Listopadem proti tichu

DVA a Květy 6. listopadu KC Zahrada. Kapely, které si onoho dne vzájemně slušely, ne sebe pak slyšely, navzájem se poslouchaly a při vystoupeních těch druhých se vlnily … jedna (ač jsou DVA) křtila svoje první dítě - CD, nutila k tanci, byla až dětsky hravá a měla moc hezké „projekce“, tvořené pomocí folií a meotaru přímo na pódiu za zvuků hudby. Druhá, Květy pokrytá, ta zas hudbou zhmotňovala paralelní světy a byla stejně tak něžná, jako naléhavá, jak to umí jen a pouze ona … rozeznatelná a chvílemi tak strašně blízká a známá…. Souhra, spojení, harmonie, hudba…. Jen ten úplný konec dne byl nakonec neveselý, truchlivý … hudba za to ale nemohla ….

8. listopadu (007)

Pachatelé se vrací na místo činu. Paramount Styles se Scottem McCloudem se vrací po půl roce na Sedmičku. Tehdy jsem nestihla, takže teď už pevné datum, místo, čas. Prý teď bylo víc lidí a prý to teď bylo lepší než před oním půl rokem. Věřím a chci věřit ! Atmosféra tak vstřícná, až z toho jednomu vlhly oči a trochu se za to styděl (jen do chvíle, kdy potkal po koncertě kamaráda s očima vesele uplakanýma) You know what happens? Paradise happens … tak trochu pozitivní injekce, Scottův hlas na předpis … návykový … It´s alright, you are free, free tonight … potácení se od syrových poloh až po ty jemné, prazvláštní atmosféra, která je tím vytvářena, to jsou Paramount Styles … nicméně terapie pokračovala na Sedmičce i po koncertě až do „židlí na ježky“ a končila kdesi na strahovském kopci, zahaleném mlhou hustou tak, že by se dala krájet, hrou na Hanče a Vrbatu a vzpomínáním na divadlo Sklep …“Hančííí, chci k tvé mohyle jííít !“

Jo a dobrá zpráva na konec - Scott slíbil po novém roce dorazit i se svými „domovskými“ Girls Against Boys … tak uvidíme (edit : nasměrujte se do Paláce Akropolis 12. února!).

15. listopadu (Divadlo Archa)

Večer v trojobalu, co tak nějak celkově chutnal, jako by už drahnou chvíli na vás čekal a čpěl v lednici …

za 1) Kieran Hebden (aka Four Tet) a Steve Reid … K Hebdenovi chovám velké sympatie, se starouškem Reidem byli zábavní, Reid udával celkovou linii, za bicími vypadal jak čertík k neutahání (na to, že je ročník 1944, měl energie na rozdávání). Hebden kořenil zvuky, hluky, skřeky, elektro-triky. 30 minut z celkových asi 45 jsem si podupávala a pokyvovala, pak už mi nohy ztěžkly a hlava čím dál častěji přemýšlela o jiných věcech a když se vrátila zpět do Archy, měla pocit, že pánové už jen opakují motivy, které hráli na začátku … mírné pokrčení ramen …

za 2) The Twilight Sad, můj černý skotský kůň. Asi jsem se těšila moc, po jejich pětačtyřicetiminutovce mě přepadl pocit, že ti „mí“ The Twilight Sad asi nemohli přijet a poslali za sebe jen nějaké dvojníky. Až na pár skvělých momentů mi celé jejich vystoupení přišlo tak nějak bez šťávy, vlastního obličeje, bez The Twilight Sad … a zjištění, že si zpěvák James Graham myslí, že právě hraje ve Vídni, bylo vlastně pak už jen docela úsměvné…. kdyby mezi změtí zvuků občas neproblýskl charakteristický skotský Jamesův přízvuk (byl opravdu záměr, potlačit zpěv tak, že za hradbou kytar nebyl skoro slyšet ?), klidně bych si mohla myslet, že to ten den v Arše rozjížděli Placebo, Interpol nebo poněkud tvrdší Coldplay … achjo … ale stejně je mám furt ráda.

Za 3) Mogwai, géniové post rocku, hlavní hvězdy a já při nich, přiznám se, dvě třetiny koncertu trošinku trpěla (pokud jsem ovšem zrovna neusínala ve stoje). Nevím, jestli to bylo mnou nebo čím, ale pocit z toho, že z podia čiší čistá rutina, precizně odehrané party jednotlivých muzikantů a nic víc, ve mně přetrval až do konce. Až poslední zhruba půl hodina, kdy zazněla v rámci přídavků třeba famózní Like Herod nebo Batcat, mě vzbudila a vlila do mě energii ztracenou v boji s celým večerem … žel ta půlhodina energie ve výsledku stačila jen na cestu domů … tak nějak prostě ohledně večera v Arše nevím ….

16. listopadu (Lucerna Music Bar)

Zato Cold War Kids byli boží ! Řádně maniakální mejdan, kdy Nathan Willett zpíval, třískal do kláves, běhal od piána k mikrofonu a zpět a házel sebou jak o život, člověk nestíhal sledovat muzikanty, kteří pogovali po pódiu, vráželi do sebe, a vůbec předváděli nefalšovaný Brownův pohyb, v rámci kterého se vzájemně pošťuchovali - když Nathan seděl u piána, co chvíli k němu někdo přiběhl, aby mu přinejmenším rozcuchal vlasy ... legrační tyhle pošuky pozorovat, úžasné je poslouchat. Nebýt prostoru Lucerna Music Baru se svým předraženým pitím, vydýchaným vzduchem a hlavně totálně příšerným zvukem, asi bych řekla, že nedělení večer byl dokonalý … a co, on dokonalý sakra byl ! Zahulákat si We Used To Vacation (kterou CWK hráli hned jako druhý kousek) nebo Hang Me Up To Dry (oba songy z první desky Robbers & Cowards ) … co víc si přát, že …. má slabost pro novou desku (Loyalty To Loyalty) se živě jen upevnila – je skvělá a Against Privacy je z nejlepších (trochu mě hoši vyděsili, když mi do konce koncertu tenhle kousek nezahráli … naštěstí existují přídavky, takže díky, pánové!). Pot stříkal z pánů na pódiu i z pánů a dam pod ním, diváci sborem vyřvávali většinu textů (překvapivé) a vůbec vraceli Dětem studené války všechnu tu energii, co byla z pódia rozprašována (nepřekvapivé). Zábavné od prvního do posledního třísknutí do piána, od první do poslední pódiové srážky basáka Matta Mausta a kytaristy Jonniho Russella. Nevím, jak dlouho koncert trval, ale mně to přišlo jako mžik, takže jen doufám, že tahle banda magorů se u nás ještě někdy bude hemžit, a to sice na nějakém vhodnějším místě, kde se nebude po nejrůznějších zmatcích s nakonec nevystoupivšími předkapelami začínat až po desáté, a kde člověk uslyší aspoň vlastního slova i když zrovna nehraje nikdo na podiu…

Uf … tak teď už jen The Dodos (22. listopadu, Palác Akropolis), Okkervil River (23. listopadu, Rock Café a kdo tam nebude, je padavka !!) a Woven Hand (26. listopadu, Divadlo Archa, David E. Edwards, lidi !!) a můžeme hrdě prohlásit, že jsme hudební listopad přežili ve zdraví …

bohužel Děcka mi JÍ nezahráli, tak aspoň takhle:

Tell Me In The Morning

Photo by Petr Klapper