úterý 10. června 2008

Cesta do hlubin Dylanovy duše


Už týden to nemůžu vyhnat z hlavy, už sedm dní se mi v ní střídají obrazy, slyším nápěvy a přemýšlím. Ten pocit se nedostavil hned, ale pomalu ve mně dozrával. Na jednu stranu to tak trochu chápu, na stranu druhou je veliká škoda, že naše filmová distribuce neměla lidově řečeno „koule“ na to, dostat před zraky českých diváků film Todda Haynese I´m Not There. Film, který tak trochu je a tak trochu není o Bobu Dylanovi. Film, kterému tak trochu budete a tak trochu nebudete rozumět. Absolutní porozumění s nirvánou jako bonus se dostaví, pokud jste pravým znalcem mytologie týkající se Dylanova života a k tomu pravým znalcem světového filmu. Pokud nesplňujete jednu či dokonce obě podmínky, budete mít sledování filmu sice poněkud ztížené, ale přesto si nejspíš nakonec i tak odnesete velmi nevšední zážitek.

Haynes se rozhodl divákovi nevěnovat nic zadarmo a tak pojal ďábelský nápad natočit film jako mozaiku, která by obsahovala jen pouhé střípky toho, co je spojováno s životem Boba Dylana, přičemž Bob Dylan jako by nám po celou dobu říkal – i´m not there - „nejsem přítomen ... on ten výklad mého života za ta léta zvládnete odvyprávět i sami … beze mě .“ Souvislý příběh nehledejte, protože nenajdete, Dylanovu biografii nečekejte, na dokument, který by vám snad cosi o Dylanovi řekl, pokud o něm nic nevíte, se netěšte.

To, co očekávejte, je skutečně ona výše zmíněná mozaika … koláž z toho, co se lze dočíst v četných dylanovských biografiích, a která kolem Boba Dylana vytváří vlastně jistý až mytický závoj. A o ten jde ve filmu především. K vytvoření své dylanovské koláže používá Haynes řadu prostředků. Jedním z nepříznačnějších je ten, kdy nám nabízí v průběhu filmu šest různých variant hlavní postavy, z nichž každá je ztvárněna jiným hercem a každá představuje určitou kapitolu či podkapitolu v Dylanově životě. Takže tu máme černošského chlapce, co to válí na kytaru, zpívá a zbožňuje Woody Guthrieho (Marcus Carl Franclin), folkovou hvězdu a pozdějšího "kazatele" Jacka Rollinse, kterou hraje Christian Bale, herce na výsluní (Heath Ledger), černobílou věčně kouřící, nasávající a klátící se hudební hvězdu Judea Quinna v podání geniální a Dylanovi paradoxně nejvíce podobné Cate Blanchett, tak trochu oříšek v podobě postavy nesoucí jméno jednoho z prokletých básníků, a sice toho nejprokletějšího Arthura Rimbauda (Ben Whishaw) a osamělého kovbojského renegáta Billyho Kida (Richard Gere). Každý z nich je ústřední postavou samostatné kapitoly- linie, které mezi sebou nejsou, krom občasného hlasu vypravěčova, ničím provázané, propojené, navíc každá je natočená jinak … hle najednou část tvářící se jako dokument s mluvicími hlavami, hle western, hle jakousi variaci na Felliniho. A to se dostávám k druhé nutné podmínce toho, abyste si film náležitě vychutnali, a to aspoň základní znalost evropského (nejen) filmu. I´m Not There se vyloženě hemží odkazy na zásadní filmová díla minulosti a všechny dokáže divák odhalit jen ztěží. Ať už se jedná o třeba o klasiku Sama Peckinpaha Pat Garrett a Billy the Kid, která má navíc s Dylanem přímou souvislost (vystřihl si tam roli a složil pro film hudbu) , Perný den Richarda Lestera nebo 8 ½ Federica Felliniho

Poslední složkou, která mozaiku plně dotváří a bez které by byl film poloviční, je hudba. Dylanova hudba. Prostupuje každou minutou filmu a stejně jako jednotlivé střípky skládanky, které ve výsledku ukazují záměrně tak trochu rozmazaný a místy až halucinogenní obraz Boba Dylana, je i ona od osoby Dylana odtržená tím, že Dylanovi písničky zpívají (kromě pár "originálů") buď sami protagonisté filmu nebo, ve většině případů, rozličné osobnosti světové alternativnější scény, z nichž někteří se filmem i mihnou …. Na soundtracku znějí třeba Sonic Youth, Eddie Vedder, Calexico, Jim James z My Morning Jacket (který se, zpívající spolu s Calexicem dylanovku Goin´To Acapulco, postaral o pro mě jednu z nejúžasnějších scén celého filmu), Karen O, Stephen Malkmus nebo např. Cat Power.

I´m Not There je film, který se musí vidět víckrát, aby člověk odhalil to, co mu napoprvé, napodruhé a třeba i napotřetí uteklo, ale i kdyby jste ho viděli jen jednou, asi ho dlouho nevyženete z hlavy. Ale kdybyste přeci jen měli potíž film dokoukat (opravdu ale doporučuju se o to snažit), počkejte si aspoň na Cate Blanchett … jako Dylan je úžasná :)

Cate je Bob


Richard je Bob a tenhle kousek je skvost (zpívá Jim James a Calexico)

středa 4. června 2008

Bonnie ´Prince´ Billy


Muž mnoha jmen (Bonnie ´Prince´Billy , Palace, Palace Music, Palace Brother etc.) jedné zarostlé tváře, vlastním jménem Will Oldham. Americký singer-songwriter s kořeny zapuštěnými v americkém country, folku, punku mající na kontě dlouhou řadu desek (u desáté jsem je přestala počítat) … Muzikant, který spolupracoval a spolupracuje snad s každým, koho si dovedete i nedovedete představit (Matt Sweeney, Jason Molina, Nicolai Dunger, Sun Kil Moon, Scout Nibletts atd …) řadu hudebníků ovlivnil a řadu jich ještě ovlivní … příležitostný herec … už teď legenda.

V květnu pod značkou Bonnie ´Prince´ Billy vyšlo nové kulaté CD s názvem Lie Down in the Light …. vřele doporučuji, jako ostatně vše, na co kdy Oldham sáhl.

Jo a jen tak mimochodem, tenhle chlapík se 23. června objeví v pražském Lucerna Music Baru, kde mu předskokana zahřívače bude dělat Tyson Cosby a jeho Atlantic Cable .