Do Belgie a zpět

Absynthe Minded, Admiral Freebee, Sioen, Ghinzu, Kiss My Jazz, Dead Man Ray, Evil Superstars, Girls in Hawaii, Magnus, kapely- projekty- interpreti, které kopou za Belgii a které mám v přehrávači tak nějak pořád ve stavu pohotovosti … na vrcholu všech výše jmenovaných belgických hudebních pralinek jsou pro mě ale dvě nejchutnější - Zita Swoon a dEUS. Shodou okolností obě živě v Praze týden po sobě. Vykopává Zita Swoon (30.9, Palác Akropolis). Kluci a holky, co jim to spolu ladí, sluší, a které „vede“ Stef Kamil Carlens, který má spolu s Tomem Barmanem na svědomí založení dEUS, ze kterých ovšem v roce šestadevadesátém prchá, aby se plně věnoval kapele, jak on sám říká - méně hlučné - která se přes názvy A Beatband a Moondog Jr propracovala až k názvu Zita Swoon, a kterou zakládá s bubeníkem Aarichem Jaspersem (u kterého jsme se s Pe před rokem a půl, kdy tu Zita rozbalila svá fidlátka poprvé, přeli, jestli je víc podobný Bonnie ´Prince´Billymu nebo Vaškovi Havelkovi).
Zita Swoon, hudba protknutá všemi možnými chutěmi, rock, pop, psychadelie, funky ... hudba která ovšem nepůsobí jako neforemný slepenec, ale je kompaktní, hravá a temná zároveň a vznikající pod dohledem šamanského dirigenta a piráta v jedné osobě - Stefa Kamila Carlense … taková, jaká je jejich hudba, byl i pražský koncert … zpočátku pomalejší, odtažitější, melancholický – při Song For A Dead Singer – písničce, jejíž adresát není nikdo jiný než Jeff Buckley, a která měla v Akropoli atmosféru mrazivější než mrazivou – temná melancholie vrcholí… po ní ovšem následuje další – delší část večera, rozjíždí se večírek, při kterém má konečně Stef prostor ukázat své taneční umění a holky Gyselovic (báječné Eva a Kapinga), co mají afra a hlasy, co by mohly sloužit jako zbraně hromadného ničení, zas mohly začít okouzlovat mužskou (nejen) část publika … jen mi tentokrát v Praze za klávesami a stovkou jiných nástrojů chyběl Tom Pintens , multiinstumentalista, sympaťák, který má tímto u mě opravdu neodpustitelné áčko… ale i bez něj to byl večírek s dortem a svíčkami, chvilku se odehrávající pod pirátskou vlajkou, chvilku pohrávající si s šamanskými rituály … myslím, že od koncertu Tunng jsem neodcházela odnikud v tak pozitivním naladění, takže tímto odpouštím Tomovi, že nepřijel a Stefovi, že mi nezahrál De Quoi A Besoin L´Amour a naopak děkuji za L´Opaque Paradis, vůbec za velepříjemný večer v belgické společnosti a doufám, že Stef splní, co slíbil a brzo se zas vrátí i s celým ansámblem… mám tuhle bandu prostě fakt ráda …

Druhá kapitola belgického příběhu, se odehrála v Abatonu, tedy na stejném místě, jako v květnu 2006. Návrat to byl dokonce ještě o něco hlučnější na poslech, tvrdší na omak a slanější na chuť (potem nasáklý Abaton) než jejich první abatonské živé představení. Na pomalejší „lovesongy“ à la dEUS došlo jen na malinkou chvíli kdesi uprostřed koncertu, kdy jsem zajásala při prvních tónech mé soukromé hymny Nothing Really Ends, která navíc plynule přešla v parádní Bad Timing a pak už se zas pokračovalo v ostrém tempu až do úplného konce, do posledních sil, do úplného vyčerpání diváctva i kapely. Nová deska lomozí na živo vcelku slušně, i když vždycky už budu mít o mnoho radši dEUS z doby alb Worst Case Scenario nebo In The Bar, Under The Sea. V přídavcích málem zazněla má oblíbená For The Roses, ale na poslední chvíli ji, ač jí dEUS na pražském setlistu měli, Tom Barman vyměnil a Roses nezahřímala… a krokodýl se tolik těšil … tak Tome, příště ale už určitě !

Jak dEUS tak Zita Swoon mám spolu tak propojené, že jednu partu bez druhé si ani nepředstavím, každá je jiná, obě vychází z podobného základu, na obě nedám dopustit, a i proto přikládám navíc dva archivní veselé pohyblivé obrázky, na kterých jsou ještě Tom se Stefem spolu u jednoho mikrofonu, u kterého se mi nejspíš už nepovede je spolu nikdy přistihnout …

na jednom podiu (Via)


v jedné vaně (Hotellounge)