Jestli je Everest někde nade mnou...

Původně jsem chtěla psát hlavně a jen o strejdovi Nickovi, kterej zas vyháněl čerta ďáblem a já byla nadšená, jak poctivý a silný to furt dokáže bejt. Všechny ty kousky starejch a novejch desek, co živě zní jako kázání šílenýho faráře, ďáblem posedlej Warren Ellis, temnota i vykoupení. God is in the house... A to všechno s takovou samozřejmostí, že zas tomu chlapíkovi zobu z ruky. Po kolikátý už?! Nick Cave je můj hrdina, vždycky byl a vždycky bude...



Nicméně poslední týdny jsou jak dlouhej vejšlap, kdy cíl je v mracích a bůhví, jestli tam vůbec někde je nebo jestli k němu chci/můžu dojít. Soundtrack k těmhle mlžnejm dnům se mi před očima zjevil najednou a v celý svý kráse. V hlavě mi rozložil bivak Everest od Houpacích koní a na každym kroku mi dělá společnost. Znovu a znovu zdolávám deset vejškovejch táborů, který pohromadě drží hlavně pocity, nálady a všechny ty trnitý cesty, co se po nich jen člověk může potácet. Cesta je cíl a cíl je v mlze někde nad hlavou nebo možná pod nohama. Všechno je stejně tak proměnlivý, syrový a dravý jako Labe, na který Jirka Imlauf a spol. každej den kouká tam někde v Desire City. Vltava nikoho nezajímá. Pro mě je Everest nejvyšší monument, kterej Houpací Koně zatím za těch dvacet let postavili... Severní i Jižní stěna se křtila začátkem prosince v Malostranský Besedě za asistence Please the Trees a Wild Tides. Ústí tam mělo svůj sbor a Everest se tyčil nad mraky. Skála a kameny, stejně tak závaží jako opěrný body. .... Projdi se peklem, tohle je místo studený....Poslední zářez má krásnej zvuk a sílu vody z tajícího sněhu na jaře. Křtí ho kamarádi a Michal Pařízek donese dort s Everestem na polevě.  Možná nejlepší koncert, kterej jsem s učitelskym a jeho ústeckou družinou zažila, a to těch setkání nebylo zrovna málo... A vítr nám bere dech, všechno to umyje déšť....






Everest kupuj tady. 

A aby těch velkejch pocitů a roztřesenejch kolen nebylo málo, hned na druhej den se v Praze na jednom pódiu potkali a vystřídali Scott a Troy aka  Chokebore a Girls Against Boys. Kluci si sladili cykly, aby jim to do tý Prahy vyšlo a mohli tu spolu vzpomínat na devadesátky a přivádět do transu všechny, co na ně věřili tenkrát a věří i dneska. Za všechno může klan Stříbrný rakety a i když byli kluci trochu smutný z toho, že přišlo míň lidí, než by si ten večer zasloužil, já jsem jim neskonale vděčná. Velkej večer, kdy člověk nechal před pódiem všechny důležitý orgány, který pak do konce týdne všude jen marně hledal. Chokebore se soustředili na svoje první desky Anything Near Water a Motionless, a všechny ty jejich zkroucený kytary hnětly hymny a Troyův svíravej zpěv se provrtával tělem. Troy v růžovym svetru a rainmanovskym transu do toho všeho metal kotrmelce a pod pódiem se zpívaly sbory... taky jako v transu.



To Scott McCloud je s kapelou za zády z rodu zabijáků, dvě basy štěkaj povely a Alexis za bubnama potí krev. Kill The Sexplayer!! Žádný velký kompromisy, valit zvuk, punk a těžkej kov žejo. Věci z The Ghost List zněj ještě líp než v létě a nic kolem neexistuje a existovat nepotřebuje. Ježíšek letos přišel už začátkem prosince a dostal modlitbičku plnou rzi a zvuku...
Hezký Vánoce všem!