červencový kaleidoskop

červencový kaleidoskop … barvy, světla, tvary, filmové pásy, zvuky, hluky a lidi ... …. vůně léta, Bukovina (ta Dolní) …. hodně lidí … známých i neznámých … hodně slov.

Nejvíc těch známých i neznámých bylo asi ve městě lázeňských oplatek, vřídla a v průběhu prvních červencových dnů i filmu. Na karlovarském filmovém dýchánku stráveno i letos jen pár prvních dnů, což pro nasátí atmosféry, zhodnocení letošní znělky, shlédnutí pár filmů, potkání řady kamarádů, doplnění kofeinu a nikotinu na další rok dopředu a spořádání nepočítaně vinných střiků, naprosto stačilo. Žízeň Park Chan-wooka, je po Old Boyovi jeho další majstrštyk (minimálně nejnápaditější „upírský“ film, co jsem za poslední dobu – možná vůbec kdy – viděla), nenápadný půvab Humpday mě okouzlil a v soutěžním Za všechno může Jidáš zas tančí všichni vězni z turínské věznice minimálně jako Fred Astaire. Nicméně kdo se nechce prodírat přelidněnou kolonádou, pro toho jsou tu karlovarské ozvěny … ecce Šary Vary … takže tam až dohnán a uloven mezi jinými nový film Baltasara Kormákura Svatba za bílé noci, stoprocentně to nejlepší, co jsem od tohohle chlapíka z Islandu viděla, Na sever je zas film, co za ním stojí scénář jednoho z mých norských literárních favoritů Erlenda Loe, takže tahle antidepresivní off-road movie, jak praví popisek, je přesně tak zvláštně černočerně ledově milá jako Erlendovy knížky. Kdo nikdy nebyl na festivalu All Tomorrow´s Parties, může se podívat aspoň na dokument, co se v něm střídají všichni ti, co mám ráda, Warren Ellis v něm vypráví, jak měl kdysi hrozně rád Bad Seeds (tedy aspoň do doby, kdy s nimi začal hrát) ... na mikrosekundu (škandál) se dokumentem mihnout Shellac nebo Slint … Micah P. Hinson hraje jen tak v campu Diggin´a Grave, Thurston Moore zas přemýšlí nad rozdílem mezi akordy D a G, s tím vším se prolínají prehistorické záběry a všude do toho hraje skvělá muzika …. čistá práce … maximum hvězdiček.

Na Paniku v městečku jděte, sežeňte si, podívejte se, protože takhle vtipný, šílený, maniakální animáč (plasteliňák) s tak geniální erupcí gagů, fórků, nápadů dlouho neuvidíte. Pro představu minutka. Žel neznám původní belgický seriál, nicméně Kůň, Indián i Kovboj od teďka mají navždy místo v mém srdci (jeden krátký ucelený seriálový pidipříběh zde )

Hranice ovládání Jima Jarmusche bude zřejmě za hranicí ovládání řady Jimových fanoušků. Meditativní průchod krajinou … procházka s nejasným cílem, plná symbolů a poselství, co stojí ve srovnání třeba s Mrtvým mužem (kde se tohle všechno dá najít také) tak trochu mimo příběh, ale i tak dokáže být ona cesta po boku mlčenlivého hlavního hrdiny vcelku působivá (nemalou roli hraje i přítomnost hudby japonských Boris, která je na pár místech okořeněna spoluprácí se starými známými Sunn O)))

A musím přidat ještě jeden příběh na filmovém pásu … Wrestler - jeden z nejbolestnějších filmů, co jsem viděla minimálně za poslední rok (možná vůbec). Darren Aronofsky se v něm vykašlal na svůj formální, pro mě až drásavě nátlakový, vizuální styl a s minimem prostředků, a vlastně docela nenápadně, dokázal vykreslit TAK silný a bolestný obraz destrukce… té vnější i vnitřní ... fyzické i psychické. Aronofsky asi nikdy nenatočil nic tak komorního a při tom tak silného, hlubokého a mnohovrstevného. A jsem přesvědčená, že bez Mickeyho Rourka by toho nedocílil ani z poloviny. Rourke má ve tváři totiž životem vyryto přesně tolik, kolik tam toho měl vyryto Randy „The Ram“ Robinson. Wrestler. Nejsilnější film letošního roku. Obdiv. Aplaus. Úklona až k zemi.

Světlo v sále, prosím !

Ne tolik jako ve Varech ale také nemálo duší bylo 9. července v Arše, kde to pro Čechy prvně rozbalil starej Moz., co měl kolem sebe tu samou auru, jako v Berlíně, s tím rozdílem, že Archa byla víc „dojímací“ … jak psal někde Adam, byla plná (nejen) třicátníků, čtyřicátníků, co byli dojatí tak, jako by se jim narodilo první dítě … jo, tak nějak to bylo. Konstrukce večera byla stejná (včetně setlistu, uječený příšerný předkapely, Morrisseyho převlíkání a svlíkání košil, výtečný kapely za zády, radosti, radosti …) s jedním rozdílem oproti berlínské selance. Tím bylo jedno velké NEVERMORE směřující k security službě najaté pro ten večer. Statní chlapíci a dáma ve žlutých tričkách, kteří měli dohromady IQ sotva 20 a tetelili se radostí z pocitu přidělené moci … zlovůle, hloupost, omezenost, bezmoc na straně (nemálo) platícího návštěvníka … jak milý a osvěžující byl oproti nim pocit z Berlína, kdy mi muž s vizáží člena Dělnické strany po prošacování tašky popřál s líbezným úsměvem hezkej večer a fajn koncert … moje milá Archo, mám tě ráda, vždycky mi u tebe na palubě bylo dobře, ale prosím, tohle už ne .. takhle určitě ne ! Díky …

Ráda překvapení … ty hudební obzvlášť … a ty červenec přivál taky … a rovnou dvojmo … v průběhu jednoho týdne. Tím prvním byli +/- , co jsou Američani a jejich hudební rozpětí sahá z království skorem až čistě akustického přes melodické indie-rockové kousky až po post- rockové plošky a drobky, kterými tu a tam krmí svou písňovou drobotu. Good job, pánové ! To Crocodiles jsou zas dva kluci odněkud ze San Diega, z nichž jeden drhne kajtru a pouští mašinky a druhej vypadá jak Bob Dylan za mlada, neúnavně skáče, poguje mezi publikem, dělá kotrmelce, svíjí se na zemi a do toho zpívá. Crocodiles zní jak mix The Jesus & Mary Chain s třeba ujetějšími a špinavějšími Handsome Furs. Po dlouhé době po koncertě neslyším na jedno ucho a mám chuť si koupit minimálně tričko … hehe.

Nicméně přichází vrchol tohohle postu, července … to nejlepší na konec. Pohyblivý svátek všech, co mají rádi kluky na stříbrný raketě aneb Silver Rocket a jejich každoroční Silver Rocket Summer něco … letos tím něčím bylo „Solo“, bylo zasazený do prázdninový krajiny malýho Arana – na koupaliště v Dolní Bukovině pod obří stan, co mu chyběla uvnitř už jen manéž a piliny a bylo to letos nejvíc. Ani nemohlo být jinak … osamělí, nikoliv však zbloudilí, střelci bez svých ansámblů, potlach kolem táboráku … Marty aka Bone Machine, co bez domovských Bugmen, zní jak Jack White, Mon Insomnie, co ho mám na mušce už pár let… ještě pár přestřelek, šrámů a bude českej Conor Oberst, to vám říkám a věřte mi ! Havana Klub, Pinto, co dá pár táborovejch pod hvězdy, Bourek aka Bonus vypálí pár ostrejch beatů a slov … a je to velký, zábavný a lidi zpívaj, tvořej jednu vlnu a vracej plnejma hrstma. Bůh by nechtěl, aby umřel Johnny Cash ...Přidává se Lyrik, překvapení ze Slovenska, chytrej hip-hop …srovnaný slova, srovnaný myšlenky, pár věcí od Sporto, ale to už valí i třetí hrdina Aran Epochal. You got. Swastika eyes… že venku leje a před stanem se tráva mění v bahenní lázně, už nevadí … déšť neexistuje, svět je daleko, tady je jen scéna a dává to ten den smysl.. Troy von Balthazar, kovboj, co ten den v okolí stanu působil dojemně ztraceně, osamoceně, poslední korunu bych mu dala, ve stanu na pódiu je ještě křehčí, vtipkuje, je zrozen k tanci, jeho prazvláštních, ale tak dobře známých (ne)melodií je plná hlava … když dává Adamovi a Silver Rocket věnovanou Valentine a hned vzápětí Days Of Nothing od Chokebore, málem se mi zastaví srdce …Chokebore znovu spolu …vidět/slyšet je … i slzu bych pak asi uronila (nicméně možná to není tak nemožná představa). Troy je hrdina. Ještě není pozdě mu to v Čechách říct … neváhejte ! Amen. Todd - Unkilled Worker s OTK za zády je zlej … nejvíc ze všech … vzduchem lítaj lidi, syrový a surový, trhá to zevnitř, stan se třese a potí, chce se řvát a rvát, jaká je to síla. A pak už Scott McCloud … Paramount Styles … Adam krotí basu a je moc vidět, jak si to užívá, splněnej sen .. a Scott si to užívá taky …. paradise happens …zase … ale teď je to lepší než kdy před tím, největší odezva, to spojení až bolí, jak je těsný, Scott je snad až dojatej …vrací se a dává Come to New York … podruhý ten večer a pak už nic …černá díra … člověk jen vstřebává a usmívá se... nejlepší Silver Rocket Summer… pro mě stoprocentně. Jen díky je letos zatraceně málo…

fotky ze SRSS třeba tady

a ještě dvakrát pohyblivým obrazem:

a) Bonus, Lyrik, Aran ... tak trochu jiný Sporto

b) Troy von Balthazar ... málo z Bukoviny ... ale zato hodně Chokebore

Rock never dies !!

Vyplnit pár mezer … než bude vše zapomenuto … i když může být zapomenuto 1. setkání s Mozem ? Berlínský severák ? Květen /červen, co mě po letech v některých oblastech zas tak trochu překvapil ? Myslím, že ne … tak jen pro jistotu....

Začátkem července (6.6) v Rubínu pod kanadskou vlajkou Women, co se kamarádí s mým oblíbeným Chadem VanGaalenem, s nímž nejdřív jezdili po světě, poté si od něj nechali produkovat (zatím jedinou) desku a vydali jí na Chadově labelu Flemish Eye. Má je rád Chad, mám je ráda já. V Rubínu všude kolem staří známí. Předskokani Basketball klamou tělem a opravdu s nimi nezpívá afektovaná Mexičanka. Ká je při pohledu na vytáhlého, hubeného frontmana zklamán. Women nejsou žádný baby, tak dělají přesně ten hluk, za který je kritika velebí. Noise s entuziasmem. Palec nahoru.

Ale nemůže to být lepší než Berlín. Než Moz. (12.6.) A není.

Berlín je zlatá loď a Columbiahalle je k mému překvapení docela příjemný prostor rozlohou připomínající tak dvě pražské Archy. První a jediné pivo a předkapela v čele s uječenou megerou, ze které mě po deseti minutách začíná bolet hlava. Jsem přesvědčená o tom, že Steven Patrick vybral tuhle nudně uřvanou grupu schválně …má to u mě… tortura trvá a všichni čekají na vysvobození. To přichází, vypadá skvěle, má na sobě obyčejný džíny, košili, je ve stejný místnosti jako já a nechává se zdravit polo-hysterickým davem … Ave Caesar! Ave Morrissey! a potom už jen božstvo klidně a skromně prohlásí „i am your very humble guest“ a pomocí This Charming Man odrovnává poprvé masu pod sebou… tak trochu atomovej výbuch … The Smiths znějí poměrně často, což je pro mě trochu překvápko a vůbec největším je How Soon Is Now, u které jsem ani ve snu nepředpokládala, že jí někdy uslyším živě…. Poslední placka je roztroušená všude v setlistu, I'm Throwing My Arms Around Paris je tak trochu poprvé sborová … největší výbuch nastává s prvním tónem Irish Blood, English Heart…ta je největší a největší zůstane. TA je Moz. Ten je ten večer tak hrozně civilní, obyčejnej … podává do prvních řad mikrofon a nechává si pokládat dotazy (i na obligátní Polsko ten večer dojde hehe). Na konci Let Me Kiss You si ze sebe strhává košili a hází jí do publika. Roztomilý. V průběhu večera se několikrát někomu podaří přelstít ochranku a vyskočit na podium, aby ho objal, políbil …. myslím, že by Moz byl smutnej, kdyby to někdo neudělal zrovna v Berlíně… k mé radosti zní plno věcí z desky You Are the Quarry, kterou mám nejradši …. třešničkou na tomhle poháru z many je přídavek …First of the Gang to Die …víc už nic není. Zpívají asi úplně všichni. A nejen proto, že Steven Patrick voře text a několikrát zpívá jen rozkošný uatatata tata. Boží. A to je konec. Pak už jen Berlín, Berlín a zase jen Berlín. V Praze to lepší nebude … i když mohlo by, ale to jen v případě, že by mi Steven zahrál I Have Forgiven Jesus … prosím, prosím ! kuju.

No a pak už následuje jen řada hudebních večerů, co se jen tetelej ve stínu obrů, i když by je občas moc moc chtěly přerůst. Ariel Pink a jeho Haunted Graffity na Sedmiče o týden později (19.6.) byl určitě jeden z nejzábavnějších koncertů, co jsem tam za poslední měsíce zažila (a to nejen proto, že vidět pogovat starší z našich indie twins nebo pana O. je zážitek z kategorie nezapomenutelných). V neděli (21.6) se ve Francouzském institutu vítalo léto a přivítat ho z Nantes přijely i dvě holky z Mansfield. TYA, co jsou tak trochu jako Amanda Palmer a trochu jako CocoRosie. Překvapení. Ať je někdo zkusí dotáhnout třeba na Sedmu! O den později ve strahovském obýváku hrál můj oblíbený islandský pidiorchestr Benni Hemm Hemm, který byl na Sedmě pětihlavý a všechny ty trumpetky a zadumaný písničky se hezky poslouchaly. 25.6. jsem splnila svou občanskou povinnost, učinila svému černému dětství zadost a vyrazila na black celebration, kde Dave Gahan & Co. předváděli, že ještě hrát nezapomněli. A nezapomněli ! Jen bylo celou dobu moc světlo a kolem moc lidí, ale to bych chtěla asi moc … nicméně jsem za ten večer ráda, jsem ráda i za to, že jsem po mnoha a mnoha letech v davu zahlédla někoho, na koho si občas ještě vzpomenu a mám na tváři stejně debilní úsměv, jako jsem mívala tenkrát v patnácti, jsem ráda, že jsem si konečně s Davem mohla užít ticha … no a poslední zářez na červnový pažbě jsou Tar …Feathers. Švédi, na který přišli Švédi i poměrně dost Čechů, který se mi líbí a ten večer líbili, a kteří přivezli švédskou předkapelu, co se jmenuje Ättestupa, co zahrála všeho všudy dvě dlouhé věci (každá měla přes 10 minut), v rámci kterých vás nejdřív zahalila hlukem všeho druhu, aby se pak z toho všeho skřípáni, syčení, hukotu, škrábání zrodila melodie ... soundtrack k letní bouři, ke skřípění bortů potápějící se lodě .... pro ten večer to u mě Ättestupa možná i vyhrála nad hlavními hrdiny.

uff … this is the end … ještě bych mohla taky napsat, že Koralína je 3D roztomilá a tak trochu strašidelná, že dalších pár kamarádů už to má taky za sebou (jedno významné životní jubileum), že poslední Star Trek je opravdu zábavná záležitost i přes fakt, že mladej kapitán Kirk tak trochu postrádá šťávu ... a v neposlední řadě i to, že se těším, jak se konečně vyspím… tak dobrou.

a ta nejlepší z Berlína