Rock never dies !!

Vyplnit pár mezer … než bude vše zapomenuto … i když může být zapomenuto 1. setkání s Mozem ? Berlínský severák ? Květen /červen, co mě po letech v některých oblastech zas tak trochu překvapil ? Myslím, že ne … tak jen pro jistotu....

Začátkem července (6.6) v Rubínu pod kanadskou vlajkou Women, co se kamarádí s mým oblíbeným Chadem VanGaalenem, s nímž nejdřív jezdili po světě, poté si od něj nechali produkovat (zatím jedinou) desku a vydali jí na Chadově labelu Flemish Eye. Má je rád Chad, mám je ráda já. V Rubínu všude kolem staří známí. Předskokani Basketball klamou tělem a opravdu s nimi nezpívá afektovaná Mexičanka. Ká je při pohledu na vytáhlého, hubeného frontmana zklamán. Women nejsou žádný baby, tak dělají přesně ten hluk, za který je kritika velebí. Noise s entuziasmem. Palec nahoru.

Ale nemůže to být lepší než Berlín. Než Moz. (12.6.) A není.

Berlín je zlatá loď a Columbiahalle je k mému překvapení docela příjemný prostor rozlohou připomínající tak dvě pražské Archy. První a jediné pivo a předkapela v čele s uječenou megerou, ze které mě po deseti minutách začíná bolet hlava. Jsem přesvědčená o tom, že Steven Patrick vybral tuhle nudně uřvanou grupu schválně …má to u mě… tortura trvá a všichni čekají na vysvobození. To přichází, vypadá skvěle, má na sobě obyčejný džíny, košili, je ve stejný místnosti jako já a nechává se zdravit polo-hysterickým davem … Ave Caesar! Ave Morrissey! a potom už jen božstvo klidně a skromně prohlásí „i am your very humble guest“ a pomocí This Charming Man odrovnává poprvé masu pod sebou… tak trochu atomovej výbuch … The Smiths znějí poměrně často, což je pro mě trochu překvápko a vůbec největším je How Soon Is Now, u které jsem ani ve snu nepředpokládala, že jí někdy uslyším živě…. Poslední placka je roztroušená všude v setlistu, I'm Throwing My Arms Around Paris je tak trochu poprvé sborová … největší výbuch nastává s prvním tónem Irish Blood, English Heart…ta je největší a největší zůstane. TA je Moz. Ten je ten večer tak hrozně civilní, obyčejnej … podává do prvních řad mikrofon a nechává si pokládat dotazy (i na obligátní Polsko ten večer dojde hehe). Na konci Let Me Kiss You si ze sebe strhává košili a hází jí do publika. Roztomilý. V průběhu večera se několikrát někomu podaří přelstít ochranku a vyskočit na podium, aby ho objal, políbil …. myslím, že by Moz byl smutnej, kdyby to někdo neudělal zrovna v Berlíně… k mé radosti zní plno věcí z desky You Are the Quarry, kterou mám nejradši …. třešničkou na tomhle poháru z many je přídavek …First of the Gang to Die …víc už nic není. Zpívají asi úplně všichni. A nejen proto, že Steven Patrick voře text a několikrát zpívá jen rozkošný uatatata tata. Boží. A to je konec. Pak už jen Berlín, Berlín a zase jen Berlín. V Praze to lepší nebude … i když mohlo by, ale to jen v případě, že by mi Steven zahrál I Have Forgiven Jesus … prosím, prosím ! kuju.

No a pak už následuje jen řada hudebních večerů, co se jen tetelej ve stínu obrů, i když by je občas moc moc chtěly přerůst. Ariel Pink a jeho Haunted Graffity na Sedmiče o týden později (19.6.) byl určitě jeden z nejzábavnějších koncertů, co jsem tam za poslední měsíce zažila (a to nejen proto, že vidět pogovat starší z našich indie twins nebo pana O. je zážitek z kategorie nezapomenutelných). V neděli (21.6) se ve Francouzském institutu vítalo léto a přivítat ho z Nantes přijely i dvě holky z Mansfield. TYA, co jsou tak trochu jako Amanda Palmer a trochu jako CocoRosie. Překvapení. Ať je někdo zkusí dotáhnout třeba na Sedmu! O den později ve strahovském obýváku hrál můj oblíbený islandský pidiorchestr Benni Hemm Hemm, který byl na Sedmě pětihlavý a všechny ty trumpetky a zadumaný písničky se hezky poslouchaly. 25.6. jsem splnila svou občanskou povinnost, učinila svému černému dětství zadost a vyrazila na black celebration, kde Dave Gahan & Co. předváděli, že ještě hrát nezapomněli. A nezapomněli ! Jen bylo celou dobu moc světlo a kolem moc lidí, ale to bych chtěla asi moc … nicméně jsem za ten večer ráda, jsem ráda i za to, že jsem po mnoha a mnoha letech v davu zahlédla někoho, na koho si občas ještě vzpomenu a mám na tváři stejně debilní úsměv, jako jsem mívala tenkrát v patnácti, jsem ráda, že jsem si konečně s Davem mohla užít ticha … no a poslední zářez na červnový pažbě jsou Tar …Feathers. Švédi, na který přišli Švédi i poměrně dost Čechů, který se mi líbí a ten večer líbili, a kteří přivezli švédskou předkapelu, co se jmenuje Ättestupa, co zahrála všeho všudy dvě dlouhé věci (každá měla přes 10 minut), v rámci kterých vás nejdřív zahalila hlukem všeho druhu, aby se pak z toho všeho skřípáni, syčení, hukotu, škrábání zrodila melodie ... soundtrack k letní bouři, ke skřípění bortů potápějící se lodě .... pro ten večer to u mě Ättestupa možná i vyhrála nad hlavními hrdiny.

uff … this is the end … ještě bych mohla taky napsat, že Koralína je 3D roztomilá a tak trochu strašidelná, že dalších pár kamarádů už to má taky za sebou (jedno významné životní jubileum), že poslední Star Trek je opravdu zábavná záležitost i přes fakt, že mladej kapitán Kirk tak trochu postrádá šťávu ... a v neposlední řadě i to, že se těším, jak se konečně vyspím… tak dobrou.

a ta nejlepší z Berlína