Pour Féliciter

Tak ať je z čeho mít radost i v novém járu!

Co v uších zůstane

…loučí se a končí … krákorá nula osmička, zatímco nula devítka číhá za rohem. Všude se už teď objevují a objevovat budou výkřiky bilancující letošní rok v různých oblastech a na neméně místech se budou vyskytovat i hlasy, které budou považovat nějaké bilancování za kolosální blbost (a nemalá část z nich si stejně nějaký ten žebříček sestaví … každoroční klasika). Takže proč bych jedno takové malé hudební resumé neudělala taky, že … jen tak … pro připomenutí … pro sebe …

tedy:

Bez udání pořadí mi z roku nula osmého zůstanou v uších nejvíc tyhle kotouče:

Bon Iver - For Emma, Forever Ago

První (a pevně doufám, že ne poslední) setkání s vousáčem jménem Justin Vernon aka Bon Iver. Deska křehká, jemná … se zvukem až „severským“. Naléhavé CD v lo-fi odstínech rozené v Justinově těžkém životním období, které na něm tvoří nemazatelnou stopu. Terapie hudbou … jak blízké …. na jedné straně komorní niterná a tak strašně upřímná deska, na straně druhé živelné Bon Iverovo vystoupení na End Of The Road Festivalu, které se mi vypálilo hluboko do paměti … tenhle chlapík má na mém soukromém žebříčku modelu 08 vysoké postavení.

OTK – Okolo

Letošní majstrštyk téhle party se znakem stříbrné rakety na prsou. Ondra Ježek and his boys se u mě letos vysoko umístnili ještě v jedné kategorii, a to nejčastěji viděná/slyšená kapela .. a vím proč … slyšíš, jak se zvedá prach ….slyšíš divný trávy růst …stačí s uchem na zemi poslouchat …. a pak uslyším kořeny, jak mi prorůstají hlavou … naslyšenou v 09 !

Fuck Buttons - Street Horrrsing

Noc v pralese, vzdálené divoké bubnování, řev nočních predátorů, fascinující a trochu strašidelný průlet nad krajinou, o které máte páru jen z televize … vesmír, v černém nekonečnu se vznášející Země, zachycené praskající a děsuplné vysílání odnikud …. je to temné, krásné, šílené, noise …. netuším, čím mě tahle deska tak uhranula… možná tím vším, možná ničím z toho … zkuste …

Cold War Kids - Loyalty to Loyalty

Místy takřka až minimalistická placka, co chytí teprve až poté, co jí dáte čas, na které není tolik hymnických halekaček, které byly na desce první (Robbers & Cowards). Niterná a místy tak krásně syrová... indie-rock, kytary jak se patří.

Paramount Styles - Failure American Style

Vezměte Girls Against Boys a přefiltrujte přebytek vzteku, dodejte víc písničkářství, blues, naléhavosti, Scotta McClouda a dostanete Paramount Styles. Failure American Style je podzimní deska, která má ovšem daleko k melancholii a atmosféru tak jedinečnou, že vás to nutí si ji pouštět stále znovu a znovu … a znovu …

O´Death - Broken Hymns, Limbs, and Skin

Ujeté zpunkované country, zběsilý šraml s temnými odbočkami do různých žánrů v podání tohohle zvěřince, je pro mě jeden z největších a nejzábavnějších objevů tohohle roku …

Conor Oberst – Conor Oberst

Sólová deska duše Bright Eyes. Vesele smutné písničkářství , jak jen to Conor umí, tentokrát asi nejvíc country, co kdy Conor byl … letošní dva živé koncertní zážitky … rozumím mu …

Květy – Střela zastavená v jantaru

O Střele jsem tu psala, nadšení z jantarových procházek mě nepustilo a asi ani nepustí … prostě hlavně kvůli tomu, jak je ta placka krásná, barevná, mnohovrstevná a právě to odhalování jednotlivých košilek, slupek a vrstviček mě na ní baví nejvíc ... a baví stále …

Shearwater – Rook

Hudební vlna, která před sebou valí vše, co jí přijde do cesty, ve které se nechávám dobrovolně topit a užívám si pocit, že se nemůžu nadechnout … holá pláň, nad kterou máchá křídly obrovský havran a občas ticho pročísne jeho krákavé never more … jinak ale melancholie z dob minulých, nad kterou se vznáší emotivní vokál Jonathana Meiburga, který jen dalším hudebním nástrojem a dotváří obrazy prázdných klecí, slz lovců a tichých modliteb pod třepotajícími se hvězdami …. možná to zní nesrozumitelně, ale to je Rook ….

DVA – Fonók

Do posledního zvonce promyšlená dětská hra se svými pravidly a jazykem, melodie, které z hlavy jen tak nedostanete, příběhy, které si můžete sami vymýšlet, trocha toho elektro - cvrlikání a za tím vším pouze DVA - jedna z nejhravějších letošních desek … a cirkus bude !

The Gutter Twins – Saturnalia

Laneganovsko-Dulliovský jednovaječný duet, ze kterého po celou dobu mrazí v zádech. A nejinak tomu bylo i letos v Paláci Akropolis.

A těsně před slavobranami zůstali ještě např.:

The Dodos – Visiter, TV on the Radio – Dear Science, Elbow - The Seldom Seen Kid, Fucked Up - The Chemistry of Common Life, The Notwist - The Devil, You + Me , Clinic – Do It!, Mark Geary – Opium ….

Koncertní zá(pro) žitky roku nula osm

Tunng – Palác Akropolis – nespjatější s publikem

Pissed Jeans – Klub 007 – nejlepší z nejkratších

Radiohead – Berlín - největší

Shearwater – End Of The Road Festival - nejhypnotičtější

Bon Iver – End Of The Road Festival - nejpřekvapivější

Tom Waits – Kongresové centrum - nejvytouženější

The Gutter Twins – Palác Akropolis - elektrizující

Conor Oberst – Roxy – nejvíc country

Leonard Cohen – HC Sparta - nejdojemnější

Paramount Styles – Klub 007 - nejléčivější

Cold War Kids – Lucerna Music Bar - nejujetější

Woven Hand – Divadlo Archa - nejspirituálnější

A hitparáda prošvihlých koncertů:

Bonnie ´Prince´ Billy –Lucerna Music Bar

Mugison - Klub 007

Why? – Klub 007

Dragons Of Zynth – Klub 007

Handsome Furs - Klub 007

Okkervilské proudy až mlhy z Denveru...

Koncertní listopad uzavírají The Dodos (Palác Akropolis – 22.11) spolu s novozélandskými The Ruby Suns, které bych si asi lépe vychutnala někde pod palmou s koktejlem plným ovoce a deštníčkem navrch, o šumícím moři někde v pozadí ani nemluvě. Holka, kluk, mašinky, bubínky, plážové melodie, krátké, takže rychle utíkající.

The Dodos byli ten večer většinou tři, ač normálně jsou dva. Kytara, bicí (občas až africky znějící) - základ a třetí blboun bušil do všeho, co bylo po ruce – včetně xylofonu a něčeho, co vypadalo jako popelnice a dělal už tak barevnou hudbu ještě barevnější. Od až dětsky naivních melodií se dvojice-trojice dodů dostávala až někam za hranice folku, country až např. po něco, co zvládají třeba Animal Collective. Dohromady zatraceně originální směs. Skvělé, skvělé, skvělé.

Ale pak už jeden ze zlatých listopadových hřebů Okkervil River (Rock Café – 23.11). Will Sheff a jeho parta, ve které už sice nefiguruje romantik Jonathan Meiburg, takže bylo jasné, že pokud během večera zazní jeden z nejhezčích Okkervil River duetů - Lost Coastlines, nebude ani zdaleka tak roztomilý jako v podání Willa s Jonathanem, ale tuhle oběť jsem byla ochotná podstoupit. V Rock Café asi pouhých sto (maximálně sto padesát) hlav … ať se stydí ten, kdo nebyl ! Will Sheff byl vypravěčem celého večera se svou pětičlennou družinou za zády. Basák Patrick Pestorius převzal párkrát party po Jonathanu Meiburgovi, takže zazněla i Lost Coastlines, která v jeho podání nezněla vlastně vůbec špatně. Začátek koncertu sice trochu prověřil zvukaře, ale zvuk se v průběhu pár minut srovnal, takže okkervilskou verzi country-folk-rocku se Sheffovým vypjatým vokálem, pak už nic nerušilo. The Stands Ins hrála prim, ale došlo i na věci vousatější a navíc mi Okkervil River dali vzpomenout na večer strávený s Leonardem, a to v momentě, když na půdě Rock Café vystřihli parádní Cohenovku Take This Waltz … nádhera…. V sále bylo i celé cizojazyčné křídlo, které se ke konci rozjelo tak, že lítaly svršky, muzikanti se při pohledu na pogující, polonahé fans upřimně bavili, chechtali se jeden na druhého a bubeník po zběsile sebou mrskajících fanoušcích házel paličky … povedené divadlo, povedený večer. .. klidně bych vydržela poslouchat ještě půl dne … myslím, že nebýt policejní hodiny, koncert by poslední vyřvanou Westfall neskončil (já chtěla For Real, ale byla jsem davem nemilosrdně přehlasována).

Myslíte, že se tu někdy ukážou Shearwater ? Se mi stejská….

(pravděpodobný playlist)

Plus One, Singer Songwriter, A Hand To Take Hold Of The Scene, Black, The Latest Toughs, Take This Waltz, John Allyn Smith Sails, Pop Lie, A Stone, Blue Tulip, Lost Coastlines, Our Life Is Not A Movie Or Maybe, Unless It's Kicks, Westfall.

Will a Jonathan - Lost Coastlines

Listopadové mezipřistání v Akropoli se událo 24.11, kde Hm… křtili svojí novou desku, co se zove „Plán na zimu“, má roztomilej obal a je na ní Sifonový bombometčík a Znáš dálku…Až jsem skoro zapomněla, jak dokážou bejt kluci milí a jejich hudba rozradostňující na jedné a dojímací na druhé straně … Jediné, co tak trochu překvapilo, byla narvaná Akropole, což na člověka, co je zvyklý na poloprázdné koncerty, působí trochu tísnivě…. Znáš dálku, já ji znám. A znám ji ve všem všudy.

Nejlepší na konec, by se chtělo zvolat … David Eugene Edwards, Pascal Humbert jakožto dvě třetiny 16 koňských sil aneb 16 Horsepower , oba hudebními vodami už nějaký ten rok proplouvající jako Woven Hand (Photo by Christian Fuehrer). Od poslední návštěvy uběhl rok, Woven Hand vydali novou desku Ten Stones a se zvukem zápasící Akropoli vyměnili za Archu, což bylo více než dobře. Zástup pro mě zbytečných předskokanů naštěstí nestačil tolik otrávit večer, takže v deset byla pozornost připravena, smysly zbystřeny. Ten Stones mě po svém vydání , oproti starším deskám nechala (k mému překvapení) poměrně chladnou, večer v Arše mě ovšem chladnou nenechal ani v nejmenším. David Eugene Edwards měl snad ještě šílenější jiskru v oku než loni, kázal o sto šest, hřímal a šeptal, vyvolával ohnivé duše, chvílemi vypadal jak v transu a publikum bylo v transu po celou dobu.... čtyřčlenná kapela hřměla, dokreslovala a rámovala Edwardsovy spirituální a mystické texty, což spolu s jeho charismatickým až extatickým projevem vytvářelo tak intenzivní zážitek, že jsem měla chvílemi pocit, že se o to, co slyším a vidím, můžu opřít… loni v Akropoli to bylo skvělé, v Arše to byl ale zážitek o několik tříd výš. Ten Stones si mě v živém podání udobřila, i když věci z Mosaic nebo desek starších zněly mým uším prostě stále o něco lépe… Dav si pány vyvolal na podium celkem dvakrát, takže jsem za pět dvanáct ze startovních bloků vyběhla na poslední metro a akorát stihla …. i když by mi jeho nestihnutí ten večer asi zas tak nevadilo…

zeznělo :

Kicking Bird, Beautiful Axe, Speaking Hands, Splinters, Tin Finger, Whistling Girl, Dirty Blue, Cohawkin Road, Horse Tail, Kingdom of Ice, Not One Stone, Horse Head Fiddle, Winter Shaker *** As I Went Out One Morning (Bob Dylan cover ), American Wheeze, Your Russia

Woven Hand – Kicking Bird