Do roka a do dne mezi struskou, prachem, rzí a lidma. To, co je dávno mrtvý, na těch pár dnů ožívá, nasaje vás, přetaví a vyplivne. Festival přece... že jo.
čtvrtek
Letos jsme stateční a dobrovolně se mezi pece ženeme už ve čtvrtek a doufáme, že jsme tím nepřepálili start. Po prvním letmém pohledu do programu zjišťujeme, že největší letošní bolestí bude fakt, že většina (a to drtivá) "našich interpretů" se vzájemně kreje. Letošní Barvy se tedy nesou ve znamení neustálých a bolestných Sofiin voleb. Aspoň, že strusky ubylo a člověk se nemusí pařit v pohorkách.
První den a mně přijde, že je tu minimálně půlka republiky (a to nemluvim o půlce Polska), čtvrtek totiž láká hlavně na Island, kamení a led večer servírujou
Sigur Rós. Nicméně následuje první SV, v rámci které volíme "Babiš stage" (čti: Agrofert fresh stage.. ), kde hraje náš Scotty s
Girls Against Boys. Ze Sigur Rós stíháme začátek (pokud se nepletu, někde hned na začátku zazněla,
Brennisteinn, otevírák nové desky, ale možná mě nějakej sigurrósolog opraví). Start je správně vychlazenej a hezky barevnej (světla svítěj, projekce vrní a tak).
Kveikur aka poslední deska zní skvěle, dokonce z ní mám i pocit, že po všech těch deskách, kdy jsme se na čas rozešli, protože jsme si toho měli čím dál tím míň co říct, si můžem spolu dát zas skleničku. Nutnost volby tak trochu mrzí, ale nelituju. Scott a jeho parta totiž hodlaj rozvibrovat všechno to železo kolem a přetavit ho ve zvuk. Razavej hlas
Scotta McClouda, kovadlina
Alexise Fleisinga a dvě basy, kde jednu má na povel
John Schmersal z
Enon (dej jim pámbůh hudební nebe). Hutnej zvuk, kterej nabývá na intenzitě.
Kill the Sexplayer, Basstation, Rockets Are Red, Cruise Your New Baby Fly Self, nová
It's A Diamond Life, hodina utekla tak, že jsem se nestačila ani nadechnout. Nebylo potřeba.
Den zakončili
Vložte kočku v Hlubině, kde měl svoje podium i stánek
Full Moon. Živě to bylo první setkání a musím říct, že ač bylo pod střechou vydejcháno, těsno a na podium se cedil pot s krví, byl to řádně živej mejdan. To, co mi u těhle kluků chybělo na desce jsem našla na pódiu.
pátek
Druhý festivalový den zahajujeme naší pravidelnou časosběrnou aktivitou aka návštěvou ostravského Minikina, městskou procházkou, obědem a následně přesunem do prachem pokrytého vítkovického areálu. Na největším pódiu si svoje hlasivky trénuje Dub FX. Pozice ve stínu a podupávání nohou. Dub FX mění hlasy, zve si kámoše z hoodu, vrství smyčky ze zvuků, hlasu, poctivej beatbox. Ten kluk umí... uprostřed toho všeho se najednou z ničeho, možná z těch beatů, přižene osamocený mini tornádo, co nabralo někde vedle na louce sílu a teď se žene napříč prostorem před hlavní vítkovickou scénou. Cestou si tenhle pidi větrnej vír bere několik slunečníků, šátky a bohužel i pár kotníků, něco takovýho jsem na vlastní oči ještě neviděla.
Dub FX se oposlouchal celkem rychle, takže velíme vycházkovým tempem ústup směr území Full Moonu, kde vibruje Vašek Havelkovic III. Další osamocenej voják v poli, co vrství zvuky, tahá zubní plomby, aby dal pak pár něžně smutnejch, jak to vždycky uměl a umí ať už sám za sebe nebo pod značkama jako SelFbrush nebo Please the Trees. Cestou z království Full Moonu potkáváme všechnu tu instatní zábavu a bez díku odmítáme neonový tepající nabídky chvilkovýho štěstí z uřvanejch sponzorkejch zon, který jsou prej potřeba... nevím, dál.
Russkaja sice zněj jako Rusové, ale jsou to Rakušáci, co hrajou zběsilou směs dechovky, rock´n´rollu, ska, punku. Dav tančí, jako by nemělo být žádný zítra, já ale vím, že bude nejen zítra, ale i pozítří a popozítří, takže stihnu ještě kousek intelektálů z Poletíme? na kterých je stan zaplněný tak z půlky. Říkám si, že je škoda, minimálně i kvůlu letošnímu obřímu podílu cizinců mezi diváky, že letos z festivalového průvodce úplně
vypadla stránka s českými kapelami... Když už si je festival zve... Koho by si ovšem měl už konečně přestat zvát
, je moderátor, který stále stále a neúnavně hlásá (aspoň z hlavního pódia, protože pravidelné moderátory z druhého největšího pódia naštěstí spolu s přesunem festivalu do Vítkovic sežrali lvi), co by si diváci měli myslet, cítit (pít) a v neposlední řadě, jak je to tu všechno bezva. Ať se na mě fandové Rosti Petříka nezlobí, ale i jeho sluníčková účast s důrazem na první signální je jeden z důvodů, proč lidi raději jezdí ven a z festivalů typu Colours se vždycky bude dělat sranda.
Na Asafa Avidana čekal plný areál před hlavním pódiem (i když většinu z těch lidí podezírám, že stejně přišli jen kvůli té jedné písničce). Avidan je chlapík, co je z Izraele a krom zpívání je i šikovnej animátor a taky prej reinkarnace Janis Joplin. Na každej pád vyzpívává střepy z nešťastnejch lásek a odkládá je na folkový, bluesový nebo rockový hromádky, a to hlasem, kterej snadno zaměníte za ženskej nebo, jako můj drahý Jé, za hlas kačera Donalda. Každopádně tomuhle všeumělovi nelze upřít muzikálnost až za hrob i když do Jeffa Buckleyho, se kterým ho taky občas modří, co už vědí, srovnávají, mu chybí značnej lán cesty.
Druhou půlku Asafa měním za gastro apokalypsu v podání miláčka
Kittchena. Ten si s sebou do Ostravy přivezl maskovanou
Ille a dva kuchtíky, co mu pomáhali se zpěvem a foukali dechy. A byla to do toho všeho popílku Vítkovickejch pecí krása. Prach se vykášlaval tak nějak sám a snadno a byl to vlastně rock´n roll. A pořád niternej a křehkej.
Nicméně i přes všechnu lásku ke Kittchenovi hlavní hvězda večera teprve čekala. Po cestě za ní jsme si ještě stihli nechat od Jardy Švejdíka nechat označkovat (čti: podepsat)
plakát a pak už volání smaragdovejch dálek. Poslední setkání léta páně 2007 v Edinburghu mám ještě pořád v paměti, takže volba mezi sólovým Scottem McCloudem (se kterým jsem si letos už připila tolikrát, že mi snad pro tentorkát odpustí) a Damienem Ricem dopadla ve prospěch irskýho zrzka. Od toho roku 2007 se toho vlastně ani tolik nezměnilo. Damo má furt stejnej výzor bezdomovce, jeho kytara ještě víc zementálovatěla (Jé, naivka, mu pak po koncertě chtěl dávat peníze, aby si koupil něco na sebe a novou kytaru), v podstatě hraje už 10 let ty samý písničky skoro v tom samém pořadí a prokládá je stejnými vsuvkami. A ono to furt funguje... do davu místo pozdravu pouští
The Professor (+ la fille danse) a natěšeným prvním řadám tečou slzy. Srdcerváč beze slova střídá v pravidelnejch intervalech kytaru a klavír,
Delicate i
9 crimes... co asi dělá Lisa... A kdo z pochybovačů neutekl do
Woman Like a Man, ten už po ní zůstal.
.. Někdy po setmění si Damien zve na pódium Markétu Irglovic (bulvární vsuvka - davem to zašumí při pohledu na její bříško), aby s ním zazpívala
Cold Water, co plynule přichází v Cohenovskou
Hallelujah. A na konec ostravské publikum nepřijde ani o oblíbenou scénku spojenou s
Cheers Darlin, kdy je přinesený stoleček, láhev vína a dvě skleničky. Láhev tentorkát ale nevypije Damien sám, vytáhne si na pomoc z davu dívku, která se ze štěstí, které jí potkalo, na pódiu střídavě hroutí. Nicméně hraje (pije) statečně, navíc kdo jiný z publika může říct, že vytáhl flašku s Damienem Ricem, že. Po Cheers Darlin bývá většinou, s ohledem na vypité množství alkoholu, konec, nicméně Damo se ještě vrací jako velkej hybatel, aby rozdal desetitisícovému davu role ve hře názvem
Volcano a všichni si na závěr sborem zazpívali a zatleskali. Jako krásný to zas bylo.
Po Damienovi už se nic moc nechce, ale poslední kapkou v pátečním moři je pan
Woodkid a toho by byla škoda minout. Těsně před tím si jen stačíme říct, že jsme netušili, že Bonobo je až taková dydžina. Woodkid přiskotačí před půlnocí a všechny bdící ohromí svojí šou, která je celá v
černobílém, světlo a tma, dynamika hudby, světel, samply, projekce, každej zvuk i světýlko má svojí přesně danou roli a režisér je mrňavej Francouz s výzorem lesního skřítka Yoann Lemoine aka Woodkid. Funguje to jako zrestaurovanej starej film, kdy si člověk všímá každýho detailu a zároveň je ohromenej celkem. Orchestrální monumenty jako je
Iron z prvního EP střídaj niterný, drobný věci jako
Brooklyn nebo
Where I Live.
a hodinka uteče jako voda a je konec. Aspoň pátečního dne.
.jpg)
Příspěvky
