Nová adresa a věru hektickej začátek ledna (kdo by chtěl zažít nějaký vzrůšo, zkuste si třeba naplánovat stěhování na dobu, kdy zas vypukne nějaká sněhová kalamita - vřele doporučuju), takže první oddych až 16. ledna s bratry Sporto a OTK. Před nimi ještě Longplay, dokument o tom, že dělat obaly k hudebním nosičům je dost fajnová věc, kde mluví krom Karla Halouna nebo Aleše Najbrta třeba i Bourek s Ondrou Ježkem... Myslim, že není lepšího vstupu do nového hudebního roku než sborovým zpěvem popěvku "vlčák, to je kabrňák, třicet kilo živý váhy má" ... tyjo, s Vlčákem udělali bratři OTK eL radost. A Sportu to hrálo, břinkalo a kucí jsou čim dál tim lepší... kapesní revoluce... už není pochyb.
O den později se eL vydala na rozlučku s dílem velikána Járy Cimrmana a musím říct, že pokud je České nebe rozlučkové, je to loučení se ctí. Úbytek dechu je sic znát, ale furt ještě mají pánové čím kousat (minimálně mají ještě solidně držící protézky).
Další kapitola je hip hopová v hlavní roli s ujetym Indem, co si řiká Lushlife. Tohohle chlapíka přivezli kluci na Raketě a jako morální podpora před ním vystoupili ještě Peťo Tázok a Karaoke Tundra. Nemůžu si pomoct, ale na chuť Peťovi jsem se pokoušela přijít už několikrát a nepovedlo se to ani tentokrát. A Lushlife je sic trochu jiná káva, co baví a chutná, ale furt je mi sympatičtější mistr Bothwell aka Astronautalis, ze kterého pro mě přeci jen čiší větší nadhled ... ale možná eL prostě jen ten večer nebyla patřičně naladěna na ozajstný hip hop. amen.
Náladu mi nespravil ani starej George (Clooney), ve filmu, co má trochu zavádějící název (Lítám v tom), ale co ho natočil Jason Reitman aneb chlapík, co má na svědomí majstrštyky typu Juno nebo Děkujeme, že kouříte. Šmarjá, proč mi nikdo neřekl, že je to tentokrát TAK smutnej film... musim si zakázat chodit na bezvýchodný filmy (ale ten film za to stojí ! To jen aby nedošlo k mýlce).
5.2. přijeli do města Archive. Lucerna Music Bar. Že ho nemám ráda, nemusím znovu opakovat. Ale mám ráda Archive. Z desek trip hop, směs elektroniky, rocku a melancholie. Živě něco mezi Unkle, Radiohead a Massive Attack... Z původní dvojice se kapela rozrostla do podoby devíti hlav a občas to byl na kulatym pódiu docela frmol. U mikrofonu se střídá zhruba ve čtyřech lidech. Controlling Crowds, poslední deska, hraje prim, ale na minulost se nezapomíná, kdyby to bylo na mně, vzpomínalo by se na ní ještě víc, ale to už bych chtěla moc. Po Dangervisit, majstrštyku poslední desky, už vlastně nemusí přijít vůbec nic a ten pocit mi nezkazí ani pozdější prohlášení pana S., že v tu chvíli byl za mikrofonem člověk vypadající jak Ben Slavík. Nejlepší... Nevím proč, ale nebaví mě kusy s ženským vokálem (naštěstí jich ve výsledku tolik není) ... při tom na deskách to funguje... co mě nebaví ale ještě víc, je tradiční omezenost návštěvníků LMB. Dámičky se sklínkama a brčkem v cool topech, co se očividně dlouho neviděly, takže potřebovaly probrat, ve kterym baru je nejhezčí barman a kolik tam stojí mojito... blbečkové, co v davu hulí jednu za druhou a navíc bez ostychu foukají kouř kolemstojícím do obličeje (sakra, eL si sama s chutí zapálí, ale zapálit si během koncertu mezi lidma by jí ani nenapadlo...), tohle není moje scéna a nikdy nebude... a vzhledem k tomu, že většina zmiňovaných ignorovala naše slušné prosby o trochu ohledu a slušnosti, tak bez ostychu a vší poetiky si pro změnu dovolím něco já ... a sice poslat všechny výše uvedené do prdele. Děkuju za pozornost. Ale i tak to byl skvělej koncert ... jako jo!
a příště miláček Lou Barlow a zářící dd/mm/yyyy
jedna z Prahy
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat