The Veils

V roce 2006 vydali The Veils aka parta kolem Anglo (po tátovi)- Novozélanďana (po mámě) Finna Andrewse už druhý album Nux Vomica a já pamatuju, jak mi z něj úplnou náhodou kdesi přeběhla před cestu titulní Not Yet, a jak jsem si jí pouštěla furt dokola.  Zprvu tichý a nenápadný klapání barovýho piána, pak nervní těkavej Finnův hlas co surfuje po vlnách, který jsou furt větší a divočejší. Po nás potopa. Pak se mi do ruky dostala deska a já na ní marně hledala slabý místo. Andrewsův hlas pulzuje od něžností  šeptanejch pozdě k ránu v zahulenym baru až po křečovitě vypjatý ranní kocoviny, kdy chcete vyřvat všechen vztek a zoufalství, co jen jste ho za všechny ty dny nasbírali. A přesně takhle se po celou dobu chovaj i všechny nástroje. Hudba je to právě tak teatrální, aby jste to týhle partě byli schopní bez mrknutí oka sežrat i s navijákem. Chvilku dandy Morrissey (nekompromisně hitová Advice For Young Mothers To Be s úchylně růžovym klipem a lezoucíma miminama... najděte si), chvíli šramlem okořeněná kabaretní plačka nebo apokalyptickej výlet za zvuků okovanejch bot a klavíru, za kterým by mohl sedět třeba sám Nick Cave (Jesus For The Jagular nebo typická cavevovka Under The Folding Branches). Tuhle desku vyhlašuju za nejvíc neprávem přehlíženou za posledních 10 let. Amen.

V roce 2009 vydávají The Veils třetí desku Sun Gangs. Ta je plná písniček, co s nima lze furt udržovat oční kontakt, žádný nečekaný erupce nebo překvapivý změny směru. Smutnej klavír, ženský vokály, psychedelickej opar a skoro intimní atmosféra malýho klubu. Jestli něco Andrews umí, tak budovat napětí ve zdánlivě klidnejch skladbách. Důkazem budiž třeba osmiminutová Larkspur nebo psychedelická Killed By The Boom. 

No a konečně důvod proč The Veils vůbec zmiňuju (kromě toho, že jak je tahle kapela nenápadná, stejně tak je i skvělá), je ten, že v těhle dnech vydává Finn Andrews a jeho neustále se měnící ansámbl desku novou, v pořadí už čtvrtou, kterou její otcové zakladatelé nazvali Time Stays, We Go a mě z ní neopouští nadšení. Už titulní Through the Deep, Dark Wood duní a má tak "velkej" zvuk, že okamžitě zapomenete na všechny ty intimnosti, který vám Finn šeptal na Sun Gangs. Temnej text a jednoznačně nejvíc rocková věc, co maj The Veils na kontě. Train with no names si repetitivně poposkakuje v rytmu pražců pod rozjetym vlakem a v tomhle momentě se nabízí (když to trochu přeženu) srovnání třeba s Arcade Fire. Od začátku do konce Time Stays, We Go tvoří koktejl nálad, kterej pohromadě drží řada přísad. Ať už jsou to temný slova a nálady nebo Finnův hlas, co byste ho poznali, i kdyby třeba jen četl telefonní seznam. Čas běží, magie zůstává a je už třeba, aby si týhle kapely někdo konečně všimnul. The Veils jsou zpátky a nabízej další možnost, jak si je objevit.









A když už jsme v tom upozorňování na nový desky, na 1. máje nabídl svojí další skvělou položku v menu Darth Vader český postapokalyptický gastronomie KITTCHEN. Stahuj TADY -, kupuj TUTAM, ale hlavně poslouchej a měj ho rád.

A kdo by nevěděl, tak pod značkou The Shouting Matches se schovává Justin Vernon (Bon Iver) a jeho kamarádi, se kterými vydal desku Grownass Man. A s tím schováváním jsem to myslela  doslova, protože kdo by jen tak náhodou z ní zaslechl jakýkoliv song,  asi by mu souvislost zrovna s Justinem hned na mysl nevyskočila. Deska je to skvělá, voní po blues-rocku a chutná po whiskey (bez ledu).

A já přeju hezký jaro.