Ghinzu

Belgičtí Ghinzu mají u mě výsadní postavení … minimálně je to jediná z mé belgické svaté čtveřice (dEUS - Zita Swoon - Ghinzu - Absynthe Minded aka Barman – Carlens - Stargasm - Ostyn), která např. z mého mp3 přehrávače, za celou dobu jeho působení, nikdy ani na chvíli, nezmizela … a nejen kvůli tomu, že dělají muziku, která se tak hodí (nejen) do prostředků pražské MHD … hudba se specifickou atmosférou, výraznými melodiemi,  hudba naléhavá, sytá až obrazotvorná (občas můžete mít pocit, že posloucháte třeba filmový soundtrack a před očima vám běží film ….), hudba, co umí zběsile, za pomoci mnoha koňských sil, uhánět vpřed a vzápětí se jen tak tetelit, stejně jako se tetelí horkej vzduch v létě nad asfaltkou …. základem jsou kytary, nepřeslechnutelná rytmika, charakteristický vokál Johna Stargasma (alias John Israel) a všudypřítomné piáno… k tomu všemu se občas přidá nějaká ta elektronická kapitola a texty, ve kterých se po zemi povalují prázdné láhve vodky, panenky voodoo, použité dámy a do koberců je zašlapanej kokain …

-->Costume national suit no tie /Edward Green shoes, my style/Less Jekill and more Hide /And my Evil on my side / Pure, no soda /My perfume, Vodka /My limit coma... --> --> to jsou Ghinzu …. což ovšem neznamená, že by kluci neuměli nějakou tu baladu v nejlepším slova smyslu … sakra umí…

Ghinzu nevydávají desky každý rok a mezi svými LP dětmi mají podstatné rozestupy. První deska Electronic Jacuzzi z roku 2000 (kterou si v roce 2005 Ghinzu vydali znovu s trochu jiným tracklistem) získala sestřičku až o 4 roky později, hrdí rodiče ji pojmenovali Blow a dali jí do vínku tolik hitů, že by to vystačilo na desek hned několik … Pak se kapela odmlčela a v mezidobí si Stargasmova kompanie stačila střihnout třeba krásně minimalistickou hudbu pro film Irina Palm, který režíroval Belgičan Sam Garbarski a Marianne Faithfull v něm neslezla z plátna.

Teď se ale dostávám k tomu, proč vlastně tuhle partu hlučnejch Belgičanů zrovinka teď tolik velebím (krom toho, že je to zatraceně dobrá kapela, samozřejmě). Právě jim totiž (po letech čekání, napínání a těšení) vychází nová deska Mirror Mirror, která začíná přesně tam, kde předchozí Blow skončila. Plný zvuk, silné melodie, které spolu s texty tvoří jednotlivé minifilmy … kousky jako Cold Love, This War Is Silent nebo francouzskou „rozchodovku“ Je t´attendrai z uší jen tak nedostanete. Mirror Mirror neskýtá příliš stínu a klidných zákoutí, kde by se dalo trochu odpočinout a vydýchat se. Takovým místem budiž třeba melancholická Mother Allegra nebo skorosoundtracková trochu strašidelná instrumentálka Interstellar Orgy, která jako by vypadla z českých Návštěvníků modelu 2009 (…hovoří CML …CML…). Mirror Mirror je od začátku do konce zatraceně barevný a dynamický film ... sprint, po kterém se v cíli zhroutíte vyčerpáním, ale za chvíli už zase musíte zakleknout do startovních bloků a celou trať proletět znova…zatím asi nejhlučnější deska Stargasmova ansámblu ....bez pochyby ... každopádně březen teprve končí, ale já už mám položku, se kterou hodlám při letošním soukromém hudebním bilancování rozhodně počítat.

Ghinzu - Dragon

a jedno intervjů, kde se mluví o inspiracích, vlivech, textech a na konec zazní Dracula Cowboy jen na dvě kytary ... jako jo ! a moderátorská star je taky úchvatná ...hehe

The Holy Kiss

Cítím jako svou občanskou povinnost upozornit všechny své tři věrné čtenáře na večírek, který se bude konat poslední březnový den (tzn. v úterý 31.3.) na strahovské Sedmičce. V ten den tam totiž budou dunět The Holy Kiss a byla by škoda o ně přijít … fakt …!

The Holy Kiss jsou tři pánové a dáma ze San Francisca, kteří dělají hudbu, která se těžko popisuje, škatulkuje, ale nejvíc ze všeho zní asi jako kamarádíčkování třeba 16 Horsepower, Cavevových The Birthday Party a The Black Heart Procession…. na Cavea a D.E. Edwardse si zkrátka nevzpomenete jen jednou … goticky monumentální tmou a krví nasáklé mordýřské balady hrané na steel kytaru, překotné bluesové vyprávění do zvuků varhan, trochu dekadentní makabrózní country kabaret, to vše servírováno s punkovou neučesaností a přímočarostí… tak takhle zhruba by asi vypadalo ono bizarní šufle, kam bychom tuhle bandu mohli zavřít, přičemž ona by se u toho rvala jak o život a furt by jí z toho šuplíku koukala nějaká část těla … tenhle vlak zkrátka nestaví a vůkol smrdí síra…

Většinu songů má na svědomí Matty Rue Morgue , hlava a hlas The Holy Kiss - waitsovský vypravěč, kterému v sestavě sekundují Nick Ott, blonďatá Alli Pheteplace a Panther MacDonald.

Na kontě mají The Holy Kiss teď už tři regulérní desky - první stejnojmennou The Holy Kiss a druhou Shot Love on a Back Line). Ta poslední vychází teď v březnu, jmenuje se Under the Noon of Night objeví se jen na vinylu v limitované edici 500 ks s ručně malovaným obalem a je rozlučková … a tím se dostávám ke smutnější části příběhu … Kapela se totiž rozhodla, že si po takřka deseti letech existence nadělí poslední desku, poslední turné (naštěstí pro nás je to zároveň i jejich první evropské) a hodí ručník do ringu, všechno to harcování vzdá a pokojně se rozpadne ... sbohem a šáteček. Důvodem je prý fakt, že se její členové momentálně rozprchli do různých měst a míst Spojených států a udržovat kapelu při životě se tak stalo úkolem nereálným … smutek …. nicméně to říkám hlavně proto, že - podtrženo-sečteno - kdo nepřijde jednatřicátého na Sedmu, s největší pravděpodobností mít druhou šanci už nikdá nebude! Takže v den D všichni alou šplhat na strahovskej kopec, nahoře dáme pivo!

a tahle voní novotou:

The Holy Kiss - Under Noon of Night

Smutný příběh

Tohle je opravdicky smutnej příběh ...

I plant my feet, I left the ground, I sought the wind too, I fought the sound ….

5.3. Klub 007, Uzi & Ari, O´Death

Předskokani Uzi & Ari ze Salt Lake City zněli jako dobří kámoši německých The Notwist, elektronický svršky co chvíli převlíkali za hlučící kytary, navíc v jejich středu poskakovala roztomilá basistka, čímž pádem kapela rázem stoupla v očích hlavně kolem mě stojících mužů … i když nálepka „basistka“ je značně nepřesná, neb kapela byla specifická ještě svými škatulaty u hudebních nástrojů, a to skoro po každém songu … roztomilý mumraj, co se poměrně dobře poslouchal a lehce se u něj člověk pohupoval….

To že se u O´Death pohupovat jen lehce nelze, to věděli všichni, co přišli a Sedmu tím tak víceméně zaplnili … O´Death je parta zdivočelejch pokérovanejch amíků, co jsou na pódiu pořádně hluční, drhnou benja, týrají housle a vůbec používají řadu country rekvizit, to celé se syrovou punkovou urputností a živelností, a to všechno aby pak slezli z pódia a proměnili se z neandrtálců v sympatický, až rozmilý chlápky, co si s každým podají ruku, prohodí pár slov a neustále děkujou … Každopádně se na Sedmičce ten večer mírně pogovalo, dost potilo a chvilkama hulákalo (I plant the face in water, I held her broken feet, I taught the wave that caught her, now she is yours to keep ….YES) a pak ještě dlouho postávalo, popíjelo a povídalo …. Broken Hymns, Lymbs & Skin je chytrá deska a já tu o ní už psala … a mám z toho večera moc pěknou mrtvolku k zařazení do mé šatní sbírky …budu ji nosit na prsou hrdě … tak snad see you soon …

6.3. Klub 007, Jeremy Jay, Botanica

Jen cca 18 hodin poté tamtéž koncert, kterej nemohl bejt špatnej, protože hrála Botanica a Botanicu já sakra ráda. Před ní čahoun Jeremy Jay, co to ten večer nandal všem, co se před tím smáli nad jeho fotkami, které jako by vypadly z nedávných sedmdesátých - osmdesátých a ohrnovali nos nad jeho retro soundem …. Jeremy se otírá o zdi let minulých, na kterých jsou vyškrábána, krom jiného, třeba i slova jako glam rock… občas člověk zaslechne Bowieho, The Smith nebo The Cure, ocitne se na časové ose v záporných číslech a k tomu dopomáhej i promyšlená estetika všeho od oblékání, plakáty, po obaly desek … oproti deskám, které jsou zvukově tak trochu lo-fi (speciálně třeba jeho předposlední deska A Place Where We Can Go), frčel koncert v kytarově tanečním duchu, trojka na podiu se snažila a kdybych nevěděla, že pan S. se skrývá někde v řadách diváků, řekla bych (a jak jsme se pak shodli, nebyla jsem s tímhle pocitem sama), že seděl za bicími …. Jeremy střídal kytaru s basou, bojoval neustále s nutkáním řádně si poskakovat, což mu ovšem strop Sedmičky nedovoloval (i když zrovna neposkakoval, tak byl strop nebezpečně blízko jeho blonďaté hlavě…) , tak aspoň při zpěvu tančil (už po druhé za poslední dobu jsem měla silné nutkání optat se někoho na jeho tanečního mistra). Jay mě ten večer poměrně překvapil, servíroval svou hodinku s lehkostí a koňskou dávkou upřímnosti až naivity … bavil … mě aspoň jo …. V lednu mu vyšla deska Slow Dance, tak zkuste a pak na něj vyražte, až zas bude hrát poblíž a já doufám, že bude …. v jeden moment z davu za mnou zaznělo z něčích úst: „Tyvole, ty vypadaj jak parodie na Beatles, ale, jsou, vole, fakt dobrý!" takže asi tak ….

Kousek ode mě poslouchala Jaye i kudrnatá černá kštice Paula Wallfische, který byl druhým hrdinou onoho večera a došlo na něj záhy … bez dlouhých cavyků si Botanica dala nástup, Wallfisch se poprvé napil z lahve whisky, co měl pod klávesami, zapil jí lahvovou dvanáctkou, několikrát se smíchem třískl o zem megafonem, který to pro ten večer na Sedmičce vzdal (a v průběhu večera ho pak Wallfisch definitivně rozšlapal) a obhlédl dívky v prvních řadách, což udělal i muž s kytarou John Andrews , který vzápětí nasadil úsměv, který už do konce koncertu nesundal a mě docela bavilo mu ho občas i vracet. Jen místo Dany Schechter basu třímal vousatý skřítek se zarostlou hrudí … nu což už se dá dělat, že… i tak se mohlo začít ... sakra, jak se mi po nich už stejskalo ! A byla to stejně tak znepokojující, zakouřená, chvíli hlučná, chvíli melancholická, každopádně rozervaná, alkoholem prosycená a hlavně tak STRAŠNĚ sexy jízda, přesně jako posledně, kdy mě tahle Wallfischova grupa dostala do kolen poprvé … Wallfisch se nevzdal některých ověřených čísel, jako šplhání po výškách (což se na Sedmičce rovná výzvě), roztleskávání a rozdupávání všech přítomných, výlety po celym klubu, zapojování i nezúčastněných barových posedávačů, vtipkování na úkor všeho a všech a ono to prostě zase zafungovalo …. Someone Else Again to všechno nakopla, v Sex Offender s Johnem ladili, až to bolelo (závěrečný hallelujah si pod dohledem dirigenta W. nacvičila celá Sedma), Concrete Shoes byla nacpaná zoufalstvím až po okraj, bylo to nejvíc a ten sbor jsem byla já … save me now , tie the rope around my neck and pull me up … La Valse Magnetique celýmu večeru slušel a tak bych mohla pokračovat až do závěrečný punkový How, která se natáhla na dobrých deset minut, v rámci kterých, mimojiné, bubeník předvedl hned několik sól hraných na vlastní tělo … sakra pěkný to bylo a byla jsem pak ráda, že se stejně jako mně líbilo i těm, které jsem soustavným nátlakem přesvědčila, aby na Sedmu ten večer přišli taky hehe. Takže všichni, kdo na tomhle večeru mají zásluhu, mají u mě příště lízátko.

a fotky kryštofacofotil tady

a ještě jednou Jeremy a Botanica ze Strahova a Botanica naposled, to když si před koncertem na Sedmě stihla ještě zabrnkat a popovídat na Radiu Wave

a takhle to nějak bylo pohyblivým obrazem:

Botanica – Concrete Shoes (Klub 007)

Jeremy Jay – Will You Dance With Me ? (Klub 007)

a aby to O´Death nebylo líto – O´Death – Lowtide