Sobota je odbornou porotou vyhodnocena jako programově nejslabší den, někteří ho tedy tráví výletováním, někteří zevlováním pod svitem úplňku aneb v osidlech scény, co má pod křídly Full Moon. Ještě před tím litujeme, že jsme nestihli celý set Glenna Kaisera, americkýho blues rockovýho kazatele, co si staví kytary z krabic od doutníků, má hlas jak pila a zpívá o Ježíšovi. Dřevní, upřímný, syrový a hezký.
Po cestě do Hlubin programu v řežii Full Moonu se letmo zdravíme s The Tap Tap a pak už nás vítá Odeur de Violettes, písničkářka Laví, co přebíhá od kytary k ukulele, od mikrofonu na kraj pódia, kde v kleče hraje jen tak beze vší techniky.Trochu zakřiknutá holka, co vypadá, že si hraje jen tak pro sebe v obýváku, ale nebojí se svoje hudební investice prodat i lidem v sále. Škoda jen, že jich tam sedí tak málo. Fialky jsou v jejím případě prorostlý rzí, ale umí i zavonět a hlavně rostou každým dnem. Jsem zvědavá, co z nich vyraší.
Podobně to má i Black Tar Jesus, další z projektů Tomáše Kopáčka, co jsem ho prvně zaregistrovala pod introvertní značkou Mon Insomnie. Black Tar Jesus jsou anglický texty, echa a kytary, co chvilkama zněj třeba jak Sonic Youth. Nejlepší kytarovka ve městě ač jistá dávka introverze v hudbě Black Tar Jesus furt zůstává.
Jestli mě něco ten den ale na prknech Full Moonu dostalo, byli to Rouilleux, co už nejsou jen minimalistickou jednotkou z okruhu kolem KLaNGundKRaCH, ale kapelou. Nicméně podstata hudby zůstává. Koláž zvuků a nálad od strašidelný melancholie ze šuplíku třeba Boduf Song po kytarový drone a stěny se zvuku, za který by se nestyděl ani Míša Jíra. Celý to skřípe, šumí a drnčí a je nad slunce jasný, že pro tvorbu Rouilleux je cesta cílem a cíl se někde v dálce leskne a třepotá, ale je tam od začátku. Předloňský debut Zugzwang si poslechněte tady.
Z The Knife jsem popravdě málem zběhla ještě před tím, než začali, a to tehdy, když se před jejich začátkem na pódiu zjevil jejich uřvanej "roztleskavač" v elastickém diskotékovém oblečku z 80. let a za neustálého běhání a poskakování ječel furt dokola asi tři "rozehřívací fráze". Celejch nekonečnejch 10 minut mu šlo o to, jestli je publikum živé, že nikoho neslyší a pak taky, že by se mělo tancovat, tleskat, skákat, říkat ano, ne a nevím....tak nevím... čekala jsem na pointu, ta nepřišla, chlapík odešel a nastoupili The Knife a jejich družina složená z mnoha lidí, co hráli, nebo to aspoň předstírali, na bizarní nástroje (něco jako květák, kobliha, hořická trubička a tak) a taky tančili skoro jako soubor Valášek. Hudebně mám The Knife ráda, ale toho divadla na mě bylo asi přespříliš. Ale i tak jsem vydržela krásnou půlhodinku. Tak třeba příště, až budu mít víc divadelní trpělivosti.
A Jasná Páka zatím vedle zpívala o setkání na Žofíně, vzpomínala na Majolenku, David Koller do toho třískal a Petr Váša do toho všeho fyzicky básnil.
Nicméně poslední noční setkání bylo s The xx. A jak mě The Knife zklamali, tak mě The xx překvapili. Popravdě jsem se do žádný z jejich dvou desek nedokázala zaposlouchat a najednou se na mě valí průzračnej zvuk a intimní dialogy mezi dvěma nástroji a hlasy, kytara a basa se setkávají a zas rozcházejí, hlasy se proplétají a do toho kužely světla prosvěcujou prach a kouř a nad hlavou tak jdou světélkující mraky. Lidi jsou tak soustředěný a tichý, že je to až strašidelný. Krása se ten den zastavila pod oranžovou vzducholodí.
Neděle
Jdeme do finále. Nohy těžknou, víčka se vlastně permanetně klíží a nánosy prachu jdou už jen těžko smejt a vykašlat. Stíháme tudíž až Květy. Opakovala bych se, kdybych se znovu rozepisovala o tom, že v mym vesmíru jsou Květy jednou z nejlepších českejch kapel. Spřízněnost časem i prostorem, to je asi hlavní důvod, proč jim rozumim a rozumět chci. Koncert roztomile narušuje akorát zvukovka Botanicy na nedalekym podiu. Niméně MEK & Co. se tím rozhodit nechá jen na chvilku a trochu. Sestavu Květů to odpoledne doplňuje s basou Ondřej Kyas, kterej přispívá i řadou zábavnejch choreografickejch prvků.
V rámci dalšího z dilemat, kam vyrazit, se omlouvám Botanice a posílám vzdušnej polibek Paulovi, Brianovi i Johnovi a vyrážím do první řady na mý černý koně letošních Colours, My Jerusalem. My Jerusalem jsou kapela Jeffa Kleina, týpka, co hrával třeba s Gutter Twins nebo Twilight Singers. A kamarád Marka Lanegana a Grega Dulliho je i můj kamarád, víme? My Jerusalem hrajou ve stanu, kam se lidi trousí jen pomalu, nicméně přesně na čas do skromnýho davu vykopávají rovnou Preachers, titulní zářez z poslední stejnojmenný desky, ze který taky zazní většina věcí. Je to fárání až na dno černý duše, kdy cestou míjíte všechny její tiše krvácející zákoutí. Klidný momenty se střídaj s těma, kde dominuje Jeffův expresivní projev, trubka a vícehlasy následujou jeho pevnej baryton jako svýho krysaře. Někde už na začátku si Jeff rozřízne uprostřed písně (snad Born In The Belly) o strunu prst, během zpěvu a kytarovýho sola si prst ošetří, zalepí a pochybuju, že si někdo něčeho všimne. Všechno tepe a plyne, Death Valley, Devoe, Mono... My Jerusalem jsou dalším důkazem toho, že za kapely z texaskýho Austinu můžu dejchat.
Po výletě do Austinu, čeká zastávka v Polsku a další překvápko. Polská černá ovce Maria Peszek. Herečka, zpěvačka, buřička, co se mrská mezi rockem, popem, punkem, šansónem. Textově rejpe do všeho, co je Polákům svatý, hudebně je to jako rána kladivem. Neunavitelná drzá holka, co umí bejt něžná a když si nebudete dávat majzla, dá vám ránu přímo na solar. Nedělní otevření očí.
Po Marušce generál Patton se svojí all stars úderkou Tomahawk. Mike na pódium přichází s batůžkem, skoro to z dálky vypadá, že to jen bedňáci nosí proviant. Jaký překvapení, když se do toho "bedňáci" samozvaně opřou a davem projede první vlna. God Hates a Coward, Captain Midnight, South Paw... Tvrdý kytarový riffy vyháněj kopretiny, takže nakonec jsme pár kroků od pódia (efekt loňských Animal Collective), samply a maniakálně roztříštěná genialita Mike Pattona. Nezbytná trocha šikany směrem ke kameranovi a trocha country na závěr. Koukejte a učte se, poslední zhasíná. Koncert neděle a fotka by Jé.
Po Tomahawk se klidně mohli stavět židle na ježky, jakej to byl řádnej poslední koktejl před zavíračkou, nicméně program Colours hovořil nekompromisně minimálně ještě o dvou panácích. První přinesl Devendra Banhart a chutnal po venezuelskym rumu a letošní desce Mala, na který je Devendra šťastnej a zamilovanej a celá tak zní moc hezky... Never Seen Such Good Things... V Ostravě se tak tančilo, děkovalo a na úplnej konec přišlo i na starší skřípavý kousky, kde zůstal Devendra na pódiu sám jen s kytarou a hrál na přání (alespoň to, na co si vzpomněl) ... jen ty dlouhý vlasy mu chyběly. Jinak byl celej koncert ve znamení zvuku celý kapely a Devendra působil jako zakřiklej a trochu nesmělej kamarád ze základky, co by ho člověk objal, kdyby mohl. Ježíš, to bylo tak hezký!
A pak už zbyl jen trochu sladkej šláftruňk na úplnej konec a na dobrou, kterej podstrčil Jamie Cullum , kterej moc dobře ví, co se od něj na podobný akci čeká, takže neúnavně komunikoval a bavil lidi, lítal po pódiu jak čamrda, hrál snad na všechno, co bylo k dispozici, třeba Get Lucky od Daft Punk na víko od klavíru a k tomu všemu zvládal bezchybně zpívat, hrát na klavír a vypadat u toho jako Jirka Mádl. Konec koncertu se pak odehrál s muzikanty na kraji podia, kam si dotáhli svoje instrumenty a zahráli jen tak na pár sdílenejch mikrofonů. Hezká jazz-popová besídka na dobrou noc a rozlučka se čtyřmi festivalovými dny.
Colours přesunem do vítkovickejch pecí získali definitivně novou tvář. Tuny železa toho snesou víc, takže i škála Barev je poslední ročníky širší, zajímavější a co se dramaturgie týče snad i odvážnější. Z programu konečně ubyly úlitky bohům v podobě Divokejch Billů apod. Sečteno podtrženo ač Colours chybí do úrovně většiny velkejch zahraničních akcí ještě pár tříd, stávají se suverénně nejlepší velkou festivalovou akcí v ČR a pomalu ubejvá důvodů, proč si z nich dělat furt ještě legraci.
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat