Hudební sobota začala velkým dilema, a to sice čemu dát přednost … jestli oblíbeným Bowerbirds nebo taktéž oblíbeným The Accidental (foto), kteréžto obě kapely se jak jinak než kryly … naštěstí jen částečně, tak jsem viděla jak roztomilé folkové trio Bowerbirds, tak nádherné The Accidental. U druhých jmenovaných ( se kterými hraje Sam Genders z Tunng, který je zároveň i jednou z tvůrčích osobností kapely, takže markantní podobnost mezi Tunng a The Accidental není čistě náhodná ) jsem si poplakala, popukala (oni pánové a dáma jsou fakt velevtipní), odnesla si přiblblý úsměv na tváři a pocit, že nic lepšího už vidět a slyšet snad ani nemůžu. A až do odpoledních hodin mi všechny bandy dávaly více či méně za pravdu. Pe si ale třeba stejně tak, jak já před tím The Accidental , užíval zpěvačku Devon Sproule, která měla moc pěkný pestrobarevný klobouček a hrála tradiční anglosaský folk až country .
K čaji o páté mi ovšem začal hrát Justin Vernon (foto) aka Bon Iver aka další z mých zářících hvězd na End of The Road nebi a začal hrát ze své For Emma, Forever Ago a bylo na chvíli jakékoliv
předtím a potom zapomenuto. Překvapením bylo, kolik energie Justin do koncertu dával (klidné, jemné momenty střídaly poctivé hlukové plochy, kdy židle, na které Justin většinu koncertu seděl, mu začínala být pořádně malá). Přísun šťávy z podia nemohlo nezaregistrovat i publikum, které mu jí po hrstech zase vracelo a nadšené projevy nebraly konce (nebylo se tedy co divit, když po koncertě zmizela „Emma“ z festivalového CD krámku rychlostí blesku). Pro Pe jasný vrchol všech 3 dnů. Pro Justina očividně taky zážitek, až se nad tou atmosférou chytal během koncertu za hlavu, a že se mu na festivalu líbilo, dokazoval i fakt, že zůstal až do neděle, oblékl „civil“ (manžestráky a batůžek) a chodil vesele a neúnavně pod všechna podia užívat si hudby jiných …. Krom toho, že je to hudební takřka genius, je to i sympaťák do morku kostí….
British Sea Power mi zahráli mé oblíbené kousky z desky Do You Like Rock Music ? i z desek starších, ale, ač je mám jinak hodně ráda, nějak mě po skvělém Bon Iverovi za srdce ani jiné orgány jejich kytarový nářez nevzal a nejvíc mě tak při nich bavil mistr Joda (foto), který je bedlivě sledoval a při tom se na dřevěné tyči nad hlavami prvních řad pohupoval do rytmu.Po BSP přišla jiná písnička - trojka z Minnesoty Low (foto), kterou
jsem taky měla ve festivalovém hledáčku mezi prvními. Koncert nezklamal – pánové a dáma krásně duněli, hlučeli, byli melancholičtí, energičtí a koncert nekompromisně zakončil Alan Sparhawk, kdy po dlouhém kytarovém dunivém sóle zčistajasna odhodil kytaru do publika (ta ještě nějakou dobu samovolně sólovala) a všichni tři se z pódia beze slova odporoučeli. Většina lidí (alespoň ti, kteří se zrovna neprobírali z bezvědomí po prudkém zásahu kytarou) byli tak konsternovaní závěrem, že ani netleskali (!). Po pár sekundách se aspoň vrátil basák Matt Livingston, aby poděkoval a rozloučil se, nicméně to vše až po otázce, která se nabízela a která zněla: „Je tu někdo ?“ Zvláštní, zábavné, dobré a přežila jsem ve zdraví.Po skvělých Low následovalo pro mě největší zklamání festivalu aneb Sun Kil Moon . Mark Kozelek mě živě nebavil, jeho jemné písně mě ten večer přišly až příliš monotónní a tak jsem jeho koncert brzy vzdala a šla se aspoň na chvilku mrknout na jednoho z hlavních headlinerů festivalu – Mercury Rev, kterým energie sice na rozdíl od SKM rozhodně nechyběla, za to však jsem jejich rocku ozdobenému řadou podiových efektů, světel, dýmu, teatrálních gest zpěváka, prostě nepřišla na chuť …. Takže po chvíli opět přesun, tentokrát na dvojku, o které jsem prostě věděla, že mě zklamat nemůže. Two Gallants , dva chlapíci ze San Francisca, co hrají ve dvou a stejně jako třeba The White Stripes ve složení kytara a bicí. Na rozdíl od nahrávek, kde občas můžeme zaslechnout i jiné nástroje, koncert se omezil opravdu jen na zmiňované inštrumenty a byl tak krásně syrový, hlučný a v podání dvou gallantů opravdu zábavný. Nicméně opět jsem po nějakém časem opustila sál, protože v nedalekém stanu se začali chystat Shearwater.
(Ještě před nimi, dohrávala londýnská kapela The Chap a jejich takřka techno smršť vyluzovaná na housle stála taky za to!)
Ale pak už přišli texaští Shearwater (foto), kapelu založili v roce 1999 Jonathan Meiburg a Will Sheff, který už tenkrát byl nepostradatelný v mých veleoblíbených Okkervil River. Shearwater mělo být jen tišší a intimnější dítě Okkervil River, nicméně po čase zjistil Jonathan, že věnovat se dvoum kapelám a nepodvádět při tom ani jednu nelze a přestěhoval se natrvalo pouze k Shearwater a Will Sheff zjistil totéž a už se pro změnu věnuje jen svým Okkervil River (edit: podle posledních informací by měl Will Sheff a chlapíci z Okkervil River doplout 23. listopadu i do pražského Rock Café !!!). Vystoupení Shearwater na festivalu, bylo jejich úplně prvním koncertem v Británii, takže si vysloužilo i jediné uvedení konferenciérem na EotR, jako důkaz, že se jedná opravdu o mimořádnou událost se najednou odněkud vyloupl chlapík s vousem a čepkou a pronesl dvě věty, kde zdůraznil, že je „excited“ a že nastupují Shearwater. A to, čeho jsem byla v malém vydýchaném stanu svědkem, bylo tak strhující, že jsem chvílemi skoro ani nedýchala (pravda, nebylo moc co). Jejich psychedelický folk-rock mě přikoval na místo a ještě v noci a následující dny mi v hlavě lehounce hučel. Těžištěm koncertu bylo jejich letošní album Rook, ale zazněly i věci starší, to převážně z jejich oceňovaného kotoučku Palo Santo. Zážitek tak intenzivní, že ze mě vysál i ten zbytek energie, co po celém dni zůstal a nechal akorát tolik, abych se bezpečně dopravila do svého spacáku a tam upadla do kómatu (pár fotek z koncertu ZDE) …před námi byl poslední den …A opět mezi řadou ten den prošvihlých umělců se skví jména jako Seabear, Baby Dee, Friska Viljor, Threatmantics ad…
Photos by Big Marvin ,Elena Morelli, Pe
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat