Colours of Ostrava 2012 - pátek

O tom, jak se ostravské barvy přesunuly mezi tuny železa, rzi a strusky se už všude psalo. Měsíční krajina, ocelové město, kde spí duchové. Pro mě lákadlo, pro mnohé kopretinové důvod k pláči. Cesta tam okořeněná historkami paní, co s námi jela v kupé a vzpomínala, jak mezi těmi všemi věžemi, rourami a železem pracovala... mezi řečí i vzpomínala na ty, co je železnej obr spolkl nadobro. Těžko pak mezi tou vší zrůdnou nádherou stát a nemít respekt. Paní jsme už nepotkali i když nám na sebe dala i adresu, kdybychom náhodou snad chtěli v Ostravě přespat jinde než v detašovaném stanovém městečku, které bylo letos pro opozdilce (co si nestihli včas zakoupit flek pro stan u areálu) v Landek parku u Hornického muzea... nelituju nočních cest tam (i ta noční doprava už fungovala, když jsme do Ovy dojeli my), spát v parku pod důlní věží bylo vlastně bezva.

Pátek byl naším dnem jedna, tudíž o Rufusovi, Mogwai nebo Hjaltalín (jo, ti mrzeli) nutno přečíst jinde.

První, co jsme mezi rzí viděli, poté, co jsme se fascinovaně proklopýtali areálem, byli SEA + AIR , dvojice z Německa, která zaujala jak vizuálně (chlapík s knírem, co by mu ho mohl Adam Malysz závidět a malá drobná Řekyně, co pobíhala kolem a hrála na cokoliv, co zrovna byla potřeba včetně cembala) tak hudebně. Zněli jako byl se potkal třeba Bon Iver s Bachem a dali to spolu nad skleničkou dohromady. Lehkost, křehkost, nepodbízivost a upřímnost, to všechno z nich zářilo aniž by se musela tahle multikulty manželská dvojice moc snažit... hned první překvapení přímo v ocelovém srdci areálu. Sea and Air nejsou v ČR ani zdaleka prvně a doufám, že ne naposledy, takže když na ně někde narazíte, neváhejte.

Čokovoko, co se u nich chlapi řechtaj a ženský uvnitř občas brečej. Holčičí písně se vztyčenym prostředníkem a neholenejma nohama.

Bráchy Ebeny jsem neslyšela ani nepamatuju... ale asi je to už moc dlouho, co si člověk bulel do polštáře při jejich "Černovlásce" a s Ká po cestách z restauračních zařízení si pravidelně zpíval Tichou domácnost.... Možná, že už jsem na tu jejich laskavost na živo moc velkej cynik, možná jsem jen zrovna měla chuť na pivo a kus masa.

Při procházce deštivým areálem potkáváme pana Čí a překvapivě i naše frontové přátele, co bychom je na festivalu nečekali...

Míjíme francouzskou partu GaBlé, co se se svym autistickym elektro-rock-folk-popem-etc mezi rez hodili náramně. Občas jejich zvuk připomínal vrzání železnejch konstrukcí a beaty zas dětskou hru na bubeníky, co maj po ruce jen hrnec a kolejnici... živý, dravý a .... autistický.

Bobby McFerrin papírová velká hvězda a právem velkej titulek na plakátu, nicméně furt si myslim, že na "stadion" aka do plenéru nehodící se. Jeho hlasová cvičení se třemi vokalisty se rozpadávala v prostoru a ačkoliv lidi řvali nadšením, když se je pomocí prostého "nananá" v různých tóninách pokoušel rozezpívat, mně to přišlo trochu málo... přemejšlela jsem i o tom, jak by to asi dopadlo, kdyby se o totéž hodinu pokoušel kdokoliv, jehož jméno nezáří z plakátu obřími písmeny... pravděpodobně by pod podiem moc lidí nezůstalo a kdyby kelímky nebyly zálohované, možná by i nějaký na pódiu přistál, kdo ví.... Kolovaly drby, že prý Bobby nebyl v Ostravě ve formě, že se o něj pokoušela nemoc a proto se šetřil, nevím, každopádně mi jeho koncert ušima prošuměl.

Nicméně Antony and the Johnsons (v reálu bez the Johnsons, za to s Janáčkovou filharmonií) byl jiná káva a vlastně jeden ze dvou důvodů mého pobytu v Ostravě. Křehkej Antony s trochu nejistým ansámblem za zády (v jeden moment Antony poznamenal, že před filharmonií smeká, že je super, jak se byla ochotná naučit se tolik písniček kvůli jediný šou... myslela jsem v průběhu koncertu na totéž). Vlastně jsem přemýšlela i o tom, jestli by méně nebylo přece jen více a tolik smyčců není trochu na škodu celýmu tomu Antonyho mlžnýmu hudebnímu oparu, ale každopádně magii celýho vystoupení neubíraly... silnej a krásnej koncert silný a krásný bytosti. Antonyho naivní weird písničkářství já prostě ráda, jen v Ostravě mi ve výsledku bylo zvláštně, když svá poselství pronášel na místě, kde se jen o kus dál vznášela nasvětlená rudá vzducholoď Arcelor Mittal a zdálky se nesly beaty z dalších uřvanejch sponzorskejch zón... podobnej mrak se vlastně tak trochu vznáší nad celym festivalem a jak se s tím popasovat je otázka za milion... i když, co si budeme vyprávět, většině návštěvníků je to buřt, všechno je spíš challenge pro organizátory a duchovní vůdce festivalu. 

Poslední kapitolou pátečního dne byli The Flaming Lips, kapela, která mě z desek nikdy moc neoslovovala, ale všichni mi říkali, že živě je to položka ze šuplíku "must see", tož kucí pojďme. Obří masa diváctva, co byla ještě povzbuzována báječným moderátorem, co všechny přesvědčoval, že: "teď teda přijde něco, přátelé, teď přijde intro, ze kterého se všichni po..., takže bych vás poprosil, aby jste si potlesk nechali až na potom, protože vám garantuju, že po tom intru budete všichni řvát." WTF? Moderátora na festivalech považuju za jednu z nejzbytečnějších položek v rozpočtu a ti ostravští se dlouhodobě pyšní všemi možnými superlativy (od nejtrapnějších až k nejotravnějším)... jak je asi festival vybírá... nějakej konkurz s trapnejma historkama a měřákem juchavý idiocie? Asi.
Nicméně intrem a následujícími dvěma písničkami jsem byla katapultována na autobus... Zpěvák v kouli rotující na hlavách diváků, balónky a konfety, kapela vylézající z lůna ženy, na pódiu roztleskávačky a mimozemšťan a do toho unylej kytarovej pop... jsem stará? Hluchá? Kamenujte. A miřte přesně. Od Jé si s laskavým svolením zapůjčuji rekonstrukci pódiového vystoupení The Flaming Lips a tím dělám definitivní tečku za pátkem v moři železa a strusky.