End of the Road Festival 2008 (part 1)

Není nad to si prodloužit hudební léto …i kdybyste kvůli tomu měli letět až do země červených telefonních budek, kde neumí jezdit na té správné straně silnice, kde proprší většinu roku, a kde si vymysleli někoho tak geniálního, jako je Sherlock Holmes. End of the Road Festival  se odehrával tři dny v místě zvaném Larmer Tree Gardens (od Bathu co by kamenem dohodil ... místo, kde se, když tam zrovna nepobíhají hudebníci a diváci, konají třeba svatby nebo se tam prostě můžete jen procházet a kochat se) , které je natolik kouzelné, že bych tam nejspíš vydržela i týdenní dechovkový festival…. uprostřed zahrad, pávů, stromů, koutů (kde člověk mohl být úplně sám, kdyby jen chtěl), cestiček (co byly lemovány pentlemi, světélky, a které vedly třeba k mýtince s osamělým piánem, na které jste si mohli v klidu preludovat a nikdo ho během festivalu nezdemoloval, jak by se nejspíš stalo v ČR během půl hodiny), uprostřed toho všeho jsem zapomínala, že první den nám propršel, že dny následující se všichni brodili bahenními závějemi a že večer už byla trochu zima…. pravda, za to všechno mohl i souzvuk jmen v tamním lineupu, který mi někdo šil snad přesně na míru … Organizátoři festivalu, aby toho neměli málo, ještě vydávají nahrávky pod značkou End of the Road Records a pomáhají kapelám jako např. americkým The Young Republic (kteří zde hráli pro jistotu hned dvakrát - nebyli sami - a hned první set v Big Topu stál za to) nebo možná o něco známějším Kanaďanům Woodpigeon.  

A protože v Anglii bylo tolik podnětů, zvuků, vůní, barev, nálad, že by to jeden jen těžko zaznamenával, občas dokreslí, prokreslí barevně i Pe. 

páteční Garden stage

piáno end of the road

in rainbow

tajemná zákoutí

dáma s pávem

Pokud by se vám do Larmer Tree někdy zachtělo, určitě leťte do Bristolu (Londýn je dál a dražší), nejbližší a nejlevnější ubytování (pokud přiletíte o den dřív jako my) je Funky hostel v Bathu (a navíc jeho boss vám udělá rezervaci na čestné slovo přes mail). Půjčte si auto (drby o tom, jak je složité řídit volant na opačné straně vozu, nemůžu si pomoct mi přijdou nějak mimo – jednak všichni řidiči jsou x-krát tolerantnější než v Česku a většina jich jezdí pomalu a přiměřeně), protože tak se dostanete nejpohodlněji až na místo. Vstupenky na festival zakoupíte pohodlně přes net (příští ročník se začal prodávat už 15. září za zvýhodněnou cenu 90 £). Pak už jen zaklínat nebe a déšť…

Pátek

První den, první procházka po zahradách, první nakouknutí pod rozličná podia, vybíráme to, na kterém hraje svou poslední čtvrthodinku chlapík jménem Kelley Stoltz. Festivalový katalog (nádherně vyvedený) uvádí hudební podobnost mezi ním a Jeffem Buckleym a něco na tom fakt je …. Zůstávám na The Acorn, partu sympatických Kanaďanů, která hraje indie-folk a poměrně příjemně se poslouchá… 

Ale pátek je svátek, na mě čeká má osobní hvězda … dámy a pánové, voilà monsieur Micah P. Hinson!  A od začátku hned pěkně od podlahy hulákaná Diggin´ a Grave s vazbící kytarou a zmítajícím se hlavním hrdinou (Pe je překvapen živelností páně Hinsona, prý čekal, že bude stát jak solnej sloup a hrát jen country … to modří už vědí :), přechází plynule třeba v “… constantly craving what isn’t mine …” (Tell Me it Ain’t So). Parádní koncert, plno barev, poloh, věci starší i nové a na závěr přišlo i poděkování a poklona mladé paní Hinsonové sedící ten večer za piánem (včetně připomenutí toho, kterak ji Micah požádal o ruku). První vrchol festivalu vzal Micah ztečí a já vyhlašuju konkurz na hrdinu, který tohohle kluka doveze do ČR.

Dirty Three parta kolem Warrena Ellise, muže s noiseovými houslemi a s výzorem zdivočelého trampa. Warren Ellis v mých očích neodmyslitelně patří vedle Nicka Cavea, tam ho mám ráda, tam mě nesmírně baví. Dirty Three mě bavilo prvních dvacet minut … šlapalo to, Warren se svíjel (nedalo se při jeho tanečních kreacích nevzpomenout opět právě na Cavea – bratra v tanci), trápil své housle seč mohl, kapela ho výborně doplňovala, celé to byl intenzivní hlukový šrumec …. ale myšlenkami jsem byla spíš už kdesi jinde …. Mistr Ellis jistě promine a nezanevře na mě, já na něj taktéž ne. V rámci následné procházky po festivalovém areálu jsem zaslechla bohužel jen konec koncertu spolku, který si říká One Little Plane, čítá dva mladíky a jednu slečnu, co zpívá jako kdyby Björk jamovala s holkama z CocoRosie, roztomile si občas plete akordy a vůbec jsem maličko litovala, že jsem jí místo vousáče nešla objevit o pár minut dřív … inu stalo se, tak aspoň takhle nenápadně slečnu a pány doporučuju.

Poslední zastávkou prvního večera byla zastávka, na které jsem pobývala dva dny před tím v pražské Roxy … stanice jménem Conor Oberst & The Mystic Valley Band. A nutno říct, že jí vlak jen profrčel, jak rychle tenhle koncert utekl. Roxy měla výhodu v komornější atmosféře, festivalové nasazení celé kapely bylo ovšem taky radost sledovat. Oba koncerty měly společné songy z poslední Conorovy sólovky, malou vzpomínku-připomínku „domovských“ Bright Eyes, sehranou kapelu a můj vzdech na závěr nad tím, jak tohohle chlápka prostě můžu za každého počasí.  

Nicméně spolu s tím, když nám Conor všem mával na rozloučenou, jsem si uvědomila, jak moc mě bolí nohy a jaká že je mi vlastně zima, tak chtě nechtě jsem další výpravy za muzikou vzdala a šla se ohřát do spacáku … a snad mě jednou přestane mrzet, že jsem nakonec nešla na Akron/Family (které jsem slyšela jen z dálky a byli i z té dálky TAK skvělí, že jsem opravdu v jednu chvíli chtěla sebrat zbytek sil a ze spacáku - nebo lépe se spacákem - se na ně vrátit, leč byli daleko předaleko ….). 

Samozřejmě nám z pátečního programu ještě uniklo plno věcí (nepochybně zajímavých jako např. By The Fireside, Laura Marling, Dead Meadow, David T. Broughton, Adrian Crowley, John Fairhurst atd.) 



Photos by mondoinmi7,  James Nguyen, Elena Morelli,  Pe