Pour Féliciter

 -- Moji milí, ať nás v roce "raz dva" na konci duhy čeká jen to, co dokážeme unést. eL --

Another storm behind the clouds (2.12. dEUS, Backstage, Mnichov)

Ještě než se začne za každým rohem rekapitulovat a uklízet paměť (aby byla kapacita na další radosti se štítkem s dvanáctkou), ještě jedno krátký zastavení. Dlouho jsem totiž veřejně nevykřičela, že nejlepší kapelou na světě je banda Belgičanů, ke který je třeba se modlit s každou novou deskou a v mezidobí mezi nima aspoň pomazávat obaly těch starejch vonejma olejema. Kapela, co už kroutí bezmála dvacátej rok a je u toho stejně sexy jako na začátku devadesátejch. Navíc zkuste v Belgii ukázat aspoň na jednoho muzikanta, kterej s ní někdy, aspoň chvilku, nehrál. Čas na upřímný vyznání svejm láskám zase jednou nadešel a neni to těma blížícíma se Vánocema. Jasně, že řeč je o dEUS, víc variant není.

dEUS letos vydali skvostnou desku a eL dostala skvostnej dárek k narozeninám (od skvostnýho muže). A kde by si člověk dokázal užít koncert nejlepší kapely na světě víc než v hlavním městě koženejch kalhot - Mnichově. Můžeme mluvit o štěstí, že Oktoberfest se z tamních ulic už dávno vylil, lederhose jsme viděli jen jedny na nádraží a Byern sice hrál v sobotu, ale míra hlučnosti jeho opilejch fanoušků nepřesáhla během víkendu únosnou mez (i když možná Jé se na to koukal trochu jinak). Jednoduše jedna z nejlepších věcí na Mnichově byl klub Backstage, co sic z venku od metra vypadá jak cirkus, ale uvnitř je tenhle multifunkční členitej prostor až berlinsky punkovej a německy účelnej. Nehledě na to, že je prostě příjemnej. Praze by takovejhle středně velkej plac slušel až hanba.

K tomu, aby člověk viděl Toma Barmana v upnutejch džínách, bylo potřeba jen přetrpět (doslova) předkapelu, co si říkala SX (čti: esex s důrazem na poslední slabiku), kterážto byla belgická (a žádnej člen nikdy nehrál s dEUS, což asi vysvětluje, že mě nebavila), snažila se znít (nebo možná nesnažila, jen tak prostě zněla) jako Sandra nebo Sabrina v osmdesátejch a jejich zpěvačka k tomu za klávesama házela drdolem a všemožně se snažila působit dekadentně. Každopádně nuda to asi nepřišla jen mně, soudě dle vlažnýho potlesku a přeplněnejch barů. Moje tabulka belgický čokolády to holt nebyla.

Nicméně až do Mnichova jsem se naštěstí nedostavila kvůli SX... Takže úvodní zářez do těla v podobě The Final Blast mohl už zabolet se vší intenzitou. První půlka skoro dvouhodinovýho dEUS představení byl mix Keep Your Close s Vantage Point v přesně odměřenym poměru 1:1. The Architect  nebo  Oh Your God  proložený Constant Now a Slow. Vražedně rychlej rozjezd, po kterym hned za(na)bíjela hymna Instant Street...You're probably right, seen from your side, that I've been lucky a první singalong, co nebyl zdaleka poslední. Nikdy mi nebylo moc jasný, jak po apokalyptickym závěru Instant Street můžou dEUS hrát ještě cokoliv dalšího místo toho, aby na místě popadali. Přece jen pánové v letech žeáno...ehm...

Nicméně hned po tomhle peklíčku se spustila hypnoticky ďábelská If You Don't Get What You Want s další Dark Sets In v závěsu (jakožto zlatej hřeb nový desky). Na vydechnutí tudíž není ani minuta, na podiu jsou zřejmě roboti. Fascinuje mě něco, co má Klaas Janzoons po svý pravici, co vypadá jak píšťaly varhan  křížený s xylofonem (co má určitě i svůj název hehe), na který pak břinká úvod v Keep You Close. Baví mě Mauro Pawlowski  (největší belgický hudební chameleon a sběratel rozličných hudebních projektů) se svým poker face a pózama, za který by se nestyděl ani Sagvan Tofi a taky to, že čim je Alan Geavert starší, tím víc mi připomíná Teda Raimiho.

Druhá půlka koncertu je pro nostalgiky, takže Sister Dew, Little Arithmetics (jak já ten song a celou desku miluju) aneb další sborovej zpěv s německym přízvukem....Sun Ra a ja vzpomínám, jak jsem si před pár lety na koncertě říkala, že věci z "nový desky" (tenkrát Pocket Revolution) nemůžou nikdy živě znít tak dobře, jako všechny starý fláky z klasik typu Worst Case Scenario nebo In The Bar, Under The Sea, čemuž se teď musim smát. Někde uprostřed prvního přídavku si Klaas bere housle a  začne na ně drhnout začátek obligátní Suds & Soda (kdyby jí dEUS nezáhrali, myslim, že by se našlo pár lidí, co by chtělo vrátit vstupný), nicméně konec to ještě není. Pánové se ještě na pár kusů vracej a na úplnej závěr 2. přídavků dávaj Hotellounge (Be The Death Of Me), ke který se modlim, a kterou se mi živě ještě nikdy nepovedlo slyšet. Nejlepší na konec. Cause it's so hard, to keep the dream alive, and if it all comes down to this, how will... Amen. Pivo a spát.

Takže, aby nedošlo k mejlce, tohle celý je vlastně jenom taková malá pozvánka na 6. března do pražského Meet Factory, kam si přijďte poslechnout Instant Street, vočíhnout tu divnou věc, na kterou hraje Klaas, zpotit se, pobrečet si a dát Tomovi pusu. Špatný to nebude, to přísahám!

Last minute - Siskiyou

Znáte Great Lake Swimmers ? Kanadský indie folkaře pohupujující se i s nástroji na vlnách jezera Ontario? Že jo? Tak tak to se v hudbě Siskiyou neztratíte. Siskiyou jsou  Colin Huebert a Erik Arnesen, co spolu na tý jezerní loďce nějakej čas pluli. Ale nic netrvá věčně a tak jednoho dne z bárky vystoupili a jali se po obývácích  a kuchyních nahrát desku pod jménem Siskiyou. Siskiyou je intimnější odpověď na Great Lake Swimmers, houpající se na menších vlnkách, tetelící se v horkym vzduchu, šeptající svoje strachy všem svejm láskám.

Na prvním stejnojmenném albu byl ještě otisk velkýho zvuku a kapely, na tom druhém, co vyšlo letos a jmenuje se Keep Away The Dead je toho jen homeopaticky, přesto v sobě má tentýž náboj tichejch písní pro kanadský cedry a všechny, co chtěj poslouchat. Siskiyou maj dar krásnejch melodií, co maj nejblíž třeba k Bon Iverovi nebo Iron & Wine.


Debaty, které se řetězí na internetech o tom, jestli Siskiyou jsou nebo nejsou nejpřístupnější kapelou vydávající na Constellation Records nechám spát (vedle takových Godspeed You! Black Emperor sice vypadají mírumilovně a srozumitelně i pro paní pošťačku, ale na Constellation vydávají třeba i Clues, což je vlastně jen trochu divnější popina).  To jediné, co je důležité, je to, že Siskiyou vystoupí už tuhle neděli (20.11.) v Rubínu, tak to neprošvihněte, bude to krásný, to Vám říkám !!

Reflecting eyes upon the surface

Sic je už listopad, ale ještě na skok zpátky někam na začátek října, kdy nepomohlo moje vábení do Finalu na Cars & Trains, a tak se nás tam sešlo 15 a Aran byl trochu smutnej a my jsme byli smutný, že on je smutnej, ale jak je ten kluk velkej, tak je statečnej, takže večírek byl a Tom Filepp aka Cars & Trains nám k tomu se svejma kouzelnejma krabičkama, kytarou a smyčkama  moc pěkně hrál a vypadalo to jako u nás v obýváků, když se sejde pár kamarádů. Adame, díky!

Nicméně další říjnové zastavení klukům na Stříbrný raketě snad radost udělalo o malinko větší, protože se na Kopec vrátil Edie Sedgwick, kterej tentokrát nechal svojí blyštivou garderóbu doma, vzal do Prahy svůj ryze dívčí band a novou desku Love Gets Lovelier Every Day a předvedl hodinku, co mě bavila ještě tisíckrát víc než posledně. Poctivej pop-post-punkovej kabaret, jak ho umí málokdo a Justin k tomu tentokrát nepotřeboval ani špetku makeupu a flitrů. Vlastně přemejšlim, jestli mě letos něco bavilo stejně tak, jako poslední pulsující návštěva Justina Moyera aka E.D. Sedgwicka a odpověď zní: ne...



No a pak už jen konec října stejně jako 12 předchozích let v Jihlavě, kde to nebylo o muzice, ale filmech. Letos sic krátká návštěva, okolnostem neporučíš, ale i tak eL prožila pár pěkně ušitejch příběhů v přítmí kinosálů. Pod sluncem tma je o Evropě, ač si plno lidí myslelo, že o Africe. Novej film Morgana Spurlocka je tak trochu potutelně zdviženej prostředníček všem, co si mysleli, že se bude obžalovávat reklamní průmysl a odhalovat jeho spodní proudy. Morgane, ty uličníku, já tě mám ráda. A nejsilnější a nejvíc fascinující film o smrti, co jsem kdy viděla je belgický Epilog, ze kterýho dlouho trvá, než se člověk vůbec vzpamatuje, každopádně ale nutí k vnitřním monologům jako máloco. Jen škoda, že se Jihlava letos při tom všem myšlení filmem, zasekávala a nepříjemně vrzala víc než kdy jindy, zádrhely se kupily a já doufám, že to byla jen řada nešťastných příhod a ne něco, na co bychom si museli zvyknout...

Začátek listopadu byl čas pro kamrády z Goldmine, protože se konečně podařilo do Čech dostat kucí z Maybeshewill, co to posledně kvůlivá zlomený noze nebo čemu vzdali. Kopec k prasknutí, kasička plná, hudba vlastně príma, jen jsem už asi na ty post-rocky a jejich fandy stará nebo co. Nechám je do budoucna přemejšlivejm a budu chodit jen na magory, jako Justin Moyer. Každopádně mě pobavilo, že se kluci britský před koncertem tlačili v bekstejdži u zrcadla a poctivě si lakovali svoje udržovaný patky...no neni to hezky pěkný punkový?!

A poslední (zatím) listopadová kapitola, je kapitola z nejzářivějších, protože eL viděla Pinback...
Svatá trojice Three Mile Pilot, Black Heart Procession a Pinback, co je propletená nejen osobami a obsazenim, ale i náladou a barvama. Hudba, co se hodí k tomuhle zmrzlýmu počasí, ale neudělá vám na duši hůř (pokud ovšem mermomocí nechcete, žejo). Pinback jsou hlavně  Zach Smith a Rob Crow, tak trochu Pat a Patachon, co spolu setsakramentsky ladí. Cestou z koncertu jsme se s Je vrhli do akademický debaty, jestli je ten jejich souzvuk ze stejný rodiny jako třeba ten, kterym vládnou Lanegan a Dulli. Výsledku jsme se nedobrali, ale je to asi jedno, důležitý je, že to funguje tak, že se ježí vlasy. Další věc, co mě na Pinback baví, je Zachova basa, která práská svoje linky, jako byste mlátili do kolejnice železnou tyčí. Do toho přidejte melodie, který jsou čistokrevný hity (jak to jen kluci dělaj) a máte otisk toho, co se Na Dobešce dělo... Setlist dohromady nedám, ale zaznělo toho plno z mejch nejoblíbenějších Summer in Abaddon a Autumn Of The Seraphs, byla Fortress, stop, it's too late, I'm feeling frustrated, I see no sign of fortress,  Good To See, snad i Walters a Bouquet...a všechno tohle trvalo s přídavkama skoro hodinu a půl. Je jasný, kdo byl vítězem večera. A to samozřejmě nechci a nehodlám upírat zásluhy i Scottu yeah yeah yeah McCloudovi a Paramount Styles, který ten večer otvírali, Scott šeptem zabíjel, violoncello zas uzdravovalo a dokonce i pan Yipee, co Paramount Styles vlastně nerad,  prohlásil, že se mu snad poprvé libili...Hra na prvního a druhýho ten večer neměla smysl, stejně tak jako hra na lepšího a horšího. S Pinback to byl jen první sex a ten se pamatuje...

Last minute - Cars & Trains

The Roots, The Leaves, poslední deska chlapíka, co si říká Cars & Trains, ale jinak se jmenuje Tom Filepp, byla láska na první poslech. Stalo se to někde na cestě autobusem z mý momentální periferie kamsi do centra a bylo to jakobych v ten okamžik potkala člověka, co ho znám už léta, jen jsme se ještě neviděli. Hudbu většinou testuju v dopravních prostředcích. Sítem projde cokoliv, co mě dokáže vtáhnout natolik, že nevnímám davy neznámých, míjející zastávky a všudypřítomný emoce těch, co chtěj rychle a moc. Hned první písnička z The Roots, The Leaves mi za oknem autobusu změnila barvy. I Know Someone Who Can´t Recognize, akustická kytara, za kterou to šustí, skřípe a cinká. Miluju Tunng, partu kolem Sama Genderse, jejich elektronicky rozostřenou akustiku, silný melodie v nenápadnejch košilkách a praskavej zvuk. V Cars & Trains je slyšet všechno tohle a ještě něco navíc. Je to otisk lo-fi obýváků, zaprášenejch cest a šumu ulic, co je v každym městě jinej a přesto stejnej. Občas banjo a k němu za kopcem jemnej beat. Míjíte nádraží, posloucháte ty trochu smutný slova, koukáte z okýnka, na chvilinku zavřít oči, mikrospánek, mikrosen, realita se vlní a ohýbá. Permanentně na cestě. Cars & Trains je prostě čistej soundtrack k cestování odnikud nikam. V sobotu 1.10. Tom (spolu s one man bandem 2econd Class Citizen) dojede i do Žižkovskýho Finalu, tak neváhejte ani chvíli nasednout s nima!

cars & trains - intimidated by silence from cars & trains on Vimeo.

Last minute - Chad VanGaalen

Chad VanGaalen. Kanadský DIY král. Písničkář, multiinstrumentalista nebo třeba animátor. Sám si skládám, sám si nahrávám, sám si kreslím klipy a ještě pomáhám jiným (j mascis, Women). 4 desky, poslední - Diaper Island - letos. Po vydání té předposlední Soft Airplane (2008) byl nominován na kanadskou Polaris Music Prize. Zní trochu jako kdyby se třeba Destroyer rozhodl natočit společnou desku s Ariel Pink's Haunted Graffiti... Další kanadský zářez na pražské alternativní pažbě. Konečně!

Tak a nyní již máte dostatek informací, abyste mohli vydedukovat, jak to bude doopravdy..... a to už zítra (neděle 7.8.) na Sedmičce!

Colours of Ostrava - den 4. (neděle)

Poslední ostravský den je první, co nás ráno vzbudí horko. Pláštěnky nechat doma, vzít si klobouk a dodržovat pitný režim. Do minikina na kafe a orosenou sklenici čehokoliv, pak se na chvíli zastavit před podiem s Jiřím Schmitzerem, který je tak nějak jako vždycky, což znamená vtipný, bezprostřední a zapomínající. Nevýhodou je, že ho nelze sledovat odnikud ze stínu. Velíme ústup pod vzrostlé stromy u Park stage, která se jen pro neděli proměnila ve scénu Indies Scope.

Tam za chvíli Květy. Když jsem tady před pár dny mluvila o tom málu českých kapel, co hrajou jenom pro mě, tak vedle Koní jsou tou druhou právě Květy. Z Ústí do Brna. MEK a jeho slova, co klíčí, kvetou a prorůstají vším, na co narazí. Zvláštní melancholie a smutek se vznáší nad realitou, cinká, klape a housle k tomu všemu hrají soundtrack. A v Ostravě bylo to všechno a ještě víc. Staré i nové věci, co mě hrozně baví (už se nemůžu dočkat nové desky). MEK, co zapomněl text u Cirkusu a pak měl co dělat, aby zůstal vůbec stát a nezlomil se v pase. Prostě na co smutek, když je takový vedro no ne.

Po Kvetoucím startu odpoledne utíkáme pryč z dosahu Divokýho Billa. Stejně jako u moderátorů, je tohle další věc, co na dramaturgii CoO nepochopím. Opravdu si někdo myslí, že publikum, které do Ostravy jezdí, se třese na kapely typu DB? Že čím víc Divokej Bill, tím víc festival ? Nutné zlo ? Proč ?

U divadelního stanu se na plném žáru a štěrku (video je z 2. ostravského představení přímo ve městě, kde není ani štěrk ani divadelní bažina) tetelí indický cirkus. Kawa musical cirkus je směs tance, hudby, humoru (co na tom, že ne vždycky je pro středoevropana úplně srozumitelný) a akrobacie. Fajn exkurze do světa "jiného cirkusu" a obdiv za podmínky, ve kterých aktéři svojí hodinku u divadelního stanu odehráli. Ukázka lepší tisíce slov.

Hned po indickém cirkusu, cirkus český a nový. Cirkus Mlejn aneb naše Éliška a představení Postav na čaj. Musím se Elis zeptat, jak je vůbec možné dělat tak moc fyzicky náročné věci ve vydýchaném stanu, kde se vaří vzduch. Možná že pomohlo, že je celé představení vlastně o zimě a snaze postavit vodu na zahřívací čaj, což se nedaří a nedaří. V hlavních rolích je tu Eliška Brtnická, Jana Klimová, hrazda, šály, sníh, stůl a konvice. V rolích vedlejších řada věcí, co běžně používáte při domácích pracech, tady však rozehrávají němou grotesku, klauniádu s prvky nového cirkusu. Je to malý, milý a zatraceně náročný.

Po dvou cirkusových představeních zabalit, složit přístřeší, protože den se chýlí a nás čekají už jen ty nejdůležitější věci a pak cesta domů. Ke vší té práci hrají SMOD aneb rap´n´folk z Bamaka, co je má rád Manu Chao, který jim pomáhal natáčet i desku. Hezky se u toho balí. Svižný, veselý, člověk si dovede představit, jak se před podiem tančí a vzívá odpolední konečně slábnoucí slunce.

Před závěrečnou ostravskou náloží už jen "filmový" Yann Tiersen. Co zněl hodně rockově, takže kdo čekal hned od začátku nějaký cinkavý posezení u kafe na Montmartu, tak byl asi trochu zklamanej. U klidnějších věcí mi pozornost odlétala někam k řece Ostravici, možná to bylo horkem, možná tím, že už za okamžik na druhé straně řeky měl rozbalit svoje šamanské nádobíčko Michael Gira a jeho Labutě. Na tenhle fakt doplatila druhá půlka Tiersenova koncertu, kterou (stejně jako já) oželeli všichni ti, co se vypravili na druhou stranu řeky na Swans. Uzavírali jsme sázky, kolik lidí odejde během prvních pár minut a kolik lidí, naivně si stoupajících k bednám, už neuslyší Nicka Cavea. Všechno bylo. Dvoje bicí (ze jednimi Thor Harris, muzikant s pohledem vikinga, malíř a tesař, co hraje kromě Swans nebo třeba Billa Callahana a jiných i s Shearwater), gong, činely, hlukové útoky na všechny, kdo stály pod podiem a fascinovaně a beze slova odporu je vstřebávali. A v centru toho všeho dirigent Gira, co udával rychlost, intenzitu a směr. Chroptící vymítač, co nevynechal ani jeden zaprášenej kout Ostravy a nehty bez smilování zarýval do její železné páteře. Odpověď na otázku, jestli může být hudba opravdu mocná.

A na závěr všeho pan profesor Cave. Cave se zvířetem s názvem Grinderman se kterým se vrací zpátky na začátek k syrovosti, nekompromisnosti a hluku. Rock´n´rollovej bordel ve kterym je Cave ironickym králem a Warren Ellis jeho šílenej sluha. Kdo se před pár lety smál, když viděl Cavea s elektrickou kytarou, teď už musel uznat, že v jeho rukách má místo. Grinderman vyškolil všechny ty floutky, co se tak úpěnlivě snaží být "rockery" a myslí si, že jim k tomu stačí mít kytaru, stylovej vohoz, podmalovaný oči a přísahaj na metronom místo svejch pudů. Strašně dlouho jsem čekala na to, co v Ostravě Nick & Co. předvedli a konečně jsem se dočkala. Tečka na závěr. To nejlepší, co nám před cestou domů mohlo zarazit klín do uší a znít v hlavě jak theremin.

Colours of Ostrava - den 3. (sobota)

Třetí den bývá prý kritický, ale asi to platí jen pro lyže. Na ty je moc horko. Konečně sluníčko, a to se všim všudy. Vedro k padnutí.

Útočištěm budiž chládek minikina, které má "po o" pro sebe Martin Evžen Kyšperský a jeho fonotéka, aneb hudba, co se mu honí hlavou, se kterou se chce podělit nebo náhodnému posluchači objevit. Čas plyne, MEKův setlist zahrnuje plno věcí od mně známých, milovaných (Bowie, PJ Harvey, Syd Barrett, Brian Eno, Oldřich Janota atd.) až po ty, co jsem neznala ani znát nemohla. Tady nemůžu nezmínit třeba školní kapelu s poetickým názvem - Sud sraček, která po těch všech umělcích a "umělcích" viděných v posledních hodinách, co jsou samá kudrlina a "přesah", působila se svým "já jedu, tyvole já jedu, jedu jak ďábel, ďábel sám" jako balzám.... návrat ke kořenům, k základním stavebním kamenům, primárním rituálům, jako jo. Zrovna nedávno jsme vedli akademickou debatu na téma "kam v té muzice vlastně dál" a konečné usnesení znělo "možná že zpět na začátek ke všemu, co už jsme zapomněli, ale co každý z nás má ještě v sobě." Myslim, že proces už stejně dávno začal, co jinýho by jinak znamenala záliba ve všem tom šumu (čti noise), drone, lo-fi nebo vůbec DIY postupech. A přesně tuhle myšlenku zmiňuje hned zpočátku taky MEK. Tady prosím, kdyby sem náhodou zabloudil někdo, kdo v Ostravě také nakoukl pod pokličku Martinova playlistu a měl lepší paměť než já, tudíž by věděl, jak se jmenovala kapela (tuším moldavská?), co se ukrývala na začátku playlistu (číslo 2?) a vykukovala střídavě zpoza kosmických zvuků, šumů a rituálních tanců, ať mi určitě napíše její jméno. Mně v paměti zabloudilo a ne a ne ho najít.

Po muzice v tmavém kinosálu zas ta, co je na přímém slunci, tam totiž Robert Nebřenský zkoušel svou paměť a pokoušel se přijít na slova starých pecek Vltavy. U těch starých se mu to dařilo střídavě a nové mi, nemůžu si pomoct, přijdou čim dál tim víc bez nápadu.

Ale zlatý hřeb toho dne má teprve přijít. Alespoň pro eL. Lisa Hannigan anděl na irskym nebi a když říkám anděl, tak to myslím beze všeho patosu, ona totiž anděl fakt je. Lisu asi plno lidí vnímá jen jako "tu od Damiena Rice", což je zapráskaně placatej pohled. Lisa v Ostravě ukázala, co je to radost z hraní. Přehrála se svojí čtyřhlavou kapelou skoro celou Sea Sew, což je její (zatím jediná) deska vydaná už v nulaosm (což už volá po další nebo ne?) a navrch všeho Personal Jesus od DM a bylo vymalováno. Nevím, jestli měl někdo v Ostravě (krom Grinderman) větší aplaus. Zkrátka konečně slunce a do toho Lisa se všema těma starejma instrumentama, na které hraje střídavě ona a její chlapci. Někdo pouští bubliny, což podtrhuje atmosféru venkovního pikniku s přáteli, se kterými jste prožili ty nejdůležitější roky svýho života. Za černejma sklama se skryje slza. Lisa je výjimečná písničkářka, co do svejch písňovejch dětí dokáže vložit jak čistou radost, tak trochu neklidu, nad klidnym mořem se občas i zatmí a blejskne, ale žádná loď se nepotopí a piráti v tom jedou s váma. Radost a andělé se na vás smějou. Ještě lepší než jste čekali ... než jsem čekala.

Po hodině na kvetoucí louce je tak trochu prázdno. Internacionální N.O.H.A. a jejich "world music-drum'n'bass" mě strašně ruší ve vstřebávání irskejch dálek (pánové a dámy prominou), takže jdu radši překontrolovat Jardu s Janou, jak jim frčí Traband. Jezdí furt dobře a já to vím. To kárka Marsyas se porouchala už dávno a teď jí někdo lepí izolepou a pokouší se nahodit motor. Prvních 15 minut a dál ani ránu, je z toho smutno a na podiu potlachově řádí "Petr Kalandra Memory Band". Pan Čé říká, že druhá půlka koncertu byla fajn a panu Čé bych v tomhle měla věřit, ale bohužel jsem viděla tu první.

Kacu! je kapela z Brna, se slečnou s violoncellem. V gulášku z alternativy, world music, lidovek a vážný hudby slyšim často a nejvíc asi Ivu Bittovou, samet a písečná bouře zahraná na smyčec. Škoda, že jsem Kacu! nepotkala spíš před pár lety.

Nicméně po smyčcovym divadle se chystá banda z Japonska, co nemá hlasový ekvilibristiky ráda a hraje poctivej post rock - Mono. Je zvláštní vidět během jedný hodiny na festivalu Traband a Mono. Tak trochu rychlej výlet přes hranice. Mono hraje zase pěkně, barevný nasvícení, plochy a plošky, ticho a hluk, nahoru a dolu. Hezký, soustředěný a profesorský.

The Horrors nebo Anomie Belle? Kytary nebo trip hop ? U čtení řádků ve festivalové brožuře mi u Anomie Belle naskočí můj objev let minulých Inga Liljestöm. Za cestu do New York City - haly to stojí. Leč technické problémy, neustále oddalují start, trpělivost je nedostatkový zboží, dáváme jednu písničku... Je to jakoby mladší sestra Joanny Newsom začala hrát na housle a jako přílohu servírovala sem tam nějakou tu smyčku a pomalej beat. Zní to zajímavě, říkáme si, že se po The Horrors vrátíme (Anomie má hrát ten večer místo zrušených Ninjasonic ještě jednou). Ale nakonec je všechno jinak.

U The Horrors si nešlo občas neklást otázku, jestli pro ně největší podium v Ostravě není přece jen velké, jak by asi zněli v klubu apod. Takhle to vypadalo jen jako miliontý odvar z Joy Division. Z podia na mě šel chlad a nezúčastněnost. Nuda. Vyčerpávající. Jediný světlý bod byla podoba jejich zpěváka s panem Oly. Měla jsem zůstat v New Yorku, ale už není síla se tam vrátit.

Poslední sobotní dinosauři jsou Apollo 440, které ten den neustále, včetně ostravských "moderátorů" označovali jako "slavné Apollo 404" ... tak nevím, možná neznali ani ty dva hity, co znám já. Což mi připomíná otázku - je OPRAVDU potřeba mít na hudebním festivalu moderátory ? Navíc moderátory typu oněch dvou zoufalých šašků na Černé louce ? Pocit kolektivní trapnosti byl přítomen pokaždé, když vylezli na podium a jen těžko se ho člověk zbavoval po dlouhé minuty. Ne, už opravdu nechci slyšet ani atomový hlas ani jinou jejich hlášku k popukání. Chápu, že Gira v neděli nechtěl, aby Swans uváděli na podium, nechápu, jak je možné, že jim někdo v průběhu festivalu nedal na budku (ano, až takovouhle iracionální agresivitu ve mně tihle dva vzbuzovali).

Každopádně zpět k Apollo 440 - tihle bardi, co zuřivě míchaj elektroniku a rock, vzali do Ostravy hlavně ten rock a mě hned napadají Unkle. Poctivá dydžina pro staromilce na závěr soboty. Třetí den bývá kritickej, teď to chápu, únava zalejvá nohy do betonu a to je před náma ještě neděle a pánové Gira a Cave.

Apollo 440 - Stp The Rock

Colours of Ostrava - den 2. (pátek)

Den dva začíná, jak to tak na hudebním festivalu bývá, filmem. Pavel Klusák i do Ostravy přivezl svůj pojízdný hudebně-filmový cirkus a v pátek po obědě nabízel film na dobré trávení. A vzhledem k tomu, že se jednalo o film Backyard, co jsem nestihla ve Varech, šlo se hledat ostravské Minikino. To bylo po troše bloudění nalezeno a shledáno jako nanejvýš příjemný malý prostor (až na jedinou trochu nepříjemnou servírku). Backyard je hudební dokument o tom, kterak si Árni Rúnar (z FM Belfast) k sobě na miniaturní dvorek (kde má i své mini-studio) pozve řadu kamarádů z různých islandských kapel, aby tam pro potěchu svojí i náhodných kolemjdoucích zahráli a koncert natočili. Takže se jednoho dne na dvorku sejdou třeba Múm, zmiňovaní FM Belfast, Hjaltalín, Sin Fang Bous, Retro Stefson, Borko nebo Reykjavík!. Přípravy, samotné hraní a čirá radost z hudby, to je to, oč ve filmu běží. Malý film, svěží a vtipný s tím nejlepším, co hudební Island nabízí.

Po islandském hudebním ostrově, Jirka Imlauf a Houpací koně, co jsem letos viděla mockrát a určitě ještě mockrát uvidim a pokaždý se na to budu těšit. Je málo českých kapel, o kterých mám pocit, že hrajou jenom pro mě a Koně jsou jedna z nich (o té druhé později). Jak stín ze tmy vypučel květ... Ústecký opar nad hlavama, co mi vždycky něčím připomínal ten jesenický nad hlavou Priessnitz. Ale místo tisíce slov jednu Klíčovou. Nevidíme se letos naposledy.

Koňmo se dostáváme do areálu Černé louky, kde má začít Joan As Police Woman.

Joan není jen bývalá Jeffa Buckleyho, je to hlavně skvělá písničkářka, co prošla řadou kapel a spolupracovala s mnoha zvučnými jmény (Antony and the Johnsons, Guillemots, Rufus Wainwright a kvanta dalších). Hlas, co drsně hladí, melancholie, co se přelévá a občas z ní vykoukne střep. Hodně piána, rock, soul nebo třeba funky. Strašně bych jí chtěla vidět někde v klubu, kde by se sevřenost její hudby nemohla zaběhnout mezi stánky s čínskejma nudlema, tak, jako se to chvílemi stávalo v Ostravě.

Po Joan jdeme nechat odpočinout uším a zaměstnat taky oči, v divadelní bažině (koho napadlo v bažině postavit divadelní stan ?) se chystá Divadlo DNO a třináctiletá dospělá dívka Fagi. Zapráskaně ! Po cestě ještě míjíme Brendana Perryho aka půlku Dead Can Dance (zlí jazykové neboli moji mužští kamarádi tvrdí, že polovičku horší), a jeho vznešená melancholie nás ještě chvilku hřeje do zad. Ale v divadle se už otvírá Svět podle Fagi , což je komiks v divadle. Fagi je placatá černobílá třináctiletá ironická holka, co s ní je těžký vyjít, a co je aktivní, kromě svýho zapráskanýho dětskýho pokojíčku, třeba i tady . Divadlo je koláž z toho, co všechno černobílého se Fagi děje, z improvizace a písniček na hraně rozvernosti. Slabší příběhy se střídají s těmi, co shazují diváky smíchem ze sedadel. Vzhledem k množství stripových Fagiiných absurdních příhod, může být představení pokaždé jiné, takže se, stejně jako Fagi , prostě nemůže okoukat a oposlouchat. Těším se na příště.

Pátek se chýlí ke svému hudebnímu konci. Jdeme se podívat na Blackfield .

Blackfield je kapela, co za ní stojí Steven Wilson z Porcupine Tree a izraelec Aviv Geffen. Upřímně bych radši poslouchala Porcupine Tree. Blackfield mi přišli jako sbírka rockových klišé, kde byla za každou cenu znát snaha znít jako Pink Floyd, navíc s texty, co byly chvílemi na úrovni žáka deváté třídy (pokud by zvládl napsat text s opakujícími se dvěma větami ). A o Geffenových namalovaných slzách a "dramatické" vizáži i výrazu ani nemluvě...

Radši utíkáme do kostela, kde má o půlnoci hrát Frank Yamma. Yamma je australský Aboriginec, pouštní démon a persona s nezvyklou aurou. Minimálně mi přivodil jeden z nejzvláštnějších zážitků na Colours. Kostel je zaplněný, věkový průměr je tu teď tak pětačtyřicet let, ze všech rohů dýchá očekávání spirituálního zážitku. To bourá přicházející Yamma podpírán chlapíkem v obleku. Vzpomenu si, že podobně na podium musí už pokaždé "dovléct" Ozzyho. Yamma má akustickou kytaru a nic víc. Začíná hrát a stěžuje si na zvuk. Má nádhernej a silnej hlas, kterej mi dynamikou trochu připomíná naší partu irskejch bardů odchovanou ulicema. Pan zvukař je už asi taky znaven pokročilou hodinou, potřebuje vyburcovat, takže Yamma aniž by přerušil písničku, k němu pošle několik zakřičených "fuckofů" a "motherfuckerů". Publikum se vyděšeně rozhlíží, v první chvíli to vypadá, že je do háje posíláno ono... nálož nadávek pokračuje, písnička se blíží do finále. V přestávkách mezi songy se Yamma marně snaží třesoucími se prsty otevřít lahev s vodou. Když ale začne hrát, ovládá kytaru tak dynamicky a přesně, že je s podivem, kde na to bere sílu. Tlumené tiché písně tu přechází do sonických hradeb a Yammův hlas se jak skoby zaráží do zdí kostela. Jeho hudba mi opakovaně připomene irské pláně a třeba Interference Ferguse O´Farrella. Do Austrálie daleko. Pak přijde i pár nesouvislých historek, ve kterých Yamma skáče z tématu na téma. Vidím a slyším Daniela Johnstona a jeho nemocnou mysl. Po hodině a něco je konec. Yamma je nevyzpytatelnej démon, co se ho lze trochu bát, co vás ale stejně něčím přitahuje. V sobotu hraje ještě jednou, a sice na venkovní scéně...Tuhle půlnoc v kostele si budu pamatovat dlouho.

Po tomhle zážitku už na žádnou další produkci není síla, takže míjíme Semi Precious Weapons a jejich pózerskou show a mizíme ve tmě. Sobota je nám už za zády.

Colours of Ostrava - den 1. (čtvrtek)

Když letos do lineupu Colours of Ostrava přibyla jména jako Grinderman, Swans, Paramount Styles nebo Rain Machine, eL jen tiše zavýskla a šla si koupit lístek na vlak.Čtvrtek až neděle, různobarevný počasí a zážitky.

Den jedna - čtvrtek

Vítá liják a bouřka, na kost už první den, modleníčko, aby to nebyl status quo až do neděle. Z úkrytu na půl cesty do stanovýho městečka se dobře pozoruje mokrej cvrkot. Voda z nebe střídavě až do soboty, jsme na festivalu none?!

Plán na start je jasnej, pivo a Paramount Styles. New York City stage je poměrně kůl, kus New Yorku ve výstavní hale, kde se to třpytí, podlaha se lepí rozlitejma koktejlama, u baru nejdřív vyfasujete lísteček jako na poště a u stolečků podél celého "sálu" se v jednom kuse rozebírá život .... a k tomu hraje hudba... díky tomu prostor občas vyhrává nad muzikanty .... strašná škoda.

Scott tak blízko, aby jsme mu viděli pod sukně (vtip). Stojí. Simon si zřejmě nechává narůst knír (to není vtip). Paramount Styles jako dřív. Failure American Style zní nejhlasitěji. Heaven's Alright tak trochu v pozadí. Girls Of Prague povinně a kolemstojícím, ač očividně vidí poprvé, se to líbí. První polovina koncertu je trochu řeckořímskej se zvukem, kdy se Scottův hlas topí v ostatních nástrojích, ta druhá už je o něco lepší. Keep Losing You ... Simonovo cello, Scottův šmirgl a blikající písmena NYC... One Last Surprise jako instrumentální večerníček. Je zvláštní vidět na Paramount Styles tolik lidí... tolik lidí, co neznám hehe. První kapela festivalu a hned zlatý hřeb. Vítěz.

Po Scottovi míjíme The Herbaliser u kterých by se jeden unudil. Plochá, sterilní a nudná chvilka s nimi strávená. A já myslela, že jsou to jiní kabrňáci...

Rain machine je projekt, za kterým stojí Kyp Malone z TV on the Radio. Do Ostravy přijel bez kapely jen se svým vousem a kytarou. A tady poprvé vyhrává NYC stage nad interpretem. Kypova hodinka byla niterná, intimní, jiná než nahrávky, na kterých má velké slovo kapela, hodinka vonící po blues a gospelu a zvláštním písničkářství, takže drahně těch, kteří přišli, se radši věnovali cinkání skleničkama a sdělování si životních pravd, než pokusem proniknout do těch, co nabízel Rain Machine. Krása v úlu. Bylo mi to tak moc líto, ale bylo to tak strašně pěkný. Kéž by se naplnil Kypova slova o návratu s "bands".

Po vousaté kráse trocha toho lesku a bídy. Santigold je holka, co zní jako trochu špinavější a drzejší M.I.A. Jejích 15 min slávy bylo hlavně o show, kdy na podiu skotačil kůň (nešlo nevzpomenout si na slavného Montypythonovského "komikoně"), tanečnice se synchronizovaně vrtěly s kladivy a vůbec bylo na co se dívat. Co už pro mě bylo obtížnější, bylo Santigold poslouchat, protože její ječák mi bičoval uši takřka k nesnesení (a to nejen při zpěvu). Jde se na PiL.

Public image Ltd. John Lydon. Johnny Rotten pro ty, kdo přísahaj na Sex Pistols. Kucí na Pohodě si nemohli vynachválit. V Ostravě leje. Lydon je už strejda, kterej vypadá jako kdyby měl pod sakem schovaný polštář... nekompromisní Rock´n´ Roll. This is not a Love Song jako startovací song. Všude kolem se paří déšť nedéšť... Jízda ve stodvaceti po celou tu hodinu. Stěrače jedou na plnej výkon a Lydon zabodává ostruhy do slabin největšího podia na Colours. Hypnotická hodinka s Johnem Lydonem jako hlavním šamanem.

a na konec čtvrtek v pár minutách.

Woodkid

Yoann Lemoine je Woodkid. Yoann Lemoine je rozenej Francouz, co teď pendluje mezi Paříží a New Yorkem, točí krátké filmy, videoklipy, fotí, získává ceny a z té vší vizuality, kterou kolem sebe šíří, teď povstalo i jeho hudební já, zrozené pod jménem Woodkid. Woodkid vydal jedno EP (Iron) a plánuje se i regulérní deska. EP je naplněné čtyřmi skladbami a dvěma remixy titulního singlu Iron, ke kterému si Yoann natočil klip, pro který mě napadá jediný přívlastek, a to "epický". A stejně epické jsou i ostatní věci. Jsou to osamělé rozhovory piána a hlasu (který v těhle momentech připomíná partu freakfolkařů od Devedry po Anthonyho), do kterých se vmísí violoncello nebo dechy a občas nabírají takovou sílu, že vrcholí stavbou orchestrálních monumentů, co mají výšku minimálně mrakodrapů. Z každého tónu je zkrátka cítit vizuální podstata otce zakladatele tohohle hudebního projektu. V případě, že připravovaná deska bude aspoň z poloviny taková, jako EP, nemůžu se už dočkat. The sound of iron shocks is stuck in my head....

Last Minute - Dead Western

Nevím, kdy jsem naposled slyšela něco tak divnýho a fascinujícího zároveň... Dead Western

Za vším stojí hlas, kterým mává Troy Mighty ... hlas ze záhrobí, zpomalenej gramofon v opuštěnym baráku, kolem kterýho se plíží vlci. Polorozpadlý stěny se pomalu bortí a tím, co z domu zbylo, se nese rozostřenej hlas z dávno zapomenutý a rozpitý minulosti. Všechno je černobílý a zaprášený. Posloucháte příběhy vyprávěný někdy mezi nocí a dnem a kdykoliv se vám za zády může naráz zjevit rozmazaná tvář něčeho, co zblízka poznat nechcete...

Hudba, co dělá Troy Mighty zní neskutečně a neskutečná je.

Ve středu 18.5. stačí vylézt na Kopec a pustit gramofon...

Poslední deska - Suckle at the Supple Teats of Time (2010) + Live EP - k poslechu tady

Last Minute - Thos Henley

Byla by strašná škoda minout se s tímhle jménem. Thos Henley je mladej Angličan, co už pár let žije ve Francii. Na začátku všeho stál ovšem jeho nejlepší kámoš George Jephson a kapela Oh Othello, kterou si kucí založili, a se kterou brázdili Evropu, nasávali inspiraci a odírali kytary. Tak trochu Kings of Convenience, co maj děravý kolena a zaprášený flanelky. Kotvu vyhodili v Paříži a v roce 2010 tu Thos vydává EP vinyl Golden Europe, který mu George pomáhá nahrát. Thos je z rodu pravejch romantiků, zamlklejch básníků, který ovšem fňukat neuslyšíte a neuvidíte. Hraje balady potulnejch trubadůrů v prošoupanejch botách a vy to tomuhle dvacetiletýmu klukovi věříte bez mrknutí oka.

Jedinou jeho regulérní deskou je zatím A Collection of Early Recordings, která vyšla letos v dubnu. (k poslechu tady) . 10 jemnejch věcí, co na sobě maj jako by závoj zašlejch časů, u kterejch rádi zavřete oči a nebude si připadat blbě...

Tenhle šikovnej poeta bude hrát už v pátek 13. 5. v žižkovskym Final Clubu a servíruje vám ho na stříbrnym podnosu váš Goldmine.

Keeper Of My Breath

THOS HENLEY Keeper Of My Breath from Les Boutiques Sonores on Vimeo.

Last minute - Boduf Songs

16. března v Rubínu. Všechno, co člověk potřebuje vědět. Mat Sweet se vrací a s ním i zástup nočních můr, co patřej tak nějak všem. Poslední Matova deska je trochu jiná než všechny předchozí. Když u ní náhodou otevřete oči, uvidíte mezi temnejma mlhovinama pobíhat i tvora s ostrejma zubama a krví podlitym zrakem. Z křehký skořápky se v ní líhnou draci. Přijďte zjistit, jak to všechno bude znít živě. Přijďte se na Mata konečně podívat! 16. března v Rubínu. Všechno, co člověk potřebuje vědět.

Last minute - Maps & Atlases

Volání na poslední chvíli, pozvánka na cestu do jinýho světa, na cestu, ke který nepotřebujete ani mapy ani atlasy. Maps & Atlases z Chicaga, parta vousáčů, co jim to skřípe a břinká , co vydala už pár EP a loni první regulérní dlouhou desku, která se jmenuje Perch Patchwork, a co loví v různejch říčkách a rybníčcích. Chvilkama zní jako děcká hra, chvilkama voní po starech časech, každopádně kdo přijde dneska večer na Kopec, ten si tuhle partu hipíků může oznámkovat sám. Já dávám za 1.

Solid Ground

Maps & Atlases - 15.2. Klub 007 Strahov

edit : vousáči ve flanelkách ... trochu jako kdyby TV on the Radio začali koketovat s math rockem, tichej přídavek mezi divákama, takhle nějak to včera na Kopci vypadalo...

Bilance 2010

Tak, na co si eL i navzdory skorem neexistující paměti vzpomene letos:

Nej desky (bez pořadí)

Paramount Styles - Heaven's Alright

Scott McCloud a jeho přelet nad Evropou. Příběhy ze starýho kontinentu. Znáte ten z Amsterdamu? Nebo ten o holkách z Prahy ? Nikdo Vám je do ucha nepošeptá tak, jako Scott. To je jistý.

Troy von Balthazar - How to live on nothing

Chvilkama jsou z poslední desky tohohle lehce trhlýho barda slyšet jeho domovský Chokebore víc než kdy předtím, ale je to stále on, chlapík s kytarou, králičí maskou v kapse kabátu a smutnejma očima, na který balí holky.

Three Mile Pilot - The Inevitable Past is the Future Forgotten

Tak trochu další deska Black Heart Procession. Who cares... Krása, co je na první pohled o něco fortelnější, ale v podstate smíchaná ze stejnejch ingrediencí jen v různých poměrech.

Murder By Death - Good Morning, Magpie

Moji headlineři letošního rokum nejen, že jejich koncert byl skvost, skvost je i tahle deska. O poetice nasáklý whiskey už tady lecos padlo, já jen doufám v další setkání ... někdy ... někde...

Auxes-Ichkannnichtmehr

Dave Laney tentokrát s bandem. Dave naštvanej a hlučnej. Geniálně jednoduchý, Auxes zabíjej. Čistej řez, co nestačí ani zabolet.

Woven Hand - The Threshing Floor

Poslední zářez Davida E. Edwardse, potulnýho kazatele, co má ve všem pravdu. Modlitby za zbloudilý duše.

Houpací Koně - Hotel Palace

Je to jak dejchat pod hladinou. Jedna věta, co dokáže vyjádřit pocit z celý desky. Jirka I. a jeho ústecký koňský síly, co jim tak rozumim, i když už maj šedivý skráně. Trocha toho introvertního smutku, co sluší až od určitýho věku. Zamáčkněte slzu a nasedněte do vlaku směr Ústí ... a je slyšet déšť, jako by nic...

(deska ke stažení tady )

saade - You Are Coming Home

Deska, co jí má pod křídlem Kyeo, potažmo časopis Fullmoon. Hluková stěna s hitama jak blázen. Z hlavy jen tak vyhnat nejde. Bordel, co umí udělat 2 kluci s kytarou a bicíma. Čistá radost letošního roku.

Eels - End Times

Mark Everett aka E. a jeho let na křídlech černý můry. U týhle desky si pokaždý vzpomenu na Wernischův zimohrádek. Křehká krása a strach v jedný větě a Mark na nás při tom ještě stihne pomrkávat.

boduf songs - this alone above all else in spite of everything

Mat Sweet a jeho magickej svět, co se může každou chvíli rozpadnout v prach ještě dřív než někoho stačí uřknout. Mat Sweet na nás něco ví. (kdo propásl předloňský koncert na Dobešce, neváhejte a přijďte 16. března do Rubínu!!!)

Swans - My Father Will Guide Me Up A Rope To The sky

Swans jsou zpátky a Gira nezapomněl nic z toho, co kdysi uměl. Král je mrtev, ať žije král.

Nej koncerty (chronologicky)

Lou Barlow - 7. 2 - Dobeška (dojemný)

Chokebore - 26.2 - 007 (růžový králíci ten den zůstali doma)

Mount Eerie - 29.3 - 007 (solnej sloup, navíc koncert, co nám dal malý výročí)

Auxes - 24.3 - 007 (vyceněný zuby)

Gnu - Sporto - 22.4 - 007 (V betonu tepe moje měkký maso)

Crippled Black Phoenix - 11.5 - 007 (uhrančivě geniální)

Black Heart Proccesion - 14.5 - Dobeška (it´s a crime...)

Woven Hand - 19.5. Palác Akropolis (strážce totemu)

Murder By Death - 30.5 - Matrix (white noise, white light in the deep)

Firewater - 4.8. - 007 (three legged dog on the roam)

Tune-Yards - 9.8. - 007 (ukulele lady)

Gifts From Enola - 20.9. - 007 (thawed horizon)

Imaad Wasif - 22.9. - 007 (z jinýho světa)

Fredrik - 28.11. - Final Club (pod sněhem)

A ještě....

Nejlepší afterparty:

Botanica - 21.2 - Rubín

filmy roku

Iluzionista - emoce beze slov

Medvědí Ostrovy - okouzlení tichem

Sound of Noise - takhle zní město

Pouta - umakartový peklo a probuzení Radima Š.

Letem světem další výrazná plus roku:

Sherlock - 3. filmy pod taktovkou BBC aneb, jak by to zvládal Sherlock Holmes v 21. století, aniž by při tom ztratil to, čím ho obdařil před pár stoletími starej sir A.C. Doyle.

Fullmoon - Kucí a holky, co to dokázali a uplácali konečně hudební časopis.

Goldmine - Kamarádi, co se přestali bát vozit do ČR fajn muziku. Jsme v tom s váma.

Desítce potlesk ve stoje ... a co vy a vaše desítka ?

Pour Féliciter

... vítr do plachet v roce dvou jedniček ...

..... přeje eL .....