu a vší poetiky si pro změnu dovolím něco já ... a sice poslat všechny výše uvedené do prdele. Děkuju za pozornost. Ale i tak to byl skvělej koncert ... jako jo!


a příště miláček Lou Barlow a zářící dd/mm/yyyy

jedna z Prahy