středa 24. července 2013

Colours of Ostrava 2013 part II.

Sobota

Sobota je odbornou porotou vyhodnocena jako programově nejslabší den, někteří ho tedy tráví výletováním, někteří zevlováním pod svitem úplňku aneb v osidlech scény, co má pod křídly Full Moon. Ještě před tím litujeme, že jsme nestihli celý set Glenna Kaisera, americkýho blues rockovýho kazatele, co si staví kytary z krabic od doutníků, má hlas jak pila a zpívá o Ježíšovi. Dřevní, upřímný, syrový a hezký.

Po cestě do Hlubin programu v řežii Full Moonu se letmo zdravíme s The Tap Tap a pak už nás vítá Odeur de Violettes, písničkářka Laví, co přebíhá od kytary k ukulele, od mikrofonu na kraj pódia, kde v kleče hraje jen tak beze vší techniky.Trochu zakřiknutá holka, co vypadá, že si hraje jen tak pro sebe v obýváku, ale nebojí se svoje hudební investice prodat i lidem v sále. Škoda jen, že jich tam sedí tak málo. Fialky jsou v jejím případě prorostlý rzí, ale umí i zavonět a hlavně rostou každým dnem. Jsem zvědavá, co z nich vyraší.

Podobně to má i Black Tar Jesus, další z projektů Tomáše Kopáčka, co jsem ho prvně zaregistrovala pod introvertní značkou Mon Insomnie. Black Tar Jesus jsou  anglický texty, echa a kytary, co chvilkama zněj třeba jak Sonic Youth. Nejlepší kytarovka ve městě ač jistá dávka introverze v hudbě Black Tar Jesus furt zůstává.

Jestli mě něco ten den ale na prknech Full Moonu dostalo, byli to Rouilleux, co už nejsou jen minimalistickou jednotkou z okruhu kolem KLaNGundKRaCH, ale kapelou. Nicméně podstata hudby zůstává. Koláž zvuků a nálad od strašidelný melancholie ze šuplíku třeba Boduf Song po kytarový drone a stěny se zvuku, za který by se nestyděl ani Míša Jíra. Celý to skřípe, šumí a drnčí a je nad slunce jasný, že pro tvorbu Rouilleux je cesta cílem a cíl se někde v dálce leskne a třepotá, ale je tam od začátku. Předloňský debut Zugzwang si  poslechněte tady.

Z The Knife jsem popravdě málem zběhla ještě před tím, než začali, a to tehdy, když se před jejich začátkem na pódiu zjevil jejich uřvanej "roztleskavač" v elastickém diskotékovém oblečku z 80. let a za neustálého běhání a poskakování ječel furt dokola asi tři "rozehřívací fráze". Celejch nekonečnejch 10 minut mu šlo o to, jestli je publikum živé, že nikoho neslyší a pak taky, že by se mělo tancovat, tleskat, skákat, říkat ano, ne a nevím....tak nevím... čekala jsem na pointu, ta nepřišla, chlapík odešel a nastoupili The Knife a jejich družina složená z mnoha lidí, co hráli, nebo to aspoň předstírali, na bizarní nástroje (něco jako květák, kobliha, hořická trubička a tak) a taky tančili skoro jako soubor Valášek. Hudebně mám The Knife ráda, ale toho divadla na mě bylo asi přespříliš. Ale i tak jsem vydržela krásnou půlhodinku. Tak třeba příště, až budu mít víc divadelní trpělivosti. 


A Jasná Páka zatím vedle zpívala o setkání na Žofíně, vzpomínala na Majolenku, David Koller do toho třískal a Petr Váša do toho všeho fyzicky básnil.


Nicméně poslední noční setkání bylo s The xx. A jak mě The Knife zklamali, tak mě The xx překvapili. Popravdě jsem se do žádný z jejich dvou desek nedokázala zaposlouchat a najednou se na mě valí průzračnej zvuk a intimní dialogy mezi dvěma nástroji a hlasy, kytara a basa se setkávají a zas rozcházejí, hlasy se proplétají  a do toho kužely světla prosvěcujou prach a kouř a nad hlavou tak jdou světélkující mraky. Lidi jsou tak soustředěný a tichý, že je to až strašidelný. Krása se ten den zastavila pod oranžovou vzducholodí.

Neděle

Jdeme do finále. Nohy těžknou, víčka se vlastně permanetně klíží a nánosy prachu jdou už jen těžko smejt a vykašlat. Stíháme tudíž až Květy. Opakovala bych se, kdybych se znovu rozepisovala o tom, že v mym vesmíru jsou Květy jednou z nejlepších českejch kapel. Spřízněnost časem i prostorem, to je asi hlavní důvod, proč jim rozumim a rozumět chci. Koncert roztomile narušuje akorát zvukovka Botanicy na nedalekym podiu. Niméně MEK & Co. se tím rozhodit nechá jen na chvilku a trochu. Sestavu Květů to odpoledne doplňuje s basou Ondřej Kyas, kterej  přispívá i řadou zábavnejch choreografickejch prvků.

V rámci dalšího z dilemat, kam vyrazit, se omlouvám Botanice a posílám vzdušnej polibek Paulovi, Brianovi i Johnovi a vyrážím do první řady na mý černý koně letošních Colours, My Jerusalem. My Jerusalem jsou kapela Jeffa Kleina, týpka, co hrával třeba s Gutter Twins nebo Twilight Singers. A kamarád Marka Lanegana a Grega Dulliho je i můj kamarád, víme? My Jerusalem hrajou ve stanu, kam se lidi trousí jen pomalu, nicméně přesně na čas do skromnýho davu vykopávají rovnou Preachers, titulní zářez z poslední stejnojmenný desky, ze který taky zazní většina věcí. Je to fárání až na dno černý duše, kdy cestou míjíte všechny její tiše krvácející zákoutí. Klidný momenty se střídaj s těma, kde dominuje Jeffův expresivní projev, trubka a vícehlasy následujou jeho pevnej baryton jako svýho krysaře. Někde už na začátku si Jeff rozřízne uprostřed písně (snad Born In The Belly) o strunu prst, během zpěvu a kytarovýho sola si prst ošetří, zalepí a pochybuju, že si někdo něčeho všimne. Všechno tepe a plyne, Death Valley, Devoe, Mono... My Jerusalem jsou dalším důkazem toho, že za kapely z texaskýho Austinu můžu dejchat.

Po výletě do Austinu, čeká zastávka v Polsku a další překvápko. Polská černá ovce Maria Peszek. Herečka, zpěvačka, buřička, co se mrská mezi rockem, popem, punkem, šansónem. Textově rejpe do všeho, co je Polákům svatý, hudebně je to jako rána kladivem. Neunavitelná drzá holka, co umí bejt něžná a když si nebudete dávat majzla, dá vám ránu přímo na solar. Nedělní otevření očí.


Po Marušce generál Patton se svojí all stars úderkou Tomahawk. Mike na pódium přichází s batůžkem, skoro to z dálky vypadá, že to jen bedňáci nosí proviant. Jaký překvapení, když se do toho "bedňáci" samozvaně opřou a davem projede první vlna.  God Hates a Coward, Captain Midnight, South Paw... Tvrdý kytarový riffy vyháněj kopretiny, takže nakonec jsme pár kroků od pódia (efekt loňských Animal Collective), samply a maniakálně roztříštěná genialita Mike Pattona. Nezbytná trocha šikany směrem ke kameranovi a trocha country na závěr. Koukejte a učte se, poslední zhasíná. Koncert neděle a fotka by Jé.

Po Tomahawk se klidně mohli stavět židle na ježky, jakej to byl řádnej poslední koktejl před zavíračkou, nicméně program Colours hovořil nekompromisně minimálně ještě o dvou panácích. První přinesl Devendra Banhart a chutnal po venezuelskym rumu a letošní desce Mala, na který je Devendra šťastnej a zamilovanej a celá tak zní moc hezky... Never Seen Such Good Things... V Ostravě se tak tančilo, děkovalo a na úplnej konec přišlo i na starší skřípavý kousky, kde zůstal Devendra na pódiu sám jen s kytarou a hrál na přání (alespoň to, na co si vzpomněl) ... jen ty dlouhý vlasy mu chyběly. Jinak byl celej koncert ve znamení zvuku celý kapely a Devendra působil jako zakřiklej a trochu nesmělej kamarád ze základky, co by ho člověk objal, kdyby mohl. Ježíš, to bylo tak hezký!

A pak už zbyl jen trochu sladkej šláftruňk na úplnej konec a na dobrou, kterej podstrčil Jamie Cullum , kterej moc dobře ví, co se od něj na podobný akci čeká, takže neúnavně komunikoval a bavil lidi, lítal po pódiu jak čamrda, hrál snad na všechno, co bylo k dispozici, třeba Get Lucky od Daft Punk na víko od klavíru  a k tomu všemu zvládal bezchybně zpívat, hrát na klavír a vypadat u toho jako Jirka Mádl. Konec koncertu se pak odehrál s muzikanty na kraji podia, kam si dotáhli svoje instrumenty a zahráli jen tak na pár sdílenejch mikrofonů. Hezká jazz-popová besídka na dobrou noc a rozlučka se čtyřmi festivalovými dny.

Colours přesunem do vítkovickejch pecí získali definitivně novou tvář. Tuny železa toho snesou víc, takže i škála Barev je poslední ročníky širší, zajímavější a co se dramaturgie týče snad i odvážnější. Z programu konečně ubyly úlitky bohům v podobě Divokejch Billů apod. Sečteno podtrženo ač Colours chybí do úrovně většiny velkejch zahraničních akcí ještě pár tříd, stávají se suverénně nejlepší velkou festivalovou akcí v ČR a pomalu ubejvá důvodů, proč si z nich dělat furt ještě legraci.







Colours of Ostrava 2013 part I

Do roka a do dne mezi struskou, prachem, rzí a lidma. To, co je dávno mrtvý, na těch pár dnů ožívá, nasaje vás, přetaví a vyplivne. Festival přece... že jo.

čtvrtek

 Letos jsme stateční a dobrovolně se mezi pece ženeme už ve čtvrtek a doufáme, že jsme tím nepřepálili start. Po prvním letmém pohledu do programu zjišťujeme, že největší letošní bolestí bude fakt, že většina (a to drtivá) "našich interpretů" se vzájemně kreje. Letošní Barvy se tedy nesou ve znamení neustálých a bolestných Sofiin voleb. Aspoň, že strusky ubylo a člověk se nemusí pařit v pohorkách.
 První den a mně přijde, že je tu minimálně půlka republiky (a to nemluvim o půlce Polska), čtvrtek totiž láká hlavně na Island, kamení a led večer servírujou Sigur Rós. Nicméně následuje první SV, v rámci které volíme "Babiš stage" (čti: Agrofert fresh stage.. ), kde hraje náš Scotty s Girls Against Boys. Ze Sigur Rós stíháme začátek (pokud se nepletu, někde hned na začátku zazněla, Brennisteinn, otevírák nové desky, ale možná mě nějakej sigurrósolog opraví). Start je správně vychlazenej a hezky barevnej (světla svítěj, projekce vrní a tak). Kveikur aka poslední deska zní skvěle, dokonce z ní mám i pocit, že po všech těch deskách, kdy jsme se na čas rozešli, protože jsme si toho měli čím dál tím míň co říct, si můžem spolu dát zas skleničku. Nutnost volby tak trochu mrzí, ale nelituju. Scott a jeho parta totiž hodlaj rozvibrovat všechno to železo kolem a přetavit ho ve zvuk. Razavej hlas Scotta McClouda, kovadlina Alexise Fleisinga a dvě basy, kde jednu má na povel John Schmersal z Enon (dej jim pámbůh hudební nebe). Hutnej zvuk, kterej nabývá na intenzitě. Kill the Sexplayer, Basstation, Rockets Are Red, Cruise Your New Baby Fly Self, nová It's A Diamond Life, hodina utekla tak, že jsem se nestačila ani nadechnout. Nebylo potřeba.
Den zakončili Vložte kočku v Hlubině, kde měl svoje podium i stánek Full Moon. Živě to bylo první setkání a musím říct, že ač bylo pod střechou vydejcháno, těsno a na podium se cedil pot s krví, byl to řádně živej mejdan. To, co mi u těhle kluků chybělo na desce jsem našla na pódiu.

pátek

Druhý festivalový den zahajujeme naší pravidelnou časosběrnou aktivitou aka návštěvou ostravského Minikina, městskou procházkou, obědem a následně přesunem do prachem pokrytého vítkovického areálu. Na největším pódiu si svoje hlasivky trénuje Dub FX. Pozice ve stínu a podupávání nohou. Dub FX mění hlasy, zve si kámoše z hoodu, vrství smyčky ze zvuků, hlasu, poctivej beatbox. Ten kluk umí... uprostřed toho všeho se najednou z ničeho, možná z těch beatů, přižene osamocený mini tornádo, co nabralo někde vedle na louce sílu a teď se žene napříč prostorem před hlavní vítkovickou scénou. Cestou si tenhle pidi větrnej vír bere několik slunečníků, šátky a bohužel i pár kotníků, něco takovýho jsem na vlastní oči ještě neviděla.

Dub FX se oposlouchal celkem rychle, takže velíme vycházkovým tempem ústup směr území Full Moonu, kde vibruje Vašek Havelkovic III. Další osamocenej voják v poli, co vrství zvuky, tahá zubní plomby, aby dal pak pár něžně smutnejch, jak to vždycky uměl a umí ať už sám za sebe nebo pod značkama jako SelFbrush nebo Please the Trees. Cestou z království Full Moonu potkáváme všechnu tu instatní zábavu a bez díku odmítáme neonový tepající nabídky chvilkovýho štěstí z uřvanejch sponzorkejch zon, který jsou prej potřeba... nevím, dál.

Russkaja sice zněj jako Rusové, ale jsou to Rakušáci, co hrajou zběsilou směs dechovky, rock´n´rollu, ska, punku. Dav tančí, jako by nemělo být žádný zítra, já ale vím, že bude nejen zítra, ale i pozítří a popozítří, takže stihnu ještě kousek intelektálů z Poletíme? na kterých je stan zaplněný tak z půlky. Říkám si, že je škoda, minimálně i kvůlu letošnímu obřímu podílu cizinců mezi diváky, že letos z festivalového průvodce úplně vypadla stránka s českými kapelami... Když už si je festival zve... Koho by si ovšem měl už konečně přestat zvát, je moderátor, který stále stále a neúnavně hlásá (aspoň z hlavního pódia, protože pravidelné moderátory z druhého největšího pódia naštěstí spolu s přesunem festivalu do Vítkovic sežrali lvi), co by si diváci měli myslet, cítit (pít) a v neposlední řadě, jak je to tu všechno bezva. Ať se na mě fandové Rosti Petříka nezlobí, ale i jeho sluníčková účast s důrazem na první signální je jeden z důvodů, proč lidi raději jezdí ven a z festivalů typu Colours se vždycky bude dělat sranda.

Na Asafa Avidana čekal plný areál před hlavním pódiem (i když většinu z těch lidí podezírám, že stejně přišli jen kvůli té jedné písničce). Avidan je chlapík, co je z Izraele a krom zpívání je i šikovnej animátor a taky prej reinkarnace Janis Joplin. Na každej pád vyzpívává střepy z nešťastnejch lásek a odkládá je na folkový, bluesový nebo rockový hromádky, a to hlasem, kterej snadno zaměníte za ženskej nebo, jako můj drahý Jé, za hlas kačera Donalda. Každopádně tomuhle všeumělovi nelze upřít muzikálnost až za hrob i když do Jeffa Buckleyho, se kterým ho taky občas modří, co už vědí, srovnávají, mu chybí značnej lán cesty.

Druhou půlku Asafa měním za gastro apokalypsu v podání miláčka Kittchena. Ten si s sebou do Ostravy přivezl maskovanou Ille a dva kuchtíky, co mu pomáhali se zpěvem a foukali dechy. A byla to do toho všeho popílku Vítkovickejch pecí krása. Prach se vykášlaval tak nějak sám a snadno a byl to vlastně rock´n roll. A pořád niternej a křehkej.

Nicméně i přes všechnu lásku ke Kittchenovi hlavní hvězda večera teprve čekala. Po cestě za ní jsme si ještě stihli nechat od Jardy Švejdíka nechat označkovat (čti: podepsat) plakát a pak už volání smaragdovejch dálek. Poslední setkání léta páně 2007 v Edinburghu mám ještě pořád v paměti, takže volba mezi sólovým Scottem McCloudem (se kterým jsem si letos už připila tolikrát, že mi snad pro tentorkát odpustí) a Damienem Ricem dopadla ve prospěch irskýho zrzka. Od toho roku 2007 se toho vlastně ani tolik nezměnilo. Damo má furt stejnej výzor bezdomovce, jeho kytara ještě víc zementálovatěla (Jé, naivka, mu pak po koncertě chtěl dávat peníze, aby si koupil něco na sebe a novou kytaru), v podstatě hraje už 10 let ty samý písničky skoro v tom samém pořadí a prokládá je stejnými vsuvkami. A ono to furt funguje... do davu místo pozdravu pouští The Professor (+ la fille danse) a natěšeným prvním řadám tečou slzy. Srdcerváč beze slova střídá v pravidelnejch intervalech kytaru a klavír, Delicate i 9 crimes... co asi dělá Lisa... A kdo z pochybovačů neutekl do Woman Like a Man, ten už po ní zůstal... Někdy po setmění si Damien zve na pódium Markétu Irglovic (bulvární vsuvka - davem to zašumí při pohledu na její bříško), aby s ním zazpívala Cold Water, co plynule přichází v Cohenovskou Hallelujah. A na konec ostravské publikum nepřijde ani o oblíbenou scénku spojenou s Cheers Darlin, kdy je přinesený stoleček, láhev vína a dvě skleničky. Láhev tentorkát ale nevypije Damien sám, vytáhne si na pomoc z davu dívku, která se ze štěstí, které jí potkalo, na pódiu střídavě hroutí. Nicméně hraje (pije) statečně, navíc kdo jiný z publika může říct, že vytáhl flašku s Damienem Ricem, že. Po Cheers Darlin bývá většinou, s ohledem na vypité množství alkoholu, konec, nicméně Damo se ještě vrací jako velkej hybatel, aby rozdal desetitisícovému davu role ve hře názvem Volcano a všichni si na závěr sborem zazpívali a zatleskali. Jako krásný to zas bylo.

Po Damienovi už se nic moc nechce, ale poslední kapkou v pátečním moři je pan Woodkid a toho by byla škoda minout. Těsně před tím si jen stačíme říct, že jsme netušili, že Bonobo je až taková dydžina. Woodkid přiskotačí  před půlnocí a všechny bdící ohromí svojí šou, která je celá v černobílém, světlo a tma, dynamika hudby, světel, samply, projekce, každej zvuk i světýlko má svojí přesně danou roli a režisér je mrňavej Francouz s výzorem lesního skřítka Yoann Lemoine aka Woodkid. Funguje to jako zrestaurovanej starej film, kdy si člověk všímá každýho detailu a zároveň je ohromenej celkem. Orchestrální monumenty jako je Iron z prvního EP střídaj niterný, drobný věci jako Brooklyn nebo Where I Live.
a hodinka uteče jako voda a je konec. Aspoň pátečního dne.


středa 3. července 2013

These starry nights are sinking in again…

Pár zážitků na začátek léta, jak toho opravdickýho, tak toho podle ciferníku, co mám někde v sobě schovanej už od dob základní školy. Červen a všechno to těšení na teplo a věci, co příjdou nebo třeba nepřijdou, ale mohly by. Tak třeba, k mýmu překvapení, jsem zjistila, že žižkovskej Bajkazyl je moc příjemný místo, škoda, že tam nebyl už před pár lety, kdy jsem ještě bydlela pod Žižkovskou věží. Výlet na Točník za muzikou a kamarádama byl jak letní tábor, ze kterýho se nechtělo domů a po čtrnácti letech ježdění za filmem do Varů jsem letos největší zážitek měla ze snídaní a kafe v nejlepší kavárně v KV.

Zážitek první: 11. června se v Bajkazylu odehrálo zahřívací kolo na letošní svátek Stříbrný rakety na Točníku a na Žižkov tak přistál se svojí kosmickou lodí nazvanou Dead Western Troy Mighty s družinou. Druhý rande s tímhle divnym týpkem a druhý zamilování. Hudba Dead Western je těžko popsatelná směs pocitů, vybledlejch obrazů a skřípavejch zvuků. Troy i jeho kumpáni hrajou tentorkát v bílejch pláštích a z pod kapuc jim svítí jen oči. Mrňavej prostor rozvibrovává Mightyho hlas a vzduch se hypnoticky vlní. Nikdo ani nešpitne a dobrovolně spolu s Dead Western přechází mezi světy...

Zážitek druhý: Silver Rocket Summer Summa aneb výroční desátá letní taškařice party ze Silver Rocket. Na prvních Točnících jsem nebyla, leč zážitky se už mnoho let šíří ústním podáním, takže mám občas pocit, že jsem všechno prožila taky... Nicméně letos na oslavu těch deseti letech se na Točníku uskutečnil slet toho nejlepšího, co mají kluci v rukávech, takže mezi zdmi duněli Bellini, Paramount Styles, Obits, Auxes, Tim Remis, Familea Miranda, MRC Riddims, a to všechno za doprovodu srdcařů ze SR. První den všem nakopali zadek Auxes, Dave Laney to každej koncert dává víc a víc zpříma, poctivá nálož punku s lítajícíma tělama a tak. Tohle mě fakt baví! Lyssu mám v kategorii macho-music a ačkoliv mě všechny ty její testosteronový exploze baví, třeba takovejm intoušům fetch! rozumím odjakživa víc. Nicméně musím konstatovat, že na Točníku jsem zažila snad nejlepší Lyssa koncert ze všech, co si mý tělo pamatuje. OTK miluju, ale krále, co vysílá svý vojsko a jemu podobný mladý kusy se od prvního poslechu trochu bojim. Nějak nám to seznámení trvá, ale furt klukům věřim. No a jestli se dá o nějaký SR kapele tvrdit, že je mladou nadějí nebo tak něco, tak jsou to OR, zase jsem to asi někde podepsala.
Druhej den měl jedinýho hrdinu a tím byl Alexis Fleisig, kterej ten den bubnoval snad se všema kapelama, respektive si střihnul regulérní sety s Bellini, Obits i Paramount Styles a pak si ještě na podium na chvilku odskočil, když hrál Tomáš Palucha. Hudebním vítězem v mejch uších byli ten den Obits, za nejpoctivější a nejživelnější nálož rokenrolu, kterou tenhle čtyřicátnickej dream team navíc servíruje s neuvěřitelnou lehkostí a elegancí a při tom ještě do lidí sází hity jako ředkvičky. Taky to nebylo první setkání, ale po koncertě se mi třásly kolena jako po prvním rande. Bellini byla jízda na hadím ocasu , při který se mi znovu vybavilo moje nadšení z nich, kdy jsem je prvně viděla před Shellac. Todda a Unkilled Worker Machine jsem neviděla věky, takže se nechala semlít zvukem o to radši. Tomuhle kanadskýmu dřvorubci já věřim. No a Mr. Yeah Yeah Yeah Alright aka Scott McCloud s Paramount Styles dal na nádvoří pár do noci, oheň hořel a nikomu se pak nechtělo domů. Uvidíme se v Ostravě, Scotte.

Za celej víkend patří ještě jednou obří dík směrem ke všem, co se na něm podíleli tak, že všechno klapalo a vycházelo. Hrad byl náš, počasí domluvený, večer oheň, všude známý obličeje, jeden kmen a člověk si zas uvědomil, jak je za všechny ty lidi kolem vděčnej. Bála jsem se, že dva dny budou moc a ve výsledku byly málo. Stejskalo se už po cestě domů.

No a pak už jen přivítat červenec před filmovym plátnem v KV. Letos po čtrnáctý, pokud dobře počítám. Pár filmovejch dnů a pár novejch objevů, jako třeba bezva kavárna Freedom Café pár kroků od tržnice, kde maj úžasný domácí sladkosti, příjemný prostředí, udělají vám tam skvělou snídani a ještě jsou na vás milí. Co naplat, že jsem svůj hlavní cíl - políbit svýho největšího filmovýho hrdinu Michela Gondryho - nesplnila, jednou se to určitě podaří. Filmový překvápko se letos taky nekonalo, nejvíc mě bavily tříhodinový Prameny života, což je taková trochu divná rodinná sága, kterou si Oskar Roehler natočil podle vlastního románu (!), a která je překvapivě svižná a vtipná. Tak zas za rok a hodně zdaru panu Yippovi do druhý půlky.