Říjen, měsíc hrdinů

Říjen je měsíc hrdinů. Reků, co k nim eL posílá bezvýznamný modlitbičky před usnutím (občas i v ranním a odpoledním metru) a oni na ně občas i slyší a přiblíží se na dotek. John Vanderslice v doprovodu družiny Plants & Animals dorazil 13.10 na Kopec. Třikrát hurá. Plants & Animals hráli během své předskakovací mise hru „kterak eL co nejvíce připomenou dalšího hrdinu – Jeffa Buckleyho“… a nutno říct, že jí hráli skvěle. Několikrát jsem ho ten večer na Sedmě slyšela tak zřetelně, jako by ho nikdy voda nevzala … trochu strašidelný … ale krásný.

John Vanderslice (překvapivě v Praze černovlasý), všeuměl, co už taky stačil spolupracovat s kdekým, co pro pro eL představuje nejen dotyk s The Mountain Goats (kterým produkoval jejich desky Heretic Pride a We Shall All Be Healed, a se kterými příležitostně i hraje), ale hlavně v sobě má tolik hudební osobitosti, že by jí mohl klidně rozdávat… a přesně to předvedl i doma na Kopci. John a dva chlapíci, songy nejen z úplně poslední desky, žádný ukníkaný písničkářství, ale poctivej indie-rock, co odsejpá, má melodie upečený z těch nejčerstvějších surovin a všechno to diriguje Mr Vanderslice, co umí brnknout stejně tak na melancholickou jako naštvanou strunu…. moc hezký … a nejhezčí byl skoro až táborákovej závěr, kdy po desátý hodině místo toho, aby nám kapela dovolila v klidu se rozejít do svých domovů, tak John a jeho chlapci dali ještě pár songů, bez všeho hluku, mikrofónů a techniky, jen s kytarou bubínkem a akordeonem, přímo uprostřed sedmičky v kruhu všech statečných, co ten večer na Kopec vyšplhali…. část "afterparty" k vidění zde:

Po vší tý skromnosti a hudby bez pompy, přišla injekce plná flitrů, těžkejch parfémů, cigaretového kouře, obnažených těl, potu, bizarních kostýmů, kabaretu a dekadence, to vše v podání bohem políbenýho londýnskýho floutka Patricka Wolfa. Ten je pro eL jeden ze tří oblíbených housličkářů, nicméně Patrick na rozdíl od Owena Palletta a Andrew Birda, umí navíc ještě pěkně kroutit pozadím. Ve slušně zaplněné Akropoli vzal pan Vlk do rukou housle jen jednou, častěji seděl za piánem, týral kytaru nebo prostě jen tak v nejrůznějších kostýmech (většinou ale, k nemalému nadšení cca poloviny přítomných, polonahý) chodil rozehřívat slečny v prvních řadách svou vyzývavou blízkostí. Nicméně zpívalo mu to neuvěřitelně, dával jak se patří na odiv svého hudebního génia, komunikoval, navíc byl vtipnej a milej. Pan Vic vypustil větu o tom, jak konečně viděl živě Davida Bowieho … bez debaty, Ziggy Stardust model 2009 byl ten večer na Žižkově … eL jen trochu litovala toho, že ho neviděla cca před dvěma lety, kdy by jí navíc hrál z desek, dle jejího názoru, o něco lepších než je jeho poslední (přesto výborná) The Bachelor. Divadlo žije a eL viděla drahouška Wolfa. Říjen má smysl.

Hard Times

ve třetím dílu trilogie - frackovitá mrňavá Micachu a malý velký John Congleton & nejlepší ze všech falešnejch úderek pod sluncem. stay tuned.