Neděle, bílá noc se třpytí a přede jak kočka. Tramvajový koleje se pomalu, ale vytrvale ztrácej pod sněhem, její stopy už nejsou vidět, ač přešlapuje na místě sotva patnáct minut. Cigareta hřeje a v hlavě to sotva slyšitelně cinká a vrní. Chce se jí usmívat se i na ty, co tu nejsou ... a v ulici se, krom zpomalenýho sněhu, nic nehejbe.
Představte si soundtrack k němýmu městu pod sněhem, představte si soundtrack k poslednímu dnu v tejdnu.
Nešlo vybrat lepší místo a čas. Trojice ze Švédska, včetně pravýho skřítka s červenou čepičkou. Fredrik. Neznáte ? Škoda... Hudba, co se třpytí, bublá a přede. Melancholie hodná zasněžený krajiny, co je tak trochu z jinejch časů. Polární noc, ve tmě se ztrácí klub i pódium, za zády kapely je nefalšovaná polární záře ... a je tam celou dobu. Je hezká, ale trochu vás nutí přivírat oči a trochu z ní jde strach. A taková je i hudba těhle švédskejch šamanů, co maj na kontě teprve dvě desky (první Na Na Ni a letošní Trilogi) a jedno EP (Origami). Folk si tu tyká s elektronikou, hlubokym lesem se line zvuk zvláštního rituálu, sen, kterej vás uhrane tak, že se z něj už nemusíte probudit. Sem tam se vynoří smyčec, co přetne struny a za ním lákaj Sirény opuštěný námořníky. Dětská hra, co nemá vítěze. To všechno byste slyšeli, kdyby jste přišli poslední listopadovou neděli do Finalu, kde byli Fredrik hlavním chodem na talíři s logem Goldmine...
Tak než jsem stačila napsat o tom, jak solo koncerty Scotta a Paula byly super, tak mezitím tu stihli oba pánové hrát už podruhý. Holt soutěž v zaznamenávání aktuálního dění bych nevyhrála ... nenadělám nic. Scott McCloud byl napoprvé v létě v Jelení jen sám s kytarou a tlupa lidí se tlačila jak kolem něj uvnitř, tak zvenku aspoň kolem oken. Hrál "Holky z Prahy" a plno dalších z nový desky, co tenkrát ještě nebyla na světě a teď už je a je skvělá. Mezitím jsme se rozloučili s Jelení a Monsieur McCloud si to střihl tentokrát na Dobešce s Julii Kent, což je taková drsnější víla s violoncellem. Paul Wallfisch napoprvé nechal doma Botanicu a přijel jen tak sám, zahrál u klavíru pár songů Botanicy, pár svejch i cizích a pak zas odjel, aby se za pár neděl vrátil i s kapelou a Brianem (tím od Viglionů). Jen se ukázalo jako nanejvýš naivní předpokládat, že Paul a jeho ansámbl si odbřinká těch pár šantánovejch a spořádaně přenechá strahovský podium kucím ze saade, co jim Botanica měl ten večer jen předskakovat. Takže z patnáctiminutovky saade bylo pak trochu mrzení na všech frontách, ale to je holt život, mohly se stát horší věci....
Zbytek a léto holt ve znamení kluků z New Yorku, co se tak nějak všichni znaj a maj to mezi sebou všelijaký. Vedle Scotta a Paula, tu sem taky v ten samej čas přijel zahulákat se svym pojízdnym cirkusem Tod A a jeho Firewater, což byl jeden z nejlepších večírků léta, a vůbec nevadilo, že Sedma byla plná neznámejch lidí (pojali jsme podezření, že si Firewater vozí publikum sebou), a že tam bylo takový vedro, a že Firewater už prostě nehrajou to, co hrál Tod s Cop Shoot Cop (proč se tomu někdo diví ?).
Z toho nepřebernýho množství podzimních střepů sypu ještě pár, třeba ten, kterak si Jirka Oly s Lukluklukem střihli svou promotérskou premiéru a 20. zíří (proudly) přivezli post-rockový vousáče z Gifts from Enola, což se ukázalo jako boží volba a ještě víc boží koncert a večer (s regulérní hluchotou, kamarádama a trochou toho alkoholu). Nejlepší věci se odteďka budou dít pod značkou Goldmine... lepší si zvyknout hned.
Anorektickej skřítek Imaad Wasifje chlapík, co hrál s Lou Barlowem a takoví nemůžou bejt špatní, takže se postaral o zatím největší překvapení letošního hudebního roku. Večírek Pink Floyd s Jeffem Buckleym, co občas trhal už tak dost pošramocený uši, a plíce chtěli vyřvat, jak to je skvělý.
Tenhle podzim je fajn i proto, že to dali znovu dohromady Filip Nebřenský a spol. a oživili mrtvolně spící Vltavu. Bez Průši, zato s Binderem, hrát nezapomněli, ač si jinak v Akropoli Robert eN nevzpomínal ani na názvy svejch starejch desek.
Steve Albini přivezl zase po dlouhý době Shellac a přišlo na ně strašně málo lidí, z čehož byla Raketa smutná, ale jinak ti, co přišli, byli nadšení a spokojení. A mně se kacířsky a vlastně překvapivě ten večer skorem víc než božskej Steve a jeho lidi, líbili Bellini, co hráli před nima, ale to nikomu neřikejte.
Ale nejhlasitější večírek podzimu byl stejně ten s Auxesa Obits v hlavních rolích. A nejjemnější ten s Chrisem Brokawem a Goeffem Farinou, kde nás bylo asi třicet, sedělo se do kruhu a uprostřed místo táboráků plály dvě kytary a dva chlapíci s nima.... ježíš ten podzim je tak krásnej...
Tak teda jo. Ne, že by se nic nedělo. Naopak. Plno věcí. Telegraficky. Od těch nejzašedlejších.
1) Jarní Pavement (20.5. Akropolis) se nepovedli. Můj vnitřní pocit. Většina kamarádů byla spokojená, část nadšená, smutný na pokoncertním baru jsme byli cca dva. Pocit, že se nenudím jen já, ale i Malkmus a spol. byl přítomnej po celou dobu koncertu. Rutina, rutina, rutina. Navíc překvapivě i trochu šeď. Asi bylo očekávání příliš velký, že vytěsnilo i fakt, že se tahle parta dala dohromady po deseti letech. Důvody napadaj. A tohle bylo divný.
2) Naštěstí den před vztyčil totem, kolem tancoval David Eugene Edwards a jeho Woven Hand. Ve znamení The Threshing Floor, takže spíš než vymýtání ďábla, tentokrát hypnotický rituály, vzpomínání na mrtvý bratry a příběhy starejch dávno neexistujících indiánskejch kmenů. Mescalinová pouť na dračím ocasu. Pokaždý jiný a pokaždý skvělý.
3) Konec května ve znamení Murder By Death. Srážka Toma Waitse a Johnny Cashe s Nickem Cavem.
Zakouřenej bar, kde se lepíte k podlaze a všude smrdí whiskey. Laciný doutníky a holky, praskající deska v pozadí, bacha na letící nože a indiánský bubny dunící za obzorem... můžou totiž znamenat třeba i to, že se už ráno živý neprobudíte. Slow down little girl, you've lost your way in the world, slow down and start again, you'll feel much better in the end...
Matrix by si zasloužil bejt plnej až po půdu, žel neni. Adam Turla vypadá jak Wolverine. Fakt. Nedotknutelná Sarah Balliet a její nadpozemský, trochu strašidelný cello. Podlaha se třese. Rytmus pražců a country naplněný whiskey až po okraj. But we fall in love, but we never touch as long as there is whiskey in the world. Starý i nový věci. Good morning Magpie, On the dark streets below a taky Comin' home nebo 52 ford. Strašně moc oblíbenejch a skvělejch věcí a na konec dal Adam jen sám s kytarou Bang Bang od Nancy Sinatra ... chce se mi říct "koncert roku". A řeknu to... Koncert roku.
4) Každoroční dávka formanovic lodi Tajemství. Tentokrát s pochybnou performance (se omlouvám všem zainteresovaným, ale asi jsem svou letošní dávku tolerance vůči "wtf-akcím" už vyčerpala) a skvělym koncertem OTK.
5) Filmová vsuvka v podobě červencovýho probuzení ve Varech. Sežeňte si někde švédskej Sound of Noise pánů Ola Simonssona Johannes Stjärne Nilssona o hudebních teroristech, co se snaží ovládnout město zvukem. A co na tom, že to je v podstatě jen roztaženej námět jejich staršího kraťasu. Nevim, jak nakonec dopadl plán s distribucí Iluzionisty Sylvain Chometa , nicméně šance, jak vidět tuhle magickou poctu Jacques Tatimu snad budou. Díky, pane Hulote. Novej film Todda SolondzeLife During Wartime je stejně úchylně fajn jako jeho předchozí filmy a režijní celovečerní debut Christopher Morrise (aka pana Denholma z IT Crowd) Four Lions je nejvíc politicky nekorektní film, co jsem za poslední dobu viděla ... nicméně chvílema notně legrační (pokud se teda chcete smát partě pakistánskejch rádoby "teroristů", co plánujou sebevražednej útok a působí u toho jak Pat a Mat). A třeba ještě poslední film brášků CoenůA Serious Man je skoro až nenápadná židovská anekdota, která mě ale bavila nesmírně.
6) Letošní kutnohorský zastavení pod ujetym hoškovic týpí se neslo na vlně hudebních solitérních autistů, co tak maximálně kroutili knoflíkama, popřípadě se u toho ještě někteří snažili znít jako Ian Curtis a nejstatečnější z nich se u toho ještě pokoušeli sami sebe tetarálně dojmout, ne bez úspěchu. Samozřejmě ne všichni se dali zařadit k výše zmiňovaným elektro-flašinetářům, čest kytarám a opravdovým nástrojům dělali třeba kluci z Ampere, srdíčkář Chris Garneau, holky z Vivian Girls nebo třeba staří známí Air Waves ... Jinak ale KH poskytla všechny svoje atrakce od procházky mezi kostma, přes kutnohorské doly až po GASK.
7) Pozvánka na další kapitoly ... Osamělí bardi bez svejch kapel za zády. Scott McCloud a Paul Wallfish*** Kterak nám vyšel Fullmoon*** Atd*** atd...
Kapitola pátá - Jason Webley a Amanda Palmer (5.5., Palác Akropolis)
V únoru Prahou proletěl Brian Viglione s Botanicou, v květnu s šapitó, slonama a Jasonem Webleym přijela jeho bývalá hudební polovice Amanda Palmer. Napěchovaná Akropole, v publiku očividně plno těch, co se furt modlí k drážďanskejm panenkám. Před hlavníma akrobatama kraťounký představení slečny, co se zove Gaba Kulka, je z Polska a bez žonglérů a smečky pudlíků předvedla skoro dechberoucí čtvrthodinku. Hrdinka za piánem z rodu Regin Spektorovic s vizáží nenápadný slečny z lahůdkářství.
Po ní bez klaunskýho intermezza Jason Webley, co nedávno opustil vizáž pátýho mušketýra, shodil vlas i vous a nikdo mi nevymluví, že by teď klidně mohl hrát dvojče nejlepšího barmana na světě (kdo by snad váhal, tak vítr vane samozřejmě na kopec). Jason jako potulnej kumštýř, co na ulici řve svoje kramářský písně, aby vyžebral pár šterlinků na hlt whiskey... one man show, při který pánové v publiku zatínaj pěsti, zatímco jejich dámy jihnou. Po pár minutách se prvně k Jasonovi připojuje Amanda. Hudebně se tihle dva nemohli najít líp. "Jeden hlas" a kdyby k nám přijeli se svejma Evelyn Evelyn, mohla bych říct i "jedno tělo". Nicméně holky Evelyn a Evelyn jsou aspoň zmíněny a během večera i od nich zazní pár kousků jako třeba Have You See My Sister Evelyn nebo infantilní Elephant Elephant za doprovodu Gaby a plyšovýho slona, co dostal ten večer i jméno ... tušim, že byl pokřtěn Pepíčkem, ale paměť odchází, takže pravda může bejt tam někde venku.
Každopádně atmosféra, kdy celá Akropole zobe těm dvoum cirkusákům z ruky, vydržela celej večer přes písničky z Amandiny sólovky, přes starý kousky The Dresden Dolls (nakonec si někdo vykřičel i Coin Operated Boy) až po Jasonův Drinking Song, kdy se do manéže vřítil ještě Adrian Stout z Tiger Lillies, aby celou scénku doprovodil hrou na pilu, a kdy byla celá Akropole donucena kymácet se do nerytmu, předstírat opilost a ječet refrén .... a pro ty, co Amandě nemohli přijít na jméno, tak na konci se na podiu objevil i samotný Neil Gaiman, aby popřál happy birthday tour managerovi Ericovi, co si dokonce během večera taky zazpíval... večírek s dortem. Barevný, neučesaný, roztomilý.
Kapitola šestá - Wolf Parade (9.5. Matrix)
Dost bylo nářků nad tím, že do ČR jezdí Wolf Parade po kouskách a konečně po Sunset Rubdown Spencera Kruga a Handsome Furs dalšího z vlčí smečky Dana Boecknera, k nám konečně přijela tlupa celá. A povzdech bude už jenom jeden, a to nad počtem vlkuchtivých příchozích, protože jestli bylo v Matrixu lehce kolem sta hlav, tak je to možná moc. Chyba. Nicméně i těch pár kousků dokázalo udělat dojem vícesethlavýho davu. Na Wolf Parade je vůbec nejlepší to mísení Krugovy trochu divný melancholie a Boecknerovy živelnosti. Oheň a voda, co dohromady sakra funguje. Spencer u kláves, Dan pobíhá okolo, zbytek kapely je sic v pozadí, ale přispívá k tomu, že to všechno neuvěřitelně tepe. Hodinka a půl, věci ze starejch desek vedle novejch kousků z připravovaný nový Expo86, co zněj jako šílenější Handsome Furs, a teda výborně. Celý to znělo výborně.
Kapitola, co začíná tak nějak běžně, byl jednou jeden... v tomhle případě bylo jednou takhle osm muzikantů, co k nám přijeli na Kopec. Bylo jich tak moc, že se na tamní mrňavý podium skorem nevešli a navíc se na ně přišlo podívat pohříchu málo lídí. Nicméně tihle kluci a holky nebyli ledajaký muzikanti, hráli už v kdejakejch známejch kapelách, čili žádný béčka, takže i těm málo divákům pořádně ukázali, zač je toho v Anglii loket. Dvě kytary, basa (ovládaná nefalšovaným McGyverem !!!), violloncelo (za kterým zas seděla osoba, co vypadala jako Leslie Winkle s opravdu nezapomenutelným dekoltem), klávesy, tajemný krabičky, zpěv (co měl na starosti chlapík neustále pokášlavající a vypadající jak můj brácha). Hudba hutná tak, že by se dala krájet, co se pohybuje od post-rockovejch poloh až po metalový dunění, při který se toho pod povrchem děje víc, než je na první pohled vidět. Světy se bortí, města hoří a z popela znovu a znovu vylétá černej fénix, co je ze stejnýho rodu jako třeba The Black Heart Procession potažmo klidně Pink Floyd. Zpívající Joe Volk vypadal celou dobu značně znuděně a nezúčastněně, ale i přesto mu každej zobal z ruky, takže nakonec dokonce donutil těch pár hlav z řad diváctva sborově výt námořnickej nápěv při Burnt Reynolds. Hodina a půl utekla, aniž by kdokoliv stačil mrknout, možná pak zaznělo i třeba Rise Up And Fight nebo 444, ale jistá si nejsem neb kdo by si to pamatoval ve stavu nejhlubší hypnózy, přikrytej nánosem zvuku... inu z popela se zrodil jeden z koncertů roku. A zazvonil zvonec a pohádky je konec.
Kapitola osmá - The Black Heart Procession (14.5. Divadlo Dobeška)
Vymodlenej koncert na kterej padlo mnoho krvavejch obětí a temnejch obřadů. Na Dobešce je překvapivě skoro tolik hlav, co si Black Heart zaslouží. Bodejť by ne, když přijel pohřební orchestr, co hraje ty nejsmutnější písně na světě. Při nich vylejzaj nebožtíci z hrobů, aby se ještě jednou nadechli, osamělý srdce pukaj, starej flašinetář hraje do noci písně pro nikoho, někde v dálce kdosi preluduje na pilu smuteční marš a při tom si potichu krvácí... a jen tak mezi řečí je to všechno čarokrásný.
Orchestr snivců, kterej diriguje Pall Jenkins. To a ještě víc od prvního tónu, co Pall vyloudí na svojí pilu. Někde na začátku zazní Wasteland a All My Steps z poslední Šestky, je něco strašidelnějšího než slyšet v potemnělym sále Drugs ? I took your poison to see how you suffer, I took your drugs to see you high, I took your hand to walk with you, I lost my mind to lose my love... Dokonalost je na dosah ruky. Srdeční (nebo srdcové) hitovky Release My Heart a Square Heart, refrén The Letter je už skoro sbor z publika... In the letter that you wrote, I heard the words that you never spoke, It is time for you to come home... Heaven and Hell jako duet s oldskůlovým černým basákem. První odchod do šaten a bouře pod podiem. Kucí se vrací, aby zahráli jen tak akusticky s piánem a pilou mezi lidma. K dosažení nirvány chybí už jen diamanty. Druhý odchod za oponu a přestáváme s Tláčou doufat. It's A Crime I Never Told You About The Diamonds In Your Eyes úplně nakonec a dvojhlasný zaúpění je naše poděkování.
Osm zastavení. Osm kapitol. Trocha tý souvislý dojmologie zas po nějaký době. A že se teď psát nestíhá. Věci se dějou a dějou se rychle a hlavně furt. Takže první čtyři party teď.
Kapitola první -Times New Viking (3.4. Sedma)
Člověk by ani nevěřil, že někdo v tak krátký době trumfne Jay Reatarda (měj se tam, kluku, dobře ... ať už jsi kdekoliv) v počtu zahranejch písní na ploše cca hodinky. Jay jel na rekord onehdá v Matrixu, americká vikingská úderka ho na Kopci trhla ... byť těsně (no dobře, možná je to i proto, že z Jaye jsem tenkrát předčasně prchla na poslední spoj hehe). Jízda, při který se jelo jen šusem... inu No Time, No Hope... a smrděla hitem na sto honů. Tolik pecek s hitovym potenciálem by mohl leckdo závidět a nasazení jakbysmet. Špinavá energie, zastřenej zpěv, lo-fi, noise, punk. Čekala jsem jen další partu, co dělá bordel, odcházela jsem vlastně překvapená a spokojená.
Kapitola druhá - Gnu+ Sporto (22.4. Sedma)
Sporto jak dobře promazanej stroj. Kucí z Gnu po dlouhý dlouhý době. Na Kopci skorem dvě stě lidí. Jako jedno tělo. Živě Mossad ... páni ... Moc hezky si to kucí připravili.
Kapitola třetí - High Places + Why? ( 25.4. Sperm festival, Meet Factory)
Do Meet Factory mě dostane máloco. Why? jsem prošvihla předloni, inu vyrazila jsem s chlebníkem na kraj světa. Bod má pan efha za nekuřáckej den. High Places jsem taky předloni minula, ale na rozdíl od Why? jsem si teď v M.Factory říkala, že mě to mrzet nemusí ani trochu. Přišlo to jejich elektronický "éterický" pidlikání jako nebetyčná nuda jen mně?
Why? mám ráda a nejen proto, že jsou jednou nohou tam, kde je třeba Andy Bothwell. Melodický až hymnický, rozpoznatelný, občas se skoro hip-hopovou vsuvkou, zábavný, chytrý. Ten večer navíc i jako první bod programu jeden z bratrů Wolfů - Josiah jako předskokan. Josiah sám jen s kytarou a intimní-křehce-zábavnou-skoro-country dvacetiminutovkou. Jako dobrý. Why? byl večírek se všema hymnama. Jonathan Wolfů se po celou dobu tvářil za mikrofonem patřičně nepříčetně a vůbec vypadal jako ukázkovej nerd. Šlapalo to. Bavilo to. Dobrý to bylo.
Tak na tohle jsem se těšila fakt hodně. Fuck Buttons, můj předloňskej objev, jsou dva magoři se svejma elektrohračkama, co jim v září vyšlo teprve druhý plnohodnotný album Tarot Sport. Před nima A Sunny Day in Glasgow, který mě zaujali snad jen tím, že jsem chvíli přemejšlela, jestli to, co slyším, je opravdu ta kapela, kterou si pod značkou ASDIG představuju. V Meet Factory jsem totiž vnímala jen opakující se nemastnou neslanou diskošku, co nebavila ani přes venkovní zeď, za kterou jsme s Há utekli. Tak nevím. Nicméně beru vaše ťukání na čelo. Proti gustu....
Před tim než začali hrát vopice z Fuck Buttons jsem si po klubu všimla vyvěšenejch cedulí s varováním nebohejm epileptikům, že se mají mít na pozoru neb opi používaj silný lasery. Během koncertu jsem viděla vynášet jen jednoho nebožáka a vcelku se divim, že byl v nacpaný Meet Factory jedinej. Další z fyzickejch zážitků. Tělo si vybavilo třeba Sunn O))). Basy, co vám trhaj vnitřnosti a kalhoty, nervní epileptický a nekompromisní světla, před kterejma se nedá utéct a do toho džungle, průlet strašidelnejma galaxiema, nánosy zvuků a hlukový závěje. Největší pecky z prvního Street Horrrsing i z Tarot Sport. Dlouhý vytleskávání zhypnotizovanýho a oblbnutýho davu a Sweet Love for Planet Earth jako přídavek... krása. zaprášená skelná vata. Ale i tak krása.
a příště kapitoly o Amandě a Jasonovi z cirkusu, vlčí smečce, o tom jak z popela vstal černej fénix a hlavně balada o puklejch srdcích...
Druhá polovina března znamenala skromnej koncertní čtyřjboj. První harcovník byl Owen Pallett (16.3. NoD), kterej se zbavil přezdívky Final Fantasy a naopak se rozrostl o jednoho kumpána na pódiu, co obsluhoval nejrůznější nástroje a občas si s Owenem i zabékal. Tahle přidaná hodnota většinu dost bavila, já jsem jí tak trochu místy přičítala absenci jistý dávky křehkosti, ze který si Pallett udělal obchodní značku a díky který je kdykoliv a kdekoliv poznatelnej. Nu co už - Owen jako rocker, proč ne. Ale ne, že by zas chyběly houslový smyčky upletený za pochodu, starý pecky (co si chlapec vystřílel hned ze začátku). Všechno bylo, jen mi ten večer Owen přišel trochu chladnej, odtažitej, možná naštvanej .. a možná se mi to jenom zdálo. Kutnohorská letní magie v Nodu nebyla, ale i tak to bylo pěkný, tenhle chlapík neumí zahrát špatně...
Poláci NaPszykłat mě o dva dny později na tom samym místě trochu zklamali, dotáhla mě zvědavost podpořená nadšenejma referencema kamarádů a nakonec jsem si říkala, že všechno to, o čem mi znalí kamarádi povídali, tam vlastně bylo, nicméně mi chyběl nějakej větší tah na bránu, přidaná hodnota, důvod proč bych si tuhle hip-hopovou trojku měla zapamatovat a neplést si jí s kdekým jiným... pardon...
Do březnový třetice se do Prahy vrátili Auxes (24.3. 007). Ti si tu ani ne před rokem hodili společný pódiový dějství s Challenger. Tentokrát sami, čistý Auxes s novou deskou, která je návratem ke kořenům, surovýmu hluku, punku. Oproti předchozí Sunshine je nová Ichkannnichtmehr jako by jí natočila snad jiná kapela (respektive na rozdíl od Sunshine novou desku točila opravdová kapela ... Sunshine si totiž Dave Laney natáčel kompletně sám .. nástroj po nástroji). Hutnej zvuk, punk, hardcore a nahlas je slabý slovo. Koncert byl nekompromisní. Dave Laney a jeho grupa stínali zvukem hlavy, pot stříkal na všechny strany, bylo to tak moc nahlas a bylo to tak moc dobrý! Hymny, co si i přes krvácející uši a mozky přepnutý na jinej stupeň vědomí zapamatujete. Ichkannnichtmehr je jedna z desek roku už teď a koncert Auxes má už teď svý čestný místo v top deset za rok nula deset. amen drazí.
last but not least - Mount Eerie (29.3. Klub 007)
Mount Eerie je projekt Phila Elveruma, chlapíka, co ho možná někdo má spojenýho se jménem The Microphones, pod kterým servíroval tak trochu smutný písničky obalený v psychedelii, s razítkem lo-fi... Podobně Elverum dělá muziku i pod značkou Mount Eerie, pod kterou se schovává několik posledních let a vydal s ní už 4 desky. Poslední - Wind´s Poem - vyšla loni a je přece jenom trochu jiná, než ty předchozí. Zůstaly křehký melodie, bezbranej Elverumův hlas, trocha tý psychedelie, posmutnělý obrazotvorný texty, nicméně to všechno se naprosto přirozeně slejvá a propojuje s boostrovanejma kytarama, drženejma tónama a jinejma metalovejma postupama... špinavý hlukový fidlátka Phil sice dřív používal pravidelně, ale tady už je neschovává za zády, ale hrdě s nima mává nad hlavou.
A na Sedmičce, kam Elverum a spol. přijeli prvně, ukázal všechno, co umí. Sonická smrš bez varování, drone, hluková stěna, Wind´s Dark Poem, vodopády z pekla, nalejhlavej šepot tý nejčernější básně ..... Phil Elverum je vrchní zaklínač. Recitujou se hlavně "básně větru" ...Wind´s poem, co zní nejvíc nahlas. Kdo čekal introvertní představení, byl asi po úvodním inicializačním rituálu na míle daleko od Sedmičky, Strahova, Prahy. Svět made by Phil Elverum je podobně strašidelnej jako třeba ten, co patří Boduf Songs, jen nad tímhle se tyčí majestátní skalní masiv Mount Eerie, co skrze něj občas probleskne osamělej sluneční paprsek a někde zazpívá pták, co nutně není vrána. Droneový odbočky, metalový lemování a písničkářovo srdce. Sunn O))), Boduf Songs ... myslela jsem na ně... Ancient Questions vedle The Hidden Stone. Křehkost na pospas okovanejm botám. Někde ke konci Between Two Mysteries, co zní živě skoro až vesele ... driving to work in the morning, we live in graves, always trying to climb out of the hole, buried in space.... veselá kytara, těžký srdce, průjezd Lynchovým Twin Peaks. Uhranutí. Dlouho jsem se vzpamatovávala. Nic lepšího. A za hudbou se toho dělo ještě moc a poslední autobus málem ujel, ale to by ten večer určitě nevadilo...
Jestli z nějakýho reunionu má mít člověk radost, tak je to ze znovuzrození spících Chokebore. Kapela hlučnejch tesklivců z Havaje, co vydala poslední regulérní desku před sedmi lety a v jejímž čele není nikdo jiný než Troy Von Balthazar. Hrdina. Po loňských Girls Against Boys, další fénix, co vstal na chvíli z popela.
Před Chokebore hip - hoper Bluebird, kámoš Andyho - Astronautalise a jeho tak trochu zlejší brácha, co štěkal svoje pravdy do disharomickejch a místy trochu strašidelnejch podkladů, který mu vyluzovaly jednak různý udělátka a druhak jeho parťák s kytarou. Vražedný flow mezi songama, sebevražedný nasazení. Andy má prima kamarády.
To Troy všude vypráví, jak žádný kamarády nemá. Beztak na tu dojemnost jenom balí holky... Nicméně tentokrát žádnej osamělej hrdina smutný postavy, ale chlapík, co to má všechno na háku a s ničím se moc nemaže. Důkazem budiž - bez nějakýho dlouhýho napínání, představování, zdržování - vypálená Ciao L.A. následovaná Little Dream a Taste For Bitters... svatá trojice ...vražednej start...vražedný tempo. Sborová Days Of Nothing. Je něco víc ? Snad jen You Are The Sunshine Of My Life. Zatmění před očima a studenej pot. Ve vlnách nápory energie a melacholický lemování. Nad tím vším kouzlí hlasem Troy. Zvláštní, jak pánové na podiu vypadaj, jako by se jich to vůbec netýkalo a přesto to všechno šlape jak ten nejlíp namazanej stroj a šíří se to jak tlaková vlna.... Hodina a půl ...jak dlouho už jsem nezažila na Sedmičce koncert, co měl víc jak čtyřicet minut... i za to díky klukům organizátorskejm. euforie .... přídavkovej Coat to na Sedmě všechno zavírá, to už se masa i přes nedostatek místa dává do pohybu a poguje. Vlastně celej večer zněl jako the best of Chokebore a že tihle chlapíci mají z čeho brát. Snad jen Valentine chyběla ... a asi ještě tak pět hodin dalších věcí ... Tohle vzpomínání na starý časy smysl mělo ... safra .... koncert roku už takhle zjara?!
Je to tak trochu Dinosaur Jr., tak trochu Sebadoh, tak trochu Folk Implosion nebo třeba Sentridoh. Co je to ? Lou Barlow !! 7.2. na Dobešce a Raketa za to může. Večírek se slzou v oku po celou dobu, a to ať už to byla jenom one man show mistra Barlowa, co introvertně básnil jen tak s kytarou, nebo druhá extrovertní půlka s kapelou. Závěrečnej jukebox, kdy se hrálo na přání z davu, mohl klidně trvat delší dobu. Goodnight Unknown a Sebadoh touch. Goodnight Unknown je chytrá deska ... a krásná ... Velký a tak strašně příjemný. Jen ta Gaffa mě zas na chvíli vrátila někam na střední školu. Ale to vlastně až tak nevadilo, tenhle večer byl naštěstí o něčem jinym.
Jen dva dny poté, se zas šplhá na kopec, ale tentokrát je Bráník daleko a doma vítá Strahov. dd/mm/yyyy, překvapení začátku roku. Nediví se asi ti, co je tahle kanadská parta smetla před rokem a něco na Famufestu. Frontman s šílenou jiskrou v oku, přímočarost na jedný straně, sonická roztříštěnost na straně druhý. Zní to divně, ale tak to je. Vlastně až maniakální punková koncepce, která se tváří, že žádnou koncepci nemá. Roztříštěný kytary, štěkající klávesy, disonantní skládačka, co dohromady tvoří místy motivy skoro až tykající si s popem. Do toho všeho od začátku do konce vypalující reflektor namířenej směrem do diváků. Prvně eL odchází nejen trochu hluchá, ale i naprosto slepá. Jak se loni vypálili do paměti dva kucí z Crocodiles, takhle tam letos zatím mám dd/mm/yyyy.
Nicméně, co zapomenuto nebude s jistotou ani za pár let, to bude poslední zastávka cirkusu jménem Botanica. Potřetí, tentokrát v Rubínu a s mocnou posilou. Bicí totiž maniakálně ovládal božský Brian Viglione, co s Botanicou jede turné. Komu ještě neseplo, tak je to ten chlapík, co stejně ovládal bicí i po boku Amandy Palmer za časů jejich momentálně (a žel možná už navždy) spících The Dresden Dolls (mimochodem 5. května si na Amandu udělejte čas, přijede i s Jasonem Webleym do Prahy). Botanica má novou desku (Who You Are), ve který jsem jí tak trochu hledala, nicméně po chvilce trpělivosti i našla. Podle mejch uší od kluků "krok stranou" směrem ke stanici přístupnost a popovost, což nás, co jsme byli zvyklí na jejich zahulený kabarety a postranní berlínský uličky, zpočátku trochu zklamalo, ale naštěstí živě Botanica nezapomněla na nic z toho...
Večer otevíral jednooký Žižka z Berlína - Nikko Weidemann, kamarád Paula Wallfische, co spolupracoval s Einstürzende Neubauten nebo The Bad Seeds. vystačil si jen s pár rekvizitama - kytarou, klávesami, páskou přes oko, kšiltovkou, veselejma historkama a vizáží à la Big Lebowski. Potlach u táboráku, pár songů v němčině, pár v angličtině, vyprávění o tom, jak se odpoledne pokoušel fotit se sochou na Vítkově, poté co zjistil, že má taky pásku přes oko a po zbytek večera všude vyzvídal, kdože ten obří jednookej borec na koni je (výsledná fotka byla z toho nejvtipnějšího, co jsem za poslední dobu viděla). Roztomilej chlap.
Pro Nikka jeho půlhodinka ještě konečná nebyla, protože i během koncertu Botanicy se občas přišoural s pivem a cigárem a dožadoval se přítomnosti na podiu (zpočátku ho Paul upozorňoval, že ještě jeho čas nenastal, že byli domluvení až na konec koncertu, pak už to bylo ale asi jedno). Botanica krom Briana měla od posledně ještě na podiu křehkou asijskou houslistku, co krom houslí občas i zpívala.
Staří známí. Na pódiu i pod ním. Nicméně ten večer bylo všechno nějak jinak. Vlastně dost překvapivě. Místo toho, aby totiž diváckej dav jako "obyčejně" fasicnovaně fixoval na podiu nezničitelnýho Paula Wallfische, všichni (aspoň kolem mě) fascinovaně pozorovali Briana Viglione, co do škopků mlátil hlava nehlava a jeho silovej a přesnej způsob bubnování na sebe strhával většinu pozornosti. Vlastně mi přišlo, že občas se na něj fascinovaně otáčel i Paul... Vůbec Botanica měla ten večer prostě dva frontmany, co se tak trochu přetahovali o hlavní slovo a vzájemně hudebně stíhali. A ve výsledku neuvěřitelný se stalo skutečností - i přes fakt, že Paul obligátně hecoval publikum, lil předním řadách do kelímků whisky, balancoval na piánový židličce, i přesto všechno nad ním Brian Viglione vyhrál na body. On Brian vyhrál na body v podstatě nad celou kapelou, což mnozí vnímali jako mínus. Možná trochu. Ale za ten pohled to stálo. Neuvěřitelný. Oba taky dokázali, že si ze všech návštěv ČR ještě lecos pamatují a předháněli se, kdo zná víc českých slov... Takže vedle obligátního "jedno pivo, prosím" nebo "hovno" (obě vyslovené Brianem bezchybnou češtinou), přibylo třeba ještě Paulem nově osvojené "láska", které transplantoval do For Love z nový desky. A Brianův naučený Pan Tau přišel na řadu i v Rubínu, jen vlastní buřinka mu na to tentokrát chyběla. Svůj prostor dostal i kytarista John Andrews, kterej (stejně jako na nový desce) vystřihl v Rubínu X-Mas. Ač si myslím, že právě jeho kousky na desce jsou tentokrát slabší, živě minimálně zmiňovaná X-Mas duněla slušně. I bez Concrete Shoes nebo I Desire (co nejvíc chyběla panu D.) paráda. A závěrečná obligátní "roztleskávaná" How jako večerníček.
Po Botanice ještě nášup, co ho sledovala asi desítka statečných v podobě Thomase Denvera Jonssona, písničkáře ze Švédska, co působil, že se trémou rozpadne na prvočinitele, po každém potlesku vypadal, že omdlí, nicméně jinak hrál zajímavě na kytaru a vůbec celkově nezněl vůbec špatně. Roztomilá tečka.
Nicméně večer ještě mlád. V Rubínu řada kamarádů a věcí, co jsme si nestihli říct. Cca za hodinku celá Botanica znárodnila piáno v baru a začala hrát (odtud taky horní fotka - díky za ní panu Yippovi). Všechno z první ruky. Klukům a holce to vydrželo skoro hodinku a pak se znovu ukázalo, kdo měl ten večer nejvíc energie, protože zatímco se zbytek kapely už zřejmě někde posilňoval, v baru zůstal Brian a další půlhodinku si ještě jen tak jamoval s Andym ze Sunflower Caravan ... Dávno po půlnoci to v Rubínu ještě žilo, sobota se zlomila v neděli a eL přijala první gratulaci k svátku od samotného mistra Viglione, a to včetně apartní hubičky (a neříká, že z toho neměla skorem až pubertální radost hehe). Afterparty a hodně piva, domů nad ránem a já myslím, že můžu vyhlásit koncert a následnou afterparty za nejlepší svátkovou oslavu ever. amen drazí.
a příště další z koncertů roku, a sice Troy-hrdina a jeho ansámbl jako za mlada aneb Chokebore (!!!)
Nová adresa a věru hektickej začátek ledna (kdo by chtěl zažít nějaký vzrůšo, zkuste si třeba naplánovat stěhování na dobu, kdy zas vypukne nějaká sněhová kalamita - vřele doporučuju), takže první oddych až 16. ledna s bratry Sporto a OTK. Před nimi ještě Longplay, dokument o tom, že dělat obaly k hudebním nosičům je dost fajnová věc, kde mluví krom Karla Halouna nebo Aleše Najbrta třeba i Bourek s Ondrou Ježkem... Myslim, že není lepšího vstupu do nového hudebního roku než sborovým zpěvem popěvku "vlčák, to je kabrňák, třicet kilo živý váhy má" ... tyjo, s Vlčákem udělali bratři OTK eL radost. A Sportu to hrálo, břinkalo a kucí jsou čim dál tim lepší... kapesní revoluce... už není pochyb.
O den později se eL vydala na rozlučku s dílem velikána Járy Cimrmana a musím říct, že pokud je České nebe rozlučkové, je to loučení se ctí. Úbytek dechu je sic znát, ale furt ještě mají pánové čím kousat (minimálně mají ještě solidně držící protézky).
Další kapitola je hip hopová v hlavní roli s ujetym Indem, co si řiká Lushlife. Tohohle chlapíka přivezli kluci na Raketě a jako morální podpora před ním vystoupili ještě Peťo Tázok a Karaoke Tundra. Nemůžu si pomoct, ale na chuť Peťovi jsem se pokoušela přijít už několikrát a nepovedlo se to ani tentokrát. A Lushlife je sic trochu jiná káva, co baví a chutná, ale furt je mi sympatičtější mistr Bothwell aka Astronautalis, ze kterého pro mě přeci jen čiší větší nadhled ... ale možná eL prostě jen ten večer nebyla patřičně naladěna na ozajstný hip hop. amen.
Náladu mi nespravil ani starej George (Clooney), ve filmu, co má trochu zavádějící název (Lítám v tom), ale co ho natočil Jason Reitman aneb chlapík, co má na svědomí majstrštyky typu Juno nebo Děkujeme, že kouříte. Šmarjá, proč mi nikdo neřekl, že je to tentokrát TAK smutnej film... musim si zakázat chodit na bezvýchodný filmy (ale ten film za to stojí ! To jen aby nedošlo k mýlce).
5.2. přijeli do města Archive. Lucerna Music Bar. Že ho nemám ráda, nemusím znovu opakovat. Ale mám ráda Archive. Z desek trip hop, směs elektroniky, rocku a melancholie. Živě něco mezi Unkle, Radiohead a Massive Attack... Z původní dvojice se kapela rozrostla do podoby devíti hlav a občas to byl na kulatym pódiu docela frmol. U mikrofonu se střídá zhruba ve čtyřech lidech. Controlling Crowds, poslední deska, hraje prim, ale na minulost se nezapomíná, kdyby to bylo na mně, vzpomínalo by se na ní ještě víc, ale to už bych chtěla moc. Po Dangervisit, majstrštyku poslední desky, už vlastně nemusí přijít vůbec nic a ten pocit mi nezkazí ani pozdější prohlášení pana S., že v tu chvíli byl za mikrofonem člověk vypadající jak Ben Slavík. Nejlepší... Nevím proč, ale nebaví mě kusy s ženským vokálem (naštěstí jich ve výsledku tolik není) ... při tom na deskách to funguje... co mě nebaví ale ještě víc, je tradiční omezenost návštěvníků LMB. Dámičky se sklínkama a brčkem v cool topech, co se očividně dlouho neviděly, takže potřebovaly probrat, ve kterym baru je nejhezčí barman a kolik tam stojí mojito... blbečkové, co v davu hulí jednu za druhou a navíc bez ostychu foukají kouř kolemstojícím do obličeje (sakra, eL si sama s chutí zapálí, ale zapálit si během koncertu mezi lidma by jí ani nenapadlo...), tohle není moje scéna a nikdy nebude... a vzhledem k tomu, že většina zmiňovaných ignorovala naše slušné prosby o trochu ohledu a slušnosti, tak bez ostychu a vší poetiky si pro změnu dovolím něco já ... a sice poslat všechny výše uvedené do prdele. Děkuju za pozornost. Ale i tak to byl skvělej koncert ... jako jo!
Příspěvky
