Ostravský barevný festival, letos nabízel kompletní balíček služeb - zajímavé hudební a divadelní zážitky, vedro k zalknutí a následný armageddon v podobě létajících stromů, pódií, lijáku a krupobití, bahenní zápasy a vůbec bahenní dojezd skoro jak ve Woodstocku … ale hlavně hudbu, hudbu, hudbu … samozřejmě.
Svou maličkost jsem do Ostravy přepravila až v pátek, takže čtvrteční program ušel mým zrakům a slechům, což mě může mrzet jen kvůli prý výbornému koncertu Jana Garbarka … příště.
Pátek
Ke stavbě stanu nám hrají Ready Kirken … v některých případech moc nechápu dramaturgii Colours, ale budiž… horko a zas horko…. sedáme do stínu stromů a pokoušíme se soustředit na produkci kalifornských The Violet Burning , kterou svorně označujeme nálepkou „zoufalá“. Myslím, že by dojmu nepomohl ani živý bubeník, který kapele v Ostravě chyběl, takže se musela spokojit s jeho automatickou náhražkou. The Violet Burning připomínali mix Placebo, The Cure a U2, který ve výsledku s originalitou neměl nic společného, přičemž kapele chybělo i patřičné nasazení, takže její emo-hodinku sledovalo pouze pár postávajících nebo ve stínu polehávajících jedinců.
Nečekáme na přídavek a přesouváme se do Tentu zabrat nějaké to místo s výhledem na Szidi Tobias, těším se a moc. S touhle slovenskou herečkou a šansoniérkou mě seznámil vlastně až Pe a mě uhranula. Naposledy jsem ji viděla v pražském Kaštanu a od té doby uteklo už dost vody …. Ve stanu bylo vydýcháno, zvuk taky nebyl muzikantům příliš nakloněn, ale i tak se Szidi dařilo svým osobitým vokálním projevem, smutnými příběhy poschovávanými v textech a hudbou vykouzlit nefalšovanou husí kůži…
Szidi se loučí, slovenský podvečer však ještě nekončí, po Szidi následuje další moje veleoblíbená dvojice, a sice bratislavští Longital , kteří se vydávají na obligátní hudební Výpravu po své zatím poslední desce, i když Dano nenápadně v Ostravě naznačil, že by Výprava neměla zůstat poslední deskou na dlouho …
Mezi Szidi Tobias a Longital jsme ještě operativně zařadili produkci Priessnitz, které jsem už živě neviděla věky a bylo to jak shledání po letech, příjemné, šťastné, skvělé. Po Jardovi Švejdíkovi & Co. nás už ale čeká jeden z dnešních headlinerů, a to sice Happy Mondays. V dobách jejich největší slávy jsem je samozřejmě moc nevnímala, když se řekne Happy Mondays, vybavím si hlavně film 24 Hour Party People a výbornou to letištní scénu, pár osamělých songů a postavy bratří v triku - Shauna a Paula Ryderových. Dnes v Happy Mondays zbyl už jen otylý Shaun, který během celého koncertu třímal v jedné ruce lahev, cigáro, držel se v pozadí u bicích, deklamoval texty a vůbec působil lehce zmateným dojmem. Po pódiu poskakoval cvičená roztleskavačka Mark "Bez" Berry, jehož jediná úloha byla běhat, skákat, tleskat a jinak bavit diváky. Po hudební stránce to celé zachraňovala doprovodná zpěvačka Roweta, která zpívala s nasazením meteorologické smrště, co měla přijít následující dny .... úkol vidět legendu jsem si splnila, ale řečeno slovy Varla Frištenského : „no tak, bylo to hezký, ale že bych to musel vidět dvakrát ...“
Únava prvního dne je už značná, ale po manchesterské legendě má ještě vystoupit grupa z Oregonu, a to The Dandy Warhols, na které jsem byla docela zvědavá, a které se mi ještě nepoštěstilo nikde vidět. Parta kolem pozérského frontmana ženského vzhledu Courtney Taylor-Taylora (mimochodem fascinace jeho vystupováním mi vydržela po celou dobu koncertu) zahrála cosi, co bylo ve výsledku zábavné a udrželo mě to na nohou, které už jsem před tím přestávala únavou cítit. Při identifikovaných Bohemian Like You a Get Off z desky Thirteen Tales from Urban Bohemia jsem i já připojila svůj znavený vokál, písně z připravovaného CD zněly zajímavě … prostě a jednoduše jejich melodický rock šmrncnutý občas trochou psychedelie a dada byl asi tou nejlepší tečkou za pátečním festivalovým programem.
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat