Koncertní listopad uzavírají The Dodos (Palác Akropolis – 22.11) spolu s novozélandskými The Ruby Suns, které bych si asi lépe vychutnala někde pod palmou s koktejlem plným ovoce a deštníčkem navrch, o šumícím moři někde v pozadí ani nemluvě. Holka, kluk, mašinky, bubínky, plážové melodie, krátké, takže rychle utíkající.
The Dodos byli ten večer většinou tři, ač normálně jsou dva. Kytara, bicí (občas až africky znějící) - základ a třetí blboun bušil do všeho, co bylo po ruce – včetně xylofonu a něčeho, co vypadalo jako popelnice a dělal už tak barevnou hudbu ještě barevnější. Od až dětsky naivních melodií se dvojice-trojice dodů dostávala až někam za hranice folku, country až např. po něco, co zvládají třeba Animal Collective. Dohromady zatraceně originální směs. Skvělé, skvělé, skvělé.
Ale pak už jeden ze zlatých listopadových hřebů Okkervil River (Rock Café – 23.11). Will Sheff a jeho parta, ve které už sice nefiguruje romantik Jonathan Meiburg, takže bylo jasné, že pokud během večera zazní jeden z nejhezčích Okkervil River duetů - Lost Coastlines, nebude ani zdaleka tak roztomilý jako v podání Willa s Jonathanem, ale tuhle oběť jsem byla ochotná podstoupit. V Rock Café asi pouhých sto (maximálně sto padesát) hlav … ať se stydí ten, kdo nebyl ! Will Sheff byl vypravěčem celého večera se svou pětičlennou družinou za zády. Basák Patrick Pestorius převzal párkrát party po Jonathanu Meiburgovi, takže zazněla i Lost Coastlines, která v jeho podání nezněla vlastně vůbec špatně. Začátek koncertu sice trochu prověřil zvukaře, ale zvuk se v průběhu pár minut srovnal, takže okkervilskou verzi country-folk-rocku se Sheffovým vypjatým vokálem, pak už nic nerušilo. The Stands Ins hrála prim, ale došlo i na věci vousatější a navíc mi Okkervil River dali vzpomenout na večer strávený s Leonardem, a to v momentě, když na půdě Rock Café vystřihli parádní Cohenovku Take This Waltz … nádhera…. V sále bylo i celé cizojazyčné křídlo, které se ke konci rozjelo tak, že lítaly svršky, muzikanti se při pohledu na pogující, polonahé fans upřimně bavili, chechtali se jeden na druhého a bubeník po zběsile sebou mrskajících fanoušcích házel paličky … povedené divadlo, povedený večer. .. klidně bych vydržela poslouchat ještě půl dne … myslím, že nebýt policejní hodiny, koncert by poslední vyřvanou Westfall neskončil (já chtěla For Real, ale byla jsem davem nemilosrdně přehlasována).
Myslíte, že se tu někdy ukážou Shearwater ? Se mi stejská….
(pravděpodobný playlist)
Plus One, Singer Songwriter, A Hand To Take Hold Of The Scene, Black, The Latest Toughs, Take This Waltz, John Allyn Smith Sails, Pop Lie, A Stone, Blue Tulip, Lost Coastlines, Our Life Is Not A Movie Or Maybe, Unless It's Kicks, Westfall.
Will a Jonathan - Lost Coastlines
Listopadové mezipřistání v Akropoli se událo 24.11, kde Hm… křtili svojí novou desku, co se zove „Plán na zimu“, má roztomilej obal a je na ní Sifonový bombometčík a Znáš dálku…Až jsem skoro zapomněla, jak dokážou bejt kluci milí a jejich hudba rozradostňující na jedné a dojímací na druhé straně … Jediné, co tak trochu překvapilo, byla narvaná Akropole, což na člověka, co je zvyklý na poloprázdné koncerty, působí trochu tísnivě…. Znáš dálku, já ji znám. A znám ji ve všem všudy.
Nejlepší na konec, by se chtělo zvolat … David Eugene Edwards, Pascal Humbert jakožto dvě třetiny 16 koňských sil aneb 16 Horsepower , oba hudebními vodami už nějaký ten rok proplouvající jako Woven Hand (Photo by Christian Fuehrer). Od poslední návštěvy uběhl rok, Woven Hand vydali novou desku Ten Stones a se zvukem zápasící Akropoli vyměnili za Archu, což bylo více než dobře. Zástup pro mě zbytečných předskokanů naštěstí nestačil tolik otrávit večer, takže v deset byla pozornost připravena, smysly zbystřeny. Ten Stones mě po svém vydání , oproti starším deskám nechala (k mému překvapení) poměrně chladnou, večer v Arše mě ovšem chladnou nenechal ani v nejmenším. David Eugene Edwards měl snad ještě šílenější jiskru v oku než loni, kázal o sto šest, hřímal a šeptal, vyvolával ohnivé duše, chvílemi vypadal jak v transu a publikum bylo v transu po celou dobu.... čtyřčlenná kapela hřměla, dokreslovala a rámovala Edwardsovy spirituální a mystické texty, což spolu s jeho charismatickým až extatickým projevem vytvářelo tak intenzivní zážitek, že jsem měla chvílemi pocit, že se o to, co slyším a vidím, můžu opřít… loni v Akropoli to bylo skvělé, v Arše to byl ale zážitek o několik tříd výš. Ten Stones si mě v živém podání udobřila, i když věci z Mosaic nebo desek starších zněly mým uším prostě stále o něco lépe… Dav si pány vyvolal na podium celkem dvakrát, takže jsem za pět dvanáct ze startovních bloků vyběhla na poslední metro a akorát stihla …. i když by mi jeho nestihnutí ten večer asi zas tak nevadilo…
zeznělo :
Kicking Bird, Beautiful Axe, Speaking Hands, Splinters, Tin Finger, Whistling Girl, Dirty Blue, Cohawkin Road, Horse Tail, Kingdom of Ice, Not One Stone, Horse Head Fiddle, Winter Shaker *** As I Went Out One Morning (Bob Dylan cover ), American Wheeze, Your Russia
Woven Hand – Kicking Bird
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat