28.2.2008 - Palác Akropolis – Sestry Steinovy, Tunng

Čekala jsem poloprázdnou (či poloplnou, jak kdo chce) Akropoli, čekala jsem na pódiu šestici z Británie občas mírně „asociálního“ vzhledu (vyjma samozřejmě krásné Becky Jacobs, troufám si tvrdit v současnosti nejlepší a nejkrásnější hráčky na ptáčka v kleci na světě - moudří viděli, slyšeli a tudíž vědí :) , čekala jsem jemné melodie s nádechem folku opatřené řadou elektronických kejklů, čekala jsem Tunng tak, jak je znám z jejich desek… Nečekala jsem, že si po koncertě řeknu, že tahle parta je na svých CD (pro které mám velkou slabost) oproti živé podobě zhruba poloviční !

Na Sestry Steinovy nás koukalo tolik, co by se na prstech rukou tříčlenné rodiny dalo spočítat, nicméně při jejich půlhodinovce mi došlo, jak dlouho jsem tyhle ségry s ironickými obličeji, s kytarami a něžnými hlásky divoženek, které navíc zpívají pro Johnnyho Deppa (písnička „Ach, jak jsi krásný“), neviděla na samostatném koncertě, a jak moc mě právě tím vším zmíněným baví…

Po osmé nastupují Tunng (už před výrazně početnější publikum než tomu bylo u Sester v triku) a hned u první věci (People Folk z první desky), mi jde mráz po zádech … zvuk je klenutý, čistý, souzvuk tří mužských hlasů a jednoho ženského, tři kytary, bicí, občas melodika v rukách – ústech Becky, plno nejrůznějších drnkostrojů, bzuků, xylofonů a jiných fonů, dětských hraček, prostě všeho, na co se dá vyloudit nějaký zvuk, který by navíc pasoval do zámku jménem Tunng. Celý večer nebyl tak elektronický, jak jsem předpokládala (asi nejen já) , byl spíše folkově akustický, ale myslím, že těch, kterým by to bytostně vadilo, bylo v sále minimum …soudě alespoň dle reakcí publika, které Tunng zobalo z ruky tak, jak jsem dlouho na žádném koncertě neviděla … a já zobala s ostatními ...

Zazněly věci ze všech tří alb, lidé ale nejvíc reagovali na to úplně poslední Good Arrows, ze kterého se také hrálo nejvíc. Báječná Take nebo Bricks, Jenny Again a Woodcat z druhého CD Comments Of The Inner Chorus (při které jedním z nástrojů byla právě klec s ptáčkem na klíček) nebo Bullets v závěru, mi zněly v hlavě ještě dlouho předlouho. V závěru Mike Lindsay hodil do publika klubko bavlny, přičemž jeden konec měl připevněný ke svojí apartní čelence a zbytkem klubka se pak diváci v sále omotávali, „poutali“ k sobě navzájem a vytvářeli tím velikou síť, do které si britští rybáři chytali svoje rybičky… i když síť ten večer potřeba ani nebyla, chyceno a propojeno s kapelou bylo publikum i bez ní. Nicméně byl to moment, který tak vlastně vystihl atmosféru celého večera …ten byl hravý, milý, přirozený, vlastně komorní, kde lidé toho všeho byli nedílnou součástí.

Ve zkratce ... víc takových večerů, po kterých člověk odchází s pocitem naprosté spokojenosti a s „přiblblým“ úsměvem na tváři :)

Takže díky, dámo a pánové ! A doufám, že jste ve městě, kde jsou „mosty a hrad“ nebyli naposled !

(Pravděpodobný playlist, mám hlavu děravou :) - People Folk, Bodies, Woodcat, Take, Beautiful And Light, Out The Windows With The Windows, Jenny Again, String, Tale From Black, King, Soup, The Wind Up Bird, The Pioneers (?), Arms, Bricks, Bullets, Spoons, It’s Because…We’ve Got Hair).

A ti, co zaspali Akropoli, nechť kliknou aspoň sem ! :)
Tunng - live at amoeba records 2007