Colours Of Ostrava (sobota)

Sobota začala tak, jak pátek před tím skončil, a to sluníčkem, které nás ráno vyhnalo ze stanu rychlostí blesků, které měly přijít k večeru.

První koncertní potravou, hned po té, ze které se skládala naše snídaně, byl ansámbl Filipa Horáčka, pražská Prohrála v Kartách aneb trocha té nostalgie a pozdrav do Žluté Pumpy :)

Po předkrmu naservírovaném karbaníky z Prahy se přes mostek vyrazilo na „buránka regionálního charakteru“ - Xaviera Baumaxu . Ten měl svou obligátní tak trochu šílenou jiskru v oku, kdo znal, nepřekvapilo, pobavilo, kdo neznal asi si dodnes myslí, že si Xavi opravdu do Ostravy odskočil z turné s Davidem Kollerem …
Dáváme jen začátek a pelášíme sednout před prkna, která znamenají svět.

Na divadelní scéně je už skoro připraveno tvůrčí duo SKUTR a jejich „recyklovaná asijská commedia dell´arte à la Tarantino“ s názvem „Mistr a žák“. Tak trochu kung-fu, tak trochu Pulp Fiction, trocha toho fyzického divadla, akrobacie (klobouk dolů, metat salta na přímém slunci v 30 stupních Celsia, kdy z diváka lilo, a to seděl víceméně bez pohybu), živá hudba, 4 lidé v příběhu setkání mistra a žáka. Místy hodně vtipný kousek pod taktovkou Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského s Rosťou Novákem v jedné z rolí … V případě SKUTRu u sebe sic nemůžu plně hovořit o objektivitě (minimálně jedna polovina autorské dvojice a jedna čtvrtina hereckých představitelů je mi poněkud blíže už od dob školních gymnaziálních škamen), ale Mistr a žák mi naprosto kápl do sobotní ostravské noty … palec hore.

Cestou z divadelní scény míjíme produkci italských Aim, která nás ani nenutí při procházení příliš zpomalit a přesouváme se opět na druhý břeh do sauny v Tentu, kde svůj křehký set má mít Lou Rhodes. Éterická Lou Rhodes se v nesnesitelném horku málem roztekla, zpívala sama s akustickou kytarou, stěžovala si na to, jak se jí horkem lepí prsty ke hmatníku, na oko se zlobila na fotografy, že jí fotí, když vypadá jak rajče, od jejích bývalých Lamb zazněl Gabriel, který sklidil asi největší ovace, hodina, konec, alou doplnit tekutiny…

Dilema, zda čekat na hrozivě černé těžké mraky, co se přibližovaly nebezpečně rychle, nebo na Sinéad O´Connor, vyřešil Pan meloun, který v den předchozí přišel nadšen z koncertu, jehož hlavní protagonistkou byla Australanka se severskými kořeny Inga Liljeström. Inga hrála svůj druhý koncert na Colours v klubu Templ na Stodolní ulici … věříme doporučení …vyrážíme … mraky jsou nám v patách…Právě včas, u vchodu do klubu nás chytí průtrž mračen … mokří už zůstáváme po celou dobu koncertu, ne že by do klubu pršelo, to jen, jestli jsem o předchozím koncertu ve festivalovém Tentu mluvila jako o sauně, to jsem ještě netušila, co nás čeká v Templu. Vydýchaný, takřka vřelý vzduch, přelidněný klub, zavřená okna … podmínky na omdlení, nepomáhá ani v jednu chvíli led, který Inga rozhazuje mezi diváky … ale ač jsem před tím měla skoro potíže vydržet hodinku Lou Rhodes, skoro dvě hodinky ve stoje mi v Templu nečiní až takové obtíže …je to hlavně tím, že Inga je anděl … Pravda, poněkud temnějšího ražení, doprovázená francouzskou kapelou ve složení, violoncello, bicí, kytara, kontrabas, klávesy, samply. Jediný „nástroj“, který při koncertě ovládá Inga je, krom dětského břinkostroje při jednom z přídavků, hlas občas modulovaný pomocí rudého sluchátka, do kterého se šeptá, křičí … temná atmosféra je dotvářena působivými vizuálními klipy promítanými nad hlavami diváků … písně s poetikou film noir, jemné až intimní pasáže střídají ty čistokrevně noisové, kapela vytváří hutné hudební plochy, je to tiché, hlučné, dojemné, znepokojující, silné, geniální … jestli je někdo pro mě objevem letošních Colours, je to tahle jemná dáma s milým vystupováním, která se ovšem na podiu mění v nefalšovanou femme fatale…
Okouzlena odcházím … že jsem neviděla ani stín Sinéad O´Connor, mi nevadí.

Poslední kapelou, kterou jsem viděla (ač plány byly původně úplně jiné) , byli britští Goldfrapp . Ale přiznám, že poněkud „unavena sluncem“, jsem se na ně nedokázala řádně soustředit a po prvních asi 3 pomalých procítěných písních jsem se odebrala sledovat zbytek jejich vystoupení z přilehlých hradeb… koncert, jak se vzápětí ukázalo, to měl být řádně hlučný a našláplý, já jsem ovšem v pauzách mezi songy sledovala oblohu, kterou začaly nenápadně křižovat blesky, až se nakonec spustil mocný liják, který nás, spolu se stovkami dalších, vyhnal pod blízký most přes Ostravici. Tam jsme asi hodinu čekali, kdy tenhle obří vodopád aspoň o trochu zmírní svou intenzitu. Marně …

Těžké bylo rozhodnutí oželet Koop , na které jsem se hodně těšila, a kteří mi asi nějak nejsou souzeni (loni svůj pražský koncert v rámci Midnight Sun na poslední chvíli zrušili), stejně tak jsme stanu dali přednost před veterány Hawkwind a Havelkovými Please The Trees, kteréžto produkce jsme měli ještě v sobotním plánu. Příště … Koop snad už určitě … A Hawkwind nám ještě dlouho a nahlas hráli do snu …