Your knives are sharp when you put them in my heart

Před několika lety jsem pod vlivem hesla o hoře a Mohamedovi uskutečnila malou tipovací soutěž, ve který šlo o hypotetickej počet návštěvníků hypotetickýho pražskýho koncertu Finna Andrewse a The Veils. Soutěž zakončil kamarád svým tipem "dva" (prej eL a zvukař)... Milý překvapení teda bylo zjištění, že v onen Den, kdy si u nás v Praze dal prvně Finn k obědu pečený koleno a pak zvládl odehrát koncert, jsem před pódiem nestála sama... se zvukařem. Nicméně svůj podíl na tom má určitě i v Mosaic House schovaná La Loca aka relativně nová dizajnová hipsteřina v ulici Odborů kousek od Matu. Tady se o zem tříští ledová tříšť, barmanka používá při hudebních večerech šejkr místo rumbakoulí (Finn ocenil, že nebyla aspoň mimo rytmus), točej tu Staropramen do čtyřek a skleněný vchodový dveře na fotobuňku jsou tak vyleštěný, že po několika barevnejch koktejlech je tu nebezpečí, že si o ně někdo vysklí úsměv (i bez těch koktejlů, je míra rizika veliká...ehm...). Každopádně podíl cizinců a místních hostů, tudíž náhodnejch návštěvníků (z nich některé podezírám, že to byla jejich koncertní premiéra) je nezanedbatelnej a pár známejch tváří nám naštěstí jistí záda. Co je v tomhle podniku ale fakt hezký, je zvuk. Už dlouho jsem si na žádnym koncertě neužila to, že člověk od sebe rozeznává nástroje a rozumí zpěvákovi každý slovo. Asi jsem si moc zvykla na to, že na Sedmě Kuře nazvučí i starý folkáče tak, že jsou víc noise než Sonic Youth. Mám ho ráda.

Každopádně The Veils...  Bez předkapely v pěti bez dechů, zato s kloboukem a umělou rukou zastrčenou do zesilovače. Někde v první třetině zazní iniciační Not Yet, která uhání tak, že mi chvilku trvá, než jí chytím a ochočím... zrychlenej dech a rozšířený zornice.. Všechno střídavě duní a třepotá se ve vyváženym poměru. Když slyším Finnovo vibrato a sleduju jeho projev, v mysli se mi perou jména jako Jeff Buckley, Tom Waits, Nick Cave... všichni a nikdo z nich. Starý kusy jsou dospělejší, je slyšet, že už Finnovi není těch jednadvacet, kterejch mu bylo v době The Runaway Found. V souboji nová deska Time Stays, We Go versus ostatní, nevyhrává nikdo, poměr je spravedlivej pade na pade a vyhrává tak eL, která může vrnět blahem... Na konec řádný hrací doby přichází apokalypticky dunící Nux Vomica, a pak už jen prodloužení, do kterýho nastupuje Finn sám s akustikou a za zvuků zmíněnýho šejkru dává ještě dvě pro pamětníky, z nichž jedna je křehká Lavinia a na úplnej konec balada Sun Gangs z pět let starý stejnojmenný desky. Some say you'll never be gone forever, some say there's music where you go, I've no faith in my heart, tell two apart, ocean above from sky below...

Finn slibuje, že se v krátký době vrátí, tak uvidíme, jestli ti, co teď litují, dostanou druhou šanci. Přála bych jim to.