Po veselých klucích s kytarami tu byla veselá Kimya Dawson (foto) se svými ještě veselejšími
písněmi pro děti a dospělé, u kterých se bavili všichni, nicméně bučet, kvákat a mňoukat během písniček, jak nás k tomu Kimya vybízela, mě přestalo záhy bavit a jala jsem se raději prozkoumávat krásy okolí a v neposlední řadě krásy všemožných gastronomických stánků a stanů ( co se týče gastronomického zázemí , byl EotR vybaven více než kvalitně, všude kuchyně různých chutí, vůní a barev … Asie až Skandinávie … radost pohledět natož ochutnat – o skandinávském stanu by mohl vyprávět Pe, který s tamním personálem uzavřel pěknou mezinárodní družbu … a tak to má být)Nicméně dožvýkat a alou na Jasona Molinu (foto) , projíst tohohle chlapíka, co se mimo jiné
skrývá za značkami - Magnolia Electric Co nebo Songs: Ohia, bych si neodpustila. Jason sám v tmavém obleku, kovbojských botách, s roztomilým kohoutkem na hlavě a se svou jedinou společnicí na podiu – kytarou. Čisté písničkářství s asociacemi vedoucími od Neila Younga k Willu Oldhamovi. Melancholie až za hrob, pro mě palec nahoru. Jason odehrál hodinku, kterou sice mnozí označili jako chladnou a odtažitou (nicméně, kdo potkal Jasona v džínách, triku a kšiltovce, po koncertě už zamíchaného v dav regulérních návštěvníků, může jen potvrdit, že v žádném případě není chladný a odtažitý, já ovšem tvrdím, že k téhle muzice to tak nějak patří … těžko si představit, že mezi melancholickými, tklivými písněmi bude někdo divákům vyprávět sklepácké frky. A navíc není pravda, že se během koncertu nešlo zasmát, to jste měli vidět pana Molinu, když ho uprostřed jedné zvlášť teskné písně začala atakovat vosa … výšky, do kterých se při jejím odhánění hlasově dostával, by mu mohla závidět lecjaká operní sopranistka.Kanadští Woodpigeon , kteří hráli vzápětí, mě nezaujali kupodivu živě tak, abych zůstala na celý jejich vesměs pozitivní, mnoha nástroji a příjemným folkem protknutý koncert, a tak jsem, dnes již po druhé, dala přednost raději italské kuchyni.
Ta se protáhla až do mé další, povinné, hudební zastávky – čekal na mě Jeffrey Lewis , americký písničkář, který k tomu že zpívá, zároveň taky kreslí komiksy a má na svědomí řadu bookletů cédéček svých hudebních kamarádů (např. The Mountain Goats, kteří na EotR vystupovali hned po něm). Na Jeffreyho jsem byla zvědavá už jen proto, že týden před EotR měl vystupovat i v Praze na Sedmičce, kam dorazil s více než dvouhodinovým zpožděním, neb zřejmě poněkud podcenil srozumitelnost českého silničního značení a regulérně po cestě zabloudil. Jeffrey tehdy na Sedmu nakonec dorazil, koncert prý docela potichu (na Sedmičce se striktně musí končit ve 22:00, Jeffrey začal hrát kolem půl jedenácté) odehrál, nicméně to celé bylo už bez mé maličkosti, která čekání nevydržela a s vidinou šestky na nařízeném budíku zbaběle prchla.
V Anglii je značení ale zřejmě v pořádku, Jeffrey Larmer Tree Gardens našel a mohl si tak i mimo jiné se svým bratrem Jackem, se kterým tvoří nerozlučnou hudební dvojici, odehrát folkově-punkový koncert okořeněný i ukázkou jeho výtvarné tvorby a na závěr perličkou, kdy si s Jeffreym střihl regulérní punkový duet John Darnielle z The Mountain Goats. Príma !
No a poté už zmiňovaní The Mountain Goats (foto). Pánové
odstartovali menšími technickými problémy, díky kterým jsme hned na začátku slyšeli pěti minutové sólo na bicí, které celou dobu doprovázel o zeď opřený, čekající John Darnielle krčením ramen a rozpačitými výrazy, neb mu kytara ne a ne hrát … nicméně po netradičním úvodu se do toho pánové opřeli a donutili tancovat a zpívat většinu lidí v naplněném stanu (vedle mě stála skupinka veselých domorodců, co chytla kolem ramen asi padesát dalších cizích lidí, aby pod dohledem pana Darniella, vytvořila několik hromadných fotografií …. tož pěkné to bylo !Celý festival pro mě uzavíralo Calexico (foto), pánové, co je má rád Pe i Glen, pánové, které znám a chovám k nim sympatie, ale nikdy mi při poslechu žádného z jejich kotoučků nebylo tak blaho,
abych na chvíli na všechno zapomněla a nechala se hudbou Calexica beze zbytku obklopit …. tentokrát bylo ale všechno jinak …. přiběhla jsem ještě plná Johna Darniella & Co na rozjetou party, kde ze všech přítomných okapávala radost …. na podiu i pod podiem se tancovalo a celou taneční party dirigoval jeden muž - Joey Burns a já pochopila, proč ho Glen má tak rád. Bezprostřední a vtipný frontman s podobnou jiskrou v oku, který si umí obtočit každého kolem prstu rychlostí blesku a věříte mu každé slovo, gesto, notu… U mě to zkrátka Calexico ten den vyhráli a stali se tou nejlepší tečkou za anglickými třemi dny … takže jsem už nic dalšího neslyšela a spokojeně jsem se vydala na poslední cestu směrem k našemu věrnému společníku - stanu, který, jak se ukázalo, zřejmě neunesl třídenní příval kvalitní muziky a pod tou vší tíhou se zhroutil … můžeme tedy mluvit o štěstí, že tu noc nepršelo a že se náš přístřešek, kterému praskly obě tyče, odporoučel až poslední noc…Následující den jsme už jen zamávali nádherným zahradám a ponořili se po třech hlučných dnech zas do všedního ticha ….
photos by Elena Morelli
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat