These starry nights are sinking in again…

Pár zážitků na začátek léta, jak toho opravdickýho, tak toho podle ciferníku, co mám někde v sobě schovanej už od dob základní školy. Červen a všechno to těšení na teplo a věci, co příjdou nebo třeba nepřijdou, ale mohly by. Tak třeba, k mýmu překvapení, jsem zjistila, že žižkovskej Bajkazyl je moc příjemný místo, škoda, že tam nebyl už před pár lety, kdy jsem ještě bydlela pod Žižkovskou věží. Výlet na Točník za muzikou a kamarádama byl jak letní tábor, ze kterýho se nechtělo domů a po čtrnácti letech ježdění za filmem do Varů jsem letos největší zážitek měla ze snídaní a kafe v nejlepší kavárně v KV.

Zážitek první: 11. června se v Bajkazylu odehrálo zahřívací kolo na letošní svátek Stříbrný rakety na Točníku a na Žižkov tak přistál se svojí kosmickou lodí nazvanou Dead Western Troy Mighty s družinou. Druhý rande s tímhle divnym týpkem a druhý zamilování. Hudba Dead Western je těžko popsatelná směs pocitů, vybledlejch obrazů a skřípavejch zvuků. Troy i jeho kumpáni hrajou tentorkát v bílejch pláštích a z pod kapuc jim svítí jen oči. Mrňavej prostor rozvibrovává Mightyho hlas a vzduch se hypnoticky vlní. Nikdo ani nešpitne a dobrovolně spolu s Dead Western přechází mezi světy...

Zážitek druhý: Silver Rocket Summer Summa aneb výroční desátá letní taškařice party ze Silver Rocket. Na prvních Točnících jsem nebyla, leč zážitky se už mnoho let šíří ústním podáním, takže mám občas pocit, že jsem všechno prožila taky... Nicméně letos na oslavu těch deseti letech se na Točníku uskutečnil slet toho nejlepšího, co mají kluci v rukávech, takže mezi zdmi duněli Bellini, Paramount Styles, Obits, Auxes, Tim Remis, Familea Miranda, MRC Riddims, a to všechno za doprovodu srdcařů ze SR. První den všem nakopali zadek Auxes, Dave Laney to každej koncert dává víc a víc zpříma, poctivá nálož punku s lítajícíma tělama a tak. Tohle mě fakt baví! Lyssu mám v kategorii macho-music a ačkoliv mě všechny ty její testosteronový exploze baví, třeba takovejm intoušům fetch! rozumím odjakživa víc. Nicméně musím konstatovat, že na Točníku jsem zažila snad nejlepší Lyssa koncert ze všech, co si mý tělo pamatuje. OTK miluju, ale krále, co vysílá svý vojsko a jemu podobný mladý kusy se od prvního poslechu trochu bojim. Nějak nám to seznámení trvá, ale furt klukům věřim. No a jestli se dá o nějaký SR kapele tvrdit, že je mladou nadějí nebo tak něco, tak jsou to OR, zase jsem to asi někde podepsala.
Druhej den měl jedinýho hrdinu a tím byl Alexis Fleisig, kterej ten den bubnoval snad se všema kapelama, respektive si střihnul regulérní sety s Bellini, Obits i Paramount Styles a pak si ještě na podium na chvilku odskočil, když hrál Tomáš Palucha. Hudebním vítězem v mejch uších byli ten den Obits, za nejpoctivější a nejživelnější nálož rokenrolu, kterou tenhle čtyřicátnickej dream team navíc servíruje s neuvěřitelnou lehkostí a elegancí a při tom ještě do lidí sází hity jako ředkvičky. Taky to nebylo první setkání, ale po koncertě se mi třásly kolena jako po prvním rande. Bellini byla jízda na hadím ocasu , při který se mi znovu vybavilo moje nadšení z nich, kdy jsem je prvně viděla před Shellac. Todda a Unkilled Worker Machine jsem neviděla věky, takže se nechala semlít zvukem o to radši. Tomuhle kanadskýmu dřvorubci já věřim. No a Mr. Yeah Yeah Yeah Alright aka Scott McCloud s Paramount Styles dal na nádvoří pár do noci, oheň hořel a nikomu se pak nechtělo domů. Uvidíme se v Ostravě, Scotte.

Za celej víkend patří ještě jednou obří dík směrem ke všem, co se na něm podíleli tak, že všechno klapalo a vycházelo. Hrad byl náš, počasí domluvený, večer oheň, všude známý obličeje, jeden kmen a člověk si zas uvědomil, jak je za všechny ty lidi kolem vděčnej. Bála jsem se, že dva dny budou moc a ve výsledku byly málo. Stejskalo se už po cestě domů.

No a pak už jen přivítat červenec před filmovym plátnem v KV. Letos po čtrnáctý, pokud dobře počítám. Pár filmovejch dnů a pár novejch objevů, jako třeba bezva kavárna Freedom Café pár kroků od tržnice, kde maj úžasný domácí sladkosti, příjemný prostředí, udělají vám tam skvělou snídani a ještě jsou na vás milí. Co naplat, že jsem svůj hlavní cíl - políbit svýho největšího filmovýho hrdinu Michela Gondryho - nesplnila, jednou se to určitě podaří. Filmový překvápko se letos taky nekonalo, nejvíc mě bavily tříhodinový Prameny života, což je taková trochu divná rodinná sága, kterou si Oskar Roehler natočil podle vlastního románu (!), a která je překvapivě svižná a vtipná. Tak zas za rok a hodně zdaru panu Yippovi do druhý půlky.