Poláci NaPszykłat mě o dva dny později na tom samym místě trochu zklamali, dotáhla mě zvědavost podpořená nadšenejma referencema kamarádů a nakonec jsem si říkala, že všechno to, o čem mi znalí kamarádi povídali, tam vlastně bylo, nicméně mi chyběl nějakej větší tah na bránu, přidaná hodnota, důvod proč bych si tuhle hip-hopovou trojku měla zapamatovat a neplést si jí s kdekým jiným... pardon...
Do březnový třetice se do Prahy vrátili Auxes (24.3. 007). Ti si tu ani ne před rokem hodili společný pódiový dějství s Challenger. Tentokrát sami, čistý Auxes s novou deskou, která je návratem ke kořenům, surovýmu hluku, punku. Oproti předchozí Sunshine je nová Ichkannnichtmehr jako by jí natočila snad jiná kapela (respektive na rozdíl od Sunshine novou desku točila opravdová kapela ... Sunshine si totiž Dave Laney natáčel kompletně sám .. nástroj po nástroji). Hutnej zvuk, punk, hardcore a nahlas je slabý slovo. Koncert byl nekompromisní. Dave Laney a jeho grupa stínali zvukem hlavy, pot stříkal na všechny strany, bylo to tak moc nahlas a bylo to tak moc dobrý! Hymny, co si i přes krvácející uši a mozky přepnutý na jinej stupeň vědomí zapamatujete. Ichkannnichtmehr je jedna z desek roku už teď a koncert Auxes má už teď svý čestný místo v top deset za rok nula deset. amen drazí.
last but not least - Mount Eerie (29.3. Klub 007)
Mount Eerie je projekt Phila Elveruma, chlapíka, co ho možná někdo má spojenýho se jménem The Microphones, pod kterým servíroval tak trochu smutný písničky obalený v psychedelii, s razítkem lo-fi... Podobně Elverum dělá muziku i pod značkou Mount Eerie, pod kterou se schovává několik posledních let a vydal s ní už 4 desky. Poslední - Wind´s Poem - vyšla loni a je přece jenom trochu jiná, než ty předchozí. Zůstaly křehký melodie, bezbranej Elverumův hlas, trocha tý psychedelie, posmutnělý obrazotvorný texty, nicméně to všechno se naprosto přirozeně slejvá a propojuje s boostrovanejma kytarama, drženejma tónama a jinejma metalovejma postupama... špinavý hlukový fidlátka Phil sice dřív používal pravidelně, ale tady už je neschovává za zády, ale hrdě s nima mává nad hlavou.
A na Sedmičce, kam Elverum a spol. přijeli prvně, ukázal všechno, co umí. Sonická smrš bez varování, drone, hluková stěna, Wind´s Dark Poem, vodopády z pekla, nalejhlavej šepot tý nejčernější básně ..... Phil Elverum je vrchní zaklínač. Recitujou se hlavně "básně větru" ...Wind´s poem, co zní nejvíc nahlas. Kdo čekal introvertní představení, byl asi po úvodním inicializačním rituálu na míle daleko od Sedmičky, Strahova, Prahy. Svět made by Phil Elverum je podobně strašidelnej jako třeba ten, co patří Boduf Songs, jen nad tímhle se tyčí majestátní skalní masiv Mount Eerie, co skrze něj občas probleskne osamělej sluneční paprsek a někde zazpívá pták, co nutně není vrána. Droneový odbočky, metalový lemování a písničkářovo srdce. Sunn O))), Boduf Songs ... myslela jsem na ně... Ancient Questions vedle The Hidden Stone. Křehkost na pospas okovanejm botám. Někde ke konci Between Two Mysteries, co zní živě skoro až vesele ... driving to work in the morning, we live in graves, always trying to climb out of the hole, buried in space.... veselá kytara, těžký srdce, průjezd Lynchovým Twin Peaks. Uhranutí. Dlouho jsem se vzpamatovávala. Nic lepšího. A za hudbou se toho dělo ještě moc a poslední autobus málem ujel, ale to by ten večer určitě nevadilo...
Between Two Mysteries
Příspěvky
